autor: Rachel
Tom:
Podvědomě zbystřím… a pohledem se vrátím od psacích tužek zpět k malé černé knížce. Zastavím se v půli pohybu a jen zaostřím matný pohled svých rozespalých, klížících se očí na tu věc, která mi tak znenadání padla do oka. Bill četl vždycky moc knih, bavilo ho to a měl to rád už od první třídy, co se vůbec naučil písmena poznávat. Stačí však jen jediný můj pohled na jakousi malou knížku v černých tvrdých deskách… a mně je jasné, že určitě nepůjde o žádné vrcholové dílo, na kterých Bill vždycky ujížděl. Kdepak, tohle na žádný román z osmnáctého století nevypadá.
Pomalu vztáhnu ruku ke knížce a krátce s ní přetočím v prstech, než jimi přejedu po černém, tvrdém obalu, který skrývá bůhvíco. Vypadá to spíš jako deník nebo jako taková ta věc, do které si holky v pubertě zapíšou každou blbinu a pak z toho udělají trhací kalendář. Ale proč by si Bill vedl deník? Nikdy to nedělal, alespoň jsem si to doteď myslel. Na druhou stranu ale… proč ne. Bill byl vždycky uvážlivější a citlivější než já. Já jsem své pocity vždycky dusil v sobě, ale Bill? Ten byl na tyhle věci úplně jiný než já, vůbec bych se nedivil, kdyby šlo v jeho případě opravdu o deník. Nikdy jsem jej u něj však neviděl, alespoň si na to nevzpomínám. Copak tam asi má? A co si tam asi tak zapisuje? A o kom?
Opatrně, tiše se otočím a jen zamyšleně pohlédnu na velkou postel někde za mnou. Bill stále spí, jeho tichý dech se mi odráží v uších a jen potvrzuje moji stále sílící myšlenku, která už pár minut nahlodává moji mysl a ani na malou chviličku jí nedává pokoje. Kdybych se podíval, jen koutkem oka nahlédnul… Bill by to přeci nikdy nezjistil. A jak taky? Sám bych mu to nikdy neřekl, nikdy by se to nedozvěděl.
A nepřijde ti to trochu drzé, Tome? Zasahovat do osobních věcí svého bratra?
Tichý, vyčítavý hlásek mého svědomí přeruší veškeré mé úvahy a ozve se zrovna v tu chvíli, kdy jej chci nejmíň slyšet. Není to poprvé, co mě takhle od něčeho odrazuje, moc dobře si jej pamatuji z dětství, kdy na mě takhle vyčítavě a podezíravě mluvil každý den. Snad pokaždé, když jsem se chystal provést nějakou lumpárnu, a on mě od toho neustále zrazoval.
Ale tohle, tohle přeci není žádná lumpárna! Proč by to měly být osobní věci, třeba je to jen deník plný obsáhlých poznámek do školy, to by Billovi bylo taky podobné. A i kdyby ne – mám přece právo vědět, co si Bill zapisuje do svého deníku, jsem přeci jeho bratr. Osoba, která ho zná nejlépe a je mu nejbližší, navíc by mi to určitě dovolil, kdyby byl vzhůru. A zasahovat mu do jeho osobních věcí tedy rozhodně nebudu… jen se podívám, co v knížce je, zavřu ji a před Billem se nikdy neprořeknu, že jsem někdy viděl to, co je uvnitř. Deník položím zpátky na místo a nikdy se nikdo nedozví, že jsem na něj jen sáhl. Nikdy!
Skousnu si ret a v duchu si dám velkou facku za svou neuvěřitelnou zvědavost, kterou mé mladší dvojče zdědilo bůhví po kom. Opět vezmu deník do dlaní… a jen zvědavě otevřu to neznámé tajemství.
Mým očím se naskytne mnoho popsaných stránek, už na první pohled plných písmen, slov a vět – přesně to, co jsem očekával. Zbystřím… a až teď se pozorněji zadívám na jednotlivé bílé stránky papíru, jež mi proklouzávají mezi prsty a lákají mé oči stále víc. Snad na každé z nich je napsáno několik veršů, které tvoří i několik listů dlouhé básně. Žádná z nich není ani prázdná a ani plná. Slova a písmenka tvoří krátké i dlouhé věty, sbíhají se do veršů, slok a jakýchsi básniček, které se objevují před mýma překvapenýma očima na každém novém listu. Nemusím dlouze přemýšlet nad tím, kdo je jejich autorem a kdo je nejspíš vymyslel. Stačí jeden jediný pohled… a já v malém, drobounkém rukopise zcela jistě poznám Billovo písmo.
Odtrhnu pohled od maličkých písmenek a přelétnu očima na další stránku. Nepřekvapí mě, když spatřím opět několik popsaných řádků, jež na mě už od prvního pohledu působí jako pěkně sepsaná báseň. Zvědavě povytáhnu obočí a pomalu se začtu do řádků, jež na bílé stránce vykouzlila ruka mého bratra…
Kam jdu, na tvůj úsměv myslím stále,
má mysl je okouzlena pohledem tvým.
Možná neměla láska přijít tak náhle,
jak si mé srdce teď poradí?
Očima sklouznu z dalšího verše a přetočím o pár stránek dál. Báseň je dlouhá, už na první pohled je z každé věty, z každého slova i písmene cítit melancholie, ty pocity, se kterými to Bill musel psát. Nejspíš ani nepsala jeho mysl, ale jeho srdce.
Vášeň a touha – to je to, co cítím,
to, čím mě k sobě vábíš,
přitažlivost v tobě stále vidím,
hříšné tělo, jímž mě nevědomky svádíš.
