autor: Cinematics
Bill se skoro vždycky cítí pohodlně, Tom skoro vždycky ne
Poté, co se najedli, a poslouchali Andreasovy stížnosti na to, jak by na ten večírek chtěl taky jít, Bill a Tom ho nechali, aby je ke Georgovi alespoň odvezl; poté, co souhlasil, že koupí alkohol. Bill platil, ujistil Toma, že mu nemusí nic vracet (i když vrátil) a čekal, až si Tom přestane dělat starosti.
„Vrátíš se dneska domů?“ zeptal se Andreas, když zastavil na kraji silnice.
„Um, asi jo…“ zamumlal Tom. „Nemyslím si, že se mi tam bude chtít zůstávat…“
„To dává smysl. Bille, postarej se o to, aby se můj malý bráška dostal v pořádku domů,“ zažertoval Andreas a Bill přikývl, zvedl dva prsty jako skautskou přísahu.
„Pochybuju, že budu pít,“ řekl Tom tiše.
Vždycky si dělal starosti, že když bude pít, tak pak nebude schopný udržovat své rituály, a že ráno bude klubko nervů a paniky. Nikdy se to nestalo, nikdy nebyl až tak opilý, ale stále si dělal starosti. Samozřejmě, když byl s Billem, tak mu občas připadalo, jako když je opilý; zapomínal na spoustu věcí, když byl u něj ten mladší kluk.
„A já můžu? Už je to opravdu dost dlouho, co jsem pil naposledy, a opravdu chci.“
„Jo, to je v pohodě. Nevadí.“
„Dobře, děti,“ popíchl je Andreas. „Vypadněte mi z auta. Musím si najít něco na práci.“
„Díky za odvoz, Andy,“ zaradoval se Bill.
„V pohodě. Tome, zavolej mi, kdybys potřeboval odvoz. Možná tady někde budu.“
„D-Dobře, děkuju.“
Oba vystoupili z auta a odešli po cestě ke Georgovu domu. Bydlel na předměstí Tichého Údolí v domě, který naprosto překonával všechny ostatní domy. Byl velký, a ne jen trochu velký, a elegantně vyzdobený; Bill si pomyslel, že to takhle žensky musela nazdobit Georgova matka.
Vepředu před domem byl rybníček, přes něj byl most, který spojoval oba břehy. Bill si připadal, jako když jde přes most k nějakému hradu, když přes něj prošli, a nejednou si připadal strašně nezastavitelně a středověce. Okamžitě to řekl Tomovi; ten se jenom zasmál a odvětil Billovi, že až moc fantazíruje.
„Jsi nervózní?“ zeptal se Bill a Tom pokrčil rameny. „Protože je naprosto v pořádku, když se teď otočíme a půjdeme domů. Nikomu jsme nic neslíbili.“
„Já vím… Jsem v pořádku.“
Došli k velkým dvojitým dveřím a byli okamžitě zataženi dovnitř Georgem a Gustavem, kteří je prakticky přepadli. Bill se jen rozhlížel kolem sebe a neposlouchal, jak si ti tři povídají; nebo spíš, jak ti dva bombardují Toma otázkami.
Dům byl vevnitř ještě víc fenomenální, než byl venku; Bill mohl jistě říct, že závidí, nebo alespoň by záviděl, kdyby ho to tak moc zajímalo, jakože ne, ale bylo to opravdu k závisti svádějící. Georg nabídl Billovi, ať se posadí vedle Toma na malou starožitnou dvousedačku a Bill se nadšeně posadil; stále se rozhlížel po velkém obýváku.
„V ledničce je spousta alkoholu, takže si klidně berte… um, budete tu spát nebo…?“
„Oh,“ řekl Tom nejistě. „N-nemyslím si. Nejspíš nějak pak půjdeme pěšky domů. Nevím.“
„Dobře, no… Když nám slíbíš, že nám všechno povíš. Ve škole s námi nemluvíš a nikdy se nezastavíš…“
„Já vím, Georgu… a je mi to opravdu líto… ne, že bych se vám chtěl vyhýbat.“
„My víme, Tome. To je v pohodě,“ dodal Gustav, než se posadil do křesla a otevřel si své třetí pivo.
