autor: Tina
Povím vám jeden příběh, který se udál již velmi dávno. Je o nešťastném chlapci, kterého chytila smůla přímo za krk a odmítala se pustit. Ale nakonec přece jen našel své vytoužené štěstí. Takže jen buďte potichu a poslouchejte.
Černovlasý chlapec si venku hrál se svým štěnětem. Bydleli s rodiči na venkově. Rozhodl se jít s pejskem do lesa. Hrál si s ním na schovávanou a různě skotačili. Byl příjemný letní den, takže zůstali venku až do večera. Bill měl svého pejska rád a dával na něj pozor.
Když už bylo pozdě a oni se vraceli domů, napadl Billa a psa vlk. Problém byl, že vlk měl vzteklinu a pokousal jak Billa, tak psa. Scotty, tak se ten pes jmenoval, bránil svého páníčka. Zahnal vlka na útěk, ale zaplatil za to životem.
Bill zůstal ležet na zemi, pokousaný od vlka a hleděl na svého mrtvého psa. Tenhle pohled by nevydržely ani silné povahy. A teď si představte, že jej musel vydržet malý, jedenáctiletý chlapec.
Billa našli až ráno. Byl v bezvědomí, nevydržel ten pohled na svého jediného přítele. Jeho nervy to nevydržely a on zkolaboval. Jeho maminka plakala, když jej uviděla ležet na zemi. Hledala jej skoro celá ves. Převezli chlapce do nemocnice, kde musel zůstat několik týdnů, aby si byli jistí, že se u něj neobjevila vzteklina.
Když se Bill vrátil domů, nepromluvil ani slovo, vlastně už nemluvil ani v nemocnici. Byl stále ticho a většinou jen pozoroval něco neviditelného. Takhle to pokračovalo stále. Den co den. Týden co týden. Jeho rodiče byli zoufalí a snažili se svému synovi pomoct. Marně. Už to nebyl ten veselý a šťastný kluk jako dřív. Stal se z něj smutný, zakřiknutý a tajemný chlapec. Už si jej skoro nikdo nepamatoval jako veselého chlapce.
O 5 let později
Lesem se procházel vysoký černovlasý chlapec. Měl na sobě černý dlouhý plášť. Vypadal tak tajemně. Každou noc sem chodil. Někteří by na to místo už nikdy víc nešli, ale on tady byl pravidelně. Tady se to stalo, přesně před pěti lety. Tady ho ten vlk pokousal a vzal život jeho jedinému nejlepšímu kamarádovi. Od té doby, vždy když Bill potkal nebo uviděl nějakého vlka, tak jej krutě zabil. Dával jim to vše za vinu a doslova ta zvířata týral. Měl proti nim v hlavě takový blok. Nutkanou touhu po jejich krvi.
Lesníci netušili, co je to za škodnou. Zdali pytlák, nebo se zvířata štvou navzájem proti sobě. Nikdo to nechápal a lidé ve vesnici se začali obávat nějakého velkého zvířete. Začaly se roznášet drby a klepy o velkém monstru, které žije v lese. Bylo to absurdní, ale lidé tomu věřili. Kdyby tušili, že ta škodná, je jen zoufalý kluk, který se částečně zbláznil z jednoho nečekaného zážitku.
Bill se posadil na velký kámen a tupě zíral na ono osudné místo. V hlavě se mu to vše přehrávalo znovu. Normální člověk by se takhle dobrovolně netrápil, ale pro Billa to byla jakási útěcha. Vzpomínal na poslední okamžiky se svým pejskem.
„Ahoj,“ uslyšel za sebou známý hlas. Byl to mladý, asi tak ve stejném věku jako on, dredatý chlapec ve velkém oblečení. Přestěhovali se sem teprve před měsícem. Jmenoval se Tom a byl přesný opak Billa. Byl veselý, šílený, ale v dobrém slova smyslu, a nezatěžoval se zbytečnostmi. Byl to prostě obyčejný a bezstarostný puberťák.
Bill nebyl moc nadšený, že za ním pořád lítá, byl zvyklý na to, že mu dal každý pokoj a nechal ho o samotě. Tom byl ovšem výjimka. Nezajímalo ho, že chce být Bill sám.
„Ahoj,“ odpověděl mu stroze černovlásek a ani se na něj nepodíval. Tom si sedl vedle něj. V ruce měl balíček chipsů a chroupal je.
„Chceš?“ nabídl Billovi, ale ten jen zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Co tady vlastně děláš?“ zeptal se Tom a dal si další hrst chipsů do pusy. Bill slyšel, jak mu křupají mezi zuby.
„Sedím,“ zašeptal tiše Bill.
