autor: LadyKay
Sedím u okna, na parapet bubnují kapky deště. Někoho by to možná rušilo, ale mě ten zvuk nějakým záhadným způsobem uklidňuje. Jako by mi nebe chtělo dát najevo, že nejsem jediný, kdo je smutný. I ono jako by plakalo, zrovna jako moje zraněná duše. Udělám další tah na papír a zahledím se na pomalu se rodící portrét. Při pohledu do tváře osoby, která dostává stále jasnější podobu, se ve vzpomínkách vracím k onomu dni. Je to jen tři dny od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že mě znovu obelhal. Tentokrát ale tím nejhorším možným způsobem. Tohle mu nikdy neodpustím, nikdy! Duší jsem se mu slepě odevzdal a on mě podvedl. Mohu děkovat jen za to, že jsem se s ním nevyspal! Celou dobu, co jsme byli spolu, jsem se naivně domníval, že jeho city jsou stejné jako moje, že mě upřímně miluje a že by raději zemřel, než by mi znovu ublížil. Jak mohl? Jak mi tohle mohl provést?
Opřu se a zhluboka se nadechnu. Zamrkám, čímž zaženu slzy deroucí se mi do očí a znovu se zahledím na čtvrtku. Zvláštní… Vím, co je zač, a přesto na portrétu vypadá jako anděl. Anděl, co mi lhal. Nejspíš je moje kresba zkreslená přáním, abych zjistil, že jsem se ocitl ve špatném snu a nic z toho nebyla pravda. Připadá mi, že jsem za posledních dvaasedmdesát hodin strašně zestárl. Od ustavičného přemýšlení mi třeští hlava. Hledám důvod, co ho k tomu přimělo. Řekl mi sice, že se bál, že o mě přijde. Ale ani strach, že by mě ztratil, není dostatečnou omluvou pro jeho chování. Lhát někomu v tomhle směru je neomluvitelné!
‚Mam za sebou ten pohovor. Snad to klaplo 🙂 Myslim na tebe bez prestani. T.‘. Mé oči přelétnou SMSku. Další z těch, co mi Tom poslal. Píše mi každou chvilku, čímž to celé akorát zhoršuje. Přestože jsem mu neodepsal ani na jednu, udělám výjimku. Zastrčím rozdělaný portrét do desek, ruku od uhlu si otřu do kalhot a naťukám pár slov.
„Budu držet pěsti, aby ti to dali. Měj se hezky.“ Přečtu nahlas, co jsem napsal. „To by mohlo stačit.“ Usoudím a zprávu odešlu. Jsem rád, že do toho Hannoveru jel! Určitě by si pak vyčítal, že promarnil šanci. Přestože je v posledních dnech tím, kvůli čemu se střídavě vztekám a brečím, moc bych mu přál, aby vysněnou práci získal. Tak snad se na něj usměje štěstí. Životní šance by člověk měl pevně chytit a nepustit. Později by toho mohl akorát litovat!
„Mami!“ Zavolám na ni po pár minutách zírání na protější stěnu a uvažováním o tom, čeho jsem v životě dosáhl já. Co mám já? Můj život se od batolete točil kolem Toma. Poslední roky jsem se upínal jen k představě, že budeme spolu, že mě vůbec nic jiného nezajímalo. Nestaral jsem se o svou budoucnost. Tu pro mě představoval Tom. Když mě nechtěl, ztrácel jsem chuť do života. Když byl se mnou, nepotřeboval jsem víc než jeho lásku. Tom, Tom, TOM. „Mami!“ Zakřičím o něco naléhavěji. Konečně zaslechnu její kroky a vzápětí spatřím i její milou tvář na prahu.
„Děje se něco?“ Zvážní, když si všimne mého výrazu.
„Ne, nic. Mohla by sis chvilku sednout?“ Ukážu na postel a vzápětí připojím slůvko ‚prosím‘. Máma s otazníky v očích usedne na kraj postele, položí si ruce do klína a čeká, co ze mě vypadne. V posledních dnech jsem jí dal zabrat. V úterý jsem s ní nepromluvil ani slovo, včera jsem na ni naopak křičel, kdykoli na mě promluvila nebo se i podívala. Odmítal jsem jíst, vyháněl ji z pokoje, záchvaty zlosti střídaly přívaly slz.