„Oh, Georgu? Máte tu nějaký sklo?“ zeptal se Bill, který si právě uvědomil, že si zapomněl nandat svoje brýle na čtení.
„Oh, jo, vteřinku.“
Georg se odebral pro dvě skleničky a Bill na Toma nakrčil obočí; tiše se ho ptal, jestli chce drink. Dredáč plaše přikývl. Když se opije, tak možná jeho otravná nervozita zmizí. A taky že ano.
Když všichni dorazili, Bill a Tom už byli příjemně opilí; Bill víc. Tom si povídal (divné) s Gustavem o všem možném, zatímco Bill pobíhal po domě a snažil se cpát do konverzace všem lidem, co mohl. Jako v jeho minulém městě, mu lidé prostě nerozuměli a spíš než aby se s ním kamarádili, se od něj snažili držet dál, ale jeho to neodradilo. Spíš než to, ho to ještě podpořilo; i když za něj možná myslel alkohol.
„Tak, vypadá to, že ti je s tím Billem dobře,“ řekl Gustav s nádechem podráždění v hlase, nebo možná žárlivosti. „Chci říct, poměrně.“
„J-jo, řekl bych, že celkem ano… tak nějak.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se blonďák a Tom se napil ze svého pití, než odpověděl; nervózně se zaryl nehty do kolen.
„Myslím, že je to proto, že většinu času mluví on, a tak se prostě zve na většinu míst sám, namísto, aby zval mě… prostě to dělá věci mnohem lehčími…“
„Chodíte spolu?“
„N-ne! Ne. Já, ani si nemyslím, že někdy budeme,“ zasmál se Tom, ale stále se cítil bídně, že takhle přemýšlí. „Ne, Bill s nikým chodit nechce…“
„Oh…“ Gustav měl pocit, že možná ještě má pořád šanci. Odmítal se vzdát.
Pro Gustava byl Tom hodný a naprosto nádherný. Byl zábavný a chytrý. Jediná věc, která na něm Gustava nevzrušovala, byla ta samé věc, která Billa vzrušovala; jeho stav. Gustava to naprosto frustrovalo a toho výsledkem bylo, že se neustále snažil, aby Tom překročil svoje hranice, protože chtěl svého kamaráda zpátky; další naprostý opak, proč chtěl Bill, aby se Tom zbavil svých pravidel. Gustav chtěl zpátky starého Toma; Bill chtěl, aby se Tom zase cítil sám sebou. Požadavky jednoho člověka byly tak nějak sobecké, zatímco to, co chtěl ten druhý, bylo naprosto nesobecké, možná až léčivé. Tom věděl, co se oba snažili udělat, a vždycky ho bolelo takhle o Gustavovi přemýšlet; i když to byla pravda.
„No, víš, Tome… Už jsem se tě ptal, ale možná bychom si mohli někdy vyjít? Jen my dva?“
„Oh… Já n-nevím…“ napil se znovu Tom a nervózně si skousl ret.
„Dobře. Chápu. Jasně.“
Gustav se zvedl z místa, kde seděl a nechal Toma o samotě; nechal ho cítit se nervózně a zoufale. Samozřejmě, Bill, který ho z dálky pozoroval jako sokol, vklouznul před něj a posadil se.
„Jsi smutný.“
„Nejsem smutný… Jsem jen opilý…“
„A smutný. Hele, vím o něčem, co tě rozveselí. Vím o něčem, co zaručuje úsměv na tvém obličeji.“
„Co?“
„Dobře. Co třeba tohle. Znáš Pinocchia?“
„Jo, tu loutku?“
„Jo! Dobře, tak. Kdyby ti Pinocchio řekl, že tvůj nos poroste a mluvil pravdu, tak by to znamenalo, že tvůj nos poroste, ale! Pinocchiův nos roste, jen když lže. Takže jestli říká, že tobě nos poroste a poroste, tak mluví pravdu, ale i lže, protože pak by nerostl. Přemýšlej o tom.“
„Páni, cože?“ zavrtěl Tom hlavou a zasmál se.
„Říkal jsem, že tě to rozesměje.“
„Myslím, že jsi nelhal,“ ušklíbnul se Tom a Bill se zaradoval.
