autor: Sch-Rei
„Tomi? Ta růže…“ posmutněl černovlásek a vzal do hubené bledé ruky květinu, které ležela na jeho nočním stolku.
„Co je s ní?“ houknul dredatý chlapec ode dveří, svazoval si dredy gumičkou. S úsměvem se posadil k bratrovi na postel.
„Je tak… Suchá. Víš, bez života,“ kuňkl mladší z chlapců a našpulil rty. Byla to růže, co dostal nedávno od Toma. Koupil mu ji na cestě z poutě v květinářství. Chtěl pro něj víc, než jen obyčejnou papírovou růži ze střelnice.
„Potřebovala vodu,“ pokrčil dredáč rameny a vtisknul na černovláskovu tvář letmý polibek. Bill se usmál
„Jo, potřebovala. Ale… nechci ji vyhodit, je od tebe.“ Tom se usmál a opatrně vzal suchou růži z bratrových rukou. I s ní odešel z pokoje. Bill si jen nechápavě povzdechnul a nechal pohled zabodnutý mezi futry, čekajíc, než se Tom vrátí.
Tom byl za chvíli zpátky, nejen s růží, ale i hřebíkem a kladívkem. Bill se zasmál a zakroutil hlavou.
„Jdeš si ublížit, bráško?“
„Proč bych si ubližoval, jsem šikovný,“ zasmál se na oplátku Tom. Vyskočil na jejich společnou postel, vždy myslel, že jí něco chybí. Přibil růži na zeď, spokojeně se usmál.
„Co je s ní?“ houknul dredatý chlapec ode dveří, svazoval si dredy gumičkou. S úsměvem se posadil k bratrovi na postel.
„Je tak… Suchá. Víš, bez života,“ kuňkl mladší z chlapců a našpulil rty. Byla to růže, co dostal nedávno od Toma. Koupil mu ji na cestě z poutě v květinářství. Chtěl pro něj víc, než jen obyčejnou papírovou růži ze střelnice.
„Potřebovala vodu,“ pokrčil dredáč rameny a vtisknul na černovláskovu tvář letmý polibek. Bill se usmál
„Jo, potřebovala. Ale… nechci ji vyhodit, je od tebe.“ Tom se usmál a opatrně vzal suchou růži z bratrových rukou. I s ní odešel z pokoje. Bill si jen nechápavě povzdechnul a nechal pohled zabodnutý mezi futry, čekajíc, než se Tom vrátí.
Tom byl za chvíli zpátky, nejen s růží, ale i hřebíkem a kladívkem. Bill se zasmál a zakroutil hlavou.
„Jdeš si ublížit, bráško?“
„Proč bych si ubližoval, jsem šikovný,“ zasmál se na oplátku Tom. Vyskočil na jejich společnou postel, vždy myslel, že jí něco chybí. Přibil růži na zeď, spokojeně se usmál.
1. Den
„Lásko?“ zašeptal černovlásek do černé peřiny noci. Všude byla tma, jen v jeho očích se odrážel měsíc z okna. Nebyl moc klidný, zdál se mu opravdu špatný sen, nikdy to nebylo dobré znamení, měl strach. Potřeboval vzbudit Toma, aby se ujistil, že je všechno v pořádku.
„No tak, Tomi… Prosím, vzbuď se,“ šeptal naléhavě a zatřásl s bratrem. Slyšel od něj jen tiché zamručení. Konečky prstů mu přejel po tváři, ale okamžitě ruku odtáhnul. Tomovy tváře byly skoro vařící, opravdu hodně horké, naproti Billovým.
„Bože, sakra Tomi.“ Rychle se černovlásek posadil a přitáhl si bratra k sobě. Položil si jeho hlavu na stehna a hladil ho po hlavě. Naklonil k němu obličej.
„Lásko? Mluv se mnou, prosím.“ Tom pomalu zamrkal. Ve tmě zaostřil na dva rudé lístky z květu růže, jak padají na jeho polštář. Vydechnul horký vzduch a vdechnul příjemně chladný, zavřel oči.
