Attention

autor: Sandra Trümper

Bill byl zoufalý. Absolutně  zoufalý. Nevěděl si rady. Konečně našel někoho, o kom si myslel, že by mohla být jeho spřízněná duše, a ona zatím… 
„Děje se něco, Bille?“ otočil se po tom starostlivém hlase. Na gauči vedle něj sedělo jeho dvojče. Ani si nevšiml, kdy vešel do místnosti. Nebo tady byl už před ním? Nevěděl. Nevnímal, když si sedal. Byl prostě jen moc zabraný do svých vlastních myšlenek. A teď se to zase vrátilo. Co mu asi tak má říct? Ale nemusel říkat nic. Jeho mlčení bylo Tomovi odpovědí. „Děje se něco s Erikou?“ 
„To teda děje,“ pronesl Bill zahořkle. „Teda neděje,“ dodal hned lehce zmateně. „Chci říct… nic se neděje. Ne nic, co by mě mělo znepokojovat… nejspíš,“ Bill se lehce zamračil a opět se ponořil do svých myšlenek. Tom ho starostlivě sledoval.

Ta Erika se mu nelíbila už od samého začátku. A mělo v tom jen pramalou roli jeho chronické žárlení. Ne jednou uvažoval, co má ona, co jemu chybí. Odpověď samozřejmě byla jednoduchá – ona nebyla Billovo dvojče. Nesnášel se za to. Že mu musí být tak blízko, a přitom je pro něj Bill nedosažitelný. Ale Billovo štěstí pro něj bylo na prvním místě. Teprve potom se mohl zaobírat sebou. A teď očividně je na čase zase si jednou zahrát na velkého bratra a zachránce, přestože tu první roli tak nenáviděl.

„Bille,“ posunul se ještě blíž k němu a konejšivě mu položil ruku na rameno. Okatě ignoroval své splašeně bijící srdce. Kdy naposledy mu byl takto blízko? Kdy naposledy se ho odvážil dotknout? I tyto myšlenky zahnal do nejtemnějšího koutu své mysli. Teď na ně není čas. Ten čas bude, až bude ležet sám ve své obrovské posteli a bude přemítat, proč vedle něj neleží Bill nebo proč místo něj leží vedle Billa Erika. „Víš, že mně můžeš říct vše, že?“ vždycky tu to pravidlo bylo. Že si navzájem můžou říct cokoliv. Jenom Tom ho poslední dobou porušoval. Neříkal Billovi všechno. A rozhodně mu nikdy neřekl to nejdůležitější.

„Jo, ale… není to nic důležitýho,“ zavrtěl odmítavě hlavou Bill. Tom s ním nesouhlasil. Všechno ohledně Billa bylo opravdu důležité. Všechno ostatní bylo nepodstatné a mohlo počkat. Všechno. Ale to mu také říkat nehodlal. 
„A proto jsi z vašeho domu přijel až sem?“ ta slova ho bolela. Jako vždycky, když musel nahlas říct to o jejich rozdělení se. Vždycky tvrdili, že budou žít spolu… A pak si přišla ta hnědovlasá koza a Billovi řekla, že přece nebude věčně jen s Tomem, že by se časem nesnesli a že oni dva, Bill a ona, potřebují soukromí. Bill jí to všechno odkýval a poslušně sehnal dům a spolu s ní se do něj odstěhoval. Jistě, i nadále k němu domů dojížděl téměř denně a prakticky vždycky, když Erika nebyla doma (což bylo celkem často), ale…

A tenkrát se Tom přestal snažit před ní dělat, že mu nevadí. Dával si dost dobrý pozor, aby ji nikdy nepotkal také v Billově společnosti. A jinak jí dával dost jasně najevo, že ji nesnáší. Nenáviděl ji proto, že mu sebrala brášku, dvojče i… lásku. 

„Jen jsem tě chtěl vidět,“ usmál se na něj rychle Bill. Ale Toma tím neošálil. Jeho oči nezářily. A to byla pro Toma mnohem větší bolest než vědomí, že ho nikdy nebude mít pro sebe. 
„Tohle na mě neplatí, bráško,“ připomněl mu tiše. Bill lehce našpulil pusu. Jistě, že to na něj neplatí. Znají se navzájem snad líp než sami sebe. Nemůže si prostě jen přijít, uměle se usmát a myslet si, že bude mít Toma stejně v kapse jako kohokoliv jiného. Sklonil hlavu a skousl si spodní ret. Tom mlčel a jeho to znervózňovalo. Nesnášel ticho. Nenáviděl ticho. Byl to ten vůbec nejhorší zvuk. Nakonec – proč by mu to neřekl? Aspoň si vylije srdce a všechno bude dobré. Ale… jak začít? 