„Kdybych byl jako Pinocchio a můj nos by rostl, kdybych lhal, bál by ses mě?“
„Byl bych opatrný,“ zasmál se Tom. „Ale nebál bych se.“
„Nedělej si starosti, nikdy bych to nedělal, kdybys byl u mě ty…“
„Stalo by se to, když jsi mi řekl, že potřebuješ brýle.“
„To byl vtip.“
„Ale i lež…“
„Tak počkej,“ řekl Bill. „Rostl by Pinocchiovi nos, kdyby si dělal jen srandu?“
„To… opravdu netuším,“ odpověděl Tom se smíchem. „Já… kam vůbec na tyhle věci chodíš?“
„V mojí hlavě se vždycky honí myšlenky. Nevím.“
„Myslím, že je to opravdu hezké,“ řekl Tom tiše. „Je to, jako bych se nikdy neměl nudit, když tě slyším mluvit, protože tobě nikdy nedojdou témata.“
„Někdy není potřeba mluvit,“ zašeptal Bill, když se schoulil na gauči a posadil se na kolena, podíval se na Toma a pak se napil.
„Ale jsou jen dva způsoby, jak mluvit, že? Slova a… dotyky.“
„A hudba a oči a dopisy. Věř mi, dokážeš toho říct spoustu, aniž bys řekl slovo. Chci říct, moje babička se na mě jen podívá a já vím přesně, co se mi snaží říct, aniž by použila znakovou řeč.“
„O tom jsem nikdy nepřemýšlel… Myslím, že je opravdu víc způsobů než jen mluvení a dotyky, co?“
„Myslím, že to děláš, aniž bys o tom přemýšlel, Tome,“ řekl Bill hlasem tak tichým a opilým.
„Jo?“ vydechl Tom a naklonil se blíž, skoro se dotýkali koleny a obličeje měli jen centimetry od sebe.
Třásl se jako osika, ale nikdy se nechtěl nikoho dotknout víc, než se právě teď chtěl dotknout Billa. Hudba okolo nich duněla, těla se hýbala a i tak jediné, co mohl vidět a slyšet, byl Bill a jeho dech.
Zvedl dlaň a koukal na Billa, který pomalu zvedl tu svou; byli jako zrcadla. Bill viděl paniku v Tomových očích a věděl, že nemá dávat ruku blíž, a tak čekal; nechal Tomův obličej vyjadřovat to, co se bál říct slovy.
Dotkl se konečky prstů Billových, a polkl, nervózně si protáhl volnou dlaň; ale odmítal odtáhnout prsty od Billa. Jel prsty níž a přejel s nimi celou Billovu dlaň, přejížděl přes rýhy v jeho kůži a mapoval čáry života.
Znovu vyjel prsty nahoru a zajel s nimi do mezer mezi Billovými prsty, jen lehce. Nikdy předtím se ruce nedržely tak úžasně; nikdy to nebylo tak elektrizující a nádherné. Srdce mu tlouklo jako splašené, plné nadšení a strachu a vyrovnanosti. Tenhle pocit, že někomu patří, a pocit nostalgie, nikdy v životě necítil; a přesně to Bill byl, jako domov. I jen tenhle malý kousek Billova tepla a hebkosti, v pokoji plném lidí, mu připadal jako domov, Tom si byl jistý, že by umřel, kdyby to bylo víc než jen držení se za ruku. Tím si byl jistý.
„Jsem,“ začal Tom a zavřel oči. „Nervózní.“
„Možná, ale jsi v pořádku.“
A Tom si byl jistý, že je v pořádku. Pomalu zavřel oči a zhluboka se nadechl. Kdyby mohl dát ruku z kolene a dotknout se jí Billovy druhé ruky, tak by neměl žádný způsob, jak si klidnit nervy. Musel by se sebou začít mluvit, aby se psychicky podpořil. Tohle zvládne; určitě to zvládne.
Když zvedl i druhou ruku, Bill udělal to samé. Nechal Toma spojit jejich prsty a pevně je stisknout, jak si myslel, že se tím ujišťuje, že ruku nedá pryč. Billovi se ta hebkost celkem líbila, až na to, že ho držel až moc pevně; ta hebkost byla spíš mentální než fyzická. I když vlastně, celé jejich přátelství vlastně tak nějak bylo jen mentální.
