autor: Gia
„Předpokládám, že nijak zvlášť netoužíš po tom, abych tě líbal s pusou plnou toho čokoládového marasu.“ Usměju se na zamračeného Billa v momentě, kdy ho přestalo bavit opatrné dětské pusinkování a o něco naléhavěji zatlačil na mé pevně semknuté rty. Chvíli mě trochu zaraženě pozoruje a mě okamžitě zamrzí, jak neuvěřitelně rychle jsem dokázal zařídit to, aby zmizel ten nadšený a odzbrojující úsměv.
„Vymlouváš se, protože prostě nechceš, viď?“ Špitne sotva slyšitelně a v dlani ještě pořád žmoulá spodní lem mého žlutého vytahaného trička. Téměř okamžitě ucítím nepříjemné bodnutí kdesi v žaludku, slíbil jsem si přece, že mu nebudu lhát. Jenže kde vlastně v tom všem zmatku vězelo něco, co by snad mohla být pravda?
„No tak, Bille, vážně jsem si dneska ještě nečistil zuby, a pak ta bábovka, tohle by se ani jednomu z nás nelíbilo.“ Usměju se na něj a ukazováčkem přejedu přes štíhlý, obavami nakrčený nos. Je na něm vidět, že nad tím vším ještě pořád přemýšlí, ale jeho zklamaný výraz přeci jenom pomaloučku mizel. Opatrně se postavil na nohy, nepouštěl se, ještě pořád mě křečovitě držel za ruku.
„Tak šup, jdeme do koupelny, tenhle nedostatek se musí co nejrychleji odstranit.“ Usměje se na mě s naprosto nevinným výrazem v obličeji a vší silou se mě snaží přimět k tomu, abych trochu spolupracoval a postavil se na nohy. Chechtám se nahlas, když se nedá ani trochu odradit mou předstíranou nechutí a smýká se mnou po schodech nahoru do poschodí. Nehodlám ho už víc trápit, poslušně se postavím před malé oválné zrcadlo a vycením do něj svoje hrůzostrašné čokoládové zuby.
„Takhle jednou doopravdy dopadneš, když nezačneš dodržovat pravidelnou ústní hygienu.“ Zacituje velmi vážným tónem příručku pro začínající stomatology a podá mi můj odrbaný kartáček na zuby.
„I když, kdo řekl, že tě nemůžu líbat i jinak, že?“ Zašeptá Bill zastřeně těsně vedle mého ucha a já na něm ucítím lehounký dotek jeho suchých rtů. Trochu se vylekám, když mi dlouhými studenými prsty přehodí vlasy na stranu a jeho rty se opatrně přitisknou na citlivou kůži na krku. Mám pocit, jako by mi někdo v momentě zalil nohy betonem, jako bych se už nikdy v životě neměl pohnout z místa. Moje doširoka roztáhnuté duhovky na skleněné ploše vyhledají ty jeho, a v krku ucítím palčivé štípání mentolové pasty. Dlouhé štíhlé paže připomínají dvě malá neposedná háďata, když se mi pevně sevřou okolo těla a roztažená dlaň trpělivě hladí místo, kde jako o závod běží a místy klopýtá mé rozjívené srdce. „Neboj se mě, maličký.“ Zašeptá znovu těsně u mého ucha a jeho vzrušený zastřený hlas se nepatrně chvěje.
Moje tělo na tohle všechno vůbec nereaguje klidně, už zase se třesu jako prvňáček a ano, nepopsatelně se bojím. Jako bych sledoval nějaký neuvěřitelně poutavý film, jako by se to všechno odehrávalo mimo mé tělo i čas. Fascinovaně pozoruji tu neuvěřitelnou podívanou v zrcadle, pusu umazanou od zubní pasty pootevřenou údivem. „Jsi tak sladký. Maličký, bojácný Tommy.“ Zamumlá Bill polohlasem, když se znovu přitiskne rty na můj krk. Od ucha až k vystouplé klíční kosti vytvoří nepatrnou vlhkou cestičku a ve chvíli, kdy se po ní vydá jazykem nazpátek, slastně vydechnu a hlavu zvrátím dozadu na útlé teplé rameno.
