autor: Mizuki & PeTiŠka
BILL
Je pondělí, courám se pomalu do školy. Poslední dobou se cítím jinak. Líp, sebevědomě od toho incidentu s Tomem. Možná je to díky tomu, že mám Toma. Možná, možná. První hodinu je matika. Sedím vzadu sám, bohužel jak je známo, bez Mii. Ale přes to jsem se přenesl. Ztratil jsem kamarádku, získal jsem přítele. Vyvažuje se to. A dostanu do rukou test, co jsme psali před víkendem. Kouknu na to a… nechápavě na to hledím. „Jak to, že mám za pět?!“ vyhrknu hlasitě.
Profesorka:
„Nebude to NÁHODOU tím, že jste si v pátek místo psaní testu lakoval nehtíčky? A na poslední chvíli to zkoušel zachránit tahákem?!“
BILL
„To není pravda, učil jsem se na to celý den! Nehty jsem si lakoval jenom z toho důvodu, že jsem byl s prací hotov, že šilháte a vidíte používat tahák někoho jiného, za to já nemůžu!“ vstanu a naštvaně zafuním.
Profesorka
„Co prosím? Nebuďte drzý! Všechny odpovědi máte špatně, já vám tyhle vaše manýry primadony trpět nebudu! Kdybyste víc času věnoval učení místo šminkám a hadrům, měl byste jedničku jako tady Lorenz.“
BILL
„To je zvláštní, výsledky mám stejný jako on! Já nemůžu mít sakra za pět, já nemůžu propadat, rozumíte mi?! Umím to! Já to kurva umím, nemůžu za to, že jste upjatá na vašeho Lorenze, co má dioptrií víc jak beďarů, kalhoty má vytažené až někde u krku a je nevkusný…“ musel jsem si i rýpnout. Nemám rád lidi bez stylu a konkrétně šprty. Jako je třeba miláček naší matikářky.
Profesorka
„Alespoň nevypadá jako cuchta od dálnice! Měl jste tahák, končím s vámi. Známku nezměním.“
BILL
„Cuchta od dálnice? No pořád lepší, než abych vypadal jako on, nebo jako vy…“ našpulím uraženě pusu a posadím se zpátky. Oh bože, co budu teď dělat?! Možná bych mohl zkusit o přestávce za ní dojít a SLUŠNĚ jí požádat o přezkoušení.
Profesorka
„Doneste mi žákovku. Za tohle drzé chování vám píšu výtku rodičům.“
BILL
Protočím očima, vezmu menší sešitek a dojdu k ní. Hodím jí to na stůl. „Poslužte si, mamka mi dá stejně za pravdu, “ usměju se mile a ochotně jí to nalistuju na příslušnou stránku.
Profesorka
„Fracka jako vy bych prodala do bordelu, být vaší matkou.“ Zuřivě naškrábnu poznámku.
BILL
„No, naštěstí mám milující matku, co můj styl uznává. Nicméně, alespoň bych byl na rozdíl od vás stále obklopen muži…“ namotám pramen vlasů na prst a usměju se.
Profesorka
Mumlám si něco o děvkách, špatné výchově a drzosti. Frknu ti žákovku do ruky a dál učím, jako by se nechumelilo.
BILL
Posadím se zase tedy zpátky do lavice a po zbytek hodiny koukám nepřítomně z okna. Však já jí dokážu, že to umím, možná se jí i omluvím a bude to v pořádku
Profesorka
Ke konci hodiny posbírám své věci a vezmu hrníček s kávou. Odcházím z hodiny těsně před zvoněním. Spratek, rozčílil mě tak, že si teď musím dát svoje kafe znovu.
BILL
Popadnu věci a vystřelím za ní. Doženu jí akorát u kabinetu, tak se s tichým funěním opřu vedle dveří, když odemyká. „Mohl bych si s vámi ještě promluvit?“ pokusím se o milý úsměv.
Profesorka
„Nemám čas.“
BILL
„Jen vteřinku, nebudu vás zdržovat…“ drze se nacpu k ní do kabinetu.
Profesorka
Přerovnám si materiály na stole a posadím se do židle. „Tak rychle.“
BILL
Opřu se lehce o stůl a mile se usmívám. „Chtěl bych se s vámi domluvit o přezkoušení. Možná jsem jen v písemce zazmatkoval, ale já vám dokážu, že jsem se na to naučil…“
Profesorka
„To mne ale nezajímá, já na známce trvám a nepřezkouším vás.“
BILL
„No tak, zabere vám to maximálně čtvrt hodiny… já otci slíbil, že si povedu na výšce dobře! Každý si přeci zaslouží druhou šanci, já vás prosím!“ sevřu písemku nervně v ruce.
