autor: LadyKay
„Prosím tě, kde jsi?“ Matčin hlas přetrhl nit jeho myšlenek. Chlapec se pomalu otočil a spatřil ji stát na prahu. Neměl rád, když ho někdo vyrušoval z přemýšlení, proto se také zatvářil ne dvakrát mile. Samozřejmě slyšel, že jej několikrát volala. Rozhodl se však předstírat, že je hluchý. Nechtělo se mu tam, ne když věděl, co nebo spíše kdo ho tam čeká.
„Víš, jak to vypadá?“
„Nikoho jsem sem nezval.“ Odvětil s úšklebkem a otočil se zpět k oknu. Simone zavřela dveře, došla až k němu a začala s tím, co neměl ani trochu rád, s domlouváním.
„Billy,“ oslovila ho něžně a pokusila se ho pohladit, jenže ucukl, „celá tahle situace…“
„…je mi naprosto ukradená a je mi srdečně jedno, jak to vypadá. Já ho nezval, takže ho ani vítat nepůjdu.“ Matčina milá tvář se po těchto slovech zakabonila. Beze slova se vrátila k prahu a s rukou na klice se k němu znovu otočila.
„Dávám ti pět minut na to, abys sešel po schodech dolů. A chovat se budeš slušně, rozumíš?“ S těmito slovy se za ní zaklaply dveře. Bill byl zpočátku pevně rozhodnut, že dolů prostě nepůjde, ale nakonec seskočil na zem a chtě nechtě opustil pokoj, aby udělal, co mu bylo nařízeno.
Schod po schodu sestupoval dolů, slyšel hlasy a smích a čím blíže byl, tím více se jeho žaludek svíral.
„Bill Kaulitz.“ Jen, co se ocitnul dole, Tom vyskočil na nohy. Byl prvním, kdo zaregistroval jeho přítomnost. Doběhl až k němu a kousek od něj se zastavil. Dlouze si prohlížel jeho obličej a vlasy. Co si Bill pamatoval, zíral mu skoro při každém setkání na účes nebo na boty. Když k němu Tom natáhl ruku, protože viděl, že se takhle zdraví dospělí, měl sto chutí poslat ho k čertu, ale protože se na něj oba rodiče dívali, s nechutí stisknul nabízenou dlaň a posléze dvojče obešel.
„Ahoj tati.“ Zamumlal a posadil se na pohovku. Tom přirozeně neváhal a usadil se vedle svého sourozence, který mohl nanejvýš skřípat zuby. Musel být zticha, ač to uvnitř něj řvalo. Atmosféra byla s každou další vteřinou hustší a Bill měl strach, že se zadusí.
„Ahoj, jsi nějaký přešlý.“ Jörg po celou cestu sem doufal, že se synův postoj změní a že bratra přivítá s úsměvem na rtech. Objevil se před ním však ten Bill, kterého očekával a jehož se bál. Opět se tvářil jako mučedník, čímž dával najevo, jak ošklivě se k němu všichni chovají. Jeho pohled přešel k druhému synovi, který byl usazený po bratrově pravici a zkoumal, jak sedí. Když Jörg zaregistroval, že Tom napodobil naprosto přesně Billovu pozici, přičemž několikrát zkontroloval, zda má nohy opravdu stejně položené jako dvojče, usmál se. Dělával to pořád. Učil se dík tomu, co odkoukal u ostatních. Proto se i snažil chovat a mluvit tak, aby se od něj Tom nemohl přiučit ničemu špatnému, co by mu akorát později zkomplikovalo život, kdyby to v nějaké nejméně vhodné situaci uplatnil. Nebyl však jediný, kdo si toho všiml. Ani Billovi neušlo, co Tom udělal. Jenže ten otcovo pobavení nesdílel, bral to jako další pokus o zesměšnění své osoby.
„Unavený.“ Bill probodl osobu vedle sebe pohledem a konečně se dostal k odpovědi. Po očku stále pozoroval Toma, který na něj nepřestával zírat, což mu bylo vyloženě nepříjemné. Netušil ale proč. Byl na zvědavé pohledy okolí zvyklý, každý na něj civěl, ale tyhle oči, ty oči tolik podobné těm jeho, měly dar vyvádět jej svým pohledem z míry. Stejně jako jeho blízkost. O kousek si poodsednul, ale moc mu to nepomohl, jelikož Tom udělal okamžitě to samé.
