autor: Pajule
„Vanilko…“
Druhý den ráno – pátek (týden do konce tábora)
TOM
Probudím se a při protahování zjistím, že Bill není v posteli. Nechápavě otevřu oči a podívám se po chatce. Nic. Nikdo. Nahmatám na nočním stolku mobil. Ten ukazuje pět hodin ráno. Eh? Asi měl jen hlad nebo žízeň. Nebo potřeboval na záchod. Nebo tak něco. Opět se snažím ponořit do spánku… Ale moc se mi to nedaří. Převaluji se ze strany na stranu. Můj mozek pracuje na plné obrátky, kde by mohl být Bill, i když vlastně není co řešit. Opět chmátnu po mobilu, který ukáže jen o deset minut více než před chvílí. Nevydržím to a vstanu z postele. V rychlosti si na sebe natáhnu triko a tepláky, protože pochodovat po táboře jen v boxerkách by nebylo zrovna nejlepší. Do kapsy si ještě dám mobil a z chatky vyjdu ven. Po známé cestičce mezi stromy se vydám k budově, kde jsou záchody, abych si došel na záchod… A potom půjdu hledat Billa. Ale třeba bude právě na záchodech nebo v umývárnách. Co já vím? Nevím…
JIMMY
Otráveně otočím hrnečkem kolem dokola a zase zpátky. Probudil jsem se asi před hodinou a už jsem neusnul. Šel jsem si uvařit kafe, a teď už tu přes hodinu sedím na schodech s hrnkem kávy. Ta už je ovšem studená. Zrovna ve chvíli, kdy pohled mých očí padne na mé od prachu špinavé boty, uslyším, jak někdo tiše jde přes travnatý – no, vlastně hliněný – plácek. Zvednu hlavu a spatřím Billa. Pusu má doširoka otevřenou, jak zívá. Obě ruce má zaražené v kapsách podezřele úzkých tepláků. Když zbystří, že se na něj dívám, pusu roztáhne do širokého úsměvu. Dojde ke mně, chvíli váhá, ale nakonec se posadí na jeden ze schodů.
„Co ty tady tak časně po ránu? Pokud vím, ty jsi byl vždycky ten, kdo si rád přispí, ne?“ otočí se na mě, úsměv mu stále zůstává na tváři, jen oči v sobě nesou otazníky.
„To víš, lidi se mění,“ plácnu první, co mě napadne, abych mu nemusel vysvětlovat důvod, proč tu sedím. To bych nebyl zrovna nejraději.
„Haha, tady má někdo zase psychologickou chvilku, co? S tím na mě nelez, Jimmy. Psychologie vážně není můj obor,“ namítne. I když mi moc do smíchu není, uchechtnu se.
„Svatá pravda. Na univerzitě by ti měli vymyslet obor, který by jasně nesl název Skatebording,“ pro změnu se zasměje on.
„Taneční konzervatoř je dobrá náhražka, myslím. Jen doufám, že tam po mně nebudou chtít balet,“ oba se naráz začneme smát.
Tyhle chvíle s Billem mám moc rád. Prostě jen tak sedíme, povídáme si, smějeme se nebo mlčíme. To už je vlastně úplně jedno. Nejdůležitější je, že jsme my dva spolu. I když vím, že to není můj syn, považuji ho za vlastního. A i když vím, že chodí se svým bratrem, což je něco, co v dnešním světě není přípustné – i přesto, že je 21. století – budu ho podporovat. Budu ho podporovat ve všem. Hledá si cestu. Doufám jen v to, že od propitých nocí, mejdanů a skupinového sexu přejde k něčemu rozumnému. I kdyby to měl být právě Tom.
„Co se děje?“ vyruším mě Bill z proudu myšlenek.
„Co? Ne, nic se neděje. Vážně jsem na dnešek málo spal. Asi bych měl jít pokračovat. Takže pokud mě omluvíš, odložím hrníček do dřezu v kuchyňce a půjdu se zahrabat zpátky. Kluci stejně za chvíli půjdou z chatky pryč, takže alespoň budu mít klid. Tak dobrou noc. Vlastně – dobrý ránko,“ vstanu a jak jsem řekl, to udělám. Odnesu hrnek zpět do kuchyňky, kde ho jen tak položím do dřezu. Potom se s myšlenkou krásně nadýchané postele vydám do chatky.
