autor: Cinematics
Bill se chce sblížit, Tom se chce sblížit
V posteli se Tom rozhodl, že bude spát u zdi. Když bude u zdi, nebude moct jen tak vyskočit z postele, aniž by se nejdřív zeptal; což nenáviděl. Samozřejmě, Bill ho varoval, že si tak bude nejspíš připadat víc jako v pasti, ale Tom ho ujistil, že bude radši u zdi, a že je rád, že bude mít malý prostor namísto velkého.
Bill seděl na zemi, zatímco se Tom připravoval. Nikdy to nebyli lidé sami o sobě, kvůli kterým byl Tom nervózní; samozřejmě, že mu to neulehčovali, ale Tom se víc bál bakterií, ty mu vždycky zkazily každičkou klidnou chvíli, byl pak nervózní a roztřesený. Všechno ho znervózňovalo.
„Pamatuj, když budeš chtít, tak si lehnu na zem.“
„Nechci tě o tohle prosit…“
„Proč ne?“
Tom se nejistě posadil na kraj postele a pohladil matraci, chtěl tím dát Billovi najevo, že ho chce u sebe blíž. Takže samozřejmě si Bill sednul vedle něj a čekal na vysvětlení.
„Nevypadá to tak, ale… Vždycky jsem byl velmi, velmi srdečný. Miloval jsem objímání a držení za ruce a tohle… ale pak se to prostě změnilo. Takže co pořád opravdu chci, je něco, co se nedokážu přinutit mít… Potřebuju, abys mě do toho tlačil.“
„Budu na tebe tlačit jen tak, jak budeš chtít, protože když to budu dělat víc, tak pak nebudu lepší než Gustav… chci říct, nechci tě tlačit nikam, kam nechceš, víš? Protože tohle ti za nic na světě udělat nechci.“
„Nemyslím si, že bys to udělal… jsi můj… kamarád, ne?“
„Jasně!“ zaradoval se Bill.
„Tak to pak neuděláš to, co udělal Gustav.“
„Pravda!“
„Prostě mě to jen štvalo… nikdy se takhle nechoval, a teď… Bojím se, že mě pozval, jen aby tohle mohl udělat…“
„Takhle nepřemýšlej, Tomi,“ řekl Bill vysokým hláskem, aby zdůraznil Tomovo jméno. „Alkohol lidi oblbuje… chci říct, vsadím se, že sis ani nevšiml, že se mě teď dotýkáš. Ale nevyšiluj. Dotýkáš se jen chodidlem mého chodidla, neboj se.“
Tom se podíval dolů, podíval se na chodidlo položené na Billově, a ucítil, jak se mu nervózně převrátil žaludek. Chodidla jsou celá obalená bakteriemi; ne tak moc jako ruce, tím se snažil nabrat trochu odvahy. Už se Billových rukou dotýkal a neumřel (iracionální strach, ale stále přijatelný), a tak ho nezabije ani to, že se dotýká chodidlem Billa. Jen musel dýchat.
„A taky nevím, jestli sis všimnul, že se dveře zavřely jen dvakrát… ale prosím, nezvedej se a nechoď to napravit. Opravdu chci, aby ses pokusil a nechal to takhle být.“
„Já… ale… to není správně,“ vydechl Tom a Bill se na něj jen usmál.
„Slibuju, že je to v pořádku.“
„Ale Bille, já nemůžu…“
„No, jestli to potřebuješ napravit, tak do toho, chci říct, nemůžu tě zastavovat, a kdybych mohl, tak bych to stejně nedělal… já jen vím, že to chceš zkusit, a tak by ses měl opravdu pokusit nechat ty dveře na pokoji, jak jsou, protože se nic špatného nestane, je to všechno jen ve tvé hlavě. Sám sebe jsi přesvědčil.“
„Dobře, dobře… jen… já jen, musím to zavřít… jestli to neudělám, a pak budeme vedle sebe spát, tak se bojím, že budu opravdu vyšilovat.“
„Tak je jdi zavřít, Tomi. To nevadí. Budu tady, až se vrátíš,“ zasmál se do ruky. „Jestli se pak budeš cítit lépe, já to takhle mám s kalhotami. Když nejdřív dovnitř nedám pravou nohu, tak mi pak je celý den divně… máš to taky tak? Mají tvoje kalhoty taky speciální návod?“ zasmál se znovu a obléknul si pyžamové kalhoty a triko.
