autor: Áďa
Bill připnul Daimona na vodítko a po chvíli roztomilého žvatlání a šišlání se mu povedlo štěně dokonce i rozveselit. Zasmál se a rozběhl se ke dveřím, u nichž si nechal kabelku. Docela se už na procházku těšil, potřeboval z tohohle prostoru vypadnout. Ne, že by mu vadilo, kdyby Daimon udělal Katy na zahradě nějakou tu hromádku hovínek, ale i on se potřeboval provětrat, vyčistit si od tohohle všeho hlavu. Popadnul kabelku, když vtom cvakly
dveře.
dveře.
„Kam jdeš?“
Bill se otočil a zadíval se na Toma. Do tváře se mu okamžitě vrátil zarputilý výraz.
„Pryč. A tebe to přece nemusí zajímat. Můžete využít toho, že spolu budete… o samotě,“ špitnul a sklopil hlavu. Oči se mu velice zaleskly, to mu už Tom ale nadzvednul hlavu.
„Bille, my s Katy nemusíme být o samotě… vždyť víš, že krom dítěte nás k sobě nic neváže.“
Bill našpulil rty.
„Jenomže to tak vůbec nevypadalo,“ namítnul trucovitě. „Však jsem tě moc dobře viděl, jak ji objímáš a přesvědčuješ, že se na ni nikdy nebudu víckrát zlobit. Ale tos jí říkal lži. Protože to, co udělala, si u mě už nikdy neodpáře.“
Tom si tiše povzdychnul.
„Bille, když na ni budeš protivnej, bude ji to stresovat. A když něco bude stresovat ji, bude to stresovat tím pádem i moje dítě. Zkus na ni bejt aspoň trochu milej a mít s ní soucit – „
Chtěl tím Billovi vysvětlit závažnost celé situace, docílil však akorát toho, že jeho dvojčeti zlostně zaplály oči.
„Zkus bejt na ni aspoň trochu milej a mít s ní soucit?“ zopakoval a hlas mu přitom přeskočil aspoň o tři oktávy výš než normálně. „Jo, to bych mohl, viď? To by se ti líbilo! A kdo měl soucit se mnou, když jsem se kvůli tý krávě musel odstěhovat? Kdo měl soucit se mnou, když jsem probděl nespočet nocí v slzách? Kdo? No?“
Přes okraj víčka mu přepadla první slza a Tom automaticky natáhnul ruku, aby mu ji otřel. Jakmile se však dotknul jeho tváře, ozvalo se hluboké, nenávistné zavrčení… a Tom se díky instinktivnímu ucouvnutí jenom těsně vyhnul vzduchem letícímu Daimonovi a jeho chňapajícím čelistem, které sklaply naprázdno. Bill psa okamžitě zachytil a stáhnul na vodítku nakrátko, Daimon si však přesto před páníčka sedl a s hrdelním vrčením na Toma cenil zuby.
Bill naposledy vrhnul na Toma ublížený pohled a pak mlasknul a jemně zatáhnul za vodítko. Daimon naposledy výhružně zavrčel a pak poslušně odklusal za ním. Ani Bill, ani zvíře neviděli, že se Tomovi poněkud rozechvěly rty a do očí se vedralo až moc slanosti…
Bill na okamžik zaváhal. Sotva za sebou zavřel bránu (zas taková svině, aby nechal otevřeno a dal tím možnost zlodějům, nebyl), zastavil se a zapřemýšlel, kam má jít. Byl oblečený velmi nenápadně, měl jenom jednoduché tmavě modré úzké džíny a černé triko s dlouhým rukávem, oči mu zakrývaly obrovské černé brýle a tak nehrozilo, že by ho někdo okamžitě poznal a otravoval.
Po chvíli přemýšlení se loudavou chůzí vydal směrem k parku. I když mezi stromy nikoho neviděl, přesto si Daimona netroufnul pustit na volno, jenom mu povolil vodítko, jak jenom to šlo. Cestu před sebou skoro ani nevnímal a hlavou mu táhly chmurné myšlenky.
Proč se to všechno děje právě jemu? Co komu kdy udělal, že ho osud takhle vytrestal? To, že jako malý pišišvor zašlápnul šneka, snad není zas až takový hřích, aby se kvůli tomu muselo dít tohle, nebo ano?
Na okamžik zalitoval, že na zahradě Daimon mezi něj a Toma skočil. Třeba by se zase usmířili! Tom by ho pevně objal, tak pevně a hřejivě, jak to umí jenom on, a ujistil by ho, že to všechno špatné byl jenom zlý sen.
