autor: Áďa
Ahoj 🙂 Přáli jste si druhou řadu, tak tady ji teda máte. Nevím, jestli nebude ve srovnání s první moc krátká, a nevím, zda se bude líbit tematicky, ale kdyžtak není problém to kdykoliv stopnout, je to jen takový hokus pokus 🙂 Děj se odehrává o dvanáct let později…
Tom
„Jeď! Jeď! Jeď!“ křičel jsem nadšeně, když jsem viděl, