Chaos v duši 1.

autor: Áďa

Jemně jsem zaklepal na dveře. Chvíli jsem počkal a pak potichu vešel dovnitř. Zavřel jsem za sebou a došel k posteli, na níž ležel Tom, zachumlaný až po obličej v silných péřových duchnách. Položil jsem na noční stolek kouřící hrníček s lipovým čajem, sedl na svou židli, přitaženou k posteli a chvíli jsem na něj hleděl.

Spal, jako když ho do vody hodí. Tiše oddechoval a celý obličej se mu leskl potem. Jemně jsem se dotkl jeho čela. Sálalo, jako by jej zevnitř spaloval nenasytný oheň, horečka tedy ještě zřejmě neustoupila. Povzdechl jsem si a vyloupl z plata Paralen. Pak jsem Toma pohladil po rozpálené tváři.

„Vstávej, bráško,“ budil jsem ho tichým hlasem. „Musíš si vzít prášek a vypít čaj… Vzbuď se!“

Pohnul hlavou a z jeho úst se vydralo nesouhlasné mručení.

„No tak… Máš tady prášek, čaj a teploměr…“

Po chvíli konečně otevřel spánkem zalepené oči. Zamžoural kolem sebe, věnoval mi slabý úsměv a mlčky spolkl prášek a zapil jej čajem. Po prvním loku už nechtěl pít, držel jsem mu však hrnek u rtů tak dlouho, dokud nevypil vše. Poslechl sice, šklebením a vrčením mi však dával více než jasně najevo, jak se mu tenhle proces nelíbí.

„No tak, Tommy,“ klidnil jsem ho. „Víš, že ses vyhnul nemocnici jen díky tomu, žes jim slíbil, že budeš pořád ležet a pít horký lipový čaj s medem, aby tě ta horečka přešla.“

„Hmmmmmmmm…“ zamumlal mdlým hlasem.

„Tak vidíš,“ usmál jsem se na něj. „No vida,“ pochválil jsem ho, když jsem zkontroloval, že je hrnek opravdu prázdný. „Už jenom změřit teplotu a můžeš zase spinkat.“

Zasunul jsem mu teploměr do podpaží a přidržoval jeho nadloktí, aby mu nevypadl. Konečky prstů jsem hladil jeho horkou kůži a hleděl do jeho bezvýrazného obličeje. Trápil mě. Dělalo mi starosti, že ho horečka posedla tak náhle a pořád se ho už čtvrtý den držela jako klíště. Dokonce jsme ho s přivolaným doktorem chtěli pro jistotu odvézt do nemocnice, Tom však začal vyvádět tak nehorázně, že mu doktor povolil domácí léčení.

„Cítíš se už aspoň trošku líp?“ zeptal jsem se ho.

„Nevím,“ hlesl a podíval se na mě lesklýma očima.

Po pěti minutách jsem povolil svůj stisk a vytáhl mu zpod ruky teploměr. Sklopil jsem k němu oči. 41,4 stupňů. Zhluboka jsem vzdychl. Horečka byla pořád stejná. Zvedl jsem se a došel do koupelny, kde jsem namočil do studené vody šátek, vyždímal ho a po návratu do ložnice ho položil bratrovi na čelo.

„Ne,“ zasténal tiše, když ucítil ledovou látku. „Prosím, ne…“

„Klid, Tommy,“ utěšoval jsem ho, zatímco jsem mu přes jeho slabý odpor tiskl šátek k čelu. „Já vím, že je to nepříjemný, ale pomůže ti to, věř mi.“

„Ach Bille,“ zanaříkal. „Já už nechci…“

„Šššššš…“ šeptal jsem, abych ho uklidnil. „Jsem tady s tebou… ššššš…“

Chvíli se snažil vzdorovat, jeho zesláblé tělo však v sobě nemělo skoro žádnou sílu. Podvolil se tedy tlaku mých rukou, jež ho držely v klidové poloze, a rezignovaně zavřel oči. Naslouchal jsem jeho dechu, a zatímco jednou rukou jsem mu přidržoval na čele šátek, druhou jsem konejšivě vjel do jeho dredů. Tiše jsem broukal, abych ho uspal, věděl jsem, že je teď pro něj spánek jednou z nejdůležitějších věcí. Oči se mu opravdu klížily, věděl jsem, že nebude dlouho trvat a on usne. Broukal jsem čím dál tím víc potichu všechny možné melodie, které jsem znal. Když se mi však ze rtů začalo ozývat In die Nacht, Tom otevřel oči a podíval se na mě.

