autor: Catherine & Kerli
Venku pomalu svítalo. Nastával nový den. Černovlasé ptáče, které se tulilo ke svému staršímu dvojčeti, pomalu rozlepovalo oči. Bill se celou noc ze spánku usmíval. Zdálo se mu o Tomovi… O tom, jak se spolu poprvé milují. Líbilo se mu to, i když to bylo jen ve snu. Měl jasno. Brzy to bráškovi dovolí…
„Tomi, vstávej. Je ráno.“ Řekl černovlásek šťastně a s dredáčkem opatrně zatřásl.
„Tomi, vstávej. Je ráno.“ Řekl černovlásek šťastně a s dredáčkem opatrně zatřásl.
Starší chlapec rozlepil své čokoládově zbarvené oči a několikrát pomalu zamrkal. Musel se usmát. „Dobré ráno, lásko.“ Zazíval a promnul si oči. Spalo se mu krásně. Opravdu krásně.
Bill na nic nečekal. Sklonil se nad bratrův obličej a obdařil jeho rty sladkým polibkem. Na oplátku se dočkal pohlazení a úsměvu.
„Dneska jdeme do lesa.“ Oznámil Bill bratrovi a stále se usmíval…
„Dneska jdeme do lesa.“ Oznámil Bill bratrovi a stále se usmíval…
Tom se pousmál. „Co budeme dělat v lese?“ podepřel se mírně na loktech a zadíval se bratrovi do mandlových očí.
„Projdeme se… A mohli bychom tam donést nějaké staré pečivo zvířátkům.“ Odvětil Bill pohotově a sedl si Tomovi do klína.
Ten si Billa za boky přitáhl víc k sobě a otřel se nosem o jeho krk. „Tak dobře.“ Usmál se a přivřel oči. Bylo mu krásně a ta postel byla krásně teplá…
„Víš, o čem se mi zdálo?“ pousmál se černovlásek a políbil Toma na krk.
Dredáček zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Zvedl k bratrovi pohled a pohladil ho po hebké tváři.
„O tom… jak se spolu milujeme. Bylo to moc krásné.“ Bill zvedl pohled k bratrovým očím. „Chci… to udělat.“ Zašeptal.
Tom se jen zachvěl a znachověly mu tváře. „Opravdu? Kdy?“ dostal ze sebe překvapeně. Představa toho, jak se spolu milují, mu rozháněla motýlky v břiše.
„Já… nevím. Co ten den, kdy budeme mít výročí?“ Bill hladil Toma po břiše a usmíval se.
Druhý chlapec se šťastně usmál. „To bych byl moc rád.“ Pohladil Tom bratra po hedvábných vlasech a přitáhl si ho do polibku.
Bill bratra políbil a pak se odtáhl. Usmál se. „Těšíš se, až spojíš naše těla v jedno?“
„Hrozně moc.“ Vydechl Tom a přivřel oči. Hned se mu v té chvíli před očima zobrazily nejrůznější varianty jejich milování.
„Bude to pro oba poprvé…“ pokračoval Bill v rozmluvě a hladil svého Toma po pažích. Usmíval se.
Dredáček, pořád omámený představou, pomalu přikývl. „Jsem tak moc rád, že mi to dovolíš.“
„Miluji tě. Není důvod čekat dýl. A teď… Půjdeme se najíst, abychom mohli jít?“ zasmál se černovlásek a začal své dvojče lechtat.
Dredáček se začal okamžitě smát a zmítat se pod bratrem. „Lásko n-ne! Prosííím.“ Kvílel a jeho zvonivý smích se rozléhal po celém pokoji.
„Proč ne? Baví mě to.“ Černovlásek vyplázl jazyk. Odhalil tak stříbrnou kuličku. Svými hbitými prsty přejížděl po Tomově břiše a smál se.
„P-prosíím, Bille, já se počůrám!“ úpěl Tom. Tekly mu už slzy od smíchu.
„Nejsi miminko. Vydržíš to.“ Bill nepřestával. Lechtal bratra víc a víc.
Starší z bratrů si skousával ret. „Prosím pěkně, Billi.“ Svíjel se.
