autor: GossipGirl & CHrisTHi
„Nehrab na mě, už nikdy… prosím, už mi nevolej, nepiš, nenič mě, nedělej to horší, odteď jsme prostě jen kolegové, teda pochybuji, že jsem pro tebe někdy znamenal víc,“ řeknu ztěžka, vysmeknu se mu, vezmu si tašku a obleču bundičku. Smutně vyjdu ven a ještě naposledy se ohlédnu. Nasadím si helmu, momentálně mi je jedno, jestli si zničím účes nebo ne, nasednu na motorku a jedu co nejrychleji domů.
Přijdu domů, vysvleču se a vlezu si do postele. Okamžitě se mi spustí slzy a nejde to zastavit. Cítím se hrozně, už nikomu nevěřím, jen Alexovi. Cítím se… jako děvka. Špinavý, podvedený. Jak já ho teď nenávidím, nenávidím je všechny. Brečím dlouho, než usnu vyčerpáním… Ráno se probudím a znovu se rozbrečím, když zjistím, že to nebyl sen.
Okamžitě vlítnu do sprchy a snad až naivně se snažím ze sebe smýt tu ‚špínu‘. Pak si vezmu čisté boxerky a sejdu dolů do kuchyně. Co jsem si vůbec myslel? Kolik lidí vůbec prošlo postelí? Takže vlastně jsem byl jen věc, jak se proslavit, hračka. Dneska odpoledne máme zase zkoušku, vůbec se mi tam nechce. Nakonec si sednu ke klavíru, vezmu papír a ruka mi začne psát samovolně slova.
Když to dopíšu, podívám se na to, název by mohl být I feel like a bitch – cítím se jak děvka, z toho by mohl být dobrej hit, nikde tam není zmíněná konkrétní osoba a je to úplně můj příběh. Musím to ukázat klukům, i melodie ujde. Už mě to tak netrápí, když jsem se z toho vypsal. Pořádně natrénuju melodii, schovám si text, složím hlavu na kuchyňský stůl a znovu myslím na včerejšek. Ty slova slyším všude. Po tvářích mi začne stékat pár slz, už ale nebrečím tak jako včera, jen pofňukávám.
Asi po hodině zjistím, že je 1 hodina, ve dvě zkoušíme, jdu do koupelny, tam se zkulturním, převleču se a sbalím si věci a ten text. Zamknu, vlezu na motorku a jedu ke zkušebně, jedu asi o půl hodiny později, než začínáme, takže předpokládám, že už začali.
Zaparkuju a rozepnu si bundičku. Nejistě se podívám na zkušebnu, a pak tam pomalu vejdu. Ani se neobtěžuju zdravit, jen kývnu. To, co mi udělali, jim neodpustím. Pověsím si bundu, nevšímám si Toma a začnu si vybalovat. „Ahoj,“ snaží se aspoň pozdravit a hrabe se z gauče.
„Mám jednu novou písničku, napsal jsem ji včera i s melodií, ale pouze na klavír. Ovšem… asi se vám nebude moc líbit,“ prolomím ticho, ušklíbnu se a text podám Davidovi.
Nakloní se ke mně a dost jasně v tom pozná písničku o tom, co mi udělal. „Hezká,“ broukne. Tázavě se podívám na Davida. „Tak co? Mám ti to zahrát nebo je to zbytečný?“ naprosto ignoruji Toma a Géčka, co na to hledí s otevřenou pusou.
„Zahraj to,“ vyjekne Tom s Davidem unisono. Jen povytáhnu obočí a sednu si ke klávesám. Chvíli se přemlouvám, ale pak nakonec začnu hrát, je to hodně do rockového stylu.
Tom se naprosto nevědomky usmívá a poslouchá. „Je to krásný,“ vydechne, když dohraju.
Jen se na něho s pozvednutým obočím podívám. Trochu mě to překvapuje. Pokud mu na mně záleží, měl by se tvářit aspoň trochu provinile, ale on nic. Nasadím neutrální výraz a vstanu.
Na zkoušce pořád plete akordy a hraje falešně. Absolutně mu to dneska nejde. Už asi po desáté to přerušujeme a já se na něho otráveně podívám. Pak si beze slova jdu sednout a čekám, až si to tam vyřídí.