„Víš… ona… někdy… občas mám pocit, že… že mě nemiluje,“ tiše pronesl to, co ho už nějakou dobu užíralo. Tom na to nic neřekl, ale posunul se ještě blíž k Billovi a jeho stisk na pohublém rameni zesílil. Nebolelo ho to, jen o Tomově teplé dlani věděl. Sama mu připomínala, že je tady… pro něj. „Prostě… slova Miluji tě pronese vždy tak nějak… jakoby mimochodem, jako by to byla naprosto nepodstatná informace. Prostě jen… jako kdyby mi připomínala, ať nezapomenu koupit máslo, těsně před tím, než se za ní zaklapnou dveře.  A jinak je prakticky neslyším. Jen jako rychlé a nepodstatné zadrmolení.“ Toma bolelo vidět, jak je Bill čím dál tím víc skleslý. A navíc ho chytla za srdce následující slova. „A já tohle nechci. Vždycky jsem se těšil, až tu pro mě bude někdo, kdo to bude říkat láskyplně, s opravdovou něhou. Kdo mě bude rozmazlovat a kdo si ta slova bude vychutnávat. A ne, že to řekne jenom tak na půl pusy,“ Bill byl opravdu smutný a zoufalý. A ten pohled na něj v Tomovi vzedmul takovou vlnu citů, že už to prostě nemohl zadržet…

„Miluji tě,“ nemohl uvěřit tomu, co slyší. Opravdu mu to řekl! A znělo to přesně tak překrásně, něžně a láskyplně, jak si vždy představoval, že by to znít mělo. Jak si jeho Billy zaslouží. 
„Jo, jo, takhle nějak,“ přikývl okamžitě Bill, který se na něj však nedíval. Tomovo srdce se na malý moment ve svém zběsilém tempu zastavilo, a pak opět začalo bít stejně poklidně, jak by mělo. Bill to nepochopil, a nakonec to tak bude nejspíš dobře. „Ale nikdo jiný mi není schopný to říct takhle,“ povzdychl si a zabořil obličej do dlaní. „Co mám dělat, Tomi? Řekni mi, co mám, kruci, dělat?!“ 

Otoč se, polib mě  a miluj mě, napadlo ho. Rychle to zahnal do nejtmavšího kouta své  duše. Bylo to jeho zbožné přání a on už se měl naučit tato přání potlačit. Měl vědět, že to, co si přeje on, není podstatné. Ne pro něj.

„A… zkusil sis s ní o tom promluvit?“ a přes všechnu bolest uvnitř sebe se snažil pomoct bráškovi zachránit jeho vztah. Dělal to pro něj, jenom pro něj. 
„Já… nevim… nejsem si jistej, že je to dobrý nápad,“ černovlasý si zamračeně vzpomněl, jak už s ní chtěl několikrát mluvit o jejich vztahu. Pokaždé to bylo stejné. 
„Ale zlatíčko, já tě přece strašně miluju a vím, že ty mě taky. Tak nač to řešit, že?“ ten lehce otrávený tón, pohled, ze kterého čišel téměř až nezájem… Jak tyto věci ze začátku nesnášel! Ale teď… nevadilo mu to. Přestával si být svou láskou k ní jistý. Měl stále větší pocit, že to nebyla láska, jen slepé a naivní poblouznění. A to pominulo. 
„Tak to zkus,“ Tom mu povzbudivě stiskl rameno, a hned na to stáhl svou ruku. Delší tělesný kontakt už by nemusel dobře dopadnout. 
„Tak dobře… zkusím to.“

Svým autem právě projížděl kolem jakéhosi černého auťáku, který, jak si všiml, tu parkoval už nějakou dobu. Jeho od přírody zvědavá povaha ho přímo nabádala k tomu, aby při cestě kolem natočil hlavu a podíval se dovnitř. A on se tomu nebránil. Proč by měl? 
Ve chvíli, kdy to udělal, toho ale okamžitě zalitoval. Ty dlouhé hnědé vlasy s jedním pramenem z trucu rodičům nabarveným na fialovo, by poznal kdekoliv a kdykoliv. Ovšem v tuto chvíli by je nečekal, a už vůbec ne v té situaci, ve které je spatřil. Jistá opálená a svalnatá ruka je pevně držela a bylo jasně znatelné, že za ně mírně tahá. A majitelka těchto vlasů se tomu pranic nebránila a očividně si divoké líbání se svým milencem před přítelovým domem náramně užívala.