„Ne, ne, ne.“ Kroutil Bill hlavou.
„Moc pěkně prosím!“ vyjekl Tom a vytryskly mu nové slzy. Nepřetržitě se smál. Až téměř bolestivě to lechtalo.
„Tomi, Tomi… Ty pláčeš?“ zamrkal Bill a okamžitě toho nechal. Otřel Tomovy slzy.
Dredáček úlevně vydechl a přivřel oči. Snažil se uklidnit dech.
„Bráško, zlatíčko,“ uklidňoval Bill starší dvojče a hladil ho po bocích. Soucitně ho políbil na pootevřené rty.
Tom pootevřel uslzené oči a položil své dlaně na bratrova ramena. Jemně mu je promnul.
Bill se na oplátku usmál a přejel rty po Tomově krku. „Půjdeme do toho lesa?“ zeptal se.
Starší chlapec přikývnul. „Teple se oblékni, mrzne tam.“
„Dobře, obléknu se teple, neboj,“ vypísknul Bill a rychle se zvednul. Utíkal ke skříni s oblečením a okamžitě na sebe začal soukat spoustu vrstev.
***
Tom se tiše zasmál, když se ukryl mezi dva veliké kameny. Byl si jistý, že tam ho bráška nenajde.
Bill se chvíli rozhlížel kolem sebe. Usmál se, když viděl dva veliké kameny. Vykukovala za nima bambule Tomovy čepice. Pomalu ke kamenům šel. „Baf,“ zasmál se a skočil za kameny.
Dredáček se hraně nafouknul. „Jak jsi mě našel? Byla to tak dobrá skrýš,“ založil si ruce na prsou.
„Poděkuj bambuli,“ vypláznul Bill jazyk a do bambulky na vrcholku čepice šťouchnul.
Tom jen zavrčel a strhl si čepici z hlavy. Hodil ji naštvaně do sněhu a dřepnul si na kámen.
„Tome, tak to ne! Okamžitě si tu čepici nasaď na hlavu!“ rozkázal černovlásek a k čepici se ohnul. Nezáměrně byl k bratrovi otočen zadečkem. Pomalu se zvedal i s chlupatou věcí v ruce. Otřepal ji a vrátil na bráškovu hlavu. Tom si ji ale znovu uraženě strhnul. Nemůže si přece připustit, že prohrál!
„Tak fajn. Já jdu domů. Nebudu se dívat na to, jak nastydneš,“ pokrčil Bill rameny a pomalu se vydal k východu lesa. Dredáč zamrkal a v okamžiku zapomněl na to, že měl být uražený. Nasadil si čepici zpátky na hlavu.
„Bille… prosím, nechoď pryč…“ šeptnul.
Bill se otočil a začal se smát. Vrátil se k bratrovi a skočil mu do náruče. „Nikam nejdu,“ usmál se a políbil ho na bradu. Tom ho šťastně objal kolem pasu, když byl na kámen povalen. „To jsem moc rád,“ zavrněl.
„Jen jsem chtěl, aby sis nasadil čepici, víš?“ usmál se Bill a pohladil Toma po tváři. Otřel se mu o nos.
„To je vydírání,“ vyplázl Tom na bratra jazyk. „A navíc… pořád jsem uražený,“ zazubil se.
„Jo? A copak mám udělat pro to, abys nebyl uražený?“ olízl si Bill rty.
„Sám si vyber, čím si myslíš, že se odprosíš,“ ušklíbl se starší chlapec.
„Dobře,“ pokrčil Bill rameny a brášku políbil. Něžně, opatrně. Pak se na něj usmál a pohladil ho po tváři.
Tom se pousmál a následně na to, se uculil. „Už sis vybral?“
„Ne. Něco urči ty,“ zakroutil Bill hlavou.
„Řekl jsem, že to musíš vymyslet sám. Já ti s tím pomáhat nebudu.“ Založil si Tom ruce na hrudi.
„Dobře,“ pokrčil Bill rameny a bratra políbil.
„Pořád čekám.“ Zívl si Tom. Celkem se bavil pozorováním bratra.