TOM
Bill se buď vytratil, nebo nevím. Když ho nenajdu ani v umývárnách, vyjdu směr kuchyň. Možná měl hlad, tak se šel najíst. Dojdu k budově a projdu jak kuchyň, kde najdu jen Fabiho, tak jídelnu i společenskou místnost, ale Bill nikde není. Poslední místo, kde by se vší pravděpodobností mohl být, je skatepark. Zabořím ruce do kapes Billových tepláků – ten pomatenec si totiž vzal moje – a vydám se do skateparku. Když dojdu k bráně, zjistím, že je odemčená. V tom, že je tam Bill, mě utvrdí jeho oblíbená kapela linoucí se z repráků, když dojdu o pár metrů dál. Nakonec dojdu až ke klubovně, odkud zpozoruji, že Bill jezdí na U-rampě, ze které už jsou nástroje pryč, takže se na ní dá jezdit. Popojdu až k U-rampě, sednu si na zem a Billa pozoruju. To, že je ve skateboardingu jeden z nejlepších, se nedá popřít. A to, že je naprosto okouzlující se nedá popřít taktéž. A ke všemu je… můj.
„Tome?“ uslyším, jak Bill zastaví, prkno si vezme do ruky, sundá si helmu a se zářivým úsměvem ke mně přijde. První, co udělá, je to, že mě zlehka líbne na tvář a přivine si mě k sobě.
„Co tak brzo vzhůru? Nemohl jsi spát? Budík jsem neslyšel…“ zašeptám mu do ucha, načež on nad tím mávne rukou a poodstoupí ode mě. Začne si sundávat všechny chrániče a skládat je na zem vedle skateboardu. Nakonec na zem položí i helmu a začne se protahovat. Když se zdá, že už další protahovací cviky dělat nebude, přijdu k němu a obejmu ho.
„Špatný sny, víš?“ zašeptá tentokrát on. Přivinu si ho k sobě ještě víc.
„Vanilko moje, stalo se něco? Směješ se, ale zdá se, že to není všechno ok? Udělal jsem něco? Nebo jsem něco neudělal? Řekl jsem něco špatně?“
„Ne, Tomi, ty nic, neboj. Ale ráno, když jsem šel do skateparku, jsem potkal Jimmyho. Seděl před kuchyní na schodech. Bavil se se mnou, zasmál se se mnou, ale zdálo se mi, že má ve tváři utrápený výraz. Divně a málo mluvil. A ke všemu začal s těma jeho psychologickýma frázičkama, že lidi se mění a tak. Mám zvláštní pocit, že se něco stalo.“
„Za dva dny odlétá, musí všechno, co zameškal, dohnat, což asi nebude moc jednoduchý. Nediv se mu. Se vší pravděpodobností se na to netěší a možná je z toho i nervózní, ne?“ snažím se ho utěšit. Povzdychne si, trochu se ode mě odtáhne a podívá se mi do očí. Šťastně se usměji ve chvíli, kdy se na jeho tváři objeví malý úsměv.
„Asi jo. Těžko říct. Jimmy má občas prapodivný nápady a myšlenky. Určitě zase vymýšlel nějakou tu jeho chujovinu… Půjdeme do klubovny?“ na Billovu otázku jen kývnu hlavou. Odpojíme se od sebe a vydáme se opačným směrem, než jsme stáli teď. Billovi v kapse zacinkají klíče, a když dojdeme až ke dveřím, odemkne je. Oba dva se pak svalíme na polštář ke zdi, protože sedačka tu ještě není. Nevejde se sem, je tady ještě klavír. Ten si odváží až zítra ráno.
Chvíli jen tak sedíme. Nakonec se zvednu a sednu si na stoličku ke klavíru, který otevřu. Obě ruce si jen tak položím na klávesy a snažím si vzpomenout si na jednu skladbu, kterou jsem kdysi hrával. Kdysi… asi před pěti lety, kdy jsem ještě chodil na hodiny klavíru ke kolegyni mojí mámy. Joo, to byly časy…
„Zahraj mi něco, prosím,“ přisedne si ke mně i Bill. Posunu se na stoličce víc ke straně, aby se sem vešel. Na jeho přání začnu hrát… Jednu z mých oblíbených skladeb.
BILL
Nechám se unášet tím, co Tom hraje. Ovšem ani ve chvíli, kdy Tom dohraje, oči neotevřu.
„Tomi, jak jsi mi to předtím řekl?“ zeptám se, když si vzpomenu na náš rozhovor před pár minutami.
„Cože?“ cítím, jak se pootočí. Jeho pohled teď určitě směřuje do mé tváře.
„Jak jsi mě před chvílí oslovil? Chtěl bych to slyšet znovu…“ usměju se. Ale vsadím se, že Tom se červená. I když bych se mohl přesvědčit o tom, jestli ano nebo ne, oči i přesto nechám zavřené.