Bill byl naprosto šokovaný. Ani pořádně nevnímal, jak zaparkoval auto, a poté se dostal do domu. Věděl jen, že teď sedí na sedačce, zírá do zdi a jeho hlava mu stále dokola omílá ten nenáviděný obrázek. Jak… jak mu to mohla udělat? Nedával jí snad dostatečně najevo svou lásku?! Neudělal pro ni všechno, co jí jen na očích viděl? A pak, zcela znenadání se před ním objevil Tomův ustaraný výraz.

„Nelíbí se mi, Bille… Je taková… Moc egoistická, moc panovačná a moc necitlivá.“ 
„To není pravda, neznáš jí!“ 
„Ale Billy, prosím, poslouchej mě! Nemyslím si, že to s tebou myslí vážně… má ráda jen tvoje peníze a slávu, ne tebe samotnýho!“ 
„Lžeš! Jenom mi ji závidíš!“ 

Opravdu si to tenkrát myslel? Nebo už tehdy v hloubi duše věděl, že se o něj Tom prostě jen bojí a že má pravdu? 
Konečně se jeho tělo probralo z otupělosti. Z očí se mu hrnula jedna slza za druhou a on k sobě pevně tiskl rty, aby mu z nich neunikl vzlyk. V tu chvíli mu bylo naprosto ukradené, že si rozmazává pečlivě nanášené líčení. Jen uvnitř sebe cítil, jak se cosi změnilo. Jako by padla tvrdá, betonová zeď a jemu nyní všechno dávalo smysl. Všechno, co se ve vztahu s ní kdy stalo, nyní dávalo naprosto nový smysl. Byl jen továrna na peníze. Slavná továrna, která jí mohla poskytnout luxus. Ta dvě vytoužená slova mu neříkala upřímně, říkala to jen tak čistě proto, že to jen tak také myslela. Lhala, nemilovala ho. Nikdy. A on si to měl uvědomit dřív. Tom ho varoval…

„Zlato, jsem doma!“ tolik známý a milovaný hlas… milovaný? Ne. Bill si náhle uvědomil, že ho nové informace sice mrzí, ale nebolí tolik, jak by měly. Spíš je zraněna jeho chlapská ješitnost. Ale že by se to nějak dotklo srdce? Ne… žádná zástava, žádné vypadávání z tempa. Bilo si dál svým tempem. Stejným tempem, jaké nasadilo před více než dvaadvaceti lety společně s tím Tomovým… „Bille, zlatíčko,“ přistoupila k němu a líbla ho na tvář. Byla cítit cizí pánskou voňavkou. „Jak ses měl?“ 
„Rozhodně ne tak dobře jako ty,“ z jeho pohledu i tónu čišel chlad. Už neplakal. Ne, před ní se k tomu nesníží. A bylo mu jedno, že černé cestičky na jeho tvářích jí prozrazují mnohé. I když… 

„Jak to myslíš, broučku?“ 
„Viděl jsem tě v tom autě před domem,“ suché konstatování. To se mu nepodobá. On je žárlivý a výbušný. Tak proč teď nekřičí, nepláče a proč ho, kruci, nebolí u srdce?! Erika konečně vypadala zaskočeně. „Máš celou noc a den na to, aby ses sbalila a vypadla, tvůj přítel ti samozřejmě může pomoct. Vrátím se zítra v sedm večer, ale nechci ho tu vidět. Předáš mi klíče a už se neuvidíme. Je konec,“ jeho hlas byl ostrý a jí se zařezával do uší. A to ji popudilo. 

