autor: Gia
Naštvaně si odfrknu, převrátím polštář na druhou stranu, ale ani to mi nepomůže k tomu, abych se cítil lépe, a konečně usnul. Pořád mám před očima to, jak trapně jsem se choval, jak jsem byl absolutně nejistý. Určitě očekával cokoliv, jen ne to, že mu popřeju dobrou noc a jako by nic, odejdu do svého pokoje. Ale na druhou stranu, co jiného jsem v tu chvíli mohl udělat? Všechno, co se se mnou v poslední době dělo, bylo naprosto absurdní. Jako bych na nějaký čas jednoduše žil životem někoho jiného, a neměl nejmenší šanci cokoliv zvrátit a udělat jinak. Mohla mi Billova nehoda a starost o to, co s ním bude, jednoduše zatemnit mozek? Mohl jsem sám sobě vsugerovat něco, co pro mě dřív nepřicházelo v úvahu? Mohl mít snad pravdu v tom, že jsem se snažil všechno napravit jen proto, abych ulevil svému vlastnímu svědomí?
Nikdy jsem přece nebyl gay.
Neuvažoval jsem tak a nikdy v životě se mi nestalo, aby se mi líbil jiný muž. Odjakživa jsem byl heterosexuál se vším všudy. Líbily se mi ženské křivky a líbil se mi všechen ten sex. Už dřív jsem přece musel vědět, že nestačí otočit jedním jediným knoflíkem a já se jako mávnutím kouzelného proutku změním k nepoznání. Pohádky jsem měl sice rád, ale v opravdovém životě jsem byl až přehnaný realista. Nemohl jsem svůj starý způsob života jednoduše hodit za hlavu a předstírat, že nikdy neexistoval. Monotónní vibrování mobilu na nočním stolku konečně upoutá mou pozornost a mně chvíli trvá, než zaostřím na malý osvětlený displej a rozpoznám jednotlivá písmenka.
Nemám to zapotřebí. Slíbila jsem sama sobě, že když se neozveš sám, nebudu se ti vnucovat. Ale chybíš mi. Moc. Můžeme se vidět?
Annie.
Na zprávu neodpovím a mobil odložím zpátky na noční stolek. Mohl jsem se snažit sebevíc, ale ti, které jsem k sobě cestou připoutal, a i nadále je jen sprostě využíval, nezmizeli. Nechtěli po mně, abych na sobě cokoliv měnil, pořád ve mně viděli toho starého nepoučitelného Toma, který by podobnou nabídku nikdy neodmítl. A dokázal bych vlastně někdy vůbec tuhle svou divočejší polovinu umlčet?
Nikdy jsem přece nebyl gay.
Nevěděl jsem, jak mám s Billem správně mluvit, neuměl jsem se ho dotýkat, a za nic na světě jsem se nedokázal vžít do své nové role. Možná jsem doopravdy nebyl gay, ale teprve s ním jsem si uvědomil, jak dokonalý může být první polibek mezi dvěma lidmi, a zatraceně, byl stokrát krásnější než všechny ty holky, které mi kdy prošly postelí. Nechápal jsem své vlastní myšlenky, připadaly mi cizí a naprosto nepolapitelné. Mohl jsem dělat jen jediné, cítit to všechno a být neuvěřitelně zmatený.
***
Brzy ráno mě probudila vůně čerstvé kávy, a ta, která se s ní nepatrně smísila a lákala mě do kuchyně úplně stejnou měrou, byla vůně oblíbené bábovky. Nechápal jsem tuhle máminu zálibu, ale kdykoliv nemohla večer spát, prostě vstala a něco dobrého upekla. Promnu si zalepené oči a vytáhnu roletu na okně jen kousek od postele. Musí být hodně brzy, venku je ještě pořád tma. Na chodbě pro jistotu nerozsvítím, nerad bych Billa předčasně tahal z postele, zdálo se, že špatné sny si daly na nějakou dobu pauzu, a on se konečně bude moci v klidu vyspat. Po tmě doťapkám až do kuchyně, kde se máma zamyšleně hrbí nad nějakou obrázkovou osmisměrkou.
„Vzbudila jsem tě? To jsem vážně nechtěla. Jen je dneska večer úplněk, a to se mi vždycky dost pitomě spí. Tak jsem si řekla, že ti alespoň něco dobrého upeču k snídani.“ Usměje se na mě a já si k horoucímu hrnečku s kávou přidám talířek s pořádnou porcí čokoládové bábovky. Tuhle dobrotu už jsem neměl hodně dlouho.