„Co kdybys šel s Tomem nahoru a ukázal mu váš pokoj?“ Navrhla Simone, které ticho rozprostírající se kolem nich začalo být nepříjemné. Bill zalapal po vzduchu. Váš pokoj? To byl jeho pokoj, jen a jen jeho pokoj. Nejraději by je všechny poslal do háje, přesto ale vstal a kývnul na toho cvoka. Čekal, že se zvedne, ale nic, Tom zůstával sedět na místě a civěl mu na ponožky. Bill si povzdechl a podupával si nohou¨, čekajíc, až se jeho milost uráčí a bude ho následovat. Teprve matčina výzva jej přiměla, aby se zvednul. Po cestě Bill sbalil jednu tašku, přirozeně tu menší, a začal stoupat po schodech nahoru. V duchu proklínal matku i otce a modlil se, aby ty dva týdny uplynuly co nejrychleji, protože být s ním v jedné místnosti, usínat vedle něj, probouzet se a hned vidět jeho obličej, se mu vůbec nelíbilo.
Když se ocitli u dveří pokoje, vyjekl leknutím. Tom stál nebezpečně blízko u něj. Jejich obličeje dělily jen centimetry. Viděl, jak se jeho řasy nepatrně chvěly, naprosto jasně slyšel jeho dech. Bill urychleně nahmatal kliku a stiskl ji. Dvojče mu narušovalo osobní prostor, necítil se tak bezpečně. Po vstupu do místnosti se snažil co nejvíce se od bratra vzdálit a získat tak znovu kontrolu nad celou situací.
„Tohle je můj pokoj.“ Spustil jen, co Tom zavřel dveře. Měl jistotu, že je nikdo neuslyší. Neříkal to jen tak. Svojí poznámkou chtěl dát najevo, že je to jeho pokoj a platí tu jeho pravidla. Bratr však na oznámení reagoval po svém, jak bylo ostatně jeho zvykem.
„Nelíbí se mi.“
„Ptal se někdo na tvůj názor?“ Bill si odfrkl a lehl si na postel. V noci vůbec nemohl spát, neustále se převaloval v posteli, a jen co usnul, byl zase vzhůru. Když se ráno probudil, připadal si jako zmlácený. Bolelo ho celé tělo, každý krok pro něj byl utrpením a cítil snad všechny svaly v těle. K tomu všemu se mu přidala nesnesitelná bolest hlavy, což mu na náladě moc nepřidalo, a když sešel schody dolů a spatřil jeho, udělalo se mu mdlo. Noční můra se stala realitou.
„Polož to zpátky.“ Zavrčel, když vzhlédl, aby zkontroloval, co Tom dělá, a přistihl jej, jak si se zájmem prohlíží jeho iPod. Se zaskučením a klením vstal z postele, došel k bratrovi a vytrhl mu jej z ruky.
„Půjč mi ho.“
„Celej žhavej.“ Prskl Bill a v poslední vteřině potlačil nutkání do něj aspoň malinko strčit. „Radši si vybal svoje krámy. Udělal jsem ti na ně místo.“ Z donucení se uskromnil, což byla další věc, kterou neměl ani trochu rád. Byl zvyklý na svoje pohodlí, svůj prostor a jen nerad se jej vzdával. Na příkaz matky uvolnil několik poliček ve skříni, aby si do nich Tom mohl naskládat svoje věci.
„Co na mě čumíš? Máš ruce, ne?“
„Mám dvě ruce.“ Tom natáhl dlaně a ukázal mu je. Bill protočil oči, vrátil se na svoje místo a převalil se na druhý bok.
„Dneska nevypadáš jako holka.“ Konstatoval, když si všiml, že bratr dnes není nalíčený a pocítil zklamání, protože neměl ani natupírované vlasy. Tomovi se Billův účes líbil. Připomínal mu lva, jeho oblíbené zvíře, a mrzelo ho, že dneska tak nevypadal. Vždy, když se před ním objevil s hřívou, toužil se jí aspoň na kratičký okamžik dotknout. Jenže kdykoli k němu natáhl ruku, začal Bill šílet a ječet, aby na něj nesahal, a Tom poslechnul. Nelíbilo se mu, když na něj někdo křičel. Když někdo zvýšil hlas, znamenalo to totiž, že něco provedl a čekal jej trest.
