autor: LadyKay
„Páni, ty máš fakt talent!“ Pronese obdivně Mell při pohledu na mou kresbu.
„Díky, tady mi to malinko ujelo.“ Ukážu prstem do míst, kde se mi to moc nevyvedlo a kriticky si prohlédnu, co jsem vytvořil. Vůbec mi to nešlo, a rozhodně se mi to nepovedlo tak, jak tvrdí. Nebyl jsem schopen soustředit mysl, odpoutat se od myšlenek. Nešlo to. Ta Tomova nervozita, slova Mell, naštvaná Wee. Spojitost, která mě napadla, se mi nejprve zdála absurdní, ale každou další vteřinou mi připadala reálnější.
„Je divná, že jo?“ Kývne směrem k naší lektorce, která sedí u stolu, dívá se z okna a vůbec si nevšímá toho, že kurz je u konce a jeden po druhém opouštíme místnost. Záměrně jí neodpovím na její dotaz, přestože jsem si toho všiml taky. Pokud se minule chovala zvláštně, tak nedovedu pojmenovat to, jak se chová dnes.
„Děkuji za půjčení.“ Vrátím jí tužku. „Víš co, nečekej na mě. Ještě se potřebuji slečny na něco zeptat.“ Položím si výkres do klína a chystám se rozjet ke stolu, za nímž sedí moje kamarádka. Přestože se se mnou nebaví, aniž bych znal důvod, stále jí tak říkám.
„Chceš vědět její názor?“ Odtuší s pohledem upřeným na čtvrtku. Wee před nás postavila bustu se slovy, ať ji namalujeme a nic víc neřekla.
„Jo, přece jen tomu rozumí a mě zajímá, jestli bych… Jestli bych měl šanci u talentovek na nějakou uměleckou školu.“ Plácnu, když si vzpomenu na to, k čemu mě neustále nutí Tom. Mell přikývne, jakože pochopila, a pokračuje v házení věcí do tašky. Opřu se do koleček, odhodlaný dostat z Violett to, co mě zajímá.
„Tak se měj. Nashledanou.“ Skoro až zakřičí, načež sebou Wee trhne. Její pohled okamžitě spočine na mně, nikoli na Mell, která právě došla ke dveřím a vyšla jimi na chodbu.
„Bille,“ osloví mě po chvilce a vstane ze židle. „Potřeboval jsi něco?“ Prohodí, když začne rovnat svoje věci na hromádku, kterou později sebere ze stolu, čímž mi asi chce naznačit, že nemá čas se se mnou vybavovat. To jí nevěřím. Spíš se se mnou nechce bavit, ale mě se jen tak nezbaví.
„Zajímá mě tvůj názor.“ Podám ji svou práci. „Tom,“ neujde mi, jak se ošije, když vyslovím jeho jméno, čímž mi jen potvrdí domněnku, jíž čím dál tím více začínám věřit. „Tom, ten můj bratr, stále tvrdí, že bych měl zkusit přijímačky na nějakou školu, prý bych na to měl. Tak bych rád věděl, co si myslíš ty.“ Vidím na ní, že by se nejraději sebrala a odešla, jenže to musí přese mě, proto se nakonec podívá na výkres a jistě doufá, že ji nechám jít, když mi řekne svůj názor.
„Tady to mohlo být lepší,“ ukáže na místo, o němž vím, že by bylo potřeba upravit, „ale jinak je to povedené. Už jsem ti několikrát řekla, že máš talent a ten bys měl rozvíjet. A teď mě omluv, musím jít.“ Vrátí mi kresbu a vezme do náruče svoje věci.
„Možná bys mi mohla něco doporučit. Studuješ přece umění, ne? Tak bys mi mohla dát pár rad, jak se připravit na zkoušky.“ Zadržím ji podruhé a popojedu vozíkem dozadu.
„Bille, opravdu spěchám.“ Naléhá na mě, abych ji propustil, ale s tím ať se rozloučí. Neodejde, dokud mi něco nevysvětlí.
