autor: LadyKay
Pomalinku otevřu oči a sáhnu vedle sebe. Za okny je ještě tma, všude kolem ticho, a místo, kde lehává Tom, je prázdné. Kam by teď asi šel? Vždyť je ještě noc! Když jsem usínal, ležel vedle mě, a dokonce mě držel za ruku. Tedy spíš já jeho.
„Tome?“ Vyslovím jeho jméno tlumeným hlasem. Nic. Neozvou se žádné kroky, ani mi neodpoví zpět. Ticho je všude kolem mě, stejně jako tma. „Tome!“ Zakřičím přiškrceným hlasem. To je určitě kvůli tomu. Sice mě ubezpečoval, že bude čekat, jak dlouho bude třeba, ale nechal jsem jej zajít dost daleko a v poslední chvíli jsem couvnul. Mohlo mě napadnout, že bude naštvaný.
„Tome! Tome!“ Možná panikařím naprosto zbytečně. Co možná, určitě vyšiluji naprosto zbytečně.
„Co se děje?“ Konečně se otevřou dveře a vzápětí jsem oslepen nepříjemným světlem. Mžourám proti němu a čekám, až si na něj moje oči přivyknou. „Bille, co se stalo?“ Zeptá se znovu, když dosedne na okraj postele.
„Kde jsi byl?“ Nadzvednu se na loktech, abych na něj lépe viděl a neuniklo mi nic z výrazu jeho tváře.
„Napít se.“ Lže mi. Má na sobě sice jen trenýrky, ale vypadá naprosto probraně. Dokonce bych řekl, že je vzhůru delší dobu, ne jen chvilku.
„Tobě něco je, že jo?“
„Jo.“ Odsekne mi, vzápětí ale jeho tvrdý pohled zněžní. Položí se na břicho vedle mě, mírně se pousměje a jde s pravou ven: „Nemůžu vůbec spát, víš?“
„Kvůli…“
„Ne,“ zarazí mě, „měl jsem naprosto šílenou noční můru.“ Pokýve hlavou a vypadá, že se pokouší vybavit si ji, přestože by na ni nejraději zapomněl. Noční můry znám. Byly doby, kdy mi nedaly spát. Neustále se mi vracela autonehoda, pořád se mi ve spánku přehrával ten samý film. Řvoucí rádio, cigaretový kouř, přibližující se světla, skřípění brzd, rána a nakonec tma. Jsem rád, že je to pryč, že se mi podařilo zbavit se jí. Jelikož jsem sám tohle prožíval, dokážu se do Toma vcítit a pochopit, jak mu v tenhle moment je. Člověk má pak strach znovu usnout, aby se noční můra nevrátila.
„Byl to jen sen, Tome.“ Pokouším se jej uklidnit a povzbudivě se na něj usměji. Nevypadá to však, že by to nějak pomohlo. Jeho obličej je stále ustaraný, asi ho to hodně potrápilo. „Co se ti zdálo?“ Zeptám se, neboť chci vědět, co ho tak rozhodilo.
„Bylo to tak živé. Nejprve jsem naprosto podělal ten pohovor. Ta ženská se mi vysmála, nic neříkala, jen se mi smála, že se skoro ani nadechnout nemohla. Jenže pak se to změnilo, bylo to ještě horší…“ Znovu svá slova potvrdí kývnutím hlavy a podívá se na mě. Opravdu vypadá ztrápeně. „Stál jsem naproti tobě a kdykoli jsem udělal krok tvým směrem, o kus ses mi vzdálil. Bylo to šílené, naprosto příšerné! Usmíval ses na mě, natahoval ke mně ruce, ale… Nemohl jsem tě obejmout, dotknout se tě. Nic. Snažil jsem se k tobě dostat, ale nešlo to.“
Tom
„Byl to jen zlý sen,“ ujistí mě znovu Bill. Vůbec nemůžu spát. Nikoli však kvůli nočnímu děsu, na nějž jsem se jen vymluvil, nýbrž kvůli nepříjemným myšlenkám, které se jako stín vplížily do mé mysli, neustále mě otravují a nahánějí mi hrůzu. Čert mi to byl dlužen! Zatímco Bill spokojeně dřímal, házel jsem sebou ze strany na stranu, civěl do tmy a ne a ne zabrat. Nakonec jsem rezignoval a vstal z postele.