Nerozhodné, stále těkající prsty až doposud balancovaly na spodním lemu mého trička, jako by nevěděly, jak daleko mohou zajít bez toho, aby se nemusely zklamaně stahovat zpět. Nebyl jsem ani trochu připravený na tyhle doteky, byly tolik vzdálené od těch, které jsem mohl dřív zcela bez závazků prožívat s jinými. Bill nejspíš vycítí moji nejistotu, opatrně mě chytí za paže a otočí směrem k sobě. „Nikam přece nespěcháme. Máme čas. Kolik jen budeš chtít, dobře?“ Usměje se na mě a pohladí moje dlaně, které jsem celou dobu držel zaťaté v pěst těsně u těla. Konečně si vypláchnu a snažím se zahnat všude přítomnou strnulost a nervozitu, připadal jsem si naprosto nemožně.
„Promiň, tohle se mi normálně nestává.“ Přiznám trochu neochotně a bezmocně svěsím ramena. Nestávalo se mi, že bych se v podobných chvílích třásl nervozitou a strachy. Nestávalo se mi, že bych snad zůstával s pusou dokořán a naprosto neschopný jakéhokoliv pohybu civěl na někoho, kdo se mi snažil udělat hezky. Nestávalo se mi, že bych cítil tohle všechno. A bylo to úplně poprvé, co jsem měl takhle blízko u sebe jiného muže. Jak k tomu vlastně došlo? Kdy se z Toma, toho Toma, který nenechal na pokoji jedinou, která měla sebemenší zájem, stal Tom, který toužil po dotecích svého mladšího bratra?
*BILL*
„Myslím, že jsme na tom oba úplně stejně. Taky se mi normálně nestává, že se z ničeho nic začne plnit něco, o čem jsem až doposud jenom snil. Nikdy jsem s nikým jiným nebyl, to přece moc dobře víš. Tohle všechno dělám poprvé, a navíc s někým, koho se téměř bojím dotknout proto, aby se mi to všechno z ničeho nic nerozplynulo, a já se neprobudil. Jsem vyděšený úplně stejně jako ty, Tome.“ Trochu nejistě natáhnu ruku a prsty pohladím výraznou lícní kost. Ještě pořád. Ještě pořád jsem musel sám sebe tisíckrát za minutu přesvědčovat o tom, že všechno tohle je pravda. Doopravdy mi dovolil, abych se ho dotýkal, abych ho políbil.
Měl jsem pocit, že jednoduše omdlím vzrušením, když jsem uslyšel jeho spokojené zasténání, jako by mě ten naprosto dokonalý zvuk trhal na kousky. Stokrát jsem mohl na kusy papíru naškrábat, že ho miluji, ale teprve teď jsem si začínal uvědomovat, co všechno tohle slovo znamená a nikdy v životě jsem se toho pocitu nechtěl vzdát.
„Už mám úplně čisté zuby, že?“ Uchichtne se na mě Tom laškovně a vycení ukázkově umyté zuby.
„A to znamená?“ Rozvinu jeho myšlenku a párkrát nedočkavě zabubnuji bříšky prstů na měkké růžové rty. Můj ukazováček na půl zmizí v teple za jeho rty a já se naprosto oddaně vpíjím do jeho hnědých duhovek. Mohl být vystresovaný a mohl se bát. Mohl být nejistý a nevědět, jak se ke mně chovat. Ale každé jeho gesto mě přivádělo na hranici šílenství. „To znamená, že bychom měli dokončit to, co jsme dole tak hezky začali.“
*TOM*
Nevím, jak dlouho už tu vlastně stojím, ale voda v umyvadle, ve které se snažím umýt použité holítko, je úplně studená. Bill už se mě několikrát snažil zavolat dolů do kuchyně, ale já pořád z nějakého neznámého důvodu zůstával naprosto nehybně na místě. Jako bych se definitivně trhal na dvě odlišné poloviny a sám ani v nejmenším netušil, na kterou stranu se přidat. Mobil na samém okraji umyvadla několikrát zavibruje a já ho chytím právě tak akorát, aby nespadl na podlahu.
Nazdar chlape,
doufám, že tě ta pitomá nálada konečně přešla a jsi zase v pohodě.