2. Den
„Ne, nikam nechci, Bille. Nepotřebuju doktora, sakra! Dokážu se o sebe postarat sám, potřebuju to jenom vyležet, třeba jsem jen… trochu přepracovaný. Poslední dny jsem pracoval skoro non-stop, abychom vyšli, moc dobře to víš. Bude to tím, prostě jen nějaká obyčejná viróza,“ řekl Tom s přímým pohledem bratrovi do očí chraplavým hlasem. Necítil se tak, jako by to měla být jen viróza, ale nechtěl Bill strašit. Nebyla to už jen horečka, co ho trápilo, ale během minulého dne měl šílené bolesti v krku, nemohl skoro mluvit, jako by tam měl ostnaté dráty, které ho do krku zevnitř řezaly, nemohl ani polknout, natož tak něco jíst. Pil celou dobu jen čaj, ale ani žádné tabletky mu nepomáhaly, ani minimálně. K tomu všemu si Bill všimnul jeho velkých kruhů pod očima. Nemyslel, že toho v noci moc naspal, byl celý bledý. Měl světlejší kůži než on sám, a to že Bill měl opravdu bledou kůži.
„Chci jen, aby si ti bylo líp,“ šeptnul černovlásek a klopil pohled k zemi. Bylo snad špatné, že chtěl pro svého bratra pohodlí a klid? Cítil, jak se Tom pokusil mu víc tisknout ruku, ale stisk po chvíli zase povolil. Měl o něj strach, opravdu velký strach. Obrátil na něj pohled.
„T-Tomi?“ pípl, když jeho čokoládové oči zachytily Tomovu bolestnou mimiku v bledé tváři.
„Tome!“ vzlyknul Bill, když viděl, jak z Tomových očí sjel pramínek slz. Naklonil se k němu, ale Tom ho odstrčil a prudce se předklonil. Bill uslyšel nějaký zvuk, jako by… zvracení? Otočil se na Toma, zaslechl, jak úlevně vydechnul, ale zúpěl. Před ním na peřině byla krev. Rudá Tomova krev. Když se podíval na bratra, viděl, jak kapka krve zůstala na jeho rtech. Přikryl si ústa dlaní. Tlumeně vzlyknul, věděl, že to není nic dobrého. Jeho oči zaujalo něco rudého vedle Tomovy hlavy na polštáři. Byly to… tři lísky růže, které spadly ze suchého květu přibitého hřebíkem nad jejich postelí.
3. Den
„Ještě něco je v nepořádku s vaším bratrem?“ zeptal se hlubokým hlasem pán v bílém plášti s brýlemi na nose. Bill zavolal lékaře, který přišel před pár minutami. Tom celou noc zase nespal, tentokrát měl křeče v břiše, pořád zvracel krev. Bill celou noc okolo něho běhal, nosil mu prášky, vařil čaj, vynášel a vyplachoval mísu s vyzvracenou krví, utěšoval Toma, který v bolestech plakal. Bill plakal s ním.
„Bolesti břicha, nemůže v noci spát,“ řekl Bill tiše. Jako by se doktorovi ani nevěnoval, nechtěl, kdyby nemusel, teď se věnoval Tomovi, nikomu jinému. Doktor měřil Tomovi horečku, díval se mu do krku a prohmatal mu břicho. Bill se nemohl dívat na Tomův bolestný výraz v obličeji, když se jeho břicha doktorovy ruce jen dotkli. Bolelo ho to i za něj.
„Předepíšu vám nějaké léky, bude je užívat třikrát denně v intervalech osmi hodin,“ řekl doktor a podal Billovi kus papíru, kde byl napsaný recept. Černovlásek doprovodil doktora ke dveřím, hned se vrátil zpět k Tomovi. Hned u dveří zbystřil… zase? Nechápavě zamrkal a došel k posteli, kde se u Tomovy hlavy vystavoval lístek růže. Nakrčil obočí, nechápal, že tak brzo opadává, nelíbilo se mu to. Byla to přece růže od Toma, líbila se mu, měl ji rád. Nechtěl, aby tak brzo byla bez květů, když už tam zbýval pouze jeden.
Byla noc a Tom konečně klidně spal. Bill seděl v obývacím pokoji u krbu s kytarou v rukou. Už to byl nějaký ten pátek, co ho na ni Tom učil hrát, od té doby poctivě trénoval, aby mohl být tak dobrý jako jeho bratr, i když věděl, že tak dobrý nikdy nebude. Ne, nikdo nemůže být tak dokonalý, jako byl jeho Tom. Krásný, milý, hodný, talentovaný. Bill ho miloval za to, jaký byl. Nedokázal si představit život bez svého dvojčete, asi pro to si právě svého bratra vybral jako osobu, se kterou chce strávit zbytek svého života. Byl to Tom, kdo měl zůstat až do konce po jeho boku, on to věděl.
Psal slova na kus papíru, pokoušel se složit pro Toma píseň. Měl jen první sloku, ale moc dobře věděl, jak pokračovat. Bylo to pro Toma, vedlo ho to samo.
