autor: Neilinka & Cerike
Bolest
Tom
Nemohl jsem se vzpamatovat z toho, co se stalo, pokusil jsem se za ním vyběhnout. Neoblečený, ale už jsem ho nikde neviděl.
Vrátil jsem se zpátky. Markuse to probudilo, jen se na mě díval s otázkou v očích. Zakroutil jsem hlavou, že o tom nechci mluvit.
Pokoušel jsem se mu několikrát volat, ale nikdo to nezvedal.
Oblékl jsem a společně s Markusem prohledal snad všechna místa v Magdeburku, všechna, kde by mohl být.
Bezúspěšně. Vrátili jsme se promrzlí domů.
„To bude dobrý, Tome, potřebuje přemýšlet, řekl i v kolik se vrátí, tak klid.“ Klid byla zrovna věc, které jsem měl nedostatek. Budu muset Markovi věřit, teď není jiná možnost.
Společně jsme tedy připravili všechno, jak má na Vánoce být.
Uvařili jsme, ozdobili stromeček a naskládali pod něj dárky. Na co jsem dnes sáhl, to se zničilo, rozbilo, nebo prostě skončilo v koši.
Blížila se pátá večer a taky Billův návrat. Alespoň jsem v to doufal. Ale nestalo se tak. Už jsem neměl sílu. Na nic.
Vstal jsem a všechno jídlo z Billova talíře jsem vzteky smetl do koše i s talířem. Utekl jsem do koupelny a rozbrečel se jako malej kluk. Nemohl jsem dál.
Proč vždycky, když prožíváte něco krásného, musí přijít i ta temná stránka?
Brečel jsem tam a nemohl přestat. Vzali mi moje slunce.
Asi po půl hodině Markus zaklepal, že mi zvoní mobil. Rychle jsem se zvedl a doběhl tam.
To, co mě čekalo, když jsem to zvedl, bylo jako by svět okolo mě přestal existovat. Volala policie. Našli Billa, nebo spíš jen jeho bezvládně ležící tělo. Pořád mi to běželo v hlavě.
Pořád.
Bleskurychle jsem si vzal bundu a vyběhl ven, vyběhl jsem na adresu, kterou mi nadiktovali. Nemohl jsem dýchat, neviděl jsem přes slzy na cestu, ale běžel jsem dál. Štiplavý mráz pálil ve tváři a přišlo mi, jako by moje slzy zamrzaly, i s mým srdcem.
Doběhl jsem na dané místo.
Bylo to tu zas. Blikající policejní majáčky, sanitka.
Tři poschodí za mnou zmizely a já stát konečně u dveří. Nechtěli mě pustit dovnitř. Nejsem příbuzný a nemám tam co dělat.
Bylo mi to fuk, policistu jsem odstrčil stranou a než se ti okolo něj vzpamatovali…
Sen.
Vzpomněl jsem si na ten sen, kdy Billovo bezvládné tělo leželo v koupelně po zrcadlem. Ani se nepohnul.
Klekl jsem si k němu a dotknul se jeho tváře. Byla ledová.
„Bille…“
Policisté mě od něj táhli pryč, ale já se ho nechtěl vzdát, nesměl mi odejít. NE!
NE!!!!!!!!
„Tome.“
Otevřel jsem oči. Oslnilo mně světlo přicházejícího dne. Co se stalo? Kde to jsem? Čí je ten hlas a kde je Bill? Bill!
Moje hlava si začala dávat střípky minulosti dohromady.
Bill není. Neovladatelně se mi roztřásly ruce.
„Tome, Tome klid!“ Ohlédl jsem se po majiteli toho hlasu. Markus.
Po chvíli jsem i rozpoznal, kde jsem. V nemocnici. Co se v noci stalo? A co je za den? Proč jsem v nemocnici a proč si skoro nic nepamatuju?
Moje oči těkaly ze strany na stranu a snažily se najít nějaký světlý bod. Bill tu ale nebyl, žádný jiný světlý bod neexistoval.
„Jsou tu tvoji rodiče a Georg.“ A co mně je do nich. Nikoho nechci. Nic nechci.
Chci Billa. Bill ale není! Je mrtvý! Pak tedy chci umřít taky. Smrt by byla vysvobozením.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
Bill přece nemůže být mrtvý, věřím tomu, že není mrtvý, určitě leží někde na ARU v kritickém stavu, ale mrtvý určitě není, nesmí…=(
Chudák Tomi, tohle je na jednoho člověka opravdu příliš, osud přece nemůže být tak nespravedlivý, aby mu vzal všechno…
Bl nesmie byť mrtvý ked už nie koli sebe tak aspoň kvoli Tomovy. Aj tak sa na Billa hnevám ako to mohol urobiť ako mohol Toma potom všetkom takto zradiť? Verím tomu že Tom by horko tažko prekusom tu neveru ale toto? Teda ja dúfam že Bill žije a Tom mu to odpustí. A osparavedlnujem sa že som sa trochu zamotala.
vrrrrrrrrr,,,budu kousat, jestli ho nejak neoživíš :DDDDDD
nechci… nechci aby byl Bill mrtvý… sakra, proč to musel takhle podělat? určitě není mrtvý… a bude to zase dobrý… budu doufat… 🙁
NÉÉÉÉÉÉ!!!já nechci brečet on nemůže být mrtvý!!! 🙁 to ne:-(