„Bille,“ hlesl. „Že tu dnes v noci budeš se mnou? Že mě tu nenecháš samotného?“

„Neboj, jestli chceš, zůstanu tu s tebou.“

Viděl jsem, jak na jeho tváři na vteřinu problikl slabý úsměv. Lehl jsem si tedy na jeho postel. Stále jsem ho držel za ruku. Po chvíli se však Tom ke mně přitulil, jak nejtěsněji to šlo. Přitiskl se těsně pod moji bradu a já cítil, jak mě hřeje jeho horký dech. Položil jsem přes něj ruku a klidnícím pohybem mu hladil rozpálená záda. Tiše vzdychl. Nebylo poznat, zda to byl horečný sten nebo slastný výdech, odpověď mi však začala docházet v okamžiku, kdy se Tomova malátná ruka jemně dotkla mé hvězdy a začala sjíždět k jejím spodním hrotům. I když mi to bylo velice příjemné, nechtěl jsem, aby mě bráška takhle laskal, měl koneckonců horečku a možná si ani neuvědomoval, co dělá. Lehce jsem se od něj odtáhl.

„No tak, Tome,“ pokáral jsem ho tiše, ale s úsměvem. „Víš, co jsme si o tomhle řekli. Že nebudeme podporovat ty šílené fanynky, které si myslí, že žijeme twincestem. Navíc jsi nemocný…“

„Bille,“ šeptl mdlým hlasem. „Já vím, co dělám…“

„Ne, Tommy, máš horečku. Musíš spát…“

„Ale…“

„Spát… spát… spát…“

Dlaní jsem mu přikryl oči a jemně se přitom dotýkal jeho víček. Bylo to už poněkolikáté, co se se mnou pokusil navázat intimnější kontakt. Rvalo mi to sice srdce, ale nedovolil jsem mu to. Nechtěl jsem jednak případný poprask, který by mohl zničit nikoliv nás, ale především kapelu, a hlavně, i když bych pro něj udělal první poslední na tomto světě, tak tohle ne. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, mým snem byla dívka. Nezáleží na tom, zda blondýnka, zrzka či brunetka, ale věděl jsem, že jednou se ta pravá objeví, ať už to bude zítra nebo za pět let. A za druhé, kdybych se přeci jenom podvolil a bližší vztah mezi námi dvěma povolil, tak by to bylo sice nádherné, ale co by bylo, až bychom se někdy neshodli? Tolik let jsme pyšní na to, jak máme k sobě blízko, bylo by pak reálné mít k sobě tak blízko, jako máme teď? Ne, nechci, aby nám případný nevydařený vztah zničil to, na co jsme hrdí odmalička. Radši jsem mu tedy zavřel dlaní oči a pořád polohlasem opakoval jediné slovo. Spát. Spát… spát… spát…

Po chvíli jsem skutečně slyšel pravidelné oddechování. Tom byl stále těsně přitulený ke mně. Nevadilo mi to. Vlastně by bylo nádherné, kdybychom věděli, že máme jen jeden druhého. Kdybychom spolu žili. Kdybychom se věčně nemuseli utápět v myšlenkách, zda nás naše holky za našimi zády podvádí nebo ne. Docela bych si i uměl představit, že by mezi mnou a Tomem bylo něco víc… Pak se mi ale do mysli vehnaly samozřejmé výstrahy. Co když to neklapne a jednoho dne se pohádáme natolik, že spolu už nebudeme schopni promluvit? Co když se všechno zhatí?

No právě. Tohle byla cena, kterou jsem nechtěl obětovat. Tom zůstane až do konce života mým bratrem, pro kterého bez váhání položím i vlastní život. Ale nic víc…  S těžkou hlavou jsem začínal cítit, jak mi klesají víčka. Po chvíli jsem nakonec taky usnul…

autor: Áďa
betaread: Janule