Dreamer’s dream 2.

autor: Spook Bree

Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale teď  kvůli škole trochu nestíhám. Díky. Pac a pusu Spook Bree

Když byl konec toho překrásného a pro Billa až dech beroucího snu, byl probuzen aplausem v tomto světě v podání starého budíku. Bill neotálel. Nemohl by ještě ležet chvíli v posteli… Ne, Bill musel přešlapovat po domě jako duch a opakovat si stále slůvka a věty kladně nabité. Doufal, že mu pomohou… Že se bude vznášet jako v tom úchvatném snu.  

Jenže tomu tak nebylo. Bill cupital po domě po špičkách. Protahoval ladnými pohyby své hubené tělíčko. Billova maminka byla už v práci. Došel k věži… Možná že si měl pustit to, na co měl dnes předvést svou krásu, spojenou s jeho jemnými pohyby za zvuku klavíru. Ne… Zapnul věž a ona se rozzářila na uvítanou modrou barvou. Malinko se usmál… Nakonec zvolil tvrdší rockovou stanici. Dal hudbu pořádně nahlas. Z nějakého důvodu se chtěl na chvilku odreagovat. Zapomenout na svůj stres. Stres v podobizně černého skřítka, který týral jeho sebevědomí v podobizně krásného pegasa. Bill si oddychnul. Pegas se skřítkovi vzepřel. 

Bill s úsměvem zaházel malinko hlavou a odkráčel do koupelny. Zase se chvíli sledoval. Byl to jeho zvyk, stejně jako okusování nehtů, když byl malinký. Začal se upravovat. Nedal si moc líčidel. Věděl, že by se mu to rozteklo a jeho snaha by tím byla malinko poničena.  Dal si make-up, řasenku a malinký nános černých stínů na víčkách. Usmál se sám pro sebe. Pročesal své dlouhé vlasy. Bill věděl, že potřebují změnu. Byl si toho vědom. Jen nevěděl, co s nimi chtěl dělat. Bylo to jako koupit květiny pro vaši lásku a nevědět, kdo to je.  Upravil si vlasy. Lehce je natupíroval a stáhnul do ohonu, až na pár pramínků, které nechal viset v okolí své tváře.  

V rádiu, které se rozléhalo po malinkém bytě, skromně ale hezky zařízeném, začala hrát smutná hudba. Billovi poklesl úsměv. Praštil do umyvadla a odešel z koupelny. Zjistil, že jeho zasněnost ho připravila o více času, než očekával. Protahoval se za chůze k sobě do pokoje, kde se převlékl. Bill miloval svůj styl. Možná že vypadal jako dívka a možná to byl také účel. Bill nevěděl, jestli jeho styl něco vyjadřuje. Postoj k něčemu. Ke společnosti. Jak se ho již vlastně mnohokráte ptávali. Bill nikdy neopověděl. Obdaroval je jen prázdným pohledem. Vybral bílé tričko s malým srdíčkem na prsu. K tomu dal své oblíbené černé rifle.  

Bill by si přál zastavit na chvíli čas. Aby vše stihnul. Aby se nestresoval. Aby vše bylo v pořádku. Jenže neměl čarovné hodiny ani nekouzlil. Byl smrtelník s tancem v žilách. I když to možná bylo jeho kouzlo. Dokázal svým tancem uchvátit. Věděl to Bill. Věděl to jeho učitel. Věděla to i jeho v poslední době posmutnělá matka.  

Bill se vytrhl ze snění  nad svou maminkou. Představoval si ji v rozevlátých květinových šatech. Smějící se na Billa, se kterým šla po břehu moře, se kterým byla tak ráda. Se svou milovanou osůbkou. Snílkem Billem. Jenže Bill teď nesměl snít. Bill musel jít. Musel jít na ten konkurz. Rychle chytil tašku a vyběhnul ven z bytu.  Utíkal s taškou na rameni k autobusové zastávce. Jeho dech byl rychlý. Rychlý jako křidélka kolibříka. Kdyby to bylo jen tím během. Billův zlý skřítek se dral napovrch. Týral Billovo sebevědomí a hrdost. Ale pegas se mu mohl vzepřít.  

Bill mu pomohl tím, že chytil autobus. Vběhl dovnitř. Rychle zaplatil a poděkoval. Udýchaný si sednul na volné místo a vydechl velmi silně. Pohodlně se usadil. Vytáhnul MPtrojku a nasadil si ji do uší. Bill věděl moc dobře, co dělá. Pustil si hudbu, kterou měl mít na dnešní konkurz. Spokojeně přivřel oči a vžil se do hudby, která se tetelila v jeho uších, okolo něho, v celém vesmíru. Bill oddechoval. Díval se ven oknem a počítal zastávky. Sledoval lidské životy. Jejich nálady. Výrazy v obličejích. Bylo to, jako by byl v muzeu a sledoval modely za sklem. S malinkým úsměvem si představoval svůj tanec. Chtěl do toho dát vše. Všechnu svou sílu. Duši. Lásku. Nadanost a nadšení pro tanec.  

Bill zasněný nevnímal okolí. Netušil, že je pozorován člověkem sedícím kousek od něj. Bill nevěděl, že ten člověk vystoupí tam, kde on. Povzdechnul si. Byl obdarován malinkým úsměvem, kterého si ale nevšiml. Jeho dnes jen málo nalíčené oči sledovaly lidi za sklem. Lidi, které by mohl znát. Ale nechtěl.  

Bill neměl moc přátel. Již na základní škole se uzavřel do sebe. A klíček od Billa nebylo snadné získat. Billův zámeček byl originální a nebylo od něj mnoho klíčků. A nejtěžší bylo získat ten nejnádhernější klíček ze všech. Klíček od Billova srdíčka. Od toho rudého hluboko uvnitř něj. Od toho, kde dřímala Billova vášeň a láska zatím nedotčená.  

Bill si stoupnul. Nevěděl, že si nestoupnul jenom on, ale i jedna osoba. Ta, která ho po celou dobu pozorovala. Bill zasněn do hudby o ničem nevěděl. Otevřely se dveře od autobusu a Bill vyšel ven. Billa uhodila do očí malá sluneční záře a on zamžoural. Bill nevěděl, že tu není sám. Ale brzy to měl zjistit. Zjistit něco, co ho mělo vytrhnout z jeho snění.