Billovy kozačky zapískaly, když si poposednul na gauči; což se změnilo v opravdu špatný nápad. Tom dal ruce pryč v rekordním čase a začal si je nutkavě mnout, jak začal zhluboka a těžce dýchat.
„Tomi,“ řekl Bill klidně. „Nepřibližoval jsem se.“
„N-ne, já vím… Já vím… Bože, opravdu jsem divnej.“
„Říkáš to, jako by to byla špatná věc.“
„To je…“
„To není. Mimoto, mě jsi nazval divným. Dělá to ze mě špatnou věc?“
„Ty?“ zeptal se nevěřícně Tom, skoro jako by se zeptal na tu nejhloupější věc na světě; a pro Toma? To tak možná bylo.
„Já.“
„Ty nikdy.“
„Nemusíme se už držet za ruce, Tome,“ řekl mu Bill lehce. „Dnes to pro mě moc znamená a včera jsi mě držel za ruce. Tohle je pro mě dost dobré, pokud je to dost dobré i pro tebe.“
„Jen se cítím hloupě… chceš se se mnou vůbec držet za ruce? Jako, že jsem až moc blízko?“ zeptal se Tom a musel se nad tím zasmát. Pro něj přibližování se k někomu bylo jako vtip.
„Tomi, samozřejmě, že se s tebou chci držet za ruce a budu chtít pokaždé, když mi k tomu dáš šanci. Od čeho jsou kamarádi?“
A pak si Tom přišel ještě hloupěji. To slovo kamarád nikdy nezní dobře, když máte v hlavě spoustu myšlenek o tom, jak moc se vám ten člověk líbí. Znovu to Toma přineslo k myšlenkám na to, jak Bill říkal, že nemá rád vztahy, a připadal si hůř než odpadky, že se snažil tak moc, aby Bill viděl, že ho obdivuje.
„J-jo, kamarádi. Jasně.“
„Ale ty o mně takhle nepřemýšlíš, že jo, Tome?“
„Tohle, tohle není dobré místo kde bychom měli mluvit… o tom.“
„Co je to, Tome? Máš mě rád? Chci říct, máš mě rád víc než jako kamaráda, protože jestli ano, tak mi to řekni; co je to nejhorší, co by se pak mohlo stát? Myslíš, že bych se s tebou pak už nechtěl bavit? Protože tak to není. Tak to vůbec vůbec není.“
„Um… můžeme si o tomhle promluvit později? Potřebuju… drink… možná.“
„Jasně, že ano!“
Bill a Tom vypili svoje drinky a dívali se přitom na cizince kolem nich. Tomovi ve škole připadalo opravdu lehké ignorovat všechny lidi, chvíli mu to trvalo, ale nakonec to zvládl, a tak mu všechny tyhle tváře teď připadaly bezejmenné, jako by je nikdy předtím neviděl. Plus to, co se s ním a Billem dělo, a to, že byl neskutečně nervózní.
„Tomi, vypadáš vážně ustaraně. Nebo možná nepohodlně. Jestli ano, tak můžeme jít. Nebudu tě zastavovat.“
„Jsem v pohodě… je to dobrá zkušenost, ne? Myslím?“
„Zůstaneme tady jen tak dlouho, jak budeš chtít, slibuji.“
„Je mi tady s těmi lidmi tak divně…“
„Pořád zírají.“
„Protože mě znají a já je ne.“
„Tak se představ, Tomi,“ zaradoval se Bill a Tom si skousl ret.
Nikdy nebyl nervózní, když byl s malými dětmi; rád s dětmi mluvil. Byli to teenageři a dospělí, se kterými se Tomovi těžce mluvilo. Vůbec si u nich nepřipadal bezpečně; jako by se mu vysmívali. Děti vás nesoudí za to, jací jste, dokud si s nimi hrajete a jste hodní, můžete se klidně stát jejich nejlepšími kamarády, aniž by se ohlížely na vaší kondici nebo zvyklosti. Ale teenageři, jediné, co dělají, je, že soudí ostatní.
„N-ne, nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Dobře.“
Ti dva seděli na gauči, daleko od sebe. Tom byl tak nervózní z toho, co se stalo, že chtěl dobrou a bezpečnou vzdálenost, a Billovi to vůbec nevadilo. Možná, že nechtěl být daleko, ale perfektně to chápal.