„Nemůžeš prostě jenom tak ohlásit konec,“ odfrkla si a sundala si z obličeje tu milou masku, která se jí tak hnusila. Ten kluk ji tak iritoval! A jak se jí snažil dokázat lásku… ona od něj lásku nechtěla, na to měla jiného. Chtěla jen slávu, moc a bohatství. A to všechno jí on, ten rozmazlený a egoistický zpěvák, umožňoval. „Tisk se bude pídit, proč je tak náhlý konec. Budeme muset-“ 
„Nebudeme muset nic!“ Bill teď mluvil ještě tišeji, ale o to ostřejší byl jeho hlas. „Jen ať se všichni dozví, jaká seš děvka, která jde jen po penězích!“ vmetl jí do tváře. To ji zaskočilo. Takovýho ho přece jen neznala. „Jak jsem říkal, máš na vystěhování dostatek času,“ vstal, vyšel z pokoje a následně i z bytu. Třásly se mu ruce rozčílením a… zničením. Tím hnusným pocitem, že ho odkopl člověk, kterému tak slepě věřil. Jistě, prakticky odkopl on ji a nebyla to láska v tom pravým slova smyslu… vzlykl a ve své velké kabele zapátral po mobilu. Nebyl ve stavu, kdy by mohl řídit. Musel si zavolat taxi.

Tom byl unavený. Ne fyzicky, psychicky. Ve chvíli, kdy se za Billem zavřely dveře, si řekl, že půjde spát. Je sice šíleně brzo, ale komu bude vadit, když  se vzbudí ve dvě v noci a už nebude moct usnout? Prostě bude dělat to, co jindy ve dne – koukat na filmy, které viděl už asi milionkrát, brnkat si na kytaru a možná chvilku vyhledávat na internetu. 
Nechápal sám sebe. Proč mu ještě pomáhá ve vztahu, o kterém si je jistý, že skončí katastrofou? Proč mu radí, jak se chovat a jak to všechno napravit? Povzdechl si. Prostě ho chce vidět šťastného. A to je na tom to nejhrozivější. Čistá, nesobecká láska… krásná slova, ale v realitě se tato krásná slova převádějí do krutých pocitů, které člověka sžírají.

Vypnul proud teplé vody a vyšel ze sprchy. Utřel se, natáhl si staré, vytahané tepláky a byl připravený jít do postele a nechat sny, ať odvedou jeho mysl daleko od deprimujících myšlenek na to, že od sebe Billa opět odhání. Nejdřív se však musí napít. 
Ve chvíli, kdy přiložil sklenici s vodou ke rtům, klaply dveře. Tom se zarazil, odložil nedotčenou sklenici na kuchyňskou linku a vydal se podívat, co se to v jeho předsíni děje. Jeho předsíň… kdysi to byla jejich předsíň. 
Jaké bylo jeho překvapení, když uprostřed nevelké místnosti spatřil zutého, avšak naprosto ztraceného brášku s cestami po slzách na tvářích!

„Bille!“ vykvikl překvapeně. „Můj bože, co tu děláš?“ rychle k němu přešel a pevně ho stiskl v náručích. Vycítil, že to jeho dvojčátko potřebuje. Morální podporu. Bill se k němu beze slova přitiskl a obmotal své ruce kolem jeho krku. Svou hlavu zabořil do Tomova krku a zhluboka nasál jeho vůni. Nebyl navoněný a ani na sobě neměl žádné jiné přípravky. Voněl prostě jen jako Tom – tou nejdokonalejší vůní na světě. Nebrečel, netřásl se. Vlastně to bylo zvláštní. Právě v tu chvíli, kdy stáli v jejich předsíni a Tom ho tiskl na své polonahé tělo, se cítil naprosto šťastný a spokojený. 
Tom se s ním pomalu rozešel do obýváku. Sedl si a Billa stáhl k sobě na klín, nepřestával ho hladit po zádech. I jeho tělem se rozprostíral klid a pohoda. Takhle to mělo být.

„Řekneš mi, co se stalo?“ vlastně to ani vědět nechtěl. Bál se, že jakmile mu to Bill řekne, nebude mít další důvod u něj zůstávat. 
„Vracím se domů, Tomi,“ oznámil mu Bill. Tom byl zmatený. 
„Já myslel, žes před nějakou dobou odjel domů.“ 
„Ne, nemyslim do toho neosobního bytu,“ takový jejich dům totiž opravdu byl. Erika tam nesnesla nic, co by se jí nelíbilo. A jí se líbily jen módní doplňky a pořádek. Takže žádné vzpomínkové předměty rozmístěné všude po domě, žádné fotky na poličkách, prostě nic, co by nasvědčovalo tomu, že jejich byt není jen rekvizita do časopisu o bydlení. Ale tady… tady to bylo nasycené životem, vzpomínkami… všude po domě mohl najít něco, co by mu něco připomínalo. Různé fotky, upomínkové předměty, které koupil v různých koutech světa… a měl jistotu, že to, co někam odloží, tam později zase najde, a ne že mu to Erika kamsi uklidí.  