„A co bys chtěl, abych udělal?“ vytáhl černovlásek obočí.
„Na to musíš přijít sám.“ Naklonil starší chlapec hlavu na stranu.
„Nevím, co by se ti líbilo,“ vypláznul Bill jazyk.
„Ty nevíš, co mám rád?“ zamrkal ublíženě Tom. Bill se zamyslel a smysluplně si olíznul rty. „Dobře. Udělám ti vafle, hm?“
„Jen vafle? Ty mi můžeš dělat každý den…“ řekl Tom a dělal, že urputně nad tím přemýšlí.
„Ale ty máš rád spoustu věcí,“ vydechnul Bill smutně.
„To nevadí… Tak třeba… ty vafle a k tomu sladkou pusinku? Hmm?“ usmál se dredáček.
„Dám ti spoustu sladkých pusinek,“ usmál se Bill a propletl se svým dvojčátkem prsty.
Druhý chlapec spokojeně zavrněl. „Tak dobře. To si nechám líbit…“
***
Dvojčata pomalu odcházela z lesa, když v tom Bill uviděl veliké, zasněžené pole. Usmál se. Dostal nápad.
„Tome, poběž,“ usmál se na dvojče a rozeběhl se.
„Tome, poběž,“ usmál se na dvojče a rozeběhl se.
Starší z bratrů se pousmál, a i přesto, že nevěděl, co má jeho bráška v plánu, rozeběhl se za ním.
„A teď stůj!“ rozkázal Bill a začal špičkou boty malovat do sněhu veliké srdce.
Tom se jen tak tak zastavil. Málem mu to podklouzlo na kluzké zemi. Naklonil hlavu na stranu a sledoval, co jeho bratr dělá.
Černovlásek namaloval srdce a Toma zavolal k sobě. Do jedné půlky si lehl a natáhl ruku doprostředka.
Tom se pousmál a položil se vedle bratra. Chytil ho jemně za dlaň.
„Miluju tě,“ šeptnul Bill, když natočil hlavu do strany.
„Já tebe taky, hvězdičko.“ Usmál se na něj zamilovaně Tom.
Černovlásek se pomalu převalil na bok a přitiskl se k bratrovi. Hladil ho a usmíval se.
„Copak?“ usmál se Tom a přitiskl si bratra blíž k sobě. „Není ti zima?“ pohladil ho po bledém líčku.
„Je mi zima. Trošičku,“ pousmál se Bill a víc se přitulil.
„Tak půjdeme už domů, hm?“ usmál se dredáček a ochranitelsky si k sobě brášku přitiskl.
„A co tam budeme dělat?“ usmál se černovlásek a dal bratrovi pusu na tvář.
„Dáme si horkou čokoládu, lehneme si k televizi a zabalíme se do teplé deky,“ řekl lákavě Tom. Bill si mlsně olízl rty a ještě více zesílil své objetí.
„A budeme ještě něco dělat?“
„No, to záleží na tobě, jestli budeš něco chtít,“ mrknul starší z bratrů.
„Co bys chtěl ty?“ usmálo se černovlasé dvojče.
„Stačí mi jen být s tebou. Dokud ještě můžu…“ vydechl Tom.
„Lásko, prosím, psst. Nemluv o tom,“ řekl Bill smutně a sklopil hlavu. Díval se do země a do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl umřít. Nechtěl opustit brášku. Dredáček se roztěkaně podíval na brášku.
„Já… promiň, Bille… moc se omlouvám.“
„To je v pohodě. Pojď. Půjdeme už domů, ať si spolu poslední dny, než umřu, užijeme,“ Billovi se rozklepala brada a rychle se zvednul. Utřel si skapávající slzu. Nechtěl před Tomem znovu brečet. Ne teď.
„Lásko… promiň. Já… opravdu jsem o tom nechtěl začít mluvit,“ povzdychl si Tom a urychleně si bratra přitáhl do své teplé náruče.
„To je dobré, Tome. Jdeme domů,“ Bill se z náruče dvojčete vyvléknul a šel pomalým krokem na cestičku, která byla zasněžená jako všechno. Tom jen zamrkal a dal si ruce do kapes. Hlavu svěsil mezi ramena a líně se šoural za bratrem. Znovu to celé pokazil.