„Chtěl bych s tebou něco probrat? Něco hodně důležitého…“
***
„Bille?“ Ode dveří ke mně dolehne Tomův hlas. „Billi, mohl bych s tebou mluvit?“ Řekne bojácně. Čekal jsem, že se za mnou staví hned, jak přijede z Hannoveru, o čemž mě ostatně ujišťoval i v SMSkách, ale slovo nedodržel. Což v jeho případě vlastně není žádná novinka. Ani v pátek a ani o víkendu se tu neukázal. Teprve úterý, tedy dnešek, v sobě asi našel dost odvahy se mi ukázat na očích. Alespoň jsem měl víc času na přemýšlení.
„Můžeš.“ Vypnu notebook, poodjedu od stolu a otočím se k němu. „Napjatě tě poslouchám.“
„Jak se máš?“ Věnuje mi úsměv. Pohled mi sklouzne k jeho rukám, v nichž drží nějakou obálku. Že by mi nesl nějaké překvapení?
„Na někoho, z koho bratr a kamarádka dělali takovou dobu blbce, se mám docela dobře. A ty?“ Optám se i jeho. Cítím z něj, jak je napjatý. Nedivím se, v podstatě vůbec neví, na čem je. Do včerejška jsem si nebyl moc jistý ani já, nakonec jsem však udělal rozhodnutí a nehodlám na něm nic měnit. Je dobré pro nás oba.
„Billi…“
„O čem jsi chtěl mluvit?“ Skočím mu do řeči, abych mu připomněl, že za mnou z nějakého důvodu přišel a chtěl mi pravděpodobně i něco sdělit. Tom vykročí ke mně a z obálky něco vytáhne. Pomalu si ke mně klekne a podá mi pár fotek, které si začnu prohlížet. „Co to je?“
„Náš byt.“ Odpoví mi a na rtech se mu objeví úsměv. „Domluvil jsem se s majitelem a můžeme se nastěhovat prakticky hned.“
Tom
„Tobě se nelíbí?“ Zeptám se, když si Bill s neurčitým výrazem ve tváři prohlíží fotografie, které jsem vytisknul. Ten byt je úžasný, dokonce má i bezbariérový přístup, a na to, že je v blízkosti centra, není nájem ani moc přemrštěný. S tou prací bych to utáhnul naprosto v pohodě. Teď jen doufat, že ji dostanu. Zatím mi nikdo nevolal, ale určitě se ozvou. Když jsem odsud odcházel, měl jsem z toho docela dobrý pocit. „Já vím, není zařízený, ale to uděláme společně.“
„Tome, já… Přemýšlel jsem,“ promluví se sklopeným pohledem, po pár sekundách ke mně ale zvedne oči, „a já nikam nepojedu.“
„Nepojedeš?“ Zůstanu na něj zírat.
„Ne,“ zavrtí hlavou, „rozhodl jsem se přihlásit na školu.“ Tak proto máma říkala, že jí Bill dělá jen samou radost. Už mi začíná svítat.
„Takže ses nakonec přihlásil?“
„Ano, podám si přihlášku na školu. Přijímačky bych měl dělat za půl roku. Skládají se ze tří částí. Písemná, ústní a talentová. Stačí? Vlastně ne… Ještě něco bych ti mohl říct. Možná by tě ještě mohlo zajímat, že jsem se rozhodl nechat se vyšetřit.“ Následujícím sdělením mi vyrazí dech. Tolik se tomu bránil, ale nakonec se přece jen rozhodl správně. Teď už chápu, proč mamka tolik zářila. Zdá se, že se Bill rozhodl začít dělat něco se svým životem. Nejprve škola, pak doktor. „Mámina známá mi doporučila jednoho lékaře.“ Pokračuje dál a mně dochází dost nemilá skutečnost.
„A co já?“ Vůbec se nezmínil o tom, kde je v jeho životě místo pro mě. Přece nemohl… Ne to ne!
„Co bys chtěl? V podstatě dělám to, co jsi chtěl. Škola, doktor. Co dalšího chceš?“
„Abys mi odpustil.“ Hlesnu a sklopím pohled.