„Vracím se k tobě domů… k nám domů,“ Tom musel pod nečekaným návalem emocí zavřít oči a přitisknout si Billa ještě víc na sebe. Opravdu to není jen sen? Ale srdce bušící proti tomu jeho v téměř totožném tempu mu tuto domněnku vyvrátilo. Bill… jeho Billy… se vrací domů… k němu domů… k nim domů. 
„Billy… já,“ zajíkl se. Nedokázal mluvit. Nevěděl, co říct. 
„Erika… měls pravdu. Je to prostě jen mrcha, co šla po penězích a po mé slávě,“ bylo to tiché konstatování. Bez slz, bez čehokoliv. A Bill jen čekal na ta slova. Já ti to říkal.

„To je mi líto,“ odpověděl upřímně Tom. Bylo mu líto, že Billa někdo zklamal. Nesnášel, když to černovlasé stvoření nebylo šťastné. Ale neuvědomoval si, že právě v tu chvíli je slovo šťastný příliš slabé na to, aby popsalo to, co Bill uvnitř sebe cítil. Byl v euforii. Naléhavě se tiskl ke svému bratrovi a nosem jezdil po jeho krku. Byla to opojná vůně, a on se jí nemohl nabažit. 
„To nemusí,“ odpověděl jednoduše. Samotného ho překvapilo, jak chladně reaguje na svůj rozchod. „Nemiloval jsem ji.“ 
„Tak proč… proč jsi s ní byl?“ 
„Chvilkové pomatení smyslů,“ pokrčil rameny. „Znáš to – byla hezká a stála o mě. Jakej chlap by odolal? A já byl až moc zoufalý z touhy po velké lásce. A tak jsem si prostě namluvil, že jí miluju,“ teď, když měl konečně otevřený oči, si tohle všechno opravdu uvědomoval. Tohle všechno… a ještě mnohem víc.  

Chvíli tam jen tak seděli a užívali si vzájemnou blízkost. A Bill pomalu objevoval nová  zákoutí a nové tváře své duše a srdce. Důsledně  poslouchal všechny jejich náznaky a přitom lehce hladil Toma po bocích. Nepřipadalo mu to divné. Bylo to prostě přirozené. Takoví oni prostě byli a Bill by se vsadil, že nejsou sami. I ostatní dvojčata zajisté pociťují tu hlubokou náklonnost. I když možná ne všechny takhle silnou. 

„Nemáš tu postel,“ zkonstatoval Tom. 
„A to vadí?“ 
„Ne.“ 
„Odneseš mě?“ 
„Nepůjdeš se vykoupat?“ Bill našpulil pusu. Ano, měl by jít alespoň do sprchy. Ale nechtěl se vzdalovat od toho pevného těla a teplých, něžných rukou. Tohle mu chybělo. Tak moc mu to chybělo! 
„Tak dobře,“ přikývl nakonec. Neochotně se odtáhl od svého dvojčete, zvedl se a vydal se do koupelny. U dveří se však zarazil, otočil se, vrátil se k Tomovi a na rty mu věnoval něžný, rychlý polibek. A pak už stál v koupelně.

Tom za ním konsternovaně zíral s rukou přiloženou na rtech. Stále na nich cítil teplo a hebkost Billových rtů. Jeho srdce prudce bušilo a jeho tělo přes mírně pofukující větřík z pootevřeného okna polilo horko. Cítil se jako omámený.

Bill naproti tomu se ve sprše jen spokojeně culil. Cítil se tak plný, jako už hodně dlouho ne. Věděl, že udělal dobře, když reagoval na náhlý a nečekaný popud. Tahle noc byla zvláštní, výjimečná, a díky ní bude jeho život mnohem hezčí, krásnější a láskyplnější. A rozchod s Erikou s tím bude mít jen pramálo společného. Nevěděl proč, ale byl si tím jistý.