Obličeje přicházely a odcházely, snažily se zatáhnout Toma do konverzace, ale on byl tak strašně nehovorný, že to dotyční vzdali. Nikdy se ale nechtěl bavit s Billem, ten se ale bavit chtěl až moc a neustále se přidával do hovoru.
Hudba pulsovala a Bill začínal být unavený. Byl celkem opilý, a i když tu byl takový hluk, jemu se chtělo strašně spát. Tom, tomu přišlo hrozně těžké, najít si pohodlnou pozici. Gustav se rozhodl, že se vrátí a snažil se ho znovu přemluvit, aby si s ním někdy vyšel, a Tom mu odpověděl svou slavnou frází: Možná.
„Myslím, že by to pro tebe bylo opravdu dobré, Tome. Bylo by nám dohromady skvěle,“ řekl Gustav a Tomovi bylo strašně divně.
„J-jo, jasně, asi…“
Gustav nikdy nebyl tak hrr. Určitě za to mohl alkohol, ale Tom to nenáviděl. Chtěl utéct, ukrást Billovi jeho styl, a prostě jít někam, kde Gustav nebyl. Měl Gustava rád, jasně, byli kamarádi už hodně dlouho, ale to, jak Toma chtěl, to bylo něco, co Tom nechtěl, Tom ho tak neviděl a bylo mu z toho špatně.
„Mm, Tomi,“ zanaříkal Bill, pomalu otevřel oči ze spánku. „Potřebuju jít domů.“
„J-jo, půjdeme.“
Bill se postavil a protáhnul se, pohupoval se ve svých pískacích botách dopředu a dozadu. Gustav protočil oči a odešel pryč; naprosto naštvaný, že Bill zkazil to, co měl být úžasný moment toho, kdy s Tomem začne chodit. Kdyby Gustav nebyl opilý, tak by se takhle nechoval, a tak Tom doufal, že mu z toho bude ráno opravdu špatně.
Venku na letním vzduchu Bill a Tom jasně slyšeli, jak se jejich boty šourají po kamenném chodníku a hlasitá hudba pomalu mizela v dáli, a po chvíli jediné, co slyšeli, byli cvrčci v trávě. Nebe bylo plné hvězd, jasně čisté.
„Nespal jsem,“ řekl Bill tiše a Tom si skousl ret. „Jen jsem věděl, že ti to není příjemné.“
„Jo… nikdy takovýhle nebyl…“
„No, myslel jsem, že bych mohl mít zavřené oči jako výmluvu, abych tě z té situace vytáhnul. Opravdu jsem nechtěl vidět, jak jsi rozčarovaný, protože se tě někdo snaží stresovat a tlačit na tebe kvůli jeho vlastním sobeckým zájmům… Chci říct, jo, dobře, možná na tebe taky tlačím, ale já se tě ptám, jestli to chceš dělat. Gustav se choval jako kretén.“
A Tom se začal smát. Líbilo se mu, když Bill nadával. Nikdy se to totiž nehodilo k jeho dětskému a uvolněnému chování.
„No, díky, Bille. Opravdu.“
„Nech to být. Jsi stále opilý?“
„Jo…“
„Chceš zavolat Andyho nebo ne?“
„Půjdeme pěšky, jestli chceš. Myslím si, že opravdu potřebuju nějaký čerstvý vzduch a pak krásný dlouhý spánek…“
„To mi povídej,“ zasmál se Bill.
Cesta domů byla krásná, příjemná. Vzduch byl tak klidný a tichý, že oba slyšeli svoje vzájemné dýchání. Bill si myslel, že možná, kdyby se v tom zvuku Tomova dýchání utopil, mohl by slyšet i jeho srdce, ale radši se rozhodl, že to zkoušet nebude. Kdyby slyšel Tomovo srdce, možná by mohl zešílet tím nejkrásnějším způsobem. Byl to jeden z dalších důvodů, proč se minulou noc nemohl zvednout ze země a položit si hlavu na Billův hrudník.
„Bille?“ zeptal se Tom, když položil ruku na kliku od domu.