Jenomže pak si vzpomněl, jak moc gentlemansky jeho bratr Katy utěšoval. Jak nadšený byl z jejího panděra! Jak se k němu mazlil, jak spolu divže nespřádali plány do budoucnosti!
Jeho tělo začal ovládat tichý pláč, když vysíleně klesnul na lavičku poblíž hlavní silnice. Drahé brýle ledabyle umístil do vlasů a oči si zakryl dlaněmi, když se dal do usedavého pláče a štkaní. Vůbec nevěděl, co teď má dělat, jak se má v dané situaci zachovat. Cítil se naprosto bezradný, osamělý, nadpočetný… nepotřebný. K čemu vlastně bylo, že sem s Tomem jel, když on si tady krásně vystačí i bez něho? Mohl zůstat v klidu doma a jen Tomovi zamilovaně volat a posílat esemesky. Žil by ve slůvkách bratrovy útěchy a ujišťování, jak je pro něj tím nejdůležitějším v životě, a aspoň by neviděl, jak moc naměkko byl Tom z ještě nenarozeného mimina. Na jednu stranu ho i částečně chápal. Jenomže z jeho pohledu všechno nasvědčovalo tomu, že on nakonec zůstane tím osamělým, kdežto Tom s Katy a tím maličkým založí šťastnou rodinku…
Prudce se zvedl a otřel si slzy. Potřeboval tohle všechno vypustit z hlavy, ačkoliv se mu tam myšlenky typu, že je tady pátým kolem od vozu, vkrádaly víc a víc a
hlouběji a hlouběji. Rozhlédl se a přes ulici uviděl stánek s točenou zmrzlinou. To bude ono. Tam teďka půjde, a pokud mu sladká pochoutka nezažene depresi úplně, tak ji aspoň chladivě utlumí.
hlouběji a hlouběji. Rozhlédl se a přes ulici uviděl stánek s točenou zmrzlinou. To bude ono. Tam teďka půjde, a pokud mu sladká pochoutka nezažene depresi úplně, tak ji aspoň chladivě utlumí.
„Pojď, Daimy,“ zamlaskal na štěně, které právě zvědavě očmuchávalo obrubník u silnice. Vidělo na něm totiž mravenečka a teď si sedlo a zvědavě ho pozorovalo, jak si to drobný hmyz šine dál a dál.
Bill se usmál, jak moc mu tahle scéna přišla sladká a rozkošná, ale znovu popotáhnul vodítkem.
„Pojď, broučku… dáme si zmrzlinku a pak se sem vrátíme, jo?“
Aniž by se rozhlédl, vešel do silnice…
Vzduchem se rozlehlo kvílivé skřípání brzd a Bill jen tak tak uskočil zpátky, když se kolem něj prohnala černá Audi. Zmateně zalapal po dechu a zůstal stát a civět. Nevěděl, jestli je v šoku z toho, že se tam to auto objevilo tak náhle, když on ho neviděl a málem ho přežvejklo, nebo z toho, že tím autem byla zrovna jeho srdeční záležitost, Q7, avšak oproti jeho vlastní sněhobílé krasavici, kterou měl bohužel tu smůlu zlikvidovat, byla tahle černá jako smrt, s jemně stříbřitou metalízou a vypadala tak velkolepě. Nevnímal, že to auto zastavilo u krajnice, jenom civěl a rozdejchával ten šok…
… než se ozval hlas snad ještě šokovanější, než se Bill cítil.
„Bille? Jsi… jsi to ty?“
Bill sebou trošku trhnul a zvednul hlavu… aby jeho spodní čelist poklesla skoro až k hrudníku. S jedním sekuriťákem v patách se k němu nehnal nikdo jiný než Adam Lambert.
„Adame?“ hlesnul tiše, ale to už stál Adam jen kousíček od něj.
„Bille, proboha, co tady děláš? Pojď z tý silnice!“ vyjekl a za loket Billa odvedl zpět na trávník, což uvítal především Daimon, protože mu trvalo jen pár sekund, než svým bystrým zrakem znovu objevil toho mravenečka, načež usednul a s mírně natočenou hlavičkou ho pozorně sledoval.
„Bille?“
„Hmmm… co?“ trhnul sebou Bill a konečně se začal zase orientovat v přítomnosti.