Tom se s trhnutím probudil. Očima několik dlouhých chvil jen těkal po pokoji, neschopný udělat cokoliv jiného. V uších mu hučelo a jeho tělem zmítal třes vzrušení. Jeho dech byl asi čtyřnásobně rychlejší než kdykoliv dřív, a srdce mu bilo tak splašeně, jak jen mohlo. 
Jakmile se jeho tělo zklidnilo natolik, že byl zase schopný normálně vnímat, shlédl dolů na své polonahé tělo. Natisknutý na něm ležel a klidně oddychoval Bill. A možná právě to byl ten hlavní problém, proč mu vzpamatování se trvalo tak dlouho. Horké, štíhlé tělo naléhavě se tisknoucí na to jeho, sametové vlasy lechtající ho na nahé hrudi… a jeho tvrdé vzrušení. 
Tiše zakňoural. Co teď? Jak se má, kruci, dostat z Billova pevného sevření? Pravda, on se z něj snad ani dostat nechtěl, ale… 

Bill něco tiše zabručel ze spaní, přehodil svou nohu přes Toma a to tak nešikovně,  že mu ji pevně natiskl na klín. Tomovo zasténání na poslední chvíli ztlumila jeho vlastní ruka. Opravdu se musí dostat ven. Ale jak? 
„Tomi,“ tiché zakňučení jeho bratra ho zamrazilo na místě. „Tomi!“ zdá se mu to, nebo… Bill sténá jeho jméno? Ale… proč?! „Tomi,“ tiché vydechnutí a tělo, které se na něj tiskne s novou naléhavostí. Skousl si ret, zavřel oči a zaklonil hlavu. Jak dlouho už neměl něčí tělo? Jak dlouho už neměl s kýmkoliv tělesný kontakt? Jak dlouho mu musela stačit jen jeho pravá ruka? Nevěděl… nikdy si nechtěl přiznat to, jak špatně dopadl. S myšlenkami na vlastní dvojče se ukájet pouze svou rukou? Ztroskotanec. Prostě ztroskotanec. Ale dokud se k němu bude Bill takhle naléhavě tisknout, nebude mu to vadit. I když… 

„Bille,“ tichý sten vyšel z jeho úst. Ne, takhle to nepůjde. Bude se muset osvobodit, nebo zešílí. Ale jak to udělat, aby se Bill neprobudil? Noha tlačící na jeho rozkrok mu dala odpověď. Nijak. Prostě musí jít, i když hrozí, že tím Billa probudí. „Ty mi to snad děláš naschvál,“ zachraplal ztěžka a líbl své dvojče do vlasů. Pak ho ze sebe rychle shodil a dřív, než se na něj stačí podívat, zaběhl do koupelny. Pravá ruka čeká. 
Bill naprosto bděle otevřel oči, a spokojeně se zaculil. Docílil přesně toho, čeho chtěl. Teď už jenom… lehce se zamračil… co dál?

Když se Bill o pár hodin později probudil, byl překvapený, že nikdo neleží po jeho boku. Byl zmatený a lehce uražený. Proč Tom neleží vedle něj? To se ho snad bojí? Nebo… štítí, po tom, co mu udělal v noci? Ne, to určitě ne! Sténal, a to by určitě nedokázal hrát. Nebýt toho, vrátil se za ním… nebo se mu to jen zdálo?

Spustil nohy na zem, vstal a otřásl se zimou. Na sobě měl jen své spodní prádlo. Nic tu neměl, všechny jeho věci byly v tom příšerném bytě. Zamračil se a pohledem přejel přes celou místnost. Bylo téměř až šokující, jak moc uklizeno tu Tom měl. Dokonce i jeho tepláky, co měl včera na sobě, se někam ztratily. A tričko přece neměl vůbec. Ale… támhle se nějaké válelo. Přešel k němu a zvedl ho. Bylo to černé triko s bílým nápisem, které na sobě měl v době, kdy dříve předcházejícího dne radil Billovi se vztahem. Černovlasý se pousmál a přetáhl si ho přes hlavu. Na malou chvíli ho ovanula ta krásná vůně, a pak už ta plandavá látka zakrývala obrovský kus jeho těla. Nohy mu halila do půli stehen a Bill si sám pro sebe spokojeně přikývl. Bylo to pohodlné, teplé a vonělo to. Vonělo to Tomem. Ano, v tomhle vydrží celý den.