„Stejně bych tě tak jako tak musela dneska vzbudit dřív. Včera jsem na to v tom fofru úplně zapomněla a za chvíli budu muset do práce. Mám tam nějaké nesrovnalosti v účetnictví, znáš to, tihle byrokrati přes čísla, chtějí mít všechno do puntíku úplně přesné.“ Pokračuje dál, když nereaguji a v křížovce vyškrtne další nepotřebné slovo. „Čekala jsem, že nám tu svou novou dívku představíš sám. Ale v tvém případě bych byla dřív v důchodu, než by ses k něčemu sám od sebe rozhoupal. Tak jsem s ní ještě včera odpoledne telefonicky domluvila Billova rekonvalescenční cvičení u nás doma a ona se toho ochotně ujala.“ Pokračuje ve svém jako kafemlejnek a já se nehorázně zakuckám, div, že se suchou bábovkou nezalknu. V duchu napočítám do deseti, abych se alespoň trochu uklidnil a nezačal křičet.
„Sára ale vůbec není moje holka, mami. Poznali jsme se, když Bill ležel v nemocnici, a možná, že bych náš vztah mohl charakterizovat jako přátelství, ale určitě mezi námi není nic víc. Navíc nechápu, proč si tohle všechno zosnovala za Billovými zády, za tohle ti určitě nepoděkuje. Nemá u sebe rád cizí lidi a moc dobře víš, že už v nemocnici nebyl ze Sáry dvakrát nadšený. Jestli mám odhadovat jeho reakci, nejspíš odtud vypadne stejně rychle, jako přijde.“ Máma jen párkrát zakroutí hlavou, vůbec mě nebere vážně a dál si všímá svého. Proč se takhle pitomě angažuje?
„Sára, to je to jméno. Já si říkala, že je takové hezké a zvučné. Moc se mi líbí. I když by si teda mohla něco udělat s těmi příšernými vlasy, ta ofina přes čelo jí vůbec nesedí. Ale co, můžu být nakonec vlastně jenom ráda, že sis konečně našel někoho normálního, kdo se o tebe dovede postarat. Uvidíš, Bill nakonec bude jenom rád. Copak ti to vůči němu není ani trochu hloupé? Měl by ses sám před sebou stydět, že ti až doteď pral a uklízel tvůj mladší bratr. A rehabilitovat musí, to bez debaty. A tady doma mu to cvičení určitě půjde líp a bude pro něj příjemnější.“
Měl jsem neuvěřitelnou chuť popadnout její shrbená ramena a třást s nimi tak dlouho, dokud bych ji nepřinutil poslouchat. Naprosto mě ignorovala. Prostě už se rozhodla a uvěřila své vlastní verzi.
„Bill mi ale uklízí rád.“ Pípnu unaveně a naskládám špinavé nádobí do dřezu. Naštvaně se šourám zpátky ke schodům a proklínám sám sebe, že jsem takhle brzy vůbec lezl z postele.
„Sára dorazí dnes v jednu odpoledne, jen abys věděl. Takže se alespoň ohol, vypadáš jak neandrtálec.“ Zahučí za mnou ještě, než definitivně zmizím zpátky ve svém pokoji. Samozřejmě, že Bill potřeboval pravidelně cvičit, aby byl co nejrychleji zpátky ve formě, ale proč se k tomuhle vlastně Sára nechala přemluvit? Prosil se jí o to někdo? Musela se takhle pitomě vnucovat? Měl jsem zkaženou náladu a vůbec jsem se netěšil na to, až tohle budu muset oznámit Billovi, už předem jsem věděl, že nebude ani trochu nadšený, ale co jsem mohl dělat?
*BILL*
Celou noc jsem uvažoval nad tím, jestli jsem něco mohl udělat jinak, lépe, a jestli jsem Toma zbytečně nevyplašil. Odešel sice do svého pokoje, ale popřál mi dobrou noc a hezky se usmíval, nevypadal naštvaně. Přál jsem si, aby už bylo konečně ráno, abych se definitivně dozvěděl, na čem teď jsem. Nedokázal jsem odhadnout, jak se ke mně bude Tom po tom všem chovat, bál jsem se toho, že se všechno akorát znovu pokazí. Ale vždyť, proč by mělo? Nedělo se nic špatného, a myslím, že jsem nebyl jediný, kdo si to užíval a byl šťastný. Alespoň jsem v to doufal, Tom dokázal doopravdy dobře předstírat a skrývat skutečné city, byl v tom opravdový mistr. Tak dlouho jsem se sám sebe snažil přesvědčit o tom, že je všechno v pořádku, až jsem konečně někdy brzy k ránu usnul.