„Proč ses na mě vykašlala? Slíbila jsi mi, že mě nikdy neopustíš a stejně jsi to udělala!“
„Nepadli jsme si s tvým bráchou do oka. Nebyl mi sympatický, já zrovna tak jemu. Dal mi najevo, že se mu nezamlouvám.“ Chystá se kolem mě prosmeknout, ale nedovolím jí to.
„Nepadli jste si do oka, hm. Tom ti dal najevo, že se mu nezamlouváš. On není sympatický tobě, ty zase jemu, a přesto jste od gymnázia přátelé. Není to podivuhodné?“
Violett
„Cože?“ Vykulím na něj oči, a když kývne, zdřevění mi nohy, sevře se mi nitro a nedostává se mi dechu. On mu to řekl? Ne, to je blbost! Hystericky na mě ječel na chodbě. Kdyby Bill věděl pravdu, nechoval by se Tom takhle ustrašeně. Křičel na mě, ať mě ani nenapadne jeho bratrovi vykládat nějaké lži. Kdyby mu navykládal svou verzi, dám krk na to, že by jej hned na to přesvědčil, aby sem nešel. Od něj to neví. Určitě ne.
„Víš, pořád jsem přemýšlel, odkud to tvoje jméno znám. A díky Mell jsem si vzpomněl. Tomova kamarádka se jmenuje Violett, ty taky. Studuje umění a helemese, ty taky. Má přítele Mathiase a ten tvůj se jmenuje stejně. Nechceš mi tvrdit, že se neznáte a že je to náhoda, že ne?“ Potvrdí mi mou domněnku, že na to přišel sám. Před jeho bystrostí bychom měli oba, já i Tom, smeknout. Celou tu dobu, co jsme mu lhali, jsme byli přesvědčeni, že nám to projde a Bill se nic nedozví. Domnívali jsme se, že by mu to jeden z nás musel říct, aby přišel na to, že se známe, a ono to nebylo potřeba. Dohmátl se toho sám. Lhát nemá cenu. Neuvěřil by mi a jen bych ho víc naštvala. Už takhle se netváří zrovna přátelsky a ani se mu nedivím. Sama bych se necítila jinak, vztek by mnou cloumal. Zjištění, že vás někdo tahá za nos a k tomu ještě někdo tak blízký, jako je Billovi Tom, by vytočilo každého. Nezbývá mi, než udělat to, k čemu jsem se rozhodla před nedávnem. Přestože bychom za svou chybu měli zaplatit oba, bude Tom ušetřen z jednoho prostého důvodu. Kdyby měl být potrestán i on, znamenalo by to ublížit Billovi, a to nechci.
„Bille, to já.“
„Co ty?“ zavrčí na mě. „Mně bylo vaše setkání divné, ale celou dobu jsem si myslel, že se jeden druhému nelíbíte. A ono to nakonec bylo naprosto jinak! Doufám, že jste si to aspoň užili. Já totiž ne!“
„Počkej, vysvětlím ti to. To já Toma přesvědčila, aby lhal, že se neznáme. Nechtěl, ale když jsem mu řekla, že to bude lepší a argumentovala tím, že bys mi nevěřil, kdybys věděl, že jsem jeho kamarádka a že bys mě mohl brát, jakože mě za tebou poslal jako kontrolu. Přemlouvala jsem ho a on svolil.“ Doufám, že mi nakonec uvěří, protože zatím se tak netváří. Prohlíží si mě a určitě přemýšlí o tom, co jsem tu právě řekla. Ať je na mě klidně naštvaný, ať mě seřve. Pořád lepší, než kdyby se dozvěděl skutečnou pravdu. Tu by asi neunesl.
