autor: LadyKay
„Living Behind A Wall Of Glass“ neboli „Žijící za skleněnou zdí“. Už když jsem s povídkou začínala, věděla jsem, že jsem si na sebe upletla bič. Bylo mi jasné, že líčit „takového“ Toma nebude lehké, ale jsem člověkem, co rád sám sebe překonává, takže jsem se do toho vrhla. Měsíce strávené sháněním knih, listováním v nich a jejich čtením, aby povídka byla uvěřitelná, týdny věnované vymýšlením příběhu a výsledek je tu. Tedy jen jeho část. Povídka dokončená není, ale pracuje se na tom 🙂
Přesný počet dílů vám zatím neřeknu. Ovšem vím jistě, že se „Me, Myself&Romeo“ nebude moci počtem dílů rovnat. Zas tak dlouhou ji neplánuji. Přestože mám ráda všechny svoje povídky, ať byly nebo jsou povedené více či méně, je tahle v něčem jiná. K ní mám naprosto zvláštní vztah, zaujímám k ní odlišný postoj, prostě je v něčem, alespoň pro mě, naprosto speciální. Co pro mě skutečně znamená, nelze slovy vyjádřit. Pokoušela jsem se na něco přijít, ale jak vidíte, nenapadlo mě jediné slovo, které bych mohla použít.
Nejšťastnější budu, když si ji zamilujete alespoň z poloviny jako já, Tom si vás získá tak jako ty, co už měli možnost jej poznat, a že si i Bill dokáže najít cestu k vašim srdcím. Závěrem bych vám chtěla popřát příjemné čtení a poprosit vás o trpělivost, kdyby došlo k nějakým komplikacím ohledně nových dílů. A budu samozřejmě ráda za každý váš ohlas.
LadyKay
LadyKay
Rusovlasá žena vstoupila do restaurace a rozhlédla se po přítomných. Uviděla je hned, seděli a byli zabráni do hovoru natolik, že skoro nevnímali, co se kolem nich děje. Otočila se za sebe a pohledem pohrozila chlapci s havraními vlasy a pronikavým pohledem, jenž vešel hned za ní. Pochopil. Mohl si přeložit jako ‚Chovej se slušně.‘. Nebyl z vidiny toho, jak měl strávit dnešní odpoledne, zrovna nadšený. Nemohl však říct půl slova a musel dělat přesně to, co mu nařídila. Myslet si však mohl svoje. Podle něj tohle celé byla fraška. Nic víc než ubohý pokus hrát si na šťastnou a spokojenou rodinku, do které měli ve skutečnosti hodně daleko.
„Simone.“ Muž okamžitě vstal, když zaregistroval, že se ocitli u stolu, aby je přivítal. Se ženou si potřásl rukou, poté se podíval za ni a natáhl dlaň i k synovi. „Bille.“
Zatímco se Simone usmála na obě osoby, chlapec zamumlal pozdrav na půl pusy a dřepl si na volnou židli. Doufal, že se hovor u stolu obejde bez něj. Měli by být rádi, že sem vůbec přišel.
„Vypadáš jako holka.“ Bill zvedl pohled a zabodl své tmavohnědé oči do kluka sedícího naproti němu. Opět jeho milovaný bratříček. Chystal se vpálit mu do obličeje, že člověk, který má na sobě pytel a jehož vlasy spíše připomínají mop, je posledním, kdo má co kecat o stylu, ale matka do něj drcla kolenem. Takže připravenou větu spolkl a jen se zhluboka nadechnul. Drzoun! Ani se neobtěžoval pozdravit ho a první větou ho hned uráží. A on má mlčet? To je vrchol!
„Co ve škole?“
„Ujde to, tati.“ Při posledním slovu se zašklebil a sjel otce pohledem. Jörg Kaulitz byl muž v nejlepších letech, jak by řekla chlapcova babička. Byl vysoký a štíhlý, měl mírně prošedivělé vlasy, výrazné lícní kosti, úzké rty a Bill měl jeho oči. Jako obvykle měl na sobě dobře padnoucí oblek. Bill marně přemýšlel, zda jej někdy viděl v jiném oblečení. Nosil obleky pořád a lezl mu s nimi na nervy. Stejně jako se svými psychologickými kecy. Jörg se totiž léta živil jako klinický psycholog a mladík měl při každém hovoru dojem, že je na terapeutickém sezení, a ne že se baví s tátou. Rozčilovala ho slovní spojení, které používal, tón hlasu, jímž mluvil a i to, jak se na něj díval.