„Vždycky dávám jako první pravou končetinu,“ poznamenal Tom, zatímco třikrát zavřel dveře a málem spadl, když se snažil dostat zpátky k posteli. Byl trochu víc opilý, než si myslel. Poprosil Billa, aby se otočil, aby si mohl obléknout pyžamové kalhoty.
„Nutkavý zvyk nebo jen to tak máš radši?“
„Obojí,“ odpověděl Tom, když konečně vlezl ke zdi a lehl si.“
„Mm, já to tak mám radši, řekl bych. Můžu si lehnout?“
„J-jo, dobře.“
Bill se natáhl vedle Toma a snažil se ho přitom nedotýkat. Kdyby se Tom chtěl mazlit, pak by se k Billovi přitulil sám, jinak to být nemohlo. A pro Billa to byl opravdu velký šok, když se Tom otočil na stranu a lehoulince přejel konečky prstů po Billově horkém bříšku, kde se mu vyhrnovalo triko a ukazovalo hebkou kůži, co byla pod ním.
Pro Toma to byla ta nejděsivější věc, kterou kdy udělal. Bill byl tak strnulý, celé tělo měl ztuhlé, jako by se bál pohnout nebo mrknout; nechtěl, aby se Tom za nic na světě odtáhnul pryč. Tomovi připadalo divné, že se Bill tak moc bojí, že se od něj odtáhne, obzvlášť když říkal, že jsou pouze kamarádi; řekl si, že mu chce nejspíš jen pomoct a nic víc.
Zavřel oči, Tom bojoval s nutkáním zvracet z těch všech elektrických impulzů, které mu celým tělem procházely; ale odmítal dát ruku jinam, pryč z Billova bříška. Z nějakého důvodu si s Billem připadal v bezpečí; stejně jako se svým piánem. Byli hebcí, Bill i piáno, a hlasití, ale měli i momenty, kdy dokázali být jemní a volní jako letní vánek a oba měli schopnost přinutit Toma zapomenout na chvíli na jeho obsese.
Jako jeho piáno, Bill byl bezpečná zóna. Nebyl si jistý, jestli to bylo kvůli jeho piánu nebo kvůli Billovi, ale připadali mu tak neprostupní. Tom se nikdy nebál, že by jeho piáno mělo bakterie nebo že by kvůli němu panikařil, a přesně takhle se pomalu začínal cítit ohledně Billa; teď když to něco začínalo, bylo by smutné, kdyby to nevyšlo.
„Jsi tak horký,“ řekl Tom roztřeseně a Bill se zasmál.
„Vždycky jsem takhle horký. Přemýšlím o tom, že si to napíšu do životopisu, víš… jaké jsou moje kvality? Jsem opravdu horký. Myslím, že by mě to v životě dokázalo dostat dál.“
„Taky si to myslím.“
„Chvěješ se.“
„Já… ano. Já vím. Omlouvám se.“
„Neomlouvej. Mohl bych, uh, tady, vydrž. Nemluv.“
Bill se převalil na bok, měl obličej v úrovni Tomova, ten nedal ruce z Billova těla, Bill zvedl ruku a dal ji před Tomův obličej, aniž by se ho dotkl. Věděl, že Tom nenávidí dvě věci víc než cokoliv jiného; když se lidé dotýkali jeho obličeje a když se lidé dotýkali jeho dredů. Bill chtěl dělat obojí. Chtěl, aby mu Tom věřil dostatečně na to, aby se pustil svých strachů a nechal si líbit doteky. Bill vždycky našel něco tak intimního na dotýkání se obličeje druhých; občas mu to připadalo ještě víc intimní než sex.