Profesorka
Sladce se usměju a zamrkám. „Ale to víte že… NE! A teď ven z mého kabinetu, mám půlhodinu na oběd.“
BILL
Praštím pěstí do stolu. „Kurva, co vám to udělá?! Jen kdyby to byl váš miláček Lorenz, to byste si klidně oběd odpustila, že?!“ zachrčím vztekle.
Profesorka
Mlasknu mu jednu facku, až se objeví červený obtisk mojí dlaně. „Takhle se mnou mluvit nebudete. VEN!!!“
BILL
Chytím se za tvář a kouknu na ní zlostně. „Dobře…“ zmuchlám písemku a hodím to před ní na stůl. „Doufám, že si tu pětku užijete, protože… by to taky mohla být poslední, kterou jste kdy dala…“ pousměju se pro sebe.
Profesorka
„Co prosím?“
BILL
Posunu si tašku na rameni a skloním se k ní a tentokrát jsem to já, kdo se sladce usmívá. „Že být vámi, bych pochyboval o tom, jestli se vůbec nějakých dalších testů dožiju…“
Profesorka
Zaraženě koukám, ale to už to uvřeštěné cosi křápne s dveřmi a mizí.
BILL
Zamířím zpátky do třídy, po cestě vytáčím Tomovo číslo. Jde se jednat.
TOM
„Uhm? Ano, miláčku…?“
BILL
„Tome…“ usměju se, odložím tašku k lavici a přejdu k oknu, kde se posadím na parapet. „Nechtěl by ses dneska sejít?“
TOM
„No, moc rád… ale ze školy tě asi nestihnu vyzvednout, končím ve dvě a než dojedu domů a pak k tobě…“
BILL
„Nemyslel jsem ze školy. Třeba později po škole. Kolem šestý bychom se sešli před univerzitou, co říkáš?“ tak nějak by měla ta stará babka odcházet domů.
TOM
„No jasně… nějaký plán na večer…?“
BILL
„To zjistíš, až se sejdeme…“ usměju se natěšen. „Mám pro tebe totiž menší překvápko…“
TOM
„Oh, tak to se těším. Tak v půl šesté přijedu před univerzitu. Už se na tebe těším. Ahoj…“
BILL
„Já taky, ahoj…“ típnu to a rozrušeně skousnu dolní ret. A celý den se táhne pekelně pomalu. Při jakékoliv chvíli, kdy narazím na matikářku, se jí vysmívám. Její chyba. Po škole seběhnu domů, kde odložím věci, převlíknu se akorát, upravím. Mamka je v práci až do půlnoci, takže nemusím hlásit. A na šestou už vyrážím ke škole.
TOM
Zrovna jsem si na skladě nakradl nové obvazy, svěráky, jehly a skalpely. Kolem páté vyrážím domů a v Audince si pískám písničku z rádia.
BILL
Už sedím na lavičce a pohlížím k budově školy. Jestli Tom dorazí pozdě, bude to dneska zbytečný. Povzdychnu si a zabalím se víc do krátké bundy.
TOM
Zatroubím a parkuji. Zamknu auto a svižným krokem přicházím k lavičce. „Ahoj, kotě…“
BILL
Kouknu za sebe, s úsměvem se zvednu a dojdu mu naproti. Obejmu ho kolem krku a přivítám delším polibkem. „Dneska mám pro tebe výhodnou nabídku, “ šeptnu mu do ucha a zasměju se tiše.
TOM
„Mmm, pokud se jedná o něco opravdu lahodného, tak sem s tím…“stisknu v dlaních drobný zadeček a tvá ústa jemně polaskám jazykem.