„Tvoje matka mi říkala, že bys chtěl o prázdninách do USA.“ Bill přikývnul. Právě tohle bylo to, čím ho sem přinutila jít. Kdyby mu nepohrozila, že mu zhatí prázdninové plány, ani by se neobtěžoval dostavit se k téhle komedii. Jenže neměl na vybranou. Pobyt mu tam měli platit rodiče, sám by si sotva vydělal na letenku. Proto ze sebe musel dělat šaška.
~*~
Bill se vrtal v jídle, napichoval je na vidličku a za pomoci nože je stahoval dolů. Nejdříve jen bezmyšlenkovitě přežvykoval jednotlivá sousta, aniž by měl tušení, co vlastně jí. Připadalo mu, jako by jedl molitan. Teď už však nebyl schopen pozřít nic, dělalo se mu zle, takže se v talíři jen přehraboval. Až smích ho přinutil, aby vzhlédl od talíře, načež si znechuceně odfrkl. Minuty se mu neuvěřitelně vlekly, nudil se a nemohl se dočkat, až tohle celé bude mít za sebou, bude moci odejít a zavřít se u sebe v pokoji. Nepřál si víc než být sám a nikým nerušen. Tahle společnost se mu totiž vůbec nezamlouvala. Dobrovolně by si ji rozhodně nevybral.
„Tvůj otec pojede do Rakouska. Otevírají tam novou kliniku.“ Otočila se na něj matka. Zřejmě z tohoto oznámení měl být u vytržení, jinak by to neřekla tak významně.
„Gratuluju.“ Ač se snažil, nedokázal potlačit ironický tón ve svém hlase. Nadšení předstírat nedovedl. Otcovu práci nenáviděl, neboť právě skrze ni na něj neměl čas. Na něj ne, ovšem na jeho povedeného sourozence si čas našel vždycky.
„To je taky jeden z důvodů, proč jsme se tu dnes všichni sešli.“ Pokračoval Jörg a navzdory nepříjemnému postoji, který zaujímal jeden z jeho synů od chvíle, kdy sem přišli, se usmíval. Znal Billa a věděl, že v jádru je jiný, než se tváří. Za maskou nepřístupného a tvrdého chlapce se skrývala citlivá bytost. Byl si vědom toho, že se na něj zlobí, protože se mu nemůže věnovat tak, jak by si představoval. Od doby, co se se Simone rozvedli, se mu Bill odcizil. Sice k němu jezdíval jednou za měsíc na víkend, v létě společně trávili dovolenou u moře, ale choval se k němu odměřeně. Tvářil se, že je u něj jen z povinnosti, z donucení, ne z vlastní vůle. Vztah s bratrem, který byl svěřen do Jörgovy péče, byl ještě horší. Lépe řečeno byl hotovou katastrofou! K němu se choval k jako naprosto cizímu člověku. A čím víc se se Simone, s níž měl po rozvodu lepší vztah než dříve, snažili, tím odmítavější Bill byl.
„Nepovídej.“ Bill se opřel rukama o stůl a s hraným úžasem se zahleděl na jednoho z rodičů.
„Bille.“ Napomenula ho matka. Nelíbilo se jí, jakým tónem chlapec se svým otcem mluví. Jen se na ni ušklíbnul a odvrátil tvář, očekávajíc, co z táty vypadne.
„Ano, jde totiž i o Toma.“
„O mně.“ Ozval se bratr sedící po otcově levici. Bill nemohl věřit tomu, že je to jeho sourozenec, jednovaječné dvojče. Vůbec si nebyli podobní, byli každý jiný. Jako dva cizí lidé.