Tom nasál svůj spodní ret a zavřel oči; Bill věděl, že uvnitř šílí, ale nechal Billa zkusit to, co chtěl, a to pro něj znamenalo víc než cokoliv na světě. Bill prsty přejel po Tomově čelisti, sledoval, jak pevně stiskl oči, jak našpulil rty, ale také viděl, jak se mu obličej okamžitě uvolnil, když Bill začal broukat píseň, kterou pro něj Tom napsal, a použil hřbet ruky, aby s ním přejel po Tomově tváři k bradě a zpátky.
Bylo to, jako by Tom cítil, jak mu z kůže utíkají všechny strachy a stékají přímo dolů přes kraj postele, kde se zeď dotýkala matrace. Ano, strach tu byl stále, ale pomalu, jako písek v přesýpacích hodinách, mizel na zem a pryč z jeho dohledu. Nějaký strach stále zůstal, ale teď už ho bylo opravdu mnohem méně než předtím; úžasná změna z perfektního důvodu. To Bill se ho dotýkal. Nebyl to nikdo, kdo ho chtěl změnit, aby s ním začal chodit, protože byl hezký, jako Gustav; nebyl to nikdo, kdo po něm chtěl, aby byl normální, aby se s ním nemuseli vypořádat, jako učitelé, ne. Tohle byl Bill. Tohle byl ten rozdíl a občas jeden rozdíl dokáže změnit váš celý svět. Někdy můžete najít malý kousek domova i v někom cizím, pokud to nevzdáte a budete hledat.
Bill rukou pomalu přejel z jeho obličeje na dredy. Zajel mu do nich prsty a čekal; ujišťoval se, že to Tomovi nevadí. Vypadal, že je v pohodě, jen trochu zarýval nehty do Billova boku, protože byl trochu nervózní, a tak to Bill bral hezky pomalu. Pomalu mu sundal gumičku, která držela Tomovy dredy, a jeho vlasy se rozpustily.
„Víš, jak mě máš radši bez brýlí?“ zašeptal Bill a Tom zavrtěl hlavou.
„Já nemám vyhraněný styl, jak tě mám nejraději, jen rád vidím tvé oči,“ odpověděl tiše, oči stále pevně zavřené.
„Dobře, no… Já mám rád, když máš rozpuštěné vlasy. Hodně. Opravdu moc ti to tak sluší. Víc než obvykle, jestli je to možné. Jsi hezký tak i onak, ale… tohle se mi líbí.“
„J-jo?“ zakoktal se Tom a Bill přikývl.
„Všechno tohle. Nejen tvé vlasy. Rád se tě dotýkám.“
„Já-já, um, mně se to také líbí… jen… Jsem stále nervózní. Nehýbej se tolik.“
„Samozřejmě že nebudu.“
Tom chytl Billa ještě pevněji, nebál se toho, že se ho dotýká, spíš byl zoufalý z toho, že by se ho měl přestat dotýkat. Bill spokojeně vydechl a zajel rukou do Tomových vlasů, zatímco pomalu zavřel oči, roztřeseně oddychoval. Byl tak blízko tomu, aby usnul, a věděl, že Tom také, a to ho nutilo se usmívat.
Zvířata jsou uzpůsobena tak, aby se bránila, když se cítí v nebezpečí. Když držíte křečka nebo jiného hlodavce ve vaší ruce naprosto poprvé, tak jen těžko vám usne v dlaních, pokud vám nevěří. Ryby uplavou pryč, když se jim vplížíte do jejich vod, ale když jsou na dotyky zvyklé, tak budou nadšeně plavat kolem vašich kotníků. Tom byl spíš jako křeček; usnul v Billově náručí, protože se nemusel bát ničeho, kromě toho, že se bál toho, že se bude bát; a to přeci neznamenalo, že se bojí Billa.
Než Bill usnul, studoval Tomův spící obličej. Normálně, měl Tom zvláštní smysl panikařit a strach chodil kamkoliv, kam šel on, ale teď spal v Billově náručí, nikdy nevypadal tak mírumilovně. Bill si myslel, že vypadá překrásně. Naklonil by se a políbil by Toma na čelo, ale to by přeci nebylo správné. Možná až zítra.