Nadával jsem si nahlas, když jsem se teď konečně vyhrabal z postele, a do oken už se opíralo téměř dopolední slunce. Zaspat ve chvílích, kdy se to hodilo nejmíň, to mi vždycky šlo. Třeba na maturitu. Na důležitou schůzku s manažerem. Nebo když prostě potřebuju a mám být s Tomem. Snažím se v koupelně nespěchat, nerad bych Toma vyděsil dalším krkolomným pádem, ale i tak se nutím k rychlejšímu tempu. Konečně pomalu sejdu do kuchyně, ještě pořád si nejsem stoprocentně jistý a přidržuji se zábradlí. Televize v obývací části je zapnutá a Tom sedí na pohovce, nohy zkřížené do tureckého sedu. Tuhle kreslenou pohádku neznám, ale musí být docela zábavná, řehní se u toho jako blázen, div, že mu pořádný kus bábovky, který si nacpal do pusy, nezaskočí. Určitě ji zase celou sežral sám, zmetek jeden.
„Nechal jsi mi aspoň kousek, ty nenažranče?“ Rýpnu si a on mě konečně zaregistruje. Posadím se vedle něj a usrknu studenou kávu z puntíkovaného upatlaného hrnečku. Oklepu se, když si všimnu, že v něm plave pár rozmočených kousků bábovky, Tom nikdy neuměl jíst pomalu, vždycky nenasytně hltal.
„No, co? Ptal ses, jestli jsem ti něco nechal, ne?“ Dloubne do mě loktem a rozesměje se na celé kolo tak, že odhalí své hnědé čokoládové zuby. „Stejně víš, že tohle teď nemůžeš. Máma ti tam přichystala vločky a jogurt.“ Dodá opatrně a je na něm vidět, že ho tohle mámino peskování baví úplně stejně jako mě. Nakrčím nos nechutí a mlsným pohledem zabloudím na kuchyňskou linku. Na špinavém talíři zbylo po bábovce jen několik posledních drobků. Okamžitě po něm střelím naštvaným pohledem a on pod ním nepatrně zčervená. „Vidíš, jak se o tebe hezky starám? Odvracím tě od zbytečného pokušení.“ Namítne téměř kazatelsky a já si teprve teď všimnu, že má na sobě moje oblíbené žluté tričko. Tahle barva mu doopravdy děsně slušela. Opatrně konečky prstů vysvobodím pár malinkatých drobků, které mu uvízly na hraně kovové kuličky na rtu, a pochybovačně zakroutím hlavou.
„Já si přece jenom myslím, že tu na mě ještě jedno nenažrané pokušeníčko s nemožně špinavými zuby čeká.“ Zašeptám laškovně, a aniž bych čekal na jeho reakci, docela spontánně jej políbím.
autor: Gia
betaread: Janule
Ha, to je tak sladký xD
Tenhle dílek byl skvělý:) hlavně ten konec, ale vezmu to popořádku. Zezačátku, ty Tomovy myšlenky…koukám, že je z toho chudák pěkně zmatenej a vyjevenejn, ale já doufám, že si nakonec uvědomí, že jeho bráška je pro něj jen to nejlepší. Snad se při něčem nezalekne a opět nestáhne. Je jasné, že to nebude lehké, ale snad se mu to podaří.
A ta Simone mě tedy řádné namíchla. Někdy jsou prostě matky takové, znám to z domova, kde mám to samý v bledě modrým. Ale přece nemůže takhle někomu určovat co a jak. Já se Sářina příchodu docela děsím. No spíš toho, že už těch rehabilitací bude Simone a situaci jen zhorší nějakými neuváženými řečmi o Sáře a Tomovi. Billa to akorát naštve ještě víc a může mu to ublížit. Navíc, když Sáru nemá dvakrát v lásce. Jsem tedy zvědavá, jak to bude celé probíhat, doufám však, že se něco nějak extrémě nepokazí.
A Tom u té televize mi připomněl mě. Taky takhle někdy z nudy o víkendu koukám na pohádky a člověk by to neřek, ale u některých se dá nasmát, jak svi*a×DD a s tím, že mu sněd celou tu bábovku, aby se Billovi chudáčkovi nepřitížilo mi zase připomněl bratra. Ten mi taky všechno preventivně sežere, abych prý nepřibrala nebo se mi neudělalo zbytečně špatně×DD Konec byl úžasně roztomilý, těším se na další dílek:)
Jako vždycky dokonalé =)♥
Tomovy úvahy jsou naprosto přirozené, spíše by bylo zvláštní, kdyby jen tak najednou skočil Billovi jen tak do náruče. To, že o všem tak přemýšlí, že je zmatený a nevyzná se v sobě ani ve své sexualitě, je normální reakce člověka v jeho situaci. Ale i přes všechnu nejistotu, kterou cítí, myslím, že jedno už ví určitě, že v jeho srdci bude mít Bill navždy svoje místo ♥
A Tom a bábovka, to je super scénka, mi to zase připomnělo moji dceru, ta je taky schopná to celé zblajznout a potom říct, že nevěděla, že bych taky chtěla xD
A konec absolutně neměl chybu, jenom doufám, že si Tom ten čokoládový polibek užije stejně jako Bill =)♥♥♥
Nádhera ♥