„Už zase začínáš?“ Bill se na něj okamžitě otočil a chystal se mu od plic říct, co si o něm myslí, přestože mu bylo jasné, že si z toho Tom nic neodnese a dál ho bude otravovat. Chtěl tak jen ventilovat svůj vztek a pocit ublíženosti, který se v něm za tu dobu nahromadil. Jenže zůstal zírat s pusou dokořán. Bratr stál a rozhlížel se kolem sebe. To by ho ani nijak nepřekvapilo. Tom totiž dělal v zásadě jen dvě věci, které se staly náplní jeho života. Díval se po okolí a otravoval život Billovi. Mladíka však umlčelo to, co spatřil v jeho pohledu. Najednou mu připomínal dítě, malé zvědavé dítě.
~*~
„Bille, pojď jíst.“ Matka zatřásla jeho tělem, ale oslovený předstíral spánek. Veškerá chuť k jídlu jej přešla a rozhodl se, že raději umře hlady, než aby seděl u jednoho stolu s ním. Slyšel, jak se zavřely dveře, a převalil se na záda. Zíral do stropu a cestoval časem. Z dětství si toho moc nepamatoval, ale den, kdy od nich otec odešel, si pamatoval až moc živě. Seděl na schodech a pozoroval, jak otec bere do náruče Toma a vychází ze dveří. Brečel, ale kvůli tomu, že se domníval, že jedou na výlet bez něho. Výlet se protáhnul na třináct let. Neznali se, nevěděli o sobě zhola nic, a teď si měli hrát na milující se sourozence? Nikdy! Bill k Tomovi necítil nic, alespoň si to myslel.
„Ježiši!“ Pronesl, když se po několika desítkách minut dveře znovu otevřely a do pokoje suverénně nakráčel Tom. Dredy se mu pohupovaly v rytmu chůze a Bill se otřepal odporem. Nechápal, jak si někdo může na hlavě nechat udělat něco tak hnusného.
„Jsem Tom.“ Oznámil a posadil se na postel, přičemž jeho sourozenci neušlo, že se po jeho vzoru rovněž usadil do tureckého sedu a opřel si lokty o kolena.
„A já jsem naprostý blb a nevím, jak se jmenuješ.“ Pronesl Bill ironicky.
„Ne, ty jsi Bill Kaulitz a já jsem Tom.“ Černovlasý chlapec se zhluboka nadechnul a ovládal se, co jen mohl, aby nevzal mobil a nehodil jím jeho směrem. Byl jak papoušek, pořád dokola opakoval svoje jméno a vytáčel ho k nepříčetnosti.
~*~
„Chci spát tam.“ Tom ukázal na místo, na které si Bill právě lehal. Před chvilinkou se vrátil ze sprchy, kde strávil více času než obvykle. Odličoval se pomalu a až moc důkladně. Dlouhé minuty stál pod sprchou a nechával kapky horké vody stékat po svém těle. Byl sám, úplně sám se svými myšlenkami. Miloval to ticho kolem, které narušoval jen zvuk tekoucí vody. Přesto byl nucen vrátit se do pokoje. Nocovat v koupelně nemohl.
„Vůbec. Lehneš si vedle.“ Prskl zpátky a o kus odsunul polštář, který matka nachystala pro Toma. To, že s ním musí spát v jedné posteli, ještě neznamenalo, že ho na sobě musí mít nalepeného.
„Musím spát tam.“ Dredatý bratr se zoufale zahleděl na místo u zdi. Chtěl si tam lehnout, byl na to zvyklý. Z jedné strany potřeboval mít stěnu, což by na místě, které mu nabízel Bill, neměl. Pociťoval na sobě narůstající úzkost. Nelíbilo se mu to, proto upíral oči na bratra a doufal, že změní názor a pustí ho na vytoužené místo.