„No ne, vážně? Teda to bych nevěděl,“ usmál se Tom a chroupal chipsy. „Hele, proč jsi pořád tak potichu?“ položil mu další otázku. To bylo jeho hobby, neustále se vyptávat.
„Nejsem ten typ, co neustále mluví, mám rád svůj klid,“ zadíval se na dredatého chlapce a poté zpět na ono místo. Bylo chvíli ticho. Takové zvláštní. Příjemné rozhodně nebylo.
Najednou se Bill zvedl a pomalu šel pryč, Tom jej následoval.
„Kam jdeš?“ doběhl ho a dal si do pusy další chips.
„Pryč, na jiné místo,“ řekl Bill za chůze.
„Super, můžu jít s tebou?“ Bill nechápal, proč se jej ptá, když už s ním šel, ale tak přikývl. Společně došli k velkému, strmému útesu, kde velké vlny olizovaly kameny ve vysokých výškách. Pád dolů byl smrtelný a několik lidí tady ukončilo svou pouť životem. Bylo to tam krásné a nebezpečné. A to Bill miloval. Vždy se postavil na kámen, který nejvíce vyčníval směrem dopředu, a díval se dolů.
Tom se na něj překvapeně, a zároveň se strachem v očích podíval.
„Bille, neblbni nebo spadneš dolů,“ Tom nebyl tak odvážný, aby se tak nebezpečně postavil. Vítr si pohrával s Billovými havraními vlasy a celou tuto situaci dělal ještě nebezpečnější.
Černovlásek se otočil a ďábelsky se usmál.
„Neměj strach, oni mě ještě nevolají,“ pousmál se a zadíval se do dáli, tam, kde se moře spojovalo s nebem. Bill Toma docela děsil.
„Jsi cvok,“ pronesl v tuto situaci naprosto oprávněně.
„To říkají všichni. Nejsem normální, měl bych být v blázinci, jsme cvok, stal se ze mě magor. Tohle už znám nazpaměť,“ řekl, jako by mluvil o počasí.
Tom k němu přišel blíž a chytil ho za ruku. Stáhl ho pryč do bezpečné vzdálenosti.
„Proč tohle všechno děláš?“
„Zavolá, neslyší… vzpomínka děsí, oprátka visí… už v lese čeká, prolije se krve řeka,“ Bill byl jako omámený. Hleděl před sebe a říkal tyto verše. Tomovi naháněl strach. Ustoupil od něj o krok dozadu.
„Bille, nech toho…“ vyděšeně na něj hleděl. Chlapec jej však neposlechl a pokračoval dál.
„Křičí, prosí, naříká… nenajdou klid, zaplatí… o smrt budou prosit… žebrat, skučet. Nenajdou klid… zabít, zabít…“ Opakoval stále. Znělo to jak z nějakého hororu. Tom ustoupil ještě dál. Viděl, jak Billovy oči výrazně potemněly a s nimi i nebe. Už nebylo tak jasné. Pomalu se zatahovalo. Voda byla ještě divočejší a vítr zesílil. Tom začal být vyděšený mnohem víc.
Bill stále opakoval ta poslední slova. Z kožených vysokých bot vytáhl krásnou dýku. Tom už neváhal ani minutu a dal se na útěk. Utíkal pryč. Spustil se děsný liják, takže mu to teda moc neulehčovalo a zkuste si utíkat ve velkých kalhotách. Všude vám to vlaje a zamotává, a když ještě k tomu prší, tak to i krásně klouže.
Tomovi přišlo, že to tady nepoznává. Vždyť už dávno měl vyběhnout z lesa, ale spíš mu přišlo, jako by se do něj dostával hlouběji.
„Sakra,“ zaklel a bezmocně se rozhlížel kolem. Chtěl se dostat co nejrychleji odsud. Byl celý promočený a klepal se jak zimou, tak strachy. Nezbylo mu nic jiného, než počkat, až přestane pršet. Schoval se do nějaké menší jeskyně a čekal. Rozhlížel se kolem, až jej zahlédl.
Byl dost od krve a za sebou táhl za ocas mrtvého vlka. Tom jej ostražitě sledoval. Bill hodil mrtvého vlka do nějaké díry. Bylo až neuvěřitelné, jak může tak hubený človíček utáhnout takové zvíře.
Druhý den byl už Tom doma. Ležel v posteli s horečkou a spal. Z toho včerejška onemocněl. Jeho máma za ním chodila s prášky a čajem. Byl tam také doktor. Tom byl jednoduše nachlazený. Zdály se mu noční můry a blouznil. Jeho máma se o něj bála. Takhle už dlouho nebyl nemocný. Když se probudil, napil se čaje a koukal do stropu. Dovnitř vstoupila jeho máma a za ní šel Bill. Tom se na něj polekaně koukal. Co tu sakra dělá? Pomyslel si.