„Co se ti stalo?“ optám se, když se rozpomenu na jeho výkřik, jenž vyzněl až hystericky, když dolehl k mým uším. Zrovna jsem se totiž po více než hodinovém bezcílném přecházení po místnosti sem a tam zastavil u kuchyňské linky a usrkával ze sklenky vodu. Celou tu dobu, když jsem chodil z místa na místo, jsem se snažil myslet na něco jiného než na Wee. Povedlo se mi to a moje mysl se začala zaobírat představou, jaké by to bylo, kdybych ten flek získal a přestěhovali bychom se do Hannoveru. Moje vize byla narušena Billem, jenž vykřikl moje jméno. Okamžitě jsem postavil sklenici na linku a vběhnul do ložnice. Když jsem rozsvítil, hned jsem se k němu hrnul, abych zjistil, co se mu přihodilo. K mojí obrovské úlevě vypadá, že je v pořádku. Možná se mu jen něco zdálo.
„Tak co se přihodilo?“ dožaduji se odpovědi.
„Vzbudil jsem se a tys tu nebyl.“ Skoro to vyzní jako výčitka. „Lekl jsem se. Myslel jsem si, že…“
„Že?“ Pobízím jej. Nejspíš však tuším, co si myslel, a jelikož se Bill nemá k tomu, aby dořekl započatou větu, učiním to za něj. „Že se zlobím, protože jsi mě zarazil, a že jsem si natruc šel lehnout jinam. Že mám pravdu?“ Slabé přikývnutí mi postačí. Hned mě to napadlo. Moje reakce, když to stopnul, nebyla jednoznačná. Působila jistě dost rozpačitě. Není tedy divu, že mu tohle přišlo na mysl.
„Já vím, že jsi asi…“
„Nezlobím se. Není k tomu důvod.“ Spíš já bych se měl omluvit jemu. Když se nad tím zpětně zamyslím, docela jsem na něj v jedné chvíli naléhal. Nebyl jsem totiž schopen uvažovat chladně. Rozvášnil mě jako nikdo před ním. Představa, že spolu budeme spojeni, mi v jednom okamžiku naprosto zatemnila mozek a podle toho jsem se i choval. Teď mě to mrzí, ale zpět už to nevezmu. Nechci však, aby si Bill myslel, že mi jde jen o to jedno, takže by moje omluva a vysvětlení byly na místě.
„Já vím, že to vypadalo všelijak, ale já… Počkám,“ rozhodnu se nakonec moc neřečnit, protože bych se do toho beztak zamotal a plácal bych blbosti. Místo toho jej uchopím za ruku a pokusím se na rtech vykouzlit úsměv. Sice je to pro mě občas dost těžké, musím se hodně přemáhat, ale nechci, aby se se mnou vyspal pod nátlakem jen kvůli tomu, že to chci já. Ne, přeji si, aby to bylo chtěné oboustranně.
***
„Tak jak se ti to líbilo?“ Zeptá se mě Bill, když usednu za volant, a strkám klíčky do zapalování. Kdybych měl být naprosto upřímný, řekl bych, že větší blbost jsem jaktěživ neviděl a že nejšťastnější jsem byl v momentě, kdy spadla opona a my mohli jít domů. Jenže to bych se ho mohl dotknout. Proto se to pokusím nějak zaobalit, aby to pro něj bylo přijatelné. Den v Billově režii. Dopoledne mě přiměl jít na nějakou pitomou výstavu. A to jsem si nedávno říkal, že už dlouho o žádné nemluvil. Asi jsem to zakřikl, protože dneska mě na jednu vytáhl. Tahle se ale dala přežít, neboť ti čmáralové aspoň kreslili lidi tak, že vypadali jako lidi a ne jako nějaké nesmyslné patvary. Pak bráška zatoužil jít na pizzu, což jsem přijal s nadšením. Tím „kocháním“ mi pěkně vyhládlo. Poslední bod našeho programu bylo divadlo.
Nemám ponětí, jak se zrodil tenhle nápad v Billově hlavě. Co ale vím, že se to stalo už dříve, jelikož jsem sám sebe chtěl zachránit argumentem, že určitě budou vyprodané lístky, a on mi s úsměvem oznámil, že se bát nemusím, protože my lístky na představení máme. Po těchto slovech mi jimi zamával před obličejem a rozzářil se jako sluníčko. Alespoň už vím, co bylo v té obálce, co mu přišla ke mně domů a na níž jsem dlouho zíral, když jsem ji objevil ve schránce. Netušil jsem, proč posílají něco Billovi ke mně domů, když tu není přihlášený. Zároveň mi docvaklo, co jsem tenkrát platil přes internet. Záhada objasněna.