„Tome?“ opatrně nakukoval do všech pokojů, které se mu připletly k cestě. Bylo to zvláštní. Ve svém vlastním domě si připadal jako zloděj. Ale… byl to ještě pořád jeho dům? Teď, když má byt téměř přes celé město? 
„Jsem v kuchyni, Bille!“ klidný hlas jeho staršího dvojčete ho uklidnil. Byl doma. Víc doma, než kdy byl v tom chladném bytě, do kterého nepatřil. Patřil sem, po bok Toma. Jeho poněkud zasmušilou tvář rozzářil nadšený úsměv, a on s poskokem vyrazil do oné místnosti. 
„Co tu kutíš?“ nakoukl mu přes rameno a mlsně se ohlídl v okamžiku, kdy uviděl čerstvě udělané vafle. 
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej! A to ti pak nepomůže ani ten nejlepší krém od Oriflame,“ otočil se a prstem umazaným od sladkého sirupu cvrnkl Billa do nosu. Černovlasý ho jen lehce pokrčil, ale pak se zvonivě rozesmál. 

Bylo to příjemné ráno. Provoněné čerstvými vaflemi, prosycené dobrou náladou, štěstím a zvonivým smíchem dvojčat. Oba byli šťastní. Konečně, po několika měsících, kdy jejich život režírovala Erika, tu prostě jen seděli, smáli se a pošťuchovali. Billa cosi uvnitř něj příjemně hřálo. Cítil se tak neuvěřitelně plný! Plný energie, života a… lásky. Ale… kdo ho tou láskou dobíjel? Byl si jistý, že když včera opouštěl Eriku, byl plný leda tak zoufalství a podivného, tupého pocitu prázdnoty. A Tom ho utišil. Tom… mohl by zdrojem té lásky být právě Tom? Soustředěně se na něj zadíval, když copánkovatý chlapec zandával nádobí do myčky. Ne, nemyslel si, že je to tenhle typ lásky. Nemyslel si, že to, co ho tak příjemně hřeje, by mohla být bratrská láska. I když… kdo říkal, že to, co cítí k Tomovi, je bratrská láska?

Už si vzpomínal, proč byl tenkrát tak lačný po nějaké dívce. Mátly ho pocity, co v něm vzbuzoval Tom. Nebyl si jistý, jestli jsou správné. A tak se snažil najít nějakou dívku, která by ho ujistila o tom, že jeho city jsou správné. I když… co je správné? Najednou nevěděl… Rozhodně není správné, když s vámi někdo je jen kvůli tomu, že máte peníze, slávu a také jistou, byť jen nepatrnou moc. A u svého dvojčete měl jistotu, že o něm tohle neplatí… ne? 
Ale… jak on všechna ta ale nenáviděl!… jak může vědět, že Tom to cítí stejně? To, že sténal jeho jméno, když ho v noci dráždil, se nepočítá… ne?! Vždyť… byl na něj natisknutý! Bylo by divné, kdyby nesténal zrovna jeho jméno… nebo ne? Nebo… nebo to bylo divné teď, když sténal jeho jméno? Jemu to divné nepřišlo… jemu to přišlo jako to nejlepší, co mohl slyšet. Proboha, jsou dvojčata! Sdílejí spolu všechno, všechno! Dokonce i dělohu sdíleli jednu! Tak co je divného na tom, že ho teď přitahuje?! Vždyť je to jen přirozené… jako malí se spolu koupali, prožívali a navzájem se podporovali při rozchodu svých rodičů, věřili si, když všichni ostatní o nich pochybovali (i když by to třeba Simone, Gordon a Andreas nepřiznali)… nebylo tedy jen přirozené, že jejich vztah se i nadále vyvíjel, a to do té nejčistší, nejpevnější a nejkrásnější podoby? Jak moc blízko si člověk jen může s někým být?

„Nad čím dumáš?“ vytrhl ho z přemýšlení pobavený hlas Toma. Překvapením sebou lehce trhl a jeho tváře zrůžověly. Mohl mu to říct? Měl by mu to říct? Možná ano, ale… „Haló, bráško!“ nyní se tón jeho bratra zdál spíš starostlivý než pobavený a před očima se mu mihla jeho velká, zajisté také teplá ruka. Bill se zachvěl. „Jsi v pořádku?“ chytl ho za zápěstí. Bill sklopil hlavu a s mírně pootevřenou pusou zíral na to, jak ho Tom drží. Jeho dlaň opravdu byla hodně teplá a trošičku hrubá, ale na jeho jemné pleti neuvěřitelně příjemná. Překvapeně sledoval, jak jeho prsty obemkly na oplátku Tomovo zápěstí… a pak už se díval do tmavých, starostlivých očí. „Je to kvůli Erice?“ 