„Ano?“
„No… myslíš, že bys mohl spát vedle mě? Vždycky jsem to chtěl zkusit…“
„Jsi si jistý, že to bude v pořádku? Je naprosto v pohodě, když mě vykopneš… Nebudu se pak cítit špatně… nedělej si starosti, že bych byl smutný… dobře?“
„Já, o tomhle nebudeme přemýšlet. Opravdu se budu snažit tě nevykopnout z postele…“
„Pak vedle tebe spát budu. Samozřejmě.“
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
V půl sedmé jsem tu neviděla nový článek. Začala jsem panikařit a mačkat dokola F5. po třech minutách konečně přišlo osvobození – Effervescent další díl! 😀 (jsem magor, já vím)
Vážně mě naštvalo, jak je tento díl krátký. Pravděpodobně je na čase, začít se učit anglicky, abych si mezitím mohla na THF přečíst i jiné dobré povídky. Každopádně se nemůžu dočkat osmého dílu, mám chuť křičet, protože nevím, co ten týden budu dělat!
Největší závislost mám momentálně na této povídce a sakra se bojím jejího konce.
Bože ono je to také roztomilé :)… omg to ako sa Tom s Billom držali za ruky bolo úplne úžasné… skoro som z toho zošalela a Tom to ešte na konci dorazil tým že sa Billa spýtal či nebude spať vedľa neho 🙂 aaach… som taká rada! tak sa mi to páči! a ľúbilo sa mi to ako sa Bill Toma vypytoval že či ho má radšej ako kamaráta 😀 bože viem si predstaviť aký bol Tom nervózny :D… a všimla som si že Bill je fakt vnímavý… bože oni dvaja sú úplne na zožratie :D… som zvedavá ako dopadne to Billove spanie vedľa Toma 😀 strašne sa teším! milujem to! 😀
Tento diel ma prekvapilo, teda Tom ma milo prekvapil. Neviem to vysvetlit ael Billa mi prošlo lúto konkretne to že ludia sa mu snažili vyhnút. Som zvedavá ako dopadne daľčí diel som nedockavá. Super krásne milujem tuto poviedku.
Gustaw mi přišel jak nejwětší wtěrka na swětě a Billowy pískací boty jsem proklela.
Tak já se budu snažit svoje komentáře u překládaných povídek trochu zkrátit, aby se s nima Lil.Katie nemusela tak mořit, ale pro mě je to strašně těžká věc, když je tolik věcí, které bych chtěla říct =)
Dneska z celého dílu jasně vyčníval jeden moment, a to chvíle, kdy se Bill s Tomem dotkli rukama. To bylo prostě úžasné, jak se Tom musel přemoci a překonat svůj strach, jak potom cítil teplo a kůži Billovy dlaně, nezapomenutelný moment ♥
A na Billovi je vidět, jak mu na Tomovi moc záleží, jak mu dává prostor a možnost vlastní volby a netlačí na něj, tak jako to udělal Gustav. Asi právě proto se s ním Tom cítí tak dobře a pohodlně =)
Jak se na konci domluvili, že Bill může spát s Tomem v jedné posteli, tak na to se opravdu strašně těším, jsem zvědavá, jestli to Tom zvládne. Ale určitě ano, s Billem ano, protože Bill mu vždycky umí dát právě tolik prostoru, kolik Tom potřebuje =)♥
Úžasná povídka ♥♥♥
Toje úžasná povídka … teda moje nejlepší :D. Už od začátku ji čtu a je … no ani popsat to neumím. Honem další 🙂
Tenhle díl byl opět úžasný klasika. Tom chudák vystresovaný a Bill stále stejně šílený×D na té párty s tím Pinocchiem Tom nebyl jediný, kdo nechápal×D Bil mluví a mluví až se do toho zamotá a pak má člověk vědět, co říká×D vůbec to nedává smysl, ale to je prostě Bill:) a Gustav se mi tady opravdu nelíbil. Není hezké, jak tlačil na Toma. Ještě, že má Tom svého hrdinu Billa, který ho zachránil×D a s těmi doteky jejich rukou to bylo hezké. Další pokrok, jsem opravdu zvědavá na jejich společnou noc, jestli bude v dalším díle popisovaná:)A taky by mě zajímaly Billovy pocity ohledně Toma. Když na té párty začali tu konverzaci, jestli se Bill líbí Tomovi víc, než jen kamarád, což je zřejmé, že ano, zajímalo by mě, jak je to u Billa. Pořád je to tak nějak nejasné. Těším se na další díl a překlad je super;)
