autor: Áďa
Ahoj všichni, tak tímhle dílem se s vámi tahle povídka loučí. Nepovažuju ji za nějak povedenou, naopak, můj vztah vůči ní byl docela apatický, protože jsem si v ní akorát vybíjela smutek, vzteka a depresi. Tak snad to bylo přežitelný a i mně na konci bylo obou dvojčat líto, tak doufám, že neuvidím komentáře typu „ty bezcito“ atd 😀 holt jsem teď v nepříliš příjemné životní zkoušce a doufám, že mi dopadne líp než klukům v téhle povídce. Prostě, život je na hovno a život je pes – ale pes je přítel člověka.
Tak snad jsem vás touhle nic moc povídkou moc neotrávila…
„To – to nemyslíš vážně, že ne?“ šeptnul Bill polohlasem tutéž otázku, která zavířila hlavou každému členovi kapely. Pohled na zdrceného manažera mu však byl dostatečnou odpovědí.
„Davide… to přece nejde… nemůžou!“
„Jak je vidět… všecko jde,“ zachraptěl nepřítomně David. „Asi už jsme pro ně nebyli dost exkluzivní nebo já nevim…“
Bill zmateně nakrčil obočí.
„Ale jak to? To přece… vždyť nás měli rádi tolik let… Tome!“
Bezradně se obrátil na své dvojče, ale když ani Tom nevyvrátil, že by šlo o nepodařený kanadský žertík, oči se mu zalily slzami.
„To jako znamená… že je… konec?“
Chvilku vládlo ticho, ale pak David rozhodně vstal.
„Ne, Bille. Říkejme tomu… třeba dočasný neplacený volno,“ rozhodil rukama a pokusil se hodit na Billa něco, čemu se při troše fantazie dalo říct povzbudivý úsměv. „Třeba to tak nemysleli. Třeba to plácli jen tak v afektu a za pár dní se mi ozvou.“
Bill se na něj podíval kalnýma očima.
„Nevypadalo to tak, že by se za pár dní měli ozvat.“
„To sice ne, ale může se to stát,“ namítnul David. „A pokud ne, tak zabrousím po známých… ale tohle není konec. Ne dnešek,“ pousmál se a povzbudivě Billovi stisknul rameno.
„Myslíš?“ hlesnul zpěvák nešťastně.
„Nemyslím. Já to vím.“
Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se Bill přece jen nechal ukonejšit a odvézt domů. Toma však trápilo, do jaké apatie vůči všemu jeho bráška pozvolna upadnul. Nechtěl jíst ani pít, nezamhouřil oka a jeho pohled byl prázdný a skelný, navzdory všem Tomovým snahám ho jakkoliv rozptýlit.
„Tomi… co jsme udělali tak špatně?“ šeptnul Bill po několika hodinách naprostého mlčení. Byl už večer a on pořád, ačkoliv mu žaludek téměř explodoval, nebyl schopný pozřít jakékoliv sousto. Už se ale aspoň trošku napil a vypadalo to, že na něj doléhá i únava. Tomovi se dokonce záhadně podařilo přeteleportovat ho do postele a Bill už několik dlouhých minut ležel nehnutě na Tomově rameni a jen sem tam mu unikl dlouhý povzdech.
„My? My jsme neudělali špatně nic,“ zavrtěl Tom rázně hlavou. Taky ho to všechno štvalo. Co štvalo, to je slabý slovo. Ale kvůli Billovi se nesnažil nic dávat najevo. „To Universalu přeskočilo v makovici.“
Bill ale slabě zavrtěl hlavou,
„Můžu za to já, jen to řekni nahlas… to já jsem zkazil ten rozhovor v Tokyu. Kdybych nebyl takovej srab, tak bych neomdlel, a tohle by se nestalo.“
„Bille, to nebyla tvoje vina. Tohle se mohlo stát každýmu.“
„Jenomže když se to stane někomu jinýmu, tak se nic nestane, ale když se to stane mně, tak je to drama!“ vypískl Bill nepřirozeně vysokým hlasem.
„Ne, není! Za to ty nemůžeš!“ zdůraznil Tom znova…
…a když viděl, že se jeho dvojče nadechuje k dalším protestům, umlčel ho hlubokým, něžným polibkem. Bill zpočátku nesouhlasně zabručel, ale netrvalo to ani pár vteřin, než začal spolupracovat. Tom prostě věděl, jak na něj, a v některých situacích, jako byla třeba tahle, to bylo víc než příhodné. Netlačil ho do něčeho většího, jenom Billa hřál ve svém objetí.
„Neboj, bude to zase dobré,“ šeptnul do ouška již spícímu bráškovi.