„Ptal jsem se, jestli seš okay, když jsi mi tak spontánně hopsnul před auto,“ zopakoval Adam svou otázku, a i když byl trochu nesvůj z toho, co za zmatenost a smutek z Billa čišelo, maličko se pousmál. Tohle bylo to poslední, co by si nedokázal představit snad ani v nejdivočejších snech. S Billem se tolikrát minul na akcích, kde se setkat mohli, a on ho pak potká jen tak osamělého, bez ochranky, jen se psem v parku, a ještě k tomu mu málem skočí pod kola…
„Já… já… promiň,“ zakoktal se Bill a trošku zčervenal. „Nechtěl jsem ti takhle lízt pod auto, jen jsem… ho neviděl…“
„Dyť ses ani nerozhlédnul,“ zavrtěl Adam nechápavě hlavou. „Mohlo to dopadnout hůř, mohl jsem tě ať už já, nebo někdo jiný, přejet!“
A sám se při té hrůzné představě otřásl. Kdyby jel jeho osobní řidič jen o trochu rychleji nebo nedával takový pozor…
„Moc mě to mrzí,“ šeptnul Bill a sklopil hlavu. „Já… jsem jen šel… pro zmrzlinu…“
„Pro zmrzlinu?“ povytáhnul Adam obočí.
Než se nad tím ale stačil kloudně zamyslet, zaslechl z dálky nadšený holčičí výskot.
„Táááámhle je Adááááám! Rychleeeee!“
„Doprdele… pojď!“ syknul. Chytnul Billa za ruku a tryskem se rozeběhl do auta. Bill akorát zmateně čapnul Daimona do náruče a než se nadál, seděl v rychle se rozjíždějícím autě.
„To bylo o chlup,“ oddychnul si Adam, když kontroloval situaci poté, co se otočil a skrz zadní sklo viděl, jak se hlouček asi pěti dívek zklamaně mračí. „Promiň, ale… musel jsem tě vzít s sebou,“ pousmál se omluvně na Billa. „Takhle sám bys pro ně byl snadnou kořistí.“
„C – co?“ zakoktal se Bill, než mu došly souvislosti. „Jo… jo, jasně… Díky moc…“
Adam se nechápavě zamračil. Něco tady nesedělo. Tohle nebyl ten Bill Kaulitz, kterého až do dnešního dne znal, byť ne osobně. Kam se ztratil ten radostný hyperaktivní šílenec, který kolem sebe uměl šířit dobrou náladu rychleji, než krysy mor a vzteklinu? Co mu ublížilo tak, že se z něj stala tahle hromádka neštěstí, která téměř vůbec nevnímala, kde je, co se s ní děje, a ještě se málem nechala přejet? A kde má vůbec Toma? Vždyť ti dva bez sebe neudělají skoro ani krok.
Vypadá to, že se ti dva nejspíš pohádali. Ano, to bude asi ono. Protože on sám byl taky docela zdeptaný, když se se svým bratrem občas poštěkali. Ale to nebude všechno. Billa něco hrozně moc trápí a on musí přijít na to, co. A pomůže mu s tím se vypořádat. Pojedou teď k němu domů, tam si pokecají a určitě bude líp, pevně tomu věřil.
Pousmál se, když si vzpomněl, co mu Bill říkal, proč vlastně přecházel silnici. Zatímco Bill prázdně koukal z okna a evidentně mu bylo všechno totálně šumák, když ani nereagoval na otázku, co má za zmrzku nejradši, Adam zaúkoloval řidiče, aby zastavil u nejbližší cukrárny. Jeho bodyguard vyběhl ven a když se vrátil, předal objednávku do Adamových rukou.
„Bille? Huůůů, Bille!“
„Co?“ otočil se na něj Bill apaticky, když však uviděl, že Adam má v každé ruce jeden kornout s velikou točenou zmrzlinou, povykulil oči a rty se pootevřely v němém údivu.
„Co to máš?“
„No chtěl jsi
zmrzlinu přece,“ pousmál se Adam. „Nějak jsi mi neodpovídal, když jsem se tě ptal, kterou máš radši, tak jsem nechal vzít radši míchanou… Je to vanilková s jahodovou.“
zmrzlinu přece,“ pousmál se Adam. „Nějak jsi mi neodpovídal, když jsem se tě ptal, kterou máš radši, tak jsem nechal vzít radši míchanou… Je to vanilková s jahodovou.“
„Proboha… děkuju,“ šeptnul Bill a s lehkým záchvěvem dojetí se na Adama pousmál, když mu zpěvák vtisknul do dlaně jeden kornoutek.
„Nemáš zač,“ vrátil mu Adam úsměv a oči mu zářily, když viděl, jakou tím udělal Billovi radost.