„Prostě spíš tam a hotovo.“ Bill si natřepal polštář, přitáhl si deku k tělu a otočil se zády k Tomovi. Ať si dělá, co chce. Nebude mu pořád ustupovat. Kdyby se choval slušně, neurážel ho a poprosil, možná by alespoň přemýšlel, že by mu místo na těch pár dní, co spolu budou sdílet jeden pokoj, uvolnil. Ovšem s tímhle přístupem, který k němu měl, mohl na nějaké vstřícné chování urychleně zapomenout.
~*~
Bill se probudil brzy ráno celý rozlámaný. Celou noc se převaloval, nemohl klidně spát. Dokonce by řekl, že se až bál spát. Bylo to zapříčiněno někým dalším v pokoji. To Tom narušoval jeho jindy pokojný spánek. Billovi připadalo, že jen co se mu podařilo usnout, byl zase vzhůru. Hororová noc, která se bude pravidelně opakovat do doby, než vandrák odtáhne.
Převalil se na bok a nevěřil svým očím. Tom vedle něj neležel. Přitom nemohlo být víc než sedm a nějak se mu nezdálo, že by ten pošuk byl ranní ptáče. Kde ale byl, bylo chlapci záhadou. Ne, že by mu to nějak vadilo. Opravdu neměl potřebu se na jeho ksicht dívat hned po ránu, ale přece jen mu vrtalo hlavou, kam se mohl vypařit.
„No ty vole, co to…“ Když Bill spustil nohu z postele, šlápl na něco měkkého a šíleně se vyděsil. Okamžitě tedy nohu stáhl zpátky a podíval se přes okraj, co že bylo tím, co málem rozšlápl. Na zemi ležel Tom. Byl stočený do klubíčka a tiskl se k posteli. Bill nechápal, co to nacvičuje. Ušklíbl se a pomalu, aby jej neprobudil, slezl dolů. Na plných rudých rtech se objevil ďábelský usměv, když mačkal spoušť, čímž si zvěčnil tuto bratrovu podobu a pečlivě si ji pro všechny případy uložil do mobilu…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Jsem tak ráda, že je tu další díl. Hned ten první mě úplně dostal. Hodně jsem o Tommyho "nemoci" poté přemýšlela a napadl mě autismus. Ale dnes mi to zas pár věcí vyvrátilo. Tommy vlastně vše chápe. A "Bill Kaulitz" je – dá se říct – jeho vzor. Tommy je tolik nevinný, chová se tak, jak je zvyklý. Napadl mě ještě syndrom popsaný jistým rakouským psychiatrem, ale ještě to nechám chvíli "otevřené", protože se Tommy ještě tolik neprojevil (jako "malý profesor"). Uvidím v dalších dílech a jsem už teď hodně napjatá.
Bill to všechno zatím vůbec nechápe. Je mi samozřejmě Tommyho líto, Bill se k němu zatím příliš hezky nechová. Ale to se jistě spraví.
Ani snad nemusím psát, jak moc se těším na další kapitolu. Tato povídka začíná naprosto skvěle, přitáhne pozornost, to zcela určitě! Krásné!♥♥♥
ježiš, ten bill mě tady tak neskutečně rozčiluje! pane bože, jak to vůbec může brát jako provokaci?! vždyť tom je tak… tak roztomilý, tak nevinný, nezkažený složitým, vypočítavým myšlením… tak nehorázně rozkošný! jestli se mu bill opováží zkřivit jen vlásek, tak… tak… nevim. ale… je tak rozkošné, jak je naprosto fixovaný na billa! jak dělá všechno po něm a jak je pro něj jeho slovo svaté. prostě… úžasné. a to, jak spal u tý postele… jestli bill s tou fotkou něco udělá, tak mu natáhnu nakovou, že druhou chytí o zem, a bude mi přitom jedno, že mu zničím tu dokonalou držtičku!
tohle je naprosto famózní! už od minulého dílu mě to naprosto lapilo, je to krásné, úžasné… opět se nemůžu dočkat dalšího dílu 🙂
Moc hezky dil!!!Tom mi v tyhle povidce prijde desne roztomilej,ale na druhou stranu je mi lito,ze je nejak nemocnej…A Bill by na nej mohl byt trosku hodnejsi..