Z noci se pomalu stával den, když oba dva tvrdě spali; teplý ranní letní vzduch vklouzával dovnitř otevřeným oknem a šimral je na tvářích. Během jejich spánku, jeden, jestli ne oba, z nich skopal peřiny, jak se snažil ochladit, ale to je nezastavilo před tím, aby se spolu mazlili. ´
Když si ale Tom uvědomil, co se děje, když naskočily jeho ranní zvyklosti, rychle se vyškrábal z postele a utekl do koupelny, aby se celý vydrhnul. Připadal si zoufale, ale Bill to určitě takhle očekával a nebude se na něj zlobit.
Když se zamknul v koupelně, začal přemýšlet o včerejší noci. Jak se na něj Gustav snažil dostat, jak mu Bill z té situace pomohl, jak mu Bill říkal, že se dotýkají, jak mu Bill říkal o dveřích, jak ho Bill drží, Bill, Bill, Bill… Začínal ztrácet hlavu a nějak to nenáviděl. Jen ze dvou důvodů.
První důvod, proč do toho Tom odmítal spadnout tak tvrdě, byl, že věděl, že Bill se chce pouze kamarádit. Druhý… i kdyby byli víc než kamarádi, nic by z toho nikdy nevzniklo. Tom by nemohl držet Billa za ruku jako ostatní kluci, nemohl by ho líbat všude, kam by mohl dosáhnout, a nemohl by se s ním milovat. Kdyby Bill chtěl s Tomem být, pak by přišel o všechno to, co jiné páry dělají, a to odmítal připustit. Bill nebude trpět a uzavírat se a nebude samotář, jako je Tom. Nemohl dovolit, aby se to stalo. A tak došel k závěru. Přestane se snažit dostat k Billovi blíž.
Minulá noc byla zvláštní. Viděl Gustava, jak dělá to samé, co dělá Bill, ale dělal to tak tvrději, tak, že se Tom pak s nikým už sbližovat nechtěl. Nebylo to tak, že by chtěl Gustava využívat jako výmluvu na to, že se k Billovi nechce přibližovat, ale byla to pravda. Byl vyděšený tím, jak se k němu jeho kamarád choval.
Zatímco se Tom sprchoval, Bill se rozhodl, že mu dá prostor. Napsal mu krátký dopis a posbíral si své věci, pak vyběhl domů, kde na něj jistě čekala bouře za to, že dva dny nebyl doma. Nemýlil se.
Jeho babička seděla na gauči a dívala se na televizi a okamžitě ho viděla, jak vchází dovnitř. Hodila po něm přes pokoj tácem. Bill polknul, zvednul ho a položil na stůl, co byl před ní. Tohle byly časy, kdy byl rád, že na něj nemůže ječet; už takhle měl dost křičení od jeho rodičů.
Kde jsi byl?! Ukázaly její ruce, výraz v jejím obličeji byl opravdu hodně nespokojený.
Venku.
Řekla jsem ti, že nikam nepůjdeš. Tohle už nehodlám dál řešit. Poslala jsem tvé matce email.
Bill vykulil strachem oči. Jeho matka bude nejspíš na straně babičky; ne nejspíš, určitě, a pošle ho k jinému příbuznému. Skousl si ret, když na něj jeho babička zírala, jako by snad chtěla říct: „Já ti to říkala.“
Jdi si zabalit. Bylo jediné, co mu odpověděla, a Bill cítil, jak ho začínají pálit oči.
Ne! Protestoval, sevřel k sobě tři prsty.
Jdi.
Zatímco Bill běžel po schodech nahoru do svého pokoje, brečel. Zamknul za sebou dveře a přetáhl si své houpací křeslo a čelo na balkon. Věděl, že je Tomovo okno otevřené, a jestli dokáže zachytit Tomovu pozornost, bude s ním chtít hrát také, a on pak celou situaci uvidí přesně v těch samých bolestivých barvách, jako ji vidí Bill.