„No, docela to šlo. Závěr byl jednoznačně nejlepší. “ Myslel jsem, že komedie má být vtipná. Asi nemám ten správný smysl pro humor. Celé divadlo se smálo, až na mě. Já zkoumal křišťálový lustr nad hledištěm, malby na stěnách, polstrování sedaček a modlil se, aby to skončilo. Billa to jistě bavilo, protože kdykoli jsem se na něj podíval, uculoval se a očima hltal herce na jevišti. Vůbec poprvé si mě delší dobu nevšímal, ani jednou během představení se po mně nepodíval. Pozornost mi věnoval jen během kratičké přestávky, po jejímž skončení ho zase zajímali jen ti šašci v kostýmech. Ale co, měl bych mu poděkovat. V divadle jsem byl dneska dík němu poprvé a vím, že to bylo taky naposledy. Nebo bych spíš měl říct, že tam nepáchnu do doby, než Bill zatouží vidět něco dalšího… Ty hadry, do kterých mě donutil navléknout se, mě škrtí všude možně a těším se, až je ze sebe shodím. Hlavní je, že mu to udělalo radost. Kvůli němu jsem ochoten se navléct i do obleku, který bytostně nesnáším.
„Řekni to.“ Drcne do mě. „Jen to řekni.“
„Nevím, co mám říct.“ Potřesu hlavou a zahledím se na něj. Cukají mu koutky, rošťácky na mě mrká a nepřestává mě popichovat.
„Řekni: ‚Bille, byla to naprostá blbost.‘. Tak dělej, nebudu se zlobit.“
„Ale mně…“
„Tome, jestli mi začneš tvrdit, že se ti to líbilo, tak tě praštím.“ Pohrozí mi s vykulenýma očima, vzápětí se ale začne znovu smát. Vzdám to, stejně by mi to nevěřil.
„Dobře. Bille, byla to nehorázná kravina.“ Přiznám se s náznakem smíchu v hlase. Vzápětí však dodám: „Ale kvůli tobě bych se klidně znovu navlékl do těchto příšerných hadrů a další tři hodiny se vrtěl na místě při sledování něčeho, co mě vůbec nebaví.“ Bill nic neřekne, stiskne mou dlaň a malinko za ni zatáhne, naznačujíc mi tak, abych se k němu naklonil a políbil jej. Lehounce přitisknu své rty na ty jeho a odtáhnu se.
„A teď…“
„…domů.“ Doplní mě Bill a plácne mě po ruce, když se chytnu za srdce a hlasitě si oddechnu, demonstrujíc mu tak, že se mi ulevilo, že pro mě nemá nachystané další překvapení.
Bill
„Co je s tebou?“ Zeptám se, když si všimnu, že se Tom neustále rozhlíží kolem sebe a vůbec mě neposlouchá, co mu říkám. Celou cestu do mě hučel, jestli jsem si to nerozmyslel a chci sem vážně jít. Přitom byl o víkendu v pohodě. Smál se, blbnul se mnou, pokoušel mě. Prostě můj Tom. Jen co jsme se probudili do pondělního rána, jako by ho vyměnili. U snídaně mlčel a byl ponořen do svých myšlenek, o něž se se mnou odmítal podělit. Netuším, co mu přeletělo přes nos. Možná narůstá jeho tréma, jak se blíží datum toho pohovoru, což chápu. Nebyl bych na tom jinak. Jenže jak znám Toma, bojí se zbytečně. Kolikrát byl nervózní a pochyboval, že něčeho dosáhne a nakonec to dokázal? Ani počítat to nebudu, snadnější je spočítat jeho neúspěchy. Člověk by řekl, že tak sebevědomý jedinec, jako je Tom, si musí věřit a nějaké pochyby mu nemůžou ani přijít na mysl. Kdyby byl aspoň jako já, který se podceňuji ve všem, ale to on ne. Jsou situace, v nichž si věří, jsou i takové, kde ztrácí veškerou sebedůvěru. Ruku do ohně bych strčil za to, že za mnou nakonec přiběhne a budeme se spolu radovat, že to místo dostal.
„Ale… budu muset jít, víš? Tak čekám, kdy přijde ta tvoje kamarádka, jak jsi mi o ní vyprávěl.“
„Mell.“ Doplním její jméno. Minule přišla později než já. Nemyslím si, že by byl dnešní den výjimkou. „Klidně běž.“
„Nechci tě tu nechat samotného.“
„Není mi pět.“ Zasměji se. „A kromě toho, Mell přijde každou chvilkou.“
„Dobře, pak si pro tebe přijdu.“ Mrkne na mě, krátce se rozhlédne a naznačí ústy polibek, který mi nemůže dát, protože na nás pár lidí zírá. Však on mi to později vynahradí, o tom nepochybuji. Sleduji, jak se sune ke dveřím, na jejichž prahu se otočí a ještě mi zamává.