Bohužel, všechno svědčilo proti němu. Nikdo z Universalu se jim neozval. David se s nimi zpočátku snažil komunikovat a povzbuzovat je, hlavně Billa, ale posléze taky pomalu přestával, protože všechno nastiňovalo fakt, že s jejich spoluprací s Universalem je nadosmrti amen. Zkoušel ještě obvolávat jiné společnosti, ale ty nejevily ochotu. Už delší dobu se totiž postupné upadání Tokio Hotel stávalo hodně sledovaným tématem a žádné ze společností se nechtělo do nich investovat, protože jim bylo jasné, že časy slávy jsou s naprostou jistotou určitě pryč.
Po několika nekonečných týdnech, kdy se z toho Bill, byť jen stěží, jakž takž sebral, se snažil zpěvák aspoň trošku uniknout depresivním vzpomínkám na módních molech. Dal konečně na Toma, který ho se svatou trpělivostí přesvědčil, že i přes to všechno musí nadále žít a jít dál, a zkontaktoval se s Deanem a Danem. Ti se mu sice snažili pomoct, ale protlačili ho na pouhých pět přehlídek. Týdny smutnění se totiž na Billovi ošklivě podepsaly. Nebylo divu, když mu působení v kapele sebralo tolik let života, tolik let, kdy byl šťastný a kdy do písní i vystupování dával celé své srdce. Udělaly se mu tak hluboké kruhy pod očima, že je neschoval ani ten nejkvalitnější make-up, ani chytře nanesené stíny, a navíc pohubnul tak, že jeho váha už skoro hraničila s anorexií. Lícní kosti mu vystupovaly víc než kdykoliv za celý jeho život, a jak byl vzpomínkami věčně v minulosti, byl nesoustředěný. A to natolik, že i jeho kamarádi Catenovi mu už bohužel nedokázali pomáhat, protože o Billa, hnusně řečeno, už nikdo neměl zájem.
„Billí, notak… bude zase líp, věř mi,“ snažil se ho Tom večer doma povzbudit. Seděl na gauči a s pohrdavým výrazem listoval Bildem (byl zrovna půlrok od jejich oficiálního konce a Bild si samozřejmě nemohl odpustit rejpnutí, ani to, jak Billa nikde na přehlídkách nechtějí). Ten půlrok dvojčata hodně moc stmelil, Bill už se železnou pravidelností usínal v Tomově náručí, ale byl tak zdepkařený, že spolu za celou tu dobu ani jednou nespali. Měl z toho docela výčitky, když on ale nedokázal předstírat, že ho Tom uspokojuje tělesně, když jeho mysl byla absolutně zničená. Ještě větší však měl výčitky, když viděl, jak se Tom tak moc snaží mu pomoct, a přitom to nevedlo k ničemu. Vlastně… k ničemu ne, Tom za těch šest měsíců opticky zestárnul o šest let. I když se snažil nic nedávat najevo, ničilo ho to všechno stejně jako Billa.
A tak jako Tom (ačkoliv ten to nikdy neřekl nahlas, ale v duchu to tak cítil), i Bill začínal věřit tomu, že tohle už je definitivní konec. Nikdy si už nezahrají v hale ani v klubu, nikdy už nenatočí žádný klip. Nové písničky si budou moct akorát sepisovat do deníčků, a akordy k nim leda brnkat na kytaru někde u ohně, to bude všecko. A Bill se s tím zanic nedokázal smířit. Jo, navenek už vypadal, že to snad i vstřebá, ale kdesi ve svém srdci moc dobře věděl, že bez hudby už nemá cenu nic. Ani ten pitomej život…
Trošku se mu rozklepaly rty, když se ohlédl, zda se Tom nedívá a plně se soustředí na čtení. Nechtěl to dělat, ale věděl, že takhle se oba dva utrápí, protože i Toma tohle mučilo, a tak jako on, i Tom měl smůlu při pokusu o jakoukoliv jinou práci. Udusil v hrdle vzlyk, když sáhnul do kapsy pro lahvičku s kyanidem (už jich sice moc neměli, ale pořád mu pár eur stačilo k tomu, aby podplatil jednoho hajzlíka na ulici, aby mu jed obstaral) a rychle vsypal do obou jejich čajů na dobrou noc každému po půlce lahvičky. Bleskově prázdnou lahvičku hodil do koše a začal míchat, aby se prášek dřív rozpustil.
Najednou ale, jako by hrnky nemohl odnést. Chytil je sice za ucha, ale jako by snad byly přilepeny ke kuchyňské lince. Trošku víc se rozechvěl a křečovitě zavřel oči. Nedokáže to. Nedokáže otrávit jeho. Sebe ano, protože už odmítal dál žít, ale Toma? Toho přece otrávit nemůže, nedokáže to! Jenže to mělo jeden háček. Sebe otrávit chtěl a hodlal rozhodně. Ale když tu nechá Toma samotného, určitě mu tím ublíží víc, než kdyby ho vzal s sebou. Stejně Tom nakonec spáchá sebevraždu. S největší pravděpodobností se podřeže, zabije rychlou jízdou v autě nebo skočí pod vlak. Jenomže u toho bude hodně trpět. Kdežto po tomhle, pokud se jim povede včas usnout, neucítí nic…
Z očí mu zvolna začaly stékat slzy, když se i s hrnky v rukou vydal do obýváku ke stolku. Sednul si vedle Toma, hrnky položil na stůl a položil si hlavu na jeho rameno, kde jeho pláč explodoval. O to bolestivější bylo, když ho Tom konejšivě objal a schoval bratrovu hlavu pod svou bradu.