Tom se pohádá s Davidem. Třískne s kytarou a uteče ven. Nejdu za ním ven, zůstávám tady. Nebrečím, ale tvářím se tak. Pak uvidím, jak někdo mizí ven těmi dveřmi jako Tom, ale nestihnu zaregistrovat, kdo to je.
Chvíli tam ještě zadumaně sedím a pak se vedle mě někdo ozve. Jost se mi omlouvá. „Dobře, beru to, ale nečekejte ode mě nějaký zázraky, bylo to celkem hnusný,“ smutně se na něho kouknu. Jen kývne hlavou a radši mě nechá bejt. Tom dojde zpátky a sedne si na gauč vedle mě. Odsunu se od něho na druhou stranu gauče a odvrátím pohled. Ničí mě to, když ho vidím, slyším, když je blízko mě… tohle nezvládám. Znovu se vrátíme ke zkoušce, zpívám s podtónem, jenom stojím a odříkávám slova, jako už celý den.
*O TÝDEN POZDĚJI*
Tom:
Koukám na sebe do zrcadla, ty vole. Kruhy pod očima by mohly soutěžit v zápase o nevyspalost a copánky dávno odrostly daleko od hlavy. Měl bych zajít k holiči, ale prostě se k tomu nedokopu. Oblečení na mně visí a jen pásek zabraňuje tomu, abych chodil jenom v boxerkách. Na kytaru už hrát neumím a do barů jsem přestal chodit. Vypadám jako regulérní troska.
Přijede Bill. Vyvalím oči a zastaví se mi dech. Je až nepřirozeně hubenej, no spíš nezdravě vychrtlej. I když, já mám zrovna co říkat, protože ne mně moje volný oblečení visí jako na ramínku a moje dřívější svaly pomalu ale jistě berou za svý.
Vstanu a položím mu ruku na rameno. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptám se nanejvýš nejistě.
Sklepe moji ruku a otočí se. Přikývne a já ho jenom následuju za dveře. Drží si ode mě odstup a já to nehodlám asi ani měnit. Hlavně že je ochotnej se mnou mluvit.
„Bille, já vím, že to poslední, co chceš, je asi se mnou mluvit, ale tímhle se přece oba jenom ničíme. Je to vidět na mně i na tobě a… a tak jsem ti chtěl jenom navrhnout… to, jestli bychom nemohli být aspoň ty kamarádi. Mě tohle totiž zabíjí, tyhle hádky, i když vím, že za ně můžu já…“ vykoktám konečně po chvíli celou myšlenku. Tohle se mi vyslovuje neuvěřitelně těžko.
Sveze se dolů podél zdi a zaboří hlavu do dlaní. „Já nemůžu být tvůj… kamarád. Nemůžu být kamarád s někým… koho mám rád,“ zamumlá si do rukou.
Vykulím oči. „Já-já myslel, že mě nesnášíš,“ vyjeknu a kleknu si k němu na zem. Když to tak vezmu, tak by bylo logický, kdyby mě nesnášel. Po chvilce si sednu na zem vedle něho. Sleduju jeho profil. To, co cítím teď, tenhle zmatek, to cítím poprvé. Nikdy se mi tohle nestalo, nechápu to. Jenom vím, že se musím snažit si jakkoli Billa usmířit.
Z chmur mě probere jeho tichý, mumlavý hlas. „Jo, to taky, nesnáším tě, ale zároveň mi chybíš tak, jako mi ještě nikdy nikdo nechyběl.“
„Taky mi chybíš, neuvěřitelně moc, ale zároveň pochopím, když už mě nikdy nebudeš chtít vidět,“ povzdechnu si a svěsím hlavu mezi ramena. Tenhle smutek a splín nehraju a je to na mně vidět. Jak na vzhledu, tak na chování. Tohle opravdu zažívám poprvé v životě.
„Já tě chci vidět, chci s tebou být… ale ty nevíš, jaký je to pocit, když tě někdo, komu věříš, chce jenom kvůli slávě,“ fňukne a po tvářích mu začnou stékat slzy.
Nakloním se k němu a obejmu ho. S překvapením zjistím, že se nechá. „Já tě přece…“
Zachytím jeho pohled, který jako by říkal: nelži mi.
Polknu. „Dobře, teď ti řeknu úplnou pravdu. Ze začátku jsem tě opravdu chtěl do kapely jenom kvůli slávě, ale pak… nevím, prostě jsem si začal tvojí přítomnost užívat, těšil jsem se na zkoušky a já…“ zlomí se mi hlas.