***
Bratři došli domů mlčky vedle sebe. Oba přemýšleli. Jakmile Bill odemknul dveře, tak si vyzul boty a začal se pomalu svlékat. Odložil si své oblečení a vyšel schody do pokoje, který byl univerzální. Sloužil pro oba chlapce, když chtěli být sami.
Bill si lehl na postel a stočil se do klubíčka. Zavřel oči. Přál si, aby rychle usnul a mohl být zítřek. Ano, bylo to od něj sobecké, ale cítil to tak. Věděl, že se Tom musí naučit žít bez něj.
Tom se cítil velmi špatně. Věděl, že bratrovi svým způsobem ublížil, když znovu načal to téma. Mlčky se svlékl a došel do ložnice. Bill tu nebyl. Dredáč si povzdychl a vlezl si do postele. Všechno uvnitř něj ho bolelo.
Černovlásek se na posteli klepal. Byla mu zima a nebylo mu příliš dobře. Žaludek ho bolel a měl návaly horka a zimy. Pomalu se zvednul a šel na toaletu. Naklonil se nad mísu a zavřel oči. Chytil se za břicho. Začal zvracet. Vydával dávivé zvuky a kašlal. Vyvalil oči, když viděl v míse krev. Bill si otřel pusu. Když se chtěl postavit, udělalo se mu ještě hůř. Zhluboka se nadechl a znovu se předklonil. Otevřel pusu a tekutina mu opět vytékala z pusy. Dredáč si skousl ret a chytil do dlaně Billovy vlasy. Začal ho hladit po zádech. Dávivé zvuky ho totiž donutily jít do koupelny. Netušil, co se může dít.
„Já… Já… Mně je tak špatně,“ nadechoval se Bill trhaně a vzlykal, když podruhé dozvracel.
„Lásko… chceš… chceš vodu? Nebo něco?“ koktal Tom a vystrašeně se na brášku díval.
„Chci… Spát. Hodně spát,“ řekl Bill a začal se nanovo dusit.
„Pojď si lehnout, lásko… zaspíš to.“ Hladil ho Tom.
„Budu asi spát tady,“ jakmile černovlásek dořekl větu, opět to na něj přišlo. Žaludek se mu protočil a on zvracel nanovo.
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
Celou dobu jsem si říkala, kdy to přijde…
Pořád jsem doufala, že se třeba ukáže, že doktoři v nemocnici zaměnili výsledky, no, tak teď je jasné, že to bohužel byla krutá realita.
Nejhorší byla ta Billova věta, že se Tom musí naučit žít bez něj…
Ale pořád ještě doufám, i když zázraky se nedějí, ale v povídkové fantazii se snad dít mohou…=)♥
Já myslím, že jestli se má stát zázrak, tak si to zaslouží tihle dva už jenom proto, jak moc se milují…takže doufám, že jim cit pomůže to překonat a Bill neumře…prosím. 😀 😀
musí sa stat zazrak, ja im to tak prajem. krsne a smutné.
Dnes se mi kapitola četla obzvláště těžce… samozřejmě, příběh je krásný, ale velmi, velmi krutý! A dnes Billy nenechal čtenáře ani nahlédnout do svého srdce? (Myslím řádky do deníku…) Ale jak má psát, když je mu tolik zle…
A přitom díl začal překrásně: sen o milování, rozhodnutí Billa. Měla jsem takovou radost, že ještě snad smí prožít to nejkrásnější než…
Poté přikrmování zvířátek, sněhové srdce. Věta: "Stačí mi jen být s tebou…" je tolik krásná a přitom stejně tak smutná.
Doufám stále v zázrak, ale v této povídce se ho nejspíš nedočkám. Nevím, zda budu mít sílu ji dočíst (nějak se na ten smutek v poslední době necítím a špatně ho snáším…) Už snad budu jen prosit o jediné, aby Bill alespoň netrpěl… Stačí, že s odchodem Billa bude trpět Tommy!