„Vanilko…“ zašeptá tiše. Myslel jsem si, že se odtáhne stranou a dál se bude sám pro sebe červenat, ale překvapilo mě, že se ke mně spíš přitulí. Stáhne si mou hlavu do klína a začne mě vískat ve vlasech. To, co cítím, se nedá popsat. Jednoznačně se cítím zamilovaně. Je to úžasný pocit mít člověka, kterého milujete z celého srdce. A víte, že i on miluje vás.
Navzájem se hýčkáte, vyhovujete si svým přáním, vycházíte si vstříc. Smějete se spolu, povídáte si spolu. Snažíte se spolu dělat vlastně úplně všechno. A je vám úplně jedno, co si o vás myslí ostatní, protože vy máte ten svůj svět. Svůj zamilovaný svět. A na ničem jiném nezáleží. Záleží jen a jen na tom, že jste spolu. Z myšlenek mě najednou vytrhne pohyb. Tom mou hlavu uchopí do rukou a dá ji trochu výš. Jeho záměr pochopím až ve chvíli, kdy ucítím, že se jeho rty přitiskly na ty mé. To, že si sednu, netrvá moc dlouho, protože předchozí poloha byla více než nepohodlná. I přes všechny krásné chvíle se mi v hlavě vynoří malý červíček. Ten hlodající červíček se jmenuje Jimmy…
O pár hodin později – večer
„Tomiiiii!“ zavřískám, když se mě Tom opakovaně pokouší zlechtat. Je po večeři a já jsem dal pro dnešní večer volný program, aby z toho tábora taky něco měli. Navíc se mě byli kluci ze šestky ptát, jestli by se nemohli jít dívat na film. A co já? Samozřejmě, že jsem nadšeně souhlasil. Není nic lepšího, než se s Tomem zašít v chatce.
„Ále, snad tu někdo není lechtivý!?!“ zasměje se. Tomu se to říká. Dotknu se ho tam – nic. Dotknu se ho někde jinde – nic. Ale sám o sobě prohlašuje, že je lechtivý.
„Ty jsi taky! Jen nevím kde!“
„Musíš hledat,“ zasměje se znova. A znova se na mě vrhne. Ovšem lechtání postupně přejde v líbání a mazlení. A kdyby Tomovi nezačal zvonit mobil, určitě bychom přešli i někam dál. Občas mi připadá, že mobily jsou spíše věc špatná, než dobrá a užitečná. Protože když se stane to, co se stalo teď… vrr!
„Jo?“ zavýskne Tom se smíchem do telefonu. Přesně v tu samou chvíli mám jasno v tom, kdo mu volá – Tanzie anebo rodiče. Jakmile Tom takhle zavýskne, nikdo jiný to být nemůže. Tak tohle bude na hooodně dlouhou dobu. Vezmu si laptop na klín. Okamžitě najedu na internetový prohlížeč a navštívím všechny stránky, které potřebuji i chci.
O chvíli později
Tom konečně dopovídá, a pak si přilehne vedle mě na postel.
„Copak děláš?“ zeptá se mě a nakoukne na to, co mám otevřeného.
„Něco hledám. Chtěl jsem si něco koupit, na tancování, ale nemůžu najít stránku, ze který jsem to chtěl objednat. Ale už jsem na tý stránce byl. Asi mě mělo napadnout dřív, abych se podíval do Historie…“ pozavírám pár oken a chci kliknout na Historii…
„Ne! Ne! Do Historie ne!“ zasyčí na mě Tom a laptop mi začne brát z rukou. Ovšem… nedaří se mu to.
***
„Stránky, které Tom navštívil, že ano?“
„Přesně tak.“
„Tom nechce, aby to Bill zjistil, že?“
„Ty bys snad chtěl, být na Tomově místě?“
„Rozhodně ne!“
***
autor: Pajule
betaread: Janule
Konečně je zase po delší době povídka zpátky. Jsem ráda, ale ten Jimmy. Zajímalo by mě, jestli bude mít, co dočinění s tím, že se to ti dva dozví a nebo na to přijdou nějak sami. Nebo na to nepřijdou vůbec, což mi připadá nepravděpodobné. A ta historie… chudák Tomík, snad se tam Billovi nepodaří nahlédnout, i když si myslím, že podaří, to bude ještě sranda×D
Jééé, ten Tomi je takový ťunťa roztomilý =)♥ Jak se stydí, že by Bill zjistil, na jakých stránkách že to byl xD
"Vanilko moje", tak to bylo tak nádherné, u toho se musel Bill opravdu tetelit blahem, stejně jako já ♥
A taky ten klavír byl dokonalý, nádherná skladba a když si ještě představím, že to hrál Tom Billovi, krása.
Jenom se bojím, až jim Jimmy řekne pravdu…
😀 moc se těšim na pokračování, bude to zajímavý 😀
Mocnééé..! Těšim se na pokračování, tedy, doufám, že bude..! :))))