zase nebudu moct dospat dalšího dílu :/ ^^ 😀 užasné jako vždy :))
musim teda rict, ze ten dotek dlani jsem prozivala s Tomem, jo s nim, ne s Billem. Bylo to krasne silny a plny prekonavani a to je na tehle povidce to nadherne
je to prostě fakt dokonalý.. chápeme že:D… ah škoda že nepadla pusa, když jsem to četla v originále měla jsme oči přilepené k monitoru jak se k sobě přiblížili a nehezky jsem nadávala když se pusa nekonala. o to víc se ale těším 😀
Dokonalost
🙂 moc se těšim na další vývoj týhle povídky, je to strašně zajímavý
tenhle dílek byl krásný… ta chvilka, kdy se oba dotýkali rukama byla opravdu kouzelná… skoro jsem ani nedýchala 😀 a srdce mi bušilo stejně, jako Tomovi 😀
Gustav mě teda pěkně naštval… myslela jsem, že je schopný Tomovi dát možnosti, jako Bill, ale on ne… a pravděpodobně jeho pokusy ještě neskončili… naopak Bill je tu dokonalý 🙂 to, jak na Toma vůbec v ničem netlačí, jak si zvykl na ty jeho "stavy"… to je opravdu krásné 🙂
A ta poslední scéna, jak se Tom sám zeptal, jestli s ním Bill bude spát v postely… nepopsatelné 🙂 opravdu nádhera, miluju tu povídku 🙂
Only sleeping ? I hope that NO x). When Bill was asking Tom if he likes him more than only a friend , my breathe stopped . And Gustav makes me angry …. selfish boy :/.I am VERY curious about your story 🙂 .
Bill si myslel, že možná, kdyby se v tom zvuku Tomova dýchání utopil, mohl by slyšet i jeho srdce, ale radši se rozhodl, že to zkoušet nebude. Kdyby slyšel Tomovo srdce, možná by mohl zešílet tím nejkrásnějším způsobem.
–
Povedzte mi niekto, môže to byť ešte krásnejšie? 🙂 ♥♥♥ Autorka vie tak krásne spájať vety, že ma pri nich dokáže poriadne zamraziť. A musím sa priznať, že som zozačiatku mala taktiež stres z tej párty ako Tom 😀 Prežívala som to s ním a to iba potvrdzuje to, že ten príbeh je úžasne napísaný ♥ 🙂
Prečo mám pocit, že sa v tom príbehu vyžívam? Je to tak, ako som už niekedy písala, s Tomom mám pár vecí spoločných 😉 Dokonca poznám pocit, keď ťa miluje človek, ktorého berieš ako kamaráta 🙁 Ja som si vždy myslela, že trpí ten, ktorému sa city neopätujú, ale nie je to tak…zistila som to pred nedávnom, keď som si uvedomila, že kvôli tomu trpím. Človek začne mať pocity viny a proste nedokáže tomu druhému povedať nie. Tom sa necíti v Gustavovej spoločnosti moc dobre, ale ja chápem obe strany.
A čo mal znamenať ten Billov prejav o tom, že ho Tom berie viac ako kamaráta? 🙂 Dúfam, že sa o tom ešte porozprávajú.
A musím ešte povedať, že to držanie za ruky bolo…awwwwww ♥ A ten koniec 🙂 oh ♥♥♥
Milujem tento príbeh, úžasný preklad Lil.Katie 😉 ♥
Teda ten Tom mě čím díl více překvapuje. Je super, že už se tolik nebojí fyzického kontaktu a zvyká si na to. To je fajn.
Taky Billov ukecanost je k němu trefná. Prostě to k němu dokonale sedí
Uňuňu to je tak krásný <3 <3
MMMMMMM! moc se těším na další díl! bože :)) <3 budou spát vedle sebe? jupí:D doufam jen že ho tedy nevykopne :))
Bože to je tak dokonalá věc! Vždycky mi to tak zvedne náladu, až to není možný!^^ Shledávám oba chlapce tady tak zatraceně sladkými! :D:D:D ♥ ♥ ♥ A ten konec?:-o Nemůžu se dočkat dalšího dílu, takže doufám, že nebudeme muset čekat dlouho >:-]