Jak ho mohla jeho babička takhle rychle vyhodit? Když se ohlédl zpátky, možná že nedat jí o tom vědět, byl špatný krok, ale Bill opravdu neudělal nic tak moc strašného; něco tak strašného, aby se musel znovu stěhovat. Jeho matka měla prostě ve zvyku posílat ho mezi členy rodiny, jako by byl nějaký nechtěný pes, kterého nikdo nedokáže vycvičit, a tak ho posílají k jiným, aby ho vychovali za ně. Vždycky to bolelo. Byla to neustálá bolest zabudovaná v jeho mysli.
Když Tom vylezl ze sprchy, všiml si, že tam Bill není, pak si všiml dopisu na posteli a všiml si, že Bill hraje na svém balkoně na čelo. Rychle si vzal do ruky dopis; a doufal, že neranil Billovy city.
Dobré ráno, podivíne. Rozhodl jsem se, že ti dám ráno nějaký prostor. Nějak jsem si myslel, že po včerejším večeru budeš chtít být po ránu sám, takže ti dám nějaký prostor, aby se ti lépe dýchalo. Doufám, že se na mě nezlobíš. Když už mluvíme o dýchání, věděls o tom, že když jsem byl malý, tak jsem musel myslet na to, že musím dýchat? Jo, měl jsem stroj a takové věci na spaní, ha ha. Šílené. Zrovna jsem si to celé přečetl a vůbec nevím, kam tím vším mířím… no nic, můžeš mi zavolat, jestli budeš chtít, Bill namaloval malý mrkací smajlík. Brzy si popovídáme!
Tom se usmál a cítil, jak mu začíná hořet obličej. Dokonce i v dopise dokázal být Bill takový jako na živo. Byl rád, že Bill pochopil situaci a určitě mu to musí říct. Vyšel na balkon, kde viděl Billa s čelem opřeným o čelo, oči zavřené, rty lehce od sebe. Vypadal trochu zpoceně v ranním horkém slunku a Tomovi se nervozitou obrátil žaludek vzhůru nohama.
Bill vypadal, no, naprosto dokonale, sluníčko krásně osvětlovalo jeho obyčejně černé rozcuchané vlasy, vypadaly díky němu tak hladce, i když byly v ranním neučesaném stavu. Hýbal prsty a rukou v perfektní melodii, vydával ven neuvěřitelně temnou a nějak chaotickou melodii, která nutila Toma přemýšlet, jestli se na něj Bill opravdu nezlobí. Zvedl malou plechovku, která stále ležela na jeho balkonu, vyklepal z ní malou pavučinu, a zaječel do ní.
„Halo, halo!“ zavolal a Bill pomalu zvedl pohled; se smutným úsměvem na jeho obvykle tak šťastném obličeji.
Bill se odsunul od svého čela a zvedl druhý konec telefonu milenců.
„Ahoj,“ řekl smutně.
„Co se děje? Jsi naštvaný, protože jsi odešel, nebo se na mě zlobíš, protože jsem vylezl z postele… Vážně se omlouvám.“
„Ne! Nedostals můj dopis? Nevadí mi to.“
„J-Jo, četl jsem ho… ale vypadáš tak… smutně…“
„Tomi…“ zašeptal Tom to plechovky a Tom to sotva uslyšel.
„Co se děje?“
„Moje babička mě posílá pryč… Nevím proč a nevím kam, ale… Měl bych ti to říct… Měl jsem se o tom zmínit….“
„Co máš na mysli?“
„Posílají mě mezi příbuznými tak dlouho, že jsem už přestal počítat, kolikrát se to stalo… Měl jsem to očekávat. Celé léto si mě posílají, hledají někoho, kdo mě dokáže vystát… jediní příbuzní, u kterých jsem ještě nebyl, žijí v Grovestonu….“
„Grovestonu?!“
„Předpokládám, že mě pošlou tam…“
„Co? N-ne, nemůžeš mě opustit…“
„Tomi? Máš telefon? Chci říct, předpokládám, že ano, když tvoji rodiče nejsou hluší a tak, ale jestli ano, mohl bych ho použít? Opravdu si o tomhle všem potřebuji promluvit s mojí matkou.“
„J-jo, jo jasně… přijď sem,“ řekl Tom a doufal, že to Bill udělá.