„Já tě tak nesnáším, a přitom tě mám tak rád,“ zavzlyká, a doslova mi skočí kolem krku. Objímá mě, jako by se bál, že mu uteču, a vzlyká mi do trička.
Hladím ho po vlasech a konejšivě objímám. Koutkem oka zahlédnu ve dveřích Gustava a bradou i pohledem mu naznačím, ať si dá urychleně odchod. Pokrčí rameny a zmizí. Obejmu Billa ještě trochu pevněji.
„Slib mi… slib mi, že už tohle neuděláš,“ fňukne a podívá se mi do očí. Vidím v nich i chatrnou důvěru. Rozhodnu se ji neponičit, vážím si toho, že mi alespoň maličko věří.
Dívám se mu hluboce do očí. Snažím se do toho pohledu vložit veškeré své pocity. „Slibuju,“ zašeptám po chvíli, ale pohled nesklopím. Pousměje se a nakloní se ke mně. Lehce se mi otře o rty.
„Promiň,“ špitne ještě a odtáhne se úplně. Ani neregistruju, že mám tričko na jednom rameni promočený.
„Za co?“ zeptám se stále omámený tím polibkem.
„Odpusť mi,“ vydechnu po chvíli a zabořím si obličej do dlaní.
„Dobře… smažeme to a začneme znovu,“ usměje se na mě a obejme mě. Rozsvítí se mi oči a zaplaví mě pocit štěstí. Nevím proč, neovládám vůbec svoje pocity.
„Děkuju,“ špitnu po chvíli.
Kývne. „Měli bychom jít, já se zajdu ještě trochu upravit,“ ukáže na dveře od zkušebny.
Souhlasně zakývám hlavou a vstanu. Sleduju, dokud nezajde do dveří od záchodů, a potom se otočím.
Vejdu do zkušebny. Kouká na mě celé osazenstvo a až David se rozhodne něco říct. „Nějak se ti zlepšila nálada,“ podotkne.
Pokrčím rameny. „Nemůžu být jednou dobře naladěnej?“
No vida, jak mi ta kytara najednou jde. Akordy už nepletu, a konečně zase hraju trochu na úrovni. Ulevilo se mi, že už nevyluzuju ty záhadný a děsně falešný zvuky.
Bill:
Vejdu na toalety a stoupnu si před umyvadlo se zrcadlem. Opláchnu si obličej vodou a podívám se na sebe. Vypadám hrozně, ale přesto se usmívám. Vyjdu ven a zamířím do zkušebny, odkud už slyším hudbu.
Tomovi už ta kytara jde jak předtím, a já už taky zpívám líp. Oba se po celou zkoušku usmíváme.
Unaveně si po hodině a půl sbalím věci a začnu se oblíkat. Měl bych se najíst, už jsem nejedl dva dny a je mi blbě, jenže nemám hlad.
„Zajdeš se mnou na večeři?“ nasadí prosebný pohled. „Prosím.“
„Já nevím, nemám moc hlad, moc teď nejím… ale když si budu moct dát něco lehkýho, tak rád,“ usměju se a vezmu si tašku.
„Děkuju,“ usměje se. „Mám pro tebe přijet?“
„No… můžeš,“ usměju se. Tom se s ostatními loučí, já jsem na ně pořád naštvaný, takže já mlčím, a pak spolu jdeme ven.
„V sedm?“ pozvedne obočí.
„Dobře, v sedm, budu se těšit,“ kývnu na něho, nasadím si helmu a s velkým úsměvem opouštím parkoviště.
Stojím před zrcadlem jen v triku a boxerkách a dotahuju si poslední linku. Uslyším zvonek, no super. Rychle popadnu kalhoty a utíkám dolů, přičemž si je oblíkám. Otevřu a tam stojíš, úplně jiný než ráno.
„Ahoj, Tome,“ usměju se, navleču si úplně kalhoty a zapnu knoflík. Pak ti dám malou pusu.
„Ahoj,“ usměje se a pusu mi vrátí. „Sluší ti to.“
„Díky, tobě taky,“ vezmu si tašku. „Máš jiný vlasy,“ prohodím jen tak, když zamykám.
„Znova spletený,“ pousměje se a otevře mi dveře od auta.
„Díky,“ sednu si na místo spolujezdce a kabelku si položím na klín.