„Je… je výborná,“ šeptnul Bill, když si líznul. Na chvíli blahem nad tou chutí zavřel oči… a to se projevilo jako chyba ve chvíli, kdy mu do zmrzliny strčil dlouhý barzojí čumáček a Bill jen stěží udržel kornoutek v ruce. „Daimone! Nesmíš!“ vyjekl.
„Pozdě!“ rozesmál se Adam, když viděl, jak na černém čumáčku ulpěly žluté a červené kousky zmrzliny… a když tu roztomilost viděl, rozesmál se dokonce i Bill.
autor: Áďa
betaread: Janule
V první řadě jsem se začala totálně smát při větě "S jedním sekuriťákem v patách se k němu nehnal nikdo jiný než Adam Lambert." Normálně mi to přišlo nehorázně vtipný….:D 😀 No jo, Adam zachránce…že by se Bill nechal zlákat? Teda doufám, že Adam nemá nějaké postranní úmysly. 😀 😀 Nebo spíš, že je má. 😀 😀
No toto??!! xD Adam na scéně!
Jéjé, věčná škoda, že nevběhl pod auto radši Bushidovi, to bych se aspoň měla na co těšit xD To by se mi teda líbilo…xD
Každopádně už vidím Toma, jak bude žárlit, teda doufám, že bude, možná že zapomene i na mimi =)
Jinak má tenhle díl jedno velké pozitivum, že v něm nebyla ta zpjééévačka xD
Ádi, ty víš, jak moc si příběh užívám, je krásný… Adam na scéně mi přijde jako skvělá volba, ano, líbí se mi to!
Musím se opět vrátit k některým momentům. Bill neustále Tommymu vyčítá chvíle, kdy mu bylo ublíženo. Já mu rozumím a je mi ho líto, ale také nejde nevzpomenout to tvé nádherné přirovnání kapek deště a Tommyho slz… to nezapomenu NIKDY! A kvůli čemu se trápil? Kvůli tomu, že Billovi ublížil a chtěl to napravit. Bill mu to nedovolil! Já se tady musím Tommyho zastat! A navíc si myslím, že v tom Tommyho srdíčku je stále Bill! Bill je nešťastný, cítí se ukřivděný a opravdu se mu nedivím, ale mohl by jednou věřit člověku, který ho miluje!
Navíc je dobře, že Tommy Billovi řekl, že tím jeho chováním "ubližuje" JEHO dítěti. Tohle by měl Bill pochopit, jde o Tommyho dítě… Okamžik, kdy chtěl utřít Billovu slzu – aaaach, krása, dojetí, mrazení…to je to, co cítím já během čtení.♥
Už se těším na společné chvíle Billa s Adamem a samozřejmě miláčkem Daimonkem!♥
Bylo to okouzlující. Docela si dokážu představit kombinaci Toma a Katy a Billa a Adama. Ti dva by se k sobě hodili a tvořili byl dokonalý pár společně s Daimonem. No uvidíme, jaký osud jim autorka určila a jestli skutečně zůstanou spolu 😀
[2]: Jančo, přesně jeho jsem čekala!!! xD
Teda ale Áďo, co mi to děláš! Já toho Lambuřta tak nenávidim. x( A když jsem si přečetla v textu jeho jméno, měla jsem sto chutí okamžitě kliknout na křížek a zavřít okno. Ovšem jak jsem četla dál, začalo mi to připadat celkem sladký, jak chtěl Billimu vylepšit náladu a tak citlivě (Tome?!) se o něj zajímal… Takže prozatím pokračuju ve čtení. 😀
[5]: no asi takhle, Bushidovo auto bych tam nedala už jen z principu, že jak Bushida někde vidím, je mi z toho lehce nevolno, samotný mi nevadí, to má i trochu charisma, ale ve spojení s Billem se mi chce poněkud zvracet, tenhle pár mi je hodně proti srsti a navíc, pairing Adam/Bill si klidně dokážu představit i na živo, hodně mi ti dva spolu laděj 🙂
no jen se připravte, Adam bude mít v tomhle příběhu ještě hodně velkou roli…
[1]: hele, jako ted ta věta začíná připadat docela vtipná i mně, a to nevím proč 😀 asi jsi mě naočkovala, ale máš recht, že ta věta působí poněkud vtipně, i když nevím, co vtipnýho na ní je 😀
[3 neboj, třeba si to Bill někdy časem uvědomí… uvidí se, jak dlouho mu to bude či nebude šrotovat 🙂