„Za chvíli… Musím počkat, dokud babička neodejde od dveří…“
„Okay, no… Jsem tady celý den…“
„Přijdu hned, jak to bude možné.“
„A Bille?“
„Ano?“
„Ve svém dopise ses zmínil, že jsi jako dítě správně nedýchal nebo něco… proč to?“
„Řeknu ti to později… Teď si půjdu trochu zabalit, jen pro jistotu.“
„Oh, jo… dobře.“
A Tom sledoval, jak Bill zmizel uvnitř domu.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Boží povídka já ji prostě miluju 😀 honem další
Teda, prostě boží!
Doufám, že Billa nepošlou někam pryč, toby bylo fakt blbý. Tak ěm napadlo, že by mohl být u Toma, ale to je jen má představa. Nwm uvidíme.
Každopádně je to prostě skvělý díl, stejně jako celá povídka xD
Miluju! Já prostě nemám slov u každého dílu… rychle další dílek! 😀
Krása milujem túto poviedku a milujem v nej Billa a Toma. Tom ma milo prekvapil ako sa k Billovy správal a čo mu dovolil páči sa mi ako ho vníma. Billa mi je zase lúto, myslím si že si Toma zamiloval preto že je k nemu milí nevyhána ho a berieho talého aký jenarozdiel od lúdi od ktorých to šakal. Jeho babička je dosť zlá v podstate nič také nevyviedol, dúfam že sa mu podarí mamku prehovoruť aby mohol ostat pri Tomovy, že jeho mama mu neublíži vias ako už to urobila tým že mu dala pocítiť že je nechsený. krásne.
Ne prosím ne!!.. nesmí ho poslat pryč, co pak bude Tom dělat????….
Celý tento diel na mňa pôsobil dosť emotívne. Najskôr tie dotyky, pre Toma to muselo byť niečo nové, ale nakoniec to celkom zvládol 🙂 Je mi jasné, že k Billovi musí chovať veľké city, pretože inak by mu to nedovolil. Aj keď…stále to nie je ono. Stále tam je tá zábrana, za ktorú sa Bill ale určite čoskoro dostane 😉 ♥♥♥
Čo ma ale dosť zarazilo, bolo Tomove premýšľanie v kúpeľni…nepáčilo sa mi, kam to smerovalo. Bill oňho podľa mňa má záujem, ono je zase pravda, že Bill je až moc živý a že človek nevie, čo od neho očakávať, ale aj tak si myslím, že by chcel viac 😉 A…skoro som sa rozplakala, keď som čítala, že mu nikdy nebude môcť dať viac 🙁 že ho nebude môcť držať za ruku, bozkávať ho, milovať sa s ním…:-( to bolo strašne smutné 🙁
Oh, a čo ten koniec? Toto že je ten môj obľúbený psycho príbeh, v ktorom sa vyžívam? O_o nie, ono sa nám to tu začína komplikovať, čo sa mi vôbec nepáči 🙁 Bill nesmie ísť preč! 🙁
No…som zvedavá, ako sa to vyrieši…teším sa na pokračovanie ♥ 🙂 Nádherný príbeh a úžasný preklad 😉
Tahle povídka je prostě úžasná, je to takové jemné, citlivé:) a Tom je tak roztomilý, i když i Bill je úžasně roztomilý. :)Ta chvíle než usnuli, to bylo opravdu krásné, Tom mu prostě věří, i když si to zatím moc neuvědomuje, no ale pak Tomovo uvažování v koupelně… však on ho Bill zpacifikuje:D, jestli teda nebude muset pryč, co je to jako za rodinu, když se člověk nechová podle jeho představ, tak ho vyhodí??? Kdyby byl Bill nějaký vrah, zloděj, násilník nebo něco podobného, ale tohle? No snad tam zůstane s Tomem:)
Opovaž se odjet Billane 😀 jinak se naštvu. Tenhle díl byl hezký, Tom je pořád tak roztomilý jako vždycky 😀 oba dva, ale jako ta babička s mámou by mě asi naštvaly…ne asi, ale určitě O_o
ne… Bill nesmí odjet… co by bez něj Tomi dělal? vždyť jenom díky němu se Tom zbavuje těch svých "pravidel"… no každopádně doufám, že se to opravdu nestane… protože mi přijde, že se do sebe oba zamilovávají… a bylo naprosto kráné, jak spolu spinkali v jedné posteli 🙂 asi nemusím opakovat, jak moc tenhle příběh zbožňuju 🙂 je to opravdu kouzelné 🙂
Mně se moc líbilo, jak se Bill Toma dotýkal, na nic nespěchal… Nádherně popsaný 🙂
Dokonalost
What ?!! Please Bill cant leave 🙁 . And Tom ? He cant stop trying to get close to Bill 🙁 .
I felt amazed during their touching , great part :).
Ne, Bill nesmí odjet! teď ne! prosím, ať si ho wemou Tomowi rodiče, ti ho maj přece rádi. prosím!
Bill nemůže odjet!!! Ti dva to nějak vyřeší, doufám… MUSÍ! Věřím jim, že je jejich láska nebo přátelství, cokoliv, silnější, než Billova debilní matka, která se o nej vůbec nestará…
Tohle je prostě kouzelné ♥
Je úžasné, jaké Tom dělá pokroky a ještě úžasnější, že to dělá kvůli Billovi =)
Jejich společná noc byla nádherná, od Billa bylo hodně ohleduplné, když ráno odešel a nechal Toma, aby se mohl vyrovnat se svými pocity =)
A co ta zmínka o Billově dýchání, že by byl jako malý nějak hodně nemocný? Asi se to ještě v povídce objeví.
Billova babička mě trochu zklamala, taky si mohla nechat vysvětlit, kde Bill byl, vždyť byl jenom u kamaráda, to přece není nic tak strašného…
Doufám, že Bill nakonec neodjede a že skončí u Toma a jeho rodičů, kde najde nový domov =)♥♥♥
Nádherné ♥
Začátek dílu tak nádherný a dechberoucí a konec takový… achjo…
Jejich mazlení bylo něco nádherného, bylo to tak pomalé, nesmělé a opatrné, až mi to opravdu bralo dech a ta jednotlivá slova mě nutila, abych si je přečetla ještě jednou, nemohla jsem se od toho odtrhnout. Myslím, že pro oba je to velmi důležitý krok dopředu, hlavně pro Toma, neuvěřitelně jej obdivuji za všechnu jeho snahu a výdrž. Moc se mi líbily popsané dojmy z Gustavova chování vůči němu a oproti tomu z Billova. A o to víc se mi líbí, že rozdíl mezi nimi si stejnětak uvědomuje i Tom, Bill se oproti Gustavovi chová nesobecky a myslím, že ve skutečnosti má Toma rád o hodně víc, než Gustav.
To, co vystřídalo ten pěkný večer, to ohledně Billova odjezdu je samozřejmě něco, co přijít muselo. Na jednu stranu mě to moc mrzí a doufám, že se to vyřeší… ale na druhou stranu si zase říkám, že už je čas dozvědět se něco o Billově rodině, jsem na ni velmi zvědavá.
Moc se těším na další díl, povídka je opravdu nádherná a krásně napsaná ;-)♥
Och bože mňa to raz zabije! :)… ako som už vravela tento príbeh mám čím ďalej tím radšej… ak je to ešte vôbec možné :D… bože tento diel bol úplne úžasný až na ten koniec :(… to ako sa Tom Billa dotýkal a naopak 🙂 och to bolo úplne skvelé och tak strašne sa mi páči ako sa Tom pri Billovi začína cítiť bezpečne :)… ale dúfam že Billova matka nebude chcieť Billa poslať k niekomu inému… to by bol fakt koniec sveta!… som strašne zvedavá ako sa to vyvinie a dúfam že sa Bill Toma ešte spýta na to čo sa ho pýtal na tom večierku že či ho má radšej ako kamaráta 🙂 dúfam že na to ešte dojde reč :)… milujem tento príbeh… úplne ma dostal 🙂