„Ahoj, Billie,“ ozve se nade mnou dívčí hlas patřící Mell. A to měl Tom obavy, že tu budu sám! Říkal jsem mu, že tu bude co nevidět. Usedajíc vedle mě, mi popisuje, jak dneska od rána vůbec nic nestíhá a že se ani na chvilku nezastavila.
„Sakra,“ zakleji, když se podívám k nohám a nenajdu u nich svou tašku. Věděl jsem, že jsem na něco zapomněl. Když jsem tu byl minule, nesl mi ji Tom. Jenže dneska je celý den takový divný a oba jsme duchem mimo. On si dělá starosti kvůli práci, já kvůli němu. Takže není divu, že jsme ji nechali v autě. Spoléhal jsem na to, že ji vezme bráška, jenže ten má v hlavě jiné věci než je moje taška.
„Co je?“ Vyzvídá Mell, přežvykujíc kokosovou tyčinku.
„Zapomněl jsem si tašku v autě, mám v ní všechno.“
„To je dobré, já ti půjčím, co budeš potřebovat. Anebo ti tam můžu zaběhnout, hm? Tvůj brácha stejně stojí na chodbě.“
„Stojí na chodbě?“ Vykulím na ni oči. Proč by Tom stál na chodbě? To je nějaká hloupost. Šel hned do auta, sám mi říkal, že spěchá. Tak proč by zůstával v budově?
„Ano, stojí tam a diskutuje o něčem s Violett.“
„Ano, stojí tam a diskutuje o něčem s Violett.“
„S Violett?“
„S ní. Oni se znají?“
„Ne, proč by měli?“ Odbudu ji. Co jí to napadá? Znají se, však jsem je taky seznámil, ale od té doby se neviděli.
„Vypadalo to, že se hádají. Asi se mi to zdálo. Nech to plavat.“ Mávne rukou a zavrtí hlavou nad tím, co ji to vůbec připadlo na mysl. Vzápětí mi znovu nabídne svou pomoc. „Tak mám za ním jít nebo…“
„Ne,“ zavrtím hlavou, „pokud budeš tak hodná, půjčím si to od tebe.“ Zamumlám a otočím se ke dveřím, do nichž právě vešla Violett. Violett bez pro ni typického úsměvu na rtech. Asi jí někdo pěkně naštval a já asi tuším kdo…
autor: LadyKay
betareaed: Janule
Mám takovou radost – další krásný díl!
Noční můra? Vypadá to tak reálně. Když se zkusí Tommy k Billovi přiblížit, Bill couvne… Musím ale říct, že je Tommy velmi chápavý. Nechce intimní sblížení s Billem za každou cenu, jen proto, že to chce sám. Je krásné, že počká na chvíli, kdy po tom bude toužit i Bill. Krásné!♥ Oba jsou sice stejní, ale uvnitř tolik rozdílní. Musím se ale přiznat, že bych ráda viděla Tommyho v obleku, to musí být podívaná za všechny peníze.
A máme tu znovu Wee, to jsem zvědavá na další pokračování… Bill určitě nakonec vše pochopí…
Když jsem večer přišla na blog a viděla, že je tady Lutte, strašně jsem se na ni těšila =)♥
Dneska mně hrozně pobavilo, jak rychle Bill Toma v tom divadle prokouknul xD To nemělo chybu xD Ale od Toma bylo hezké, že to "mučení" pro Billa podstoupil rád a že by to udělal klidně znovu =)
Musím říct, že Toma obdivuju za to, jak se o Billa krásně stará a jak se mu věnuje, aby mu nic nechybělo a hlavně, že má pro něho pochopení i v intimních věcech. Když cítil Billovu nejistotu a strach, netlačil na něj a naopak couvnul, i když to pro něj nebylo lehké. Jeho rozhodnutí počkat, až bude Bill připravený je tím nejlepším důkazem lásky…♥
Ale konec mně trošku zamrazil, mám tušení, že idylka asi skončí, nedivila bych se, kdyby Wee řekla Billovi pravdu. Pravdu, která bohužel nejvíc ublíží Billovi, Wee by si to měla uvědomit a radši držet jazyk za zuby.
Hlavně by si s ní měl promluvit Tom a vysvětlit jí, že se všechno změnilo, že už svoji lásku k Billovi nepředstírá, protože se mezitím stala opravdovým žijícím citem…♥
Nádherný díl ♥
Já vím, že to píšu vždycky, ale musím, protože je to pravda =)♥