„Co prosím?“
„Přišel jsem tě poprosit o odpuštění.“ Zopakuji mu svou žádost a automaticky si před něj kleknu na kolena. „Jsem si vědom, co jsem udělal, ale já…“ Pár hnědých očí mě probodne. Bill má navrch a já jsem proti němu hrozně malinký. Celá tahle situace by se dala přirovnat k šachové partii, již jsem rozehrál, a nás dva posadil na opačné strany stolu. Táhli jsme jednotlivými figurkami. Pěšáky, věže i koně jsem už obětoval. Zbývá mi poslední tah a mám šílený strach hrát dál. Mohu táhnout jedině králem, který buď zažehná můj pád a celá partie skončí patem, nebo mi Bill dá svým dalším tahem dámou mat. Šach mat z mojí strany nehrozí, rozhodne Bill. Každá hra musí mít nějaký výsledek a tedy i ta, kterou jsem začal hrát já.
„Billi,“ oslovím jej něžně a seberu v sobě poslední zbytky odvahy, abych se mu podíval zpříma do očí. „Vím, že jsem ti něco podobnýho už jednou říkal. Jsem idiot, co ti několikrát ublížil. Naposledy jsem ti ublížil, přestože jsem vždy tvrdil, že pro mě znamenáš víc než můj vlastní život. Ale musíš vědět, že ten egoistický zbabělec, co tě několikrát hluboce ranil, tě miluje. Miluje tě tolik, že ho to až bolí. Máš právo se na mě zlobit, ale na kolenou tě prosím, dej mi ještě jednu šanci odčinit tohle všechno a dokázat ti, že je ta láska skutečná a není jen další mou sprostou lží.“
„Tome,“ Bill se nadechne, ale zůstane mlčet. Dívá se na mě tak, že vůbec nemám ponětí, jak na tom jsem. Prohlíží si moji tvář a zřejmě hledá ta správná slova. Než ke mně začne mluvit, povzdechne si.
„Prosíš mě tu o další šanci. Dostal jsi jich dost, a přestože jsi mi neustále sliboval, že mě neraníš, udělal jsi to. Naposledy to bylo něco…“
„Prosím.“ Uchopím jeho ruce, spočívající na klíně, do mých a z očí se mi spustí slzy. Ať to neříká, prosím. Vím, že bych si zasloužil trest, ale ne takhle krutý. Odežene-li mě, řekne-li, že mi neodpustí, bude to, jako by mi vykopal hrob. Svírám jeho dlaně, upírám k němu prosebný pohled a do úst mu vkládám slova, která bych chtěl slyšet.
„Já tě miluji, věř mi.“
„Tome, to je ten problém. Nemůžu ti věřit ani jako bratrovi. Zklamal jsi mě. Uvědomuješ si, jak moc mi to ublížilo? Vůbec nedokážu mezi pravdou a lží rozlišovat. Uvažuji nad námi a sám sebe se ptám, kde jsi na mě něco hrál a co byla skutečnost.“
„Neodháněj mě.“ Už nevím, co dělat. Položím mu hlavu do klína a tisknu se k němu. Snažím se nějak obměkčit srdce, které jsem zlomil. Pokouším se v něm probudit lásku, již ke mně choval a snad stále chová, a za její pomoci dostat šanci. Bill opět zavzdychá a několikrát po sobě zopakuje moje jméno. Slané kapky tekoucí z mých očí se vpíjejí do džínů, které má na sobě, ticho protíná jen moje zoufalé vzlykání. Chce po mně, abych snad po zbytek života žil jen z vlastních ztrát?
„Tome, vstaň.“ Řekne nakonec a pokouší se mě od sebe odstrčit. Cool frajírek, za kterého jsem se celou dobu vydával, je už dávno pryč. Místo něj je ze mě hysterka. Ale je mi to jedno, nemůžu ho ztratit.
„Dej mi aspoň naději.“ Zvednu k němu uslzenou tvář. Bill na mě hledí s bolestí v očích a vrtí hlavou. Nevím, zda si to vyložit jako „ne“ anebo tak, že nechápe, co to tu předvádím.