„Nejsem hluchej, pako.“ Sjel ho okamžitě. Vytáčelo ho, jak se na sebe stále snažil strhávat pozornost. A ještě víc ho štvalo, jak důležitě se u toho tvářil. Jako by se považoval za bůhvíco. Bylo to tak pořád. Odmala se všechno točilo kolem něj. Samé Tom sem a Tom tam. Bill byl vždycky ten druhý. Jeho dvojče mu kradlo pozornost a lásku obou rodičů. A přestože s nimi už několik let nebydlel, protože se matka a otec podle jejich slov domluvili, že bude lepší, když bude Tom v péči Jörga, byl všude. Matka o něm stále mluvila a byla z něj vedle. Nesnášel víkendy, které u nich trávil. Těšil se, až bude plnoletý a všech se zbaví. Bude si žít svůj vlastní život. Bez nich a hlavně bez něj.
„Proč vypadáš jako holka?“
„A proč ty se chováš pořád jako debil?“
„Bille, ovládej se!“
„Jak já? On si začal. Zase do mě rýpe.“ Typická reakce. Tom mohl všechno, jemu nikdo nenadával. Nikdo ho neokřikoval. Vždycky to schytal Bill. ‚Bille, nechovej se takhle k bratrovi.‘ byla nejčastější věta, kterou slýchával od matky.
„Víš dobře, že Tom…“ Simone se k němu nahnula a snažila se mu šeptem připomenout, že něco ze svého chování neovlivní. Bill se však odtáhl, nenechal ji domluvit a pokračoval dál.
„Jo, ale myslím, že jeho IQ je dostatečný na to, aby věděl, že urážet lidi je známkou nevychovanosti. Nemám pravdu, Tommy?“ Zapitvořil se na něj a věnoval mu pohrdavý pohled.
„Jmenuji se Tom.“ Upozornil ho, čímž ho ještě více vytočil. Nesnášel, když ho někdo opravoval, a od něj mu to vadilo snad nejvíce.
„A my to asi nevíme.“ Štěkl Bill.
„Tak dost. Přejdeme k věci.“ Ozval se znovu otec a Bill protočil oči. Jistě! Přece nebudou kárat svého mazánka, raději to zamluví. Odstrčil talíř a opřel se. Celá jeho rodinka byla zlý sen. Otec psycholog, matka věčně trpěla migrénami a bratr byl neotesaný pitomeček v hoperských hadrech. Přesně ten typ kluků, které ze srdce nesnášel. Právě tihle týpci si ho ve škole stále dobírali, nadávali mu do teploušů a využili každé příležitosti, která se naskytla, aby do něj mohli alespoň strčit. Tom byl jako oni. Namyšlený, arogantní a sebestředný parchant.
Matka i otec mu kdysi řekli, že jeho bratr trpí nějakou psychickou poruchou. Nevěděl sice, jak se to jmenovalo, mělo jít o jakýsi syndrom. Rodiče však rádi a často přeháněli a tvářili se, že je to bůhví jak hrozné. Jen Bill si zachovával zdravý rozum a jako jediný viděl bratra, jaký byl. Omotal si je oba kolem prstu, z nedostatku udělal přednost a využíval toho. Nemohl být nějak závažně nemocný, vypadal totiž naprosto normálně. Kdyby byl nějak retardovaný, bylo by to na něm poznat. Bill by se spíš přiklonil k tomu, že má nižší IQ, což nebyla porucha. Hopeři byli všichni do jednoho vypatlaní neandrtálci.
„Napjatě poslouchám.“
„Jde o to, že Tom bude ty dva týdny, co otec bude v Rakousku, bydlet u nás.“ Oznámila matka, jako by se nechumelilo a napila se minerálky. Bill zamrkal. Podíval se naproti, Tom se díval někam za něj, což ho nijak nepřekvapovalo. Nikdy se nedíval na lidi, rozhlížel se spíše po okolí. Pohrdal lidmi, ani za jediný pohled mu nestáli. Když se obrátil s otazníky v očích na otce, jen přikývnul a usmál se. To nemohli přece myslet vážně! On v jednom domě s ním? Nikdy.
~*~
„Tleskám. To se vám povedlo.“
„Stůj a okamžitě se vrať.“ Zahřmel Simonin hlas a mladík byl tak nucen otočit se na schodech, sejít je zase dolů a stanout tváří v tvář matce. Na první pohled působila křehce, což po ní zdědil, ale jakmile se naštvala, bylo lepší se klidit z cesty. Zatímco otce přešel vztek rychle, matka se vydržela zlobit i dny. Nikdy věc neuzavřela hned, byla schopná o ní mluvit i několik následujících dní. Jak jen to na ní nesnášel!