Já stejně jako Ondi přemýšlím nad tou Tomovou poruchou. Nejsem v těchhle věcech nijak zběhlá, napadla mě nějaká forma autismu, nebo něco s ním spojené. To, jak Tom trval na svém zvyku spát u zdi a jeho napodobování Billa, kterého považuje za svůj vzor a paradoxně "velkého" bratra, by tomu nasvědčovalo, hrozně mi to připomíná Rain Mana…=)
Celá povídka je zatím skvělá a strašně se mi líbí. Bill je taková malá vztahovačná potvůrka, která je rozhodnutá nedát bratrovi ani tu nejmenší šanci, myslím, že na tom Billově špatném vztahu k němu se jistou měrou podílí Simone, připadá mi, že Bill vůbec neví, že je Tom určitým způsobem postižený. Jeho nutkavé jednání a neuvěřitelnou upřímnost a bezelstnost bere jako provokace a svoje zesměšňování, proč mu Simone nevysvětlí, že je to pro Toma přirozené jednání.
I když je možné, že mu to i vysvětlovala, ale on to ve své zaujatosti nechce prostě slyšet, Tom je pro něj jenom vetřelec, který mu vpadl do života a on o jeho přítomnost vůbec nestál.
Mimochodem, Bill mi nepřijde zrovna jako šťastný kluk, možná i proto nemůže Toma vystát, že mu narušuje jeho už tak křehkou duševní rovnováhu.
Každopádně jsme na začátku a teprve časem se ukáže, jestli Bill vezme Toma na milost a pustí ho do svého srdce =)♥
Nejspíše jsem se s komentářem trochu rozjela, ale u mě už to tak bývá, když se mi něco líbí, nevím, kdy přestat psát =)
Takže, nádherná, zajímavá a úžasně napsaná povídka, na kterou se budu strašně těšit a kterou už teď miluju ♥♥♥
bože je mi z billa zle….
tahle povídka je naprosto úžasná Tom je tu strašně hezká osoba takovej nevinej chudák dostává od Billa pěně zabrat Bill by tu měl nejspíš něco pochopit:-D
Konečně!!!:D myslela jsem, že se snad ani nedočkám dalšího dílu!:D
Nemůžu si pomoct, Tommy mi tady připadá strašně roztomilý, jak napodoboval Billa a jak pořád vyslovuje celé jeho jméno a jak si vůbec neuvědomuje, že Billa štve..:)) Takové neviňátko 😀
Zkrátka dokonalý díl.♥ Píšeš úžasně!;) A mě nezbyde nic víc než zase čekat… :(((
Bill mě vážně štve…jako chápu, že se s Tomem neviděli a že ho nebere jako bráchu, ale mohl by mít aspoň ohledy na tu Tomovu poruchu (mimochodem by mě zajímalo jaká to je). Jinak perfektní dílek…
je zvláštní že bill nemá žádný dvojčecí cítění….jako by to ani nebyl jeho bratr….
já tady vlastně Billa docela chápu… sama jsem si něco podobnýho prožila… Tom prostě v dětství měl neskutečně moc pozornosti a Bill žárlil. Jako trochu mě štve, že je na něj hnusnej, ale vážně ho chápu… největší vinu na tomhle vztahu mají podle mě jejich rodiče, nějak si nemůžu pomoct… asi nevyřešili tu situaci nejlepším způsobem a Bill se cejtí méněcennej a tak si to vylejvá na Tomovi…
[10]: ja stebou súhlasím a aj mna hnevá ako sa Bill chová. Super nápad
myslím, že by nemělo cenu psát další dlouhý komentář, protože už tu všechno řečeno bylo… ta povídka mě zaujala hned od začátku, asi hlavně tím Tomovým chováním… samozřejmě Bill by se k němu měl chovat líp, měl by brát ohled na tu jeho "nemoc", tedy pokud o ní ví, ale on o ní zjevně neví… a to je i podle mě chyba Simone, že mu o tom neřekla, i když Bill by to asi měl poznat, že s ním není něco v pořádku… no snad se všechno v příštích dílech vysvětlí a budu doufat, že Bill se začne chovat k bráškovi trochu líp 🙂