„Itálie, čína, thajsko?“ zeptá se s úsměvem na restauraci.
„Itálie, čína, thajsko?“ zeptá se s úsměvem na restauraci.
„Já se v tom moc nevyznám, co třeba Itálie,“ pokrčím se smíchem rameny.
Vystoupím a se stálým úsměvem jdu s tebou po boku do té restaurace. Sedneme si někam do kouta, kde není moc vidět.
Vůbec nevím, co říct, ale jsem rád, že už je to za námi.
„Jak ses měl, celý ten týden, co jsme se neviděli,“ snažím se nějak navázat rozhovor.
„No, dost bledě… Co ty?“
„Já ani nevím, většinu času jsem prospal nebo seděl a koukal do blba,“ připustím a napiju se právě doneseného pití.
„Asi tak,“ přikývne a lokne si coly
„Kdy máme první koncert?“ zeptám se, aby to tu tak nevázlo.
„Za týden,“ usměje se. „Docela se těším,“
„Já ne, mám děsnou trému,“ zakřením se.
„Neboj,“ stiskne mi ruku a mile se usměje.
Taky se usměju, jsem tak rád, že jsi tu se mnou, že už nebudu trávit večery sám se svými myšlenkami a slzami.
„Co si dáš?“ zeptám se, když nám přinesou jídelní lístek.
„Asi jen salát,“ pokrčí rameny. „Mám úplně staženej žaludek, moc jsem teď nejedl,“
„To mi povídej, já jsem nejedl dva dny a skoro umírám. Taky jsem si chtěl dát salát, ale nějak jsem dostal hlad a i chuť na pizzu,“ usměju se a listuju tím.
„Tak si dej,“ zazubí se. „Mimochodem, jak to, že nejíš? Už tak si jak vyžle, musíš jíst!“
„No… nevím, nemívám moc hlad,“ ošiju se. „Nechceš si jí dát se mnou na půl? Celý to nesním,“ podívám se na tebe prosebně.
„No… tak fajn, no,“ kývne nakonec. „Přece tě v tom nenechám“
„Kdyby jo, tak bych se divil,“ zasměju se a nadiktujeme objednávku číšnici, co se na Toma koketně culí a vystrkuje svůj hrudník. Jen nad tím zakroutím hlavou.
„Příšernost tohle,“ odfrkne si. „David přemýšlel, teda jestli by tenhle koncert měl úspěch, o čemž nepochybuju, tak přemýšlel o tour.“
„Jo, něco už mi říkal, ale pořád nevím… moc s klukama nevycházím,“ smutně sklopím hlavu.
„Jo, všimnul jsem si, ale když je poznáš víc, jsou fajn,“ usměje se a nadzvedne mi bradu.
„No, vypadá to, že oni mě moc rádi nemají. A ani David…“ podívám se na tebe.
„David jo, ten na tebe kouká stylem ‚chci tě hned do postele‘.“
„Co?“ nechápavě se na něho podívám, trochu jsem to nepochopil.
„Že tě chce sbalit, i když se na to asi netváří. Věř mi, já to poznám.“
„Co? Fakt jo? No to je nechutný,“ nasadím znechucenej obličej a pak se zasměju. „No tak David možná, ale ostatní ne.“
„Až tě poznají, tak je to přejde,“ uklidňuje mě.
autor: GossipGirl & CHrisTHi
betaread: Janule
Na jednu stranu bych chtěla, aby se Tom dusil trochu déle, ale to by s ním trpěl i Bill, takže jsem ráda, že si to vyjasnili a všechno je mezi nima zase v pořádku =)
Billa obdivuju, jak se přes to všechno dokázal přenést, muselo to být pro něj strašně těžké, nejenom kvůli Tomovi, ale i kvůli ostatním, když se na něho tak hnusně domluvili. Je jasné, že to přece jenom ještě potrvá, než jim bude moci důvěřovat a brát je jako své přátele =)♥
A David se teda nezdá…xD
Ja mám celkom rada, keď sa hádky nenaťahujú a riešia sa za horúca. Bill sa mi veľmi páčil, že napriek tomu aký bol chudáčik nešťastný dokázal všetko brať profesionálne. Je to zlatíčko a som rada, že sú zase v pohode. Aspoň chvíľu, lebo veď ešte pár kapitol máme a ja asi nepôjdem spať, kým ich neprelúskam 🙂