BILL
„Naše matikářka by tě mohla velice potěšit. Dneska mi dala za pět… a nechtěla mě přezkoušet. Nesnáší mě a… říkala, že se hodím akorát tak do bordelu, “ lísám se k němu a postěžuju si. „Myslím, že by sis jí mohl vzít dnes na starost, co říkáš?“
TOM
„Místo večerní koupele…? Oh… kolik jí je? Doufám, že už to není důchodkyně, mohla by mít sraženou krev a prošlé vnitřnosti. To si neužiju…“
BILL
„Uhm… myslím, že jí táhne na padesát. Ale to nevadí. Já ti… klidně pomůžu si s ní trochu pohrát…“ zamrkám prosebně. „Uděláš to pro mě?“
TOM
„Pro tebe cokoliv… ale není to tak jednoduché. Kdy ji mám… sebrat? Dnes?“
BILL
„Ano. Každou chvíli by měla vyjít domů. Víš, jak tam je to rozcestí, jak se jde ke mně? Ona zahýbá doprava, je to vylidněná ulička, tam bychom jí mohli nabrat…“
TOM
„No, no, no, miláčku… sedneš si pěkně do auta… pojď…“ táhnu tě za lokýtek hezky k Audi. Nastartuju a jedu do té jeho uličky. Když vystoupíme, nechám otevřený kufr. „Sedni si a čekej… nech to na mně.“ Štípnu tě do boku. „Jak vypadá? Co má dnes na sobě?“
BILL
„Má hnusně velký brejle… na hlavě má slušně řečeno ptačí hnízdo a nosí takový pletený komplet…“ oklepu se. „Prostě strašný… a je… tlustá…“
TOM
„Okay, krve, jak z vola. Tak čekej. A sedni si do auta, nechci, aby tě viděla. „Vtisknu mu drobný polibek na rty a běžím před školu. Oh, zrovna vychází…
BILL
A já bych docela chtěl, aby mě viděla. Ušklíbnu se a opřu se pohodlně do sedadla. Vyčkávám.
TOM
„Dobrý den, mladá paní, prosím vás, promiňte, že obtěžuji… jen bych se chtěl zeptat, kde je tady divadlo? Víte, mám schůzku se svou dívkou, ale nejsem zdejší, a tak nechci, aby dlouho čekala…“ a blablabla. Baba se chytne a tak procházíme uličkou, kde už čeká moje Audi. Kapesníčkem s omamnou látkou jí zacpu obličej, až mi klesne přímo do náruče. Jako prase na porážce ji hodím do kufru a zamknu jej. Urgh…
BILL
Otočím se dozadu ke kufru a spokojeně se usměju. „To bylo rychlé. Jen ať si vzadu odpočine, před její velkou chvílí…“ zasměju se.
TOM
„Máš v plánu si s ní pohrát a pomučit, nebo ji odpíchnout hned?“
BILL
„No… já bych si s ní možná ještě trošku popovídal…“ usměju se svatě.
TOM
„Dobře…“ vyjíždím směr domov a ohulím rádio hezky nahlas.
BILL
Opřu se pohodlně a zavřu oči. Sám tomu nerozumím, ale těším se, až si jí budu mučivě vychutnávat. Samozřejmě, na Tomovi bude velké finále. Musím se pro sebe zasmát.
TOM
„Proč se tak usmíváš…?“ zasměju se, když vyhazuji do sklepa bezvládné tělo.
BILL
„Proč? Protože ona se mi taky smála, když jsem jí zoufale prosil, ať mě přezkouší, že nechci propadnout…“ ušklíbnu se a jdu za ním.
TOM
„Myslím, že by ses měl jít převléknout, možná poteče kapička krve. Já ji zatím připravím…“uchechtnu se a scházím dolů do sklepa.
BILL
„Jasně, něco si od tebe půjčím…“ seběhnu tedy do jeho ložnice a vyndám si nějaké volnější tričko. To bude stačit. Seběhnu zpátky k němu dolů a pozoruju ho. „Chtěl jsi tohle dělat původně i se mnou?“…
TOM
„Myslíš jako jestli jsem chtěl…? Oh ne… s tebou to mělo být… trochu jinačí…“ ušklíbnu se. Okovy poutají učitelčino tělo, ruce, nohy k velkému železnému kříži. Uchechtnu se, když jí sklouznou brýle. Dám jí pohlavek a lup, očiska otevřený.
BILL
Postavím se vedle něj a kouknu na matikářku, co se zmateně rozhlíží. „Pěkný večer…“ usměju se.
TOM
„Miláčku, jen… buď něžný, tady madam je jistě křehká žena, “ vyprsknu smíchy, když se ta žába rozhlíží.
BILL
„No ta očividně vypadá, že když do ní strčíš, tak se rozpadne…“ ušklíbnu se a přejdu těsně před ní. „Není to pro vás nepohodlné, pani profesorko? Mohl bych vám když tak krapet ty pouta uvolnit… .“
Profesorka
„Co se to… tady děje…?“
BILL
„To je jednoduché, držím slovo, co jsem vám dopoledne ve škole slíbil. Já říkal, ať se právem začínáte obávat dožití druhého dne…“ zasměju se.