„Tome, Je tu Bill, prý ho znáš,“ řekla jeho máma a Tom přikývl. Nechala je o samotě a odešla.
„Co tady chceš?“ zeptal se Tom. Nevěděl, co od něj může čekat. Bill zprvu mlčel a prohlížel si jeho pokoj, až pak zpustil.
„Omlouvám se. Za sebe, za to, že jsi to musel vidět. Nechtěl jsem tě polekat, ale někdy se prostě nedokážu ovládat. Je to takový stav, že o tom pomalu ani nevím,“ sklopil pohled k zemi a jeho uhlově černé vlasy mu spadaly do tváře.
„Bille, já nevím, co si mám myslet. Vyděsil jsi mě.“ Přiznal Tom.
„Já vím a je mi to moc líto. Nechtěl jsem tě polekat. Proto jsem přišel. Bral jsem to jako svou povinnost ti své chování vysvětlit a omluvit se za něj.“ Ramena měl skleslá a koukal do země. Poté, co domluvil, se podíval na Toma. Chvíli bylo ticho. Tom jej nakonec prolomil.
„Tak dobrá, ale něco mi řekneš, ok?“ Díval se na něj a černovlásek přikývl. „Co je příčinou těch tvých, jak bych to řekl, záchvatů?“
„Ha, myslel jsem, že tohle už dávno víš. Cožpak ti to zdejší drbny nevyslepičily?“
„Ne, kdepak. Já se ptal, ale o tomhle každý mlčí jak zařezaný.“
„Dobrá, tak já ti to povím,“ řekl Bill a spustil. „Když jsem byl malý, hrál jsem si se svým psem. Byl to můj nejlepší přítel. Šel jsem s ním do lesa a tam jsme dováděli. Jenže nás napadl vlk. Měl vzteklinu a oba nás pokousal. Můj Scotty za to zaplatil životem. Nemohl jsem se dostat domů. Musel jsem tam ležet vedle něj a čekat, až mě někdo najde. Byl jsem dost zraněný. Od té doby mám proti vlkům takový blok v hlavě. Já za to nemůžu, ale vždy v nečekanou dobu mě přepadne, jak ty říkáš záchvat, a jdu vraždit. Naši se mnou zkoušeli chodit k různým doktorům, ale nic nepomáhalo. Lidé o mně ve vesnici povídají nejrůznější nesmysly, které nejsou pravdivé, něco z toho je, ale zbytek si přetvořili k obrazu svému.“ Dokončil svůj monolog a pohlédl na Toma.
Ten nevěděl, co k tomu říct. Byl docela zmatený.
Oba tam spolu zůstali až do večera a povídali si.
A víte, jak to nakonec dopadlo? Víte? Nevíte? No jistě, že nevíte, tak já vám to tedy povím. Tom poznal vnitřní krásu, kterou v sobě Bill ukrýval a zamiloval se do něj. Dlouho mu tajil své pocity, ale jednoho dne se k nim přiznal. K překvapení, mu Bill oznámil to samé a byla z toho láska jako trám. Zůstali spolu. Ale stále tady byly nevyřešené Billovy záchvaty. Těch se s Tomovou pomocí postupně zbavil. Tom na něj dokázal promluvit tak, že jej Bill vnímal, a jeho srdce přestalo být chladné a ledové a pod jeho hřejivými slovy roztálo.
autor: Tina
betaread: Janule
roztomilá povídka. ale potkat Billa v takovém stavu se asi poseru a dobrovolně skočím z toho srázu nebo co to je:D
Jako námět na povídku to je fakt super, zajímavé a originální, jenom škoda, že jsi to tak uspěchala. Myslím, že kdyby jsi to pěkně rozepsala na více dílů, tak by to byla úplná bomba =) Škoda…
Ale i takhle zkrácené se mi to líbilo =)♥
kraťouké, ale pěkné x)
jj taky mislym že kdyby to byli tak….nwm třeba i čtyři dílky,tak by to bylo…nádhera♥♥ ale i tak je to pěkný. moc♥
námět na povídku je to úžasný a celé setkání toma s billem bylo… magické. prostopené něčím… úžasným. ale souhlasim s jančou, kdybys to víc rozepsala, bylo by to ještě silnější a mnohem víc by to zahrálo na city… mohla bys rozepsat, co se mezi nimi dál psalo…
ale i takhle mě povídka zaujala… přemýšlím nad ní od včerejšího večera, kdy jsem si jí přečetla 🙂
připadá mi jako by ses na ten konec prostě vybodla. Byla by z toho nádherná vícedílovka