Odtrhnu pohled svých očí od písmen a rychle přetočím o několik stránek dál, avšak dost tiše na to, abych Billa, stále tiše spícího na posteli, nevzbudil. Nevím, co si mám o tomhle myslet, můj mozek i zdravý rozum mi bůhvíproč vypovídají službu. Ty básničky jsou jako hádanky, nad většinou z nich se ani nezastavuji pohledem. Jen bych si zbytečně lámal hlavu nad slovy, jejichž význam je úplně jiný, než bych si mohl myslet. Jako by Bill tušil, že se do jeho tajného deníku jednou podívám, pojistil si své spisy natolik, aby nikdo nemohl nahlížet do jeho pocitů a myšlenek.
Prsty přejedu několik stránek… a rychle se vrátím zpět, když můj zvědavý pohled jen letmo zachytí necelé dvě popsané
Den se opět střetl s nocí a bílé denní světlo pohltila tma, jež se nyní opět rozprostírá kolem nás. První hvězda vyšla teprve před malou chvílí, město už šlo spát… jen já tu sedím s koleny přitaženými téměř pod bradou, píšu tyhle řádky, které už navždy zůstanou nedotčenými, a myslím na tebe. Opět mé myšlenky patří jen tobě. Opět tu sedím sám, tak bezradný. Opět se snažím někde v poslední špetce mého rozumu najít pomoc. Opět porušuji veškerá moje předsevzetí, která jsem si dával ještě ráno, když jsem otevíral oči do nového dne… a přitom jsem tam někde uvnitř sebe věděl, že již za pár hodin bude všechno jinak. Opět jsem tam, kde jsem byl už tolikrát. Opět jsem zmatený. Opět se sám ztrácím ve svých pocitech, které k tobě už dávno přestaly být takové, jaké bývaly dřív. Opět se snažím z hlavy vytřást myšlenky na tebe.
Nemiluji tě, jak si můžeš myslet… jen mě přitahuješ, a myšlenky na tvé odhalené tělo mě svádí kdykoli, kdy na tebe jen pomyslím. Dělají ze mě to, co chtějí ony, to, co si v hloubi duše tolik přeji a po čem toužím už několik měsíců. Ničí má předsevzetí, která si každý den dávám, abych mohl jednou provždy zapomenout. Nutí mě chtít víc… chtít tebe. I když vím, že smýšlet takhle právě o tobě je to nejpodlejší a nejhanebnější, co se vůbec kdy mohlo zrodit v mé mysli, co se mohlo promítnout do mých myšlenek, jež mě nyní provázejí na každém mém kroku, všude, kam jen se pohnu. Podléhám jim snad opravdu rád? Nebýt jednoho jediného polibku z tvé strany, mohlo by dnes být všechno úplně jinak…
Cože? Co má tohle znamenat? Bill se do někoho zamiloval? Ale 15. ledna, vždyť to už bude skoro rok. A očividně se hodně trápil, když toho napsal tolik. Nepochybuju o tom, že každá ta básnička s jeho pocity bezmezně souvisela. Dostat pod ruku tu dilinu, která mu takhle popletla hlavu, nejspíš jí ksichtíček pěkně poupravím – a to jsem na holku ruku nikdy nevztáhl. Ale když jde o Billa, jde všechno stranou.
Zavrtím hlavou… a když se někde za mnou ozve Billovo tiché, ospalé zakňourání, jen rychle zaženu tisíce myšlenek, které mi to Billovo tajemství pěkně rozvířilo v hlavě. Pomalu deník zase zavřu a úhledně jej položím na stůl na milimetr přesně tak, jako byl ještě před chvílí. Otočím se, pohledem naposled zkontroluji stále spícího Billa a jen po špičkách se vykradu ven z pokoje.
autor: Rachel
betaread: Janule
Tak krásné řádky budu vydýchávat ještě dlouho poté, co jsem si je právě teď přečetla. Krásná kapitola plná emocí, ale i otázek. Jsem zvědavá, kdy na ně Tommy dostane odpověď. Trochu jsem snad i doufala, že vycítí, co těmi nádhernými verši chtěl Bill říct.
Když Tommy otevřel Billův deník, jako by nahlédl do Billova srdce. Úplně mě mrazí nad těmi nádhernými slovy, ale je to to krásné mrazení.
Budu se těšit, až bude mít znovu, doufám, Tommy příležitost nahlédnout do Billova deníku, aby poodhalil jeho tajemství. Věřím, že už brzy pochopí.
Nádherné, Rachel!♥ Dnes to byl veliký zážitek!!
Billův deník je přesně takový, jak jsem si ho představovala. Ne jako klasický deník, ale téměř umělecké dílo, plné tajných myšlenek a zakázané touhy…Tom se s jeho pomocí dozvěděl něco, o čem bude ještě hodně dlouho přemýšlet. Trošku je mi líto, že mu deník nenapověděl víc, ale možná to takhle bude lepší. On na to možná Tom přijde časem i sám a nebude muset mít pocit zloděje, který ukradl Billovo soukromí…
Nádherný a něžný díl, plný otazníků a ty překrásné verše byly dneska tou pomyslnou třešničkou na tvém sladkém povídkovém dortu =)♥♥♥
Krása ♥
Děkuju moc, holky, vašich komentářů si moc vážím. Vždycky se na ně moc těším, děláte mi radost, jsem ráda, že se vám povídka stále tak líbí 😉 Děkuju vám oběma moc :-*
Je je to si nasadil Tom brouka do hlavy,ale je to dobře bude víc přemyšlet o Billovi a sobě.
Tie básne sú nádherné a ten zápis… dúfala som, že Tom pochopí… ale ono to bolo vážne napísané až príliš v hádankách. No Tomi si bude musieť svoj mozoček ponamáhať.