„Bille, Tom je tvůj bratr. Měl bys vědět, že…“
„Nebudu mu pořád ustupovat, nechci neustále brát ohledy na svého retardovaného bratříčka. Nenávidím…“ Facka přerušila příval jeho slov. Bill se chytil za tvář a vytřeštil oči. Udeřila ho! Nepamatoval se, že by ho někdy uhodila. Nikdy, až dnes. Soptil vztekem, jenž narůstal, když si uvědomoval, kvůli komu facka padla. Zase on! Chtěl se otočit na patě a utéct do pokoje, ale zůstal stát. Zašklebil se a zrychleně dýchajíc s tvrdým pohledem pronesl: „Nemůžeš mě donutit, abych ho měl rád.“
„Nenutím tě. Ale budeš se k němu chovat slušně. Jestli se dozvím, že jsi mu ublížil, ať slovně nebo nedejbože fyzicky, rozluč se s prázdninami. Kam to jdeš?“
„Sestavit si manuál, jak se s bráškou zacházet.“ Prohodil přes rameno a pomalu vystoupal do patra.
Když se ocitl u dveří pokoje, otevřel a nezapomněl za sebou jimi důrazně bouchnout. Jen co osaměl, začal nadávat. Nejprve na otce, jehož nesnášel pro jeho návyky a pro jeho práci. Dříve protože na něj neměl čas, teď i kvůli tomu, že se sem musel nastěhovat ten magor, jelikož tatínek jede za lepším. Proklínal matku za její slabost pro Toma a neustálé osočování jeho osoby z toho, že mu ubližuje. Přitom to byl jen Tom, kdo neustále vyvolával spory. To on svého sourozence stále ponižoval a bylo mu jedno, má-li u toho obecenstvo nebo ne. Nejdéle nadával tedy na bratra a děsil se toho, že s ním bude muset žít čtrnáct dní v jednom domě, a co hůř, bude s ním muset být i v jednom pokoji. Když tu totiž Tom pobýval, spal u něj. Bill ty víkendy pak raději trávil v obýváku a vzal zavděk pohovkou, která sice nebyla zrovna nejpohodlnější, ale pro chlapce bylo lepší ničit si záda na ní, než ležet vedle dvojčete. Dvě noci se vydržet daly, ale dva týdny ne. Buď vystrnadí Toma do obýváku, nebo vedle něj bude muset v noci ulehnout. Jen z představy se mu obrátil žaludek.
~*~
„Tome, určitě chceš jet za mámou a Billem?“
„Nevím.“ Odvětil chlapec a dál pečlivě ukládal svoje věci do tašky. Jörga fascinovalo, jak dělá všechno s naprostou přesností a jak je ve všem důkladný. Nebyl jako Bill, jehož život by se dal nazvat chaosem, a to ve všech ohledech. Ač to nechtěl slyšet a považoval se za dospělého, byl ještě dítětem. Nevěděl, jaký je život. Neměl žádné starosti a jeho jedinou povinností byla škola. Nedovel pochopit postoj, jenž zaujal před lety k Tomovi. Nepamatoval se, že by mu kdy ublížil. Tom nebyl zákeřný, nehledal svůj vlastní prospěch. Ani to nedovedl. Neměl to v povaze.
„Chceš jet se mnou do Rakouska?“
„Chci jet s Billem Kaulitzem a tebou.“
„Ale to není možné. Buď pojedeš se mnou do Rakouska, nebo zůstaneš s Billem v Německu.“
Jörg se posadil na zem naproti synovi a čekal, jak se rozhodne. Děsil se toho, co se v tom domě bude odehrávat. Bill poté, co mu oznámili, že má jeho bratr pobývat čtrnáct dní u nich, nepromluvil ani slovo. Jen se díval do stolu, mlčel a tvářil se, jako by mu celý svět ubližoval. Pak se ani nerozloučil a vystřelil z restaurace jako střela. Pokud by to bylo nutné, vzal by si Toma s sebou. Stejně ho měl nejraději u sebe a pod dohledem. Měl tak jistotu, že je v naprostém pořádku.