TOM
Zasměju se, z mohutné skříně vytáhnu několik velkých kbelíků. Ušklíbnu se nad jejím nechápavým výrazem. „To je na vaši krev, drahá profesorko.“
Profesorka
Ježíši, Trümpere, pusťte mě!“
BILL
„Proč bych měl? Vy jste taky nebyla ochotna mě přezkoušet, tak já se nebudu namáhat tím, že vás budu pouštět…“ pokrčím rameny a podám si ze stolečku jeden ze skalpelů. Pohodím si s ním v ruce a usměju se. „Mohla jste za mnou během dne přijít, ale asi jste nechtěla, no co… doufám, že jste si dnešek dostatečně užila…“ přejdu k ní a přejedu jí ostřím po krku. Uh, je to vzrušující pocit.
Profesorka
„Tome… Tome, jste Tom, že ano? Ten šikovný mladík, jak o vás Bill mluvil… řekněte mu, aby tohle nedělal.“
TOM
„Oh, ale paní profesorko… já chci, aby tohle Bill udělal.“ Přicházím blíž, až za jeho záda. Jemně jej obejmu kolem pasu, chtivé polibky mu kladu na šíji a ouško. „Dělej, zlato…“
BILL
Vydechnu a přivřu oči. „Já vás zapomněl představit… ach, ale je to zbytečné, stejně by to bylo k ničemu…“ zasměju se a přitlačím skalpel k jejímu krku a přejedu po kůži. Ihned se začne linout krev ze šrámu a já skousnu rozrušeně ret.
TOM
„Jo, zlato… tak je to správně… podívej, ještě není prošlá…“uchechtnu se, když dvěma prsty setřu teplou krev z rány na jejím krku. Potůček se line přes její prsa až níž, na břicho, kde se vsakuje do příšerného svetru.
BILL
„To si budeš ve vaně tím pádem libovat…“ spokojeně se usměju a tentokrát zatlačím nožem víc. Profesorka vyhrkne, asi to musí bolet. Z krku jí začne téct dvakrát tolik krve a já se začnu chvět. Bude to něco jako moje první vražda. Zamotá se mi z toho hlava a opustím skalpel. „Tome…“
TOM
Hbitě zvedám drobounký skalpel a usměju se. „To nic, baby, to nic… oh, někdo nám tu omdlel.“
BILL
„Ona… není už mrtvá?“ pohlížím na ni a zády se opírám o Toma.
TOM
„Miláčku, to si piš, že není…“ tvrdě zabodnu skalpel do její hrudi a rozdrásávám kůži. „Podej mi malou pilku s červeným ostřím, je támhle na té polici…“
BILL
Vyděšeně koukám, jak jí rozpárává břicho. Polknu a odběhnu k polici, kde vezmu určenou pilku a přejdu zpátky k němu a podávám mu jí. „Mo… možná to nebyl dobrý nápad…“
TOM
Začnu přeřezávat žebra na krajích hrudníku.“Snad se nebojíš, můj milý…? Podívej… ještě jí tluče srdce…“zachechtám se, když vytáhnu zpod dvou žeber slabě pulsující orgán.
autor: Mizuki & PeTiŠka
betaread: Janule
trochu me desi jak si Bill tak rychle zvykl a uz se taky angazuje v tom zabijeni…
tak tenhle díl mě teda trtochu viděsil
Začínam sa fakt báť toho ako tobude dalej. Desíma že Bill sa tak rychlo obrátil.
miluju tuto ff je to neco jinýho ale zároven uzasnýho uz se nemuzu dockat dalsiho dilku
ježiš to je humááááč 😀 ale mě se to tak líbí !
To aby začali Billovi profesoři dávat lepší známky nebo zkončí jako matikářka 🙂
Wow už se těšim na další díl :)Mmm…myslim, že z Billa bude jedničkář xD
Pri čítaní tohto dieliku som oľutovala jediné. Že som pri tom jedla xD a strašne ma to bavilo! xD Myslím si, že Bill to celé moc moc moc oľutuje… nerobil to z čistou hlavou, ale keď bol naštvaný. Ak by sa takto správal každý žiak po našej zemi by už asi nechodil jediný učiteľ. Bill si uvedomí, že spravil chybu, ale ako vidím Toma, bude už veľmi neskoro. Tak som zvedavá ako to bude pokračovať xD
aaaauuu…xD upe děsně miluju tuhle povídku.. in love!
co studuju třetím rokem na VŠ jsem ještě nezaznamenala ani jeden případ, kdyby někdo dostal poznámku…Tady totiž už jsou všichni dospělí a pokud něco poserou, vylížou si to sami a ne přes rodiče…A za druhé…na VŠ je známkování ABCDEaF..tedy 1až 3….