„Potřebuji nejprve udělat něco se svým životem.“ Bratr natáhne dlaň a setře mi slzy. „Dej mi čas. Jen čas.“ Dám mu ho, kolik bude chtít. Udělám všechno, co bude chtít, abych získal zpět jeho důvěru. Když jsem vstoupil do tohoto domu, čekal jsem, že budu bojovat o lásku milence. Jenže mám před sebou mnohem těžší boj. Budu se bít o bratrskou lásku, kterou jsem svým lhaním, podvody a zbabělými útěky ztratil. Jsem si vědom toho, že už nesmím udělat další chybu, že se musím rvát jako lev. A taky budu, budu bojovat do rozervání těla, dokud se mi nedostane odpuštění. Snad z tohoto zápasu vzejdu jako vítěz a nikoli jako poražený.
„Naděje – to je obruč, která nedovolí srdci, aby puklo.“ (Thomas Fuller)
KONEC
autor: LadyKay
betareaed: Janule
Drahouškové, konečně se mi podařilo dovést Lutte ke konci. Chápu, že budete prskat, co jsem jim udělala, ale možná by nebylo od věci, kdybych vám sdělila, že v první verzi měl Tom v posledním díle umřít, takže tohle je pro něj ještě dobré. Zároveň vás asi všechny napadá, že to bude mít pokračování, pokud o ně někdo bude stát :)) Zatím mám sestavenou jen osnovu a vymyšlený název. V ní se osudy dvojčat definitivně vyřeší. Kdy se dostanu k jejímu psaní, vám neřeknu, jelikož bych se teď ráda věnovala ostatním povídkám a nechala chvilku moje luttovské miláčky odpočívat. Až tu bude, tak tu bude.
A nyní přijdou na řadu tři dámy, které mají nemalou zásluhu na tom, že Lutte dospělo do finále a neskončilo v muzeu nebo smazané. První je Janule, které děkuji za betaread, pevné nervy při opravování mých překlepů, trpělivost s mojí osobou a pomoc, když jsem s Lutte začínala. Druhou by byla Janča, jejíž komentář se objevoval pod každým jednotlivým dílem a vždycky mě dokázal nakopnout. A poslední bude můj miláček Deni, jelikož to svým způsobem byla ona, kdo mě „donutil“ Lutte dokončit. Nebýt něčím, co s ní má spojitost, asi bych ten konec ještě dlouho odkládala. Takže vám třem patří dík největší! Samozřejmě děkuji i vám všem, kteří jste Lutte četli a věnovali mně, Billovi a Tomovi svůj čas. Cením si každého jednotlivého komentáře, který jsem pod touhle povídkou nalezla. A jelikož nejsem typ na nějaké řečnění, tak to utnu a rozloučím se.
Budu se těšit nashledanou – ať už u druhé řady této povídky nebo u jiného z mých dítek.
Vaše LadyKay
Milá LadyKay,
vracím se k dnešnímu dílu už podruhé. Poprvé jsem byla tak nešťastná, že jsem zvažovala, že tentokrát nebudu psát komentář. K povídce jsem se dostala později a dočítala díly, které mi ušly jen proto, že byly psány naprosto nádherným a poutavým stylem, který bral dech. Snad každé tvé slovo vyjadřovalo krásu a stále samozřejmě vyjadřuje.
Poslední díly jsem snášela dost špatně (možná je to i mým rozpoložením). Já nedokážu číst příběh, když Tommy trpí… Příliš jeho osud prožívám a nedokážu ten smutek, beznaděj a nevyslyšené prosby nevidět. Jako bych cítila, co prožívá.
Bill je příliš tvrdý. Vím, s jakými úmysly Tommy k Billovi nejprve přistupoval, ale změnil se a pravdou je, že se o Billa nestaral nikdo s větší láskou a něhou, jako Tommy. A teď je Bill jak kus ledu. Je zajímavé, že na čtvrtku nakreslil anděla, Billovo srdce tak Tommyho vidí, vidí ho tak jeho oči, proč se rozum tak příčí? Není to Billovo přání, co dal na papír, takový Tommy ve skutečnosti je! (Už zas brečím…)
Když si Tommy klekl na kolena, svíral Billovy dlaně, prosil ho pohledem…pak přišly slzy – to je zatím to nejkrutější, čím si Tommy prošel.
Vysvětlila jsi na konci i název celé povídky, ale já už nevěřím, že z tohoto boje může Tommy vzejít jako vítěz…
Bojím se, jaké překážky Tommyho budou ve druhé řadě čekat, pokud ji tedy napíšeš.