„Takže je to tvoje vina. On lhát nechtěl. Řekl by mi pravdu, ale ty jsi mu to nedovolila.“
„Přesně tak.“ Přikývnu a pokusím se tvářit tak, aby nepojal sebemenší podezření, že neříkám pravdu. „Než mě pošleš do háje, chtěla bych ti ještě něco říct. Musíš vědět, že Tom sice dělá občas chyby, ale nikoho na světě nemiluje víc než tebe. Všechno, co dělá, dělá jen z lásky k tobě. Mysli na to, hm?“ Tohle jsem mu musela říct, protože je nutné, aby to měl na paměti. Chystám se mu ještě omluvit za to, co jsem provedla, ale nedostanu k tomu příležitost.
„Promiň, Bille, opozdi-…“ Za mými zády se ozve Tomův hlas. Ani nedořekne větu do konce a sklapne. Nejspíš prodělal šok. Jeho bratr stále zírá na mě a sleduje, jak budu reagovat.
„Už musím.“ Rozhodnu se nakonec pro odchod. Kaulitz mladší jen přikývne, ten starší mě sleduje ostřížím pohledem a jsem docela ráda, že se očima nedá vraždit, neboť přesně tenhle osud by mě v tenhle moment potkal. Prosmeknu se kolem něj a s nejistotou opustím místnost. Nevím, jak to bude dál. Nemám ponětí, zda se s Billem ještě někdy uvidím, nebo tohle setkání bylo poslední, zda mi to po čase promine nebo ne. Jediné, co vím, je, že vstoupil do mého života, a přestože v něm setrval jen chvilku, zanechal v něm po sobě nesmazatelné stopy. Vlastně oni oba.
Na jednu stranu jsem ráda, že je to venku. Sice veškerá vina spadá na mě, ale nelituji toho. Když jsem je poznala, myslela jsem si, že je závislejší mladší dvojče na tom starším, dnes bych to viděla naopak. Ne pro Billa, ale pro Toma jsem lhala. Domnívala jsem se, že to dělám kvůli jeho mladšímu sourozenci, teď je mi však jasné, že to bylo jinak. Pořád bude lepší, když Bill zavrhne mě, než aby to udělal s Tomem. Po čase se s tím vyrovnám, kdežto on by se s tím nevyrovnal nikdy.
Tom
Celou cestu domů jsem mlčel, zatímco Bill mi vesele vyprávěl o tom, co dneska malovali, co mu říkala Mell a že je ta holka hrozné číslo. Snažil jsem se najít na jeho chování cokoli, co by mě mělo znepokojovat, ale ničeho jsem si nevšimnul. Choval se normálně na to, že mluvil s Wee. Byl bych se domníval, že ho rozhovor s ní vyvede z míry a on opak bude pravdou.
„Máš ještě hodně práce?“ Zeptá se Bill a odvrátí zrak od televize. Práce, práce… Žádnou nemám. Jen chodím od ničeho k ničemu a přendávám věci z místa na místo. Jakápak práce!
„Ne, nemám.“ Rezignuji. Odhodím utěrku zpět na linku a sednu si do křesla, které je blíže k Billovi. „Na co koukáš?“ Zadívám se na obrazovku, která ale najednou zčerná.
„Teď už na nic.“ Usměje se Bill a položí ovladač do klína. „Budeme si povídat, hm?“
„Povídat?“ Pokusím se usmát, ale určitě mi z toho vznikl spíš škleb. „O čem?“
„Dlouho jsi mi o ničem nevyprávěl, Tome.“ Zaškemrá. Jsem si vědom, že měl a má rád, když mu líčím něco ze svého života. Rád si přisadím, sem tam si něco přibarvím, a přestože oba víme, že je historka z větší části založená na mojí fantazii než skutečnosti, královsky se u toho bavíme. Dneska se mi ale moc do ničeho nechce. Moc legrace si se mnou neužije. Odpolední výměna názorů s Violett na chodbě mi pěkně zkazila náladu, a fakt, že jsem je našel spolu, mě parádně vyděsil. K tomu si správně nedovedu vyložit pohled, který mi věnovala Wee, když kolem mě procházela.