Stav se dneska ve čtyři na byt a ber to jako pokus o usmíření.
Překvapení tě nemine. Georg.
Nevědomky se na mobil usmívám, jsem doopravdy rád, že se konečně ozval. Znal mě už příliš dobře. Věděl, že v momentě, kdy se kvůli něčemu vážnějšímu chytíme, je to většinou on, kdo se musí jako první pokusit prolomit ledy. A pravda byla taková, že mi začínal doopravdy chybět. Akce s ním a Gustavem byly naprosto nezapomenutelné, vždycky jsem se dobře bavil. Najednou jsem se cítil úžasně uvolněný a začínal jsem se těšit na večer. V posledních několika týdnech jsem se zaobíral jen Billem a chtělo to alespoň krátký odpočinek, být zas na malou chvíli volný a svobodný.
Seběhnu do kuchyně, kde mě přivítá sladká vůně čerstvých palačinek a Bill skloněný nad sporákem s přehnaně velkou zástěrou kolem pasu. Malé rádio vyhrává na plné pecky, div, že nevyskočí z police rovnou na podlahu. Bill si pobrukuje společně s Rihannou, a tak jak jen mu to omezený prostor dovolí, pohupuje boky do pomalého rytmu. Vypadá neodolatelně.
„Víš, že máma chce, abys teď nějakou dobu jedl zdravě.“ Namítnu opatrně a on konečně zaregistruje, že jsem se mu objevil za zády. Nepatrně zrudne nad tím, že jsem ho takhle přistihl, kdyby tušil, že má čelo celé umouněné od mouky, určitě by se červenal víc.
„Pokud vím, máma není doma. A já mám šílený hlad, je skoro jedna odpoledne. Přece mě nechceš trýznit hlady.“ Usměje se na mě a znovu se shrbí nad pánvičkou, ze které šikovně vyklopí další tenkou placičku. Sakra. Je skoro jedna odpoledne. V tom všem zmatku, který dnes kolem mě a Billa panoval, jsem na mámu zapomněl jako na smrt. Ale co bylo horší, Bill vůbec netušil, že má v jednu hodinu dorazit Sára, aby s ním konečně začala rehabilitaci.
autor: Gia
betaread: Janule
Perfektní dílek. Jak byl Tom v té koupelně vyděšený, rozechvělý a vůbec, jak na něj celá ta situace působila. Začíná se to pomalu, ale jistě pohybovat. A ta Georgova smska… je fajn, že se zase pokusí usmířit. Špatných věcí už bylo dost, teď by mělo přicházet jenom to dobré…doufám že bude. Ale ta rehabilitace…trochu se toho děsím, jak bude Bill reagovat a vůbec. Nelíbí se mi to, že to Simone takhle zosnovala. Doufám, že za to nebude obviňovat Toma. Sára je v pohodě a milá holka, ale myslím, že nějaké pocity pro Toma přece jenom má a s Billem v jedné místnosti by to mohla být šílená kombinace. No jsem zvědavá, každopádně se těším na další dílek:)
Milá Guiš,
číst tvoji povídku je o nervy, protože já se do děje vždycky tak ponořím, že vůbec nevnímám, že čtu a když jsem pak z ničeho nic u konce, tak je to jako studená sprcha =)
Protože ty píšeš tak úžasně, procítěně a slohově krásně, že já při čtení vůbec nevnímám, co se kolem mě děje =)
Dneska ta scéna v koupelně byla naprosto úžasná, Toma Billovy doteky úplně paralyzovaly, připadá mi, že se všeho ještě bojí, je to pro něho tak nové a nepoznané…
A Bill jako by se najednou zalekl své šance, toho, že se mu najednou může splnit jeho nejtoužebnější přání, jako by váhal, jestli může přijmout, co mu teď osud nabízí…
V poslední době se mi stává, že k těm nejkrásnějším povídkám se mi nejhůř píšou komentáře, asi to bude tím, že svoje pocity nedokážu napsat tak, jak bych chtěla a abych plně vystihla, co cítím, je to opravdu těžké…
A dnešní díl byl jedním slovem prostě nádhera ♥♥♥