„Tak co? Jaké je rozhodnutí?“
„Chci být s Billem Kaulitzem.“
autor: LadyKay
betaread: Janule
tak ted moc nechápu proč Tom říká celé bratrovo jméno.. a taky ten syndrom??
snad to nebude nic moc vážnýho..
no uvidíme jak to bude dál:)
Hrozně mě zaujal název, neumím si vůbec představit jakou poruchou Tom trpí a taky nevím proč mi ho přijde tak líto, ale rozhodně se nemůžu dočkat, až se to dozvím. Už prvním dílem si mě dokázala naprosto upoutat a to je pro mě to nejhlavnější, takže ať je tady rychle další díl nebo snad prasknu netrpělivostí!!!:D Nemůžu si vzpomenout na žádné slovo, které by přesně vystihovalo jak moc mě tahle povídka zaujala. Snad jen řeknu, že už na první díl je to hrozně zajímavě, úžasně napsané, a ten nápad, to bude taky určitě bomba!!!;)♥
[1]: jo to mi taky přišlo divné.. 😀 Teď o tom budu přemýšlet celou noc, ani spát mi to nedá!:-/
Nápad he to fajn. Aj ked nevviem na koho stranu sa postaviť. Viem pochopiť Billove pocity ale aj tak mi vadia jeho prehnané rekcie. A Tom som zvedává ako to sním vlastne je a čo sa o nom ešte dozvieme. Super rychlo dalej
Jééééé, tak už ji tady mám =)♥
Na tuhle povídku jsem se strašně moc těšila, přiznávám, že jsem si u tebe na blogu přečetla právě tady ten první díl a hned jsem se zařekla, že ji tam nebudu číst a že si počkám, až bude tady. Hned ten první díl mně zaujal, protože tohle je opravdu vyjímečná a originální povídka, něco takového tu ještě nebylo a já věřím, že jsi nad odbornými knihami strávila hodně času, aby jsi věděla, o čem vlastně píšeš.
Takže je jasné, že Tom je nějakým způsobem duševně postižený a Bill z jeho pobytu u nich rozhodně není nijak nadšený…Ale asi se bude muset s jeho přítomností nejenom vyrovnat, ale i naučit žít a nebude to nic lehkého.
Moc se těším na další díl a na celou tuhle pozoruhodnou povídku =)♥♥♥
už se těším na další díl, tohle bude zajímavá povídka:-)
Já mám tenhle bannerek stejně hrozně ráda. Ta Billa je tam úžasná! I tu červenou překousnu!! :))
no, tak hned od prvniho dilu mi je Toma lito. Jsem zvedava jak to bude dal, protoze zacatek je velmi poutavy. At uz nametem tak i tim jak je to napsane
no.. já vím co Tomovi je, aspoň myslím.. znám jednoho kluka… ale trošku mě zaráží to, že si prvně z Billa dělá srandu a teď bez něj nechce být… doufám ale, že časem pochopím x)
To je milé překvapení: nová povídka od mé oblíbené Paní autorky!♥
Musím říct, že jsem se se zájmem začetla. Příběh mě samozřejmě oslovil okamžitě, jak je u tvých povídek, LadyKay, už pravidlem. Dokážeš si svým psaním získat srdce čtenářů, kteří pak s tvými hrdiny prožívají jejich osudy.
Tommyho vidím podobně jako Janička, myslím, že půjde o nějakou duševní "nemoc", nevím, jak přesně to pojmenovat, když nevím přesně, o co přímo jde. Jsem tak zvědavá.
Naproti tomu Bill zatím vidí jen sám sebe. Jsem zvědavá, jak k sobě tyto 2 rozdílné osobnosti budou hledat cestu. Bill je zatím hodně nepřístupný a vůbec se mi nelíbí, jak o Tommym mluví. Tommyho rozhodnutí mi ale vehnalo slzy do očí hned v prvním dílu: "Chci být s Billem Kaulitzem". Přijde mi to tak…čisté a upřímné. Stejná bude asi i Tommyho dušička. Tedy, doufám. Určitě se budu těšit na další díly, je to moc zajímavé!♥
tahle povídka mě opravdu zaujala… 🙂 vypadá to opravdu zajímavě… sice trošku nechápu Toma, že nejprv Billa uráží a potom s ním chce být… ale to se asi v povídce vysvětlí… každopádně se těším na další dílky 🙂