„No, nestalo se mi nic zajímavého, co by stálo za řeč.“
„Ale mě přece jen jedna věc zajímá.“ Nedá se Bill. Nakloní hlavu na pravou stranu, kouzelně se na mě usměje a zamrká dlouhými řasami.
„Jo a která?“
„Jak ses seznámil s Wee.“
Bill
„Tak povídej, přeháněj.“ Pobídnu jej, aby se už konečně dal do vyprávění a nemlčel jako ryba. Sám jsem zvědav, jaké moudro z něj vypadne. „Tak jak ses seznámil s Violett?“
„Počkej, Bille. Ptáš se na Wee nebo na Violett?“ Přestože se to snaží potlačovat, cítím jeho nervozitu. ¨
„Není to jedno? Vždyť je to jedna a ta samá osoba, ale dobře, budeme jí říkat Wee. Líbí se mi to víc.“ Afektovaně se usměji a upřu na něj pohled. „Tak povídej, kde jste se seznámili? Asi vás představil Mathy, viď?“ Tomův obličej je vteřinu od vteřiny bledší a bledší. Dost jsem přemýšlel o tom, co Violett říkala, a přestože bych se mohl spokojit s tím, co jsem se dozvěděl, rozhodl jsem se vyslechnout si i druhou verzi, když už znám tu první. Uvidíme, jestli se shodnou a v čem se budou jejich verze lišit.
„Asi dost dobře nechápu…“
autor: LadyKay
betareaed: Janule
Nevím proč, ale mám moc zlý pocit. Tohle nedopadne dobře… Bill je příliš inteligentní, příliš citlivý a vnímavý! Bála jsem se takového okamžiku, kdy začne vše chápat – ten okamžik přijít musel.
Tedy, jestli tohle Tommy ustojí, tak je dobrý. Tommy nemůže vědět, jak moc ho teď Wee podržela, vlastně kvůli Tommymu lhala. Musí ho mít ráda, stejně jako musí mít ráda i Billa. Udělala vše, aby Billa ušetřila zlomeného srdíčka. Ale Tommy tohle neví! Pokud řekne svou verzi…
Bylo nádherné, když Wee Billovi zdůraznila, že ho Tommy miluje nejvíc na světě. Snad to Bill slyšel a uvědomí si význam toho, co mu tím Wee chtěla říct.
Tohle se pěkně zamotává, tedy spíše už rozmotává. Příští díl bude napínavý, tam se asi rozhodne vše.
Doufám, že má povídka ještě spoustu dílů, protože tohle bude malér, který bude dávat Tommy do pořádku hodně dlouho… Úplně se další části bojím!
Bože, to je tak úžasné…
Stejně jako Ondi si myslím, že děj se nezadržitelně řítí směrem k pořádné katastrofě, já mám pocit, že Violettina oběť byla úplně zbytečná. Myslím, že Tom Billovi řekne pravdu, celou pravdu, protože o tom, co mu řekla Wee, nemá nejmenší tušení, kdyby tak věděl, jak moc ho podržela a jak úžasnou kamarádku v ní ještě pořád má…
Ta pravda Billa zničí…jeho křehká a vnímavá duše nedokáže snést ten pocit strašné a bolestné zrady od osoby, kterou nade všechno miluje.
Možná po čase, až největší bolest přejde, bude schopný se na celou věc podívat zdravým rozumem a Toma aspoň trošku pochopit a přece jenom mu uvěřit, že to všechno dělal opravdu z lásky…
Lady Kay, opět smekám před tvým spisovatelským umění, píšeš fantasticky, tvoje povídky mají něco navíc, než jenom dobrý a zajímavý děj, mají totiž duši…♥
Tento týden tady na blogu proběhla taková zajímavá malá diskuze o tom, jestli povídka "Most wanted – First in the Blacklist" má šanci uspět na THF. Já si myslím, že jestli by se to nějaké autorce od nás mohlo povést, tak rozhodně tobě a některé z tvých naprosto úžasných povídek =)♥