„Bolí to, viď… je to přesně půl roku,“ šeptnul a stěží udržoval pevný hlas. „Taky… taky mě to bolí, miláčku…“
Chvilku Billa jemně pohupoval, než se natáhnul pro jeden hrnek, který bráškovi přiložil ke rtům.
„Na, napij se… uleví se ti…“
Bill upřel na čaj uslzené oči. Věděl, co za neviditelnou smrt v tekutině pluje, ale neměl sílu to odvrátit. Snad ani nechtěl. Jen stisknul víčka k sobě a začal pít, dokud nevyprázdnil celý hrnek.
„Šikulka, broučku…“ pousmál se Tom a natáhnul se pro svůj. „Já si to taky vypiju a půjdem spinkat, ano?“
Bill jenom sotva viditelně přikývnul. Když viděl, jak si Tom přikládá hrnek ke rtům, měl tisíc chutí mu ho vyrazit z rukou, ale… nedokázal to. Dokázal jenom bezmocně a s jakousi odevzdaností sledovat, jak Tom svůj čaj vypíjí až do dna.
„Hmmm, dobrý to bylo… ani jsem nevěděl, že máme mandlovej,“ pousmál se chmurně Tom, aniž by věděl, že mandlové aroma měl ve skutečnosti na svědomí právě jed. „Pojď…“
Vytáhnul Billa na nohy a ruku v ruce se vydali do ložnice. Ulehli a Bill se k Tomovi co nejvíce přitulil. Přitom mu uniklo několik vzlyků.
„No tak, miláčku… neplakej, koťátko moje… určitě zas bude líp… třeba později, ale bude, věř mi…“
„Věř mi…“ hlesnul Bill sotva slyšitelně. „Musíme jít už jen přes tisíc moří… přes tisíc temných let bez času…“
„Tisíc hvězd táhne pryč,“ navázal šeptem Tom a dál v tichoulinkém zpěvu pokračovali oba. Jen Bill věděl, že tohle je jejich poslední písnička v životě.
„Tam někde je místo, které známe jen my dva… všechno běželo jinak, než jsme chtěli, puls v žilách už je příliš slabý…“
Obou se čím dál víc zmocňovala únava, nakonec ani nedozpívali. Což bylo dobře. Konejšivý spánek je tak zachránil před poměrně bolestivou smrtí. Díky hlubokému snění necítili, jak se po několika desítkách minut jejich těly šíří nevolnost, při které se marně jejich mozky v zoufalé záchraně života snažily vyvolávat křeče a zvracení. Nevnímali, jak jejich tváře polévá horkost, jak se jejich dýchání zrychluje a změlčuje. Nevnímali nic, dokud je svým černým šátkem oba nezastřela smrt. Jejich těla, nadále v sobě propletená v hřejivém, postupně však chladnoucím objetí, vypadala, jako by jen pokojně spala. Spala. Ale už ne dočasným spánkem se sny, ale věčným spánkem beze snů. A i když se to nezdá… byl ten věčný spánek pro oba bratry konečně osvobozením.
autor: Áďa
betaread: Janule
Celá poviedka bola fakt krásna smutná a hlavne tak strasne pravdivá, oboch Billa aj Toma mi je šreasne lúto. A držím palce nech sa ty podarí prekonať tvoju tažkú škúsku.
No, musím přiznat, že něco podobného jsem čekala, takže se ani moc nedivím. Akorát jsem doufala, že se nestane to, že až bude Bill umírat, tak mu zazvoní telefon a David mu oznámí, že jim našel novou nahrávací společnost. To bych opravdu neudýchala, takhle to bylo přece jenom snesitelnější.
Je smutné, že se Bill nedokázal s životem více poprat, a vlastně si zvolil tu nejsnadnější cestu…
Já to dnes snášela docela špatně… ale… zase tě, Ádi, úplně chápu.
Povídku jsem četla ráda.
[2]: hej… no jako to máš dobrej nápad!!! no do háje, že mě to nenapadlo tam dát, to vůbec nezní špatně! a já tě příště přizvu jako spoluautorku a bude…
jinak jsem ráda, že se vám povídka relativně líbila, já k ní měla hodně rozporuplný vztah a podle mě to je jedno z mých nejmíň povedených děl, ale je zas možný, že k tomu mám zas jiný subjektivní pocit kvůli tomu, z jaké příčiny jsem ji psala…
Skončila smutně ale moc pěkně napsaná.