Ich bin hier irgendwo gelandet
Kann nicht mehr sagen, wer ich bin
Hab die Erinnerung verloren
Die Bilder geben keinen Sinn
Bring mich zurück, bring mich nach Haus
Ich schaff’s nicht allein hier raus
4. Den
Černovlásek pomalu rozlepil víčka. Z klidného spánku vedle bratra ho probudil kašel. Nebyl to normální kašel, spíš jako by se ten dotyčný dusil. Okamžitě ho to probralo ke smyslům, rychle zamrkal a vymrštil se do sedu. Viděl Toma, jak se schoulený v klubíčku kašlem až dusí, měl rudé tváře, hořely už od pohledu, z očí mu valily proudy slz. Bill si Toma přitáhnul hned k sobě, Opřel si ho zády o hrudník, potřeboval, aby se pořádně nadechnul.
„Tomi, jsi v pořádku?“ zašeptal, když se Tom pomalu uklidnil. Nebyla mu poskytnuta odpověď, jen bratrův spánek na jeho rameni. Pohladil ho po tváři a přivřel oči, opřel se o čelo postele, položil dlaň na Tomův pas. Nakrčil obočí, cítil, jak je Tom hubený. Od toho večera, kdy Tom přibil na zeď jeho růži, vůbec nic nejedl. Vydechnul, potřebovali si oba pořádně odpočinout. Nechal se unést spánkem…
„Tomi?“ řekl tiše Bill, když se probudil. Místnost polívala černo černá tma, dovnitř svítil měsíc. Žádná odpověď. Bill si Toma trošku přetočil, držel ho v náručí a díval se mu do tváře, která byla úplně bledá. Měl pootevřené suché rty a oči zavřené. Bill jako by během sekundy zblednul strachy, zamrazilo ho, cítil zvláštně prázdný pocit. Někdy se cítil sám, ale tenhle pocit byl hlubší než kdykoliv předtím. Tentokrát se cítil opravdu sám, prázdně.
„Lásko?“ šeptnul, zlomil se mu hlas, ale Tom nereagoval, z jeho strany Billovi neposkytl žádnou odpověď, nic. Na jeho tvář dopadlo pár kapek slz z Billových čokoládových očí… přesně takových, jaké měl i Tom. Černovlásek se k Tomovi nahnul, otřel se spodním rtem o jeho ucho, tiše vzlyknul a zavřel oči.
„Komm und hilf mir fliegen Leih mir deine Flügel Ich tausch‘ sie gegen die Welt Gegen alles, was mich hält Ich tausch‘ sie heute Nacht Gegen alles, was ich hab,“ zazpíval šeptem Bill, přičemž se mu několikrát chraplavě zlomil hlas. Slzy mu tekly proudem na peřinu pod Tomovou hlavou. Odtáhl se, zůstal obličejem nad Tomovým. Jeho rty byly tak suché, bez jediného slova, ani vzlyku. Už nemluvily, neříkaly Miluji tě.
„Miluju tě,“ zašeptal Bill proti Tomovým rtům, které svými něžně políbil, věnoval Tomovi polední polibek. Rozklepanou rukou přejel konečky prstů po jeho už ne tak vařící tváři.
Poslední květ růže, která visela nad jejich postelí, se dokolébal na čistě bílý polštář, když Bill spojit jejich rty v poslední kontakt.
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
Já jsem to tušila, že to nedopadne dobře, Tom uvadnul jako ta růže…
Krásné ♥
To bylo krásný *má slzy na krajíčku*
bolo to krásne a strašne smutné, nika som to tušila aj ja.
Ty bláho…skoro bulím. To bylo tak krásné,a le tak smutné. Prostě wow! Nevím, co k tomu dál říct.
Bylo tam tolik emocí a tak procítěně to bylo napsané, prostě nádhera.
pane bože. tohle je… oh, to je naprostá nádhera! já tady přes slzy v očích nevidim a už jen čekam, kdy mi některé zteče na tvář… tohle je… taková krása! nádhera… jedna z nejsilnějších povídek, co jsem kdy četla!
Úžasná povídka..úplně mi tekly slzy..dokonalost sama =)
to je tak krásné. tak nádherně emotivní. od začátku jsem tušila, že to špatně skončí, ale i tak mě to dost dostalo. opravdu nádhera.
nádherně napsané….opravdu překrásné *mrká aby neplakala*
oh tak to bylo úžasný, skoro mě to rozbrečelo (a to je u mě dost)… vážně, krásně napsaný, prostě všechno… nelituju, že jsem četla tohle dílko x)
Jedna z nejemotivnějších povídek, absolutní nádhera … gratuluju !