„Ne,“ Billův hlas zněl pevně, neboť Erika bylo momentálně to jediné, čím si byl jistý. „S tou už jsem skončil a nehodlám se k ní už nikdy vracet,“ prohlásil rozhodně. Ale tím veškerá jeho rozhodnost končila. „Já jenom…“ na malý moment zaváhal. Pokud to riskne a nedostaví se taková reakce, jakou očekává, přijde o hodně. Ne, přijde o mnohem víc, než je hodně. Ale na druhou stranu… má kam jít, má kde bydlet a byl si téměř stoprocentně jistý, že s Tomem by si to zase urovnali. Ne, už nikdy by to nebylo takové, jaké to je nyní, ale určitě by se k sobě nechovali jako cizí lidé. A pokud to riskne a všechny jeho myšlenky se ukážou jako správné, pokud všechno bude tak, jak zamýšlí… bude mít všechno… ne, bude mít mnohem víc než všechno!  

„Mohu něco zkusit?“ rozhodl se. Udělá to. Protože… pokud mají nastat nějaké změny, tak ať si je odbude všechny najednou. Konec konců – k čemu by bylo, kdyby to protahoval? Stejně by to nakonec udělal, na to se moc dobře znal. 
„Ty se mě ptáš?“ Tom vypadal zmateně, a také poněkud pobaveně. Ale Bill byl vážný. Nemohl jinak. Bušilo mu srdce a… možná se mu také svíralo strachy. Ale on to musel udělat. Nemohl žít v nejistotě. Tak žil v posledních několika týdnech. Ubíjelo ho to. Nemohl pokračovat. 
„Zavři oči,“ požádal ho tiše a ještě o malý krůček přistoupil blíž k jeho pevnému, silnému tělu. 
„Bille-“ 
„Zavři oči, Tome,“ přikázal tiše, přesto však s jistou razancí. Tom ho poslechl. Teď už byl rozechvělý i on. Měl pocit, že se mu plní sen, ale přitom se strašně bál, že se každou chvíli změní v noční můru. Dokonce ho na malou chvíli napadlo, že ho teď Bill cvrnkne do nosu, jak si to dělají už od malička, rozesměje se a pak se budou zase honit po domě. Ale tuto myšlenku hnedka zahnal. Bill se na to tvářil až moc vážně. V tom bude něco jiného, něco… 

Když ucítil váhavý, nepatrný dotek čehosi hebkého na své tváři, na malý  moment se mu zastavilo srdce. Přesně takhle hebké si představoval Billovy rty. Je možné, aby…? Když se toto cosi přesunulo až k jeho uchu, které ovanulo horký dech, lehce pootevřel ústa, z kterých vyšel tichý povzdych. Teď už měl jistotu.

„Bille,“ jeho nohy se klepaly a on měl pocit, že ho každou chvíli zradí kolena a on tvrdě dosedne na tvrdou podlahu. Bill se jen pousmál. I on už nyní měl zavřené oči. Přesto však vycítil, jak Tom otáčí svou tvář tak, aby byly jeho rty blíž k těm Billovým. A Bill se mu rozhodl pomoct. Lehce se zachichotal, když svými rty narazil na Tomův malý nos. Lehce ho sevřel mezi rty a políbil ho na špičku. Ucítil na svých stehnech Tomovy ruce, jak šmátravě přejíždí na jeho boky. Uculil se, své vlastní dlaně přesunul z Tomova předloktí na ramena a natiskl se na něj. Konečně se jejich rty setkaly. Nejdřív se o sebe jen lehce otíraly. Něžně, opatrně, zdánlivě nezkušeně se ochutnávali. Ještě stále si nebyli jistí tím, co si mohou a co nemohou dovolit. Ale jak čas šel, začali se osmělovat a podle toho se také jejich polibky staly smělejšími a vyjadřovaly všechny emoce, které v nich byly tak dlouho dobu zhuštěné a potlačované.

Polibek přerušili až po velmi dlouhé chvíli, kdy jim jejich polibky už svou intenzitou a prudkostí bránily dýchat. Ale neodtrhli se od sebe. Nebyli toho schopní. Jen se vzájemně drželi a mazlili. Po dlouhé době cítili pohodu a klid uvnitř sebe. 
„Jak dlouho?“ 
„Dlouho, Billy. A ty?“ 
„Odjakživa.“