Já z celého srdce doufám a věřím, že Tom svůj boj vyhraje…
Tohle píšu opravdu ze slzami v očích, protože to jinak ani nejde…
Za prvé mě strašně dojalo, že mi děkuje tak úžasná a renomovaná autorka, jako jsi ty. Číst a komentovat tuhle tvoji překrásnou povídku (a nejen tuhle), bylo pro mě opravdovou ctí a radostí, něčím, na co jsem se celou tu dobu těšila a co jsem obdivovala a milovala a stále obdivuju a miluju =)♥
Za druhé je mi strašně líto, že povídka končí, i když už bylo nějakou dobu zřejmé, že se její konec blíží. Je pravda, že nejsmutnější je, když končí něco krásného a tady to platí bezezbytku.
A za třetí je to samotný konec. Je pravda, že nějaký naprostý happy end jsem opravdu nečekala, to by bylo příliš nereálné, spíše jsem celou dobu trnula strachy, kdy se ta Tomova lež provalí a jak na ni bude Bill reagovat a jak moc se bude trápit. A přitom soustředění se na Billa jsem si vůbec neuvědomila, jak moc by mohl trpět Tom…
Možná je to ode mě zvláštní, ale asi mi je Toma líto ještě více než Billa, snad to bude tím, že Tom ještě ke všemu cítí vinu a vyrovnat se s ní a naučit se s ní žít, musí být hodně těžkým a krutým údělem…
Když jsem četla tu pasáž, kde Tom klečí před Billem na kolenou, hlavu má položenou v jeho klíně a pláče…plakala jsem s ním, protože jeho zoufalství jsem mohla opravdu prožívat a cítit a protože bylo tak děsivě upřímné…
Jsem ráda, že přece jen dostal od Billa aspoň naději a u jeho jeho posledních slov v povídce mě úplně mrazilo…Já vím, že Tom to nevzdá a že bude o Billovu lásku bojovat, dokud bude dýchat =)♥
LadyKay, tahle skvostná povídka pro mě už navždycky zůstane srdeční záležitostí, zařadila se mezi moje nejmilovanější a ještě dlouho mi bude při shlédnutí slova "Lutte" běhat mráz po zádech ♥
Já jsem ti do jednoho komentáře napsala, že jestli má někdo tady z autorů šanci uspět na THF, tak jsi to ty se svýma překrásnými povídkami, i když se to podle komentářů třeba nezdá. Ale už dávno jsem zjistila, že počet komentářů zdaleka nevystihuje kvalitu povídky, to je smutná zkušenost.
Takže, abych to uzavřela, protože můj komentář bude pravděpodobně delší než celý tvůj poslední díl =), Lutte mi bude hodně chybět, ale teď vím, že se můžu těšit na pokračování, které si rozhodně nenechám ujít.
Tím se s touhle překrásnou a procítěnou povídkou, plnou bolesti, lží, něžnosti i zoufalé lásky loučím a zbývá mi už jenom poslední věc, smeknout před tvým spisovatelským uměním…♥♥♥
Děkuju za úžasný zážitek =)♥
Ježiš to bylo krásný!!! víš že jsem si myslela že Tom umře? A ty píšeš že si to puvodně tak plánovala… no jsem ráda že neumřel teď si Tom bude muset získat jeho duvěru a začít od samého začátku, byla to krásná povídka, měla jsem jí ráda, myslela jsem ale že Bill začne aspoň chodit ale to možná až v druhé řadě jestli se k ní dokopeš! x) Budu se těšit a snad pravidelně číst a komentovat, věř že sama na sebe mám vztek že mám plno povídek po pozadu a pak si myslej autoři že jsem líná a nekomentuju jim to, ale pravda je taková kde není muj komentář to jsem nečetla! Teď ještě musím dohnat Romea a ještě tu jednu co máš teď novou takže ještě dnes na Romea nejspíš pujdu x)
Si skvělá autorka máš originální povídky a hezky píšeš takže rozhodně se na to vrhnu x)
prostě jediné co mohu říct je, že to je úžasné. 😉
Píšeš moc hezky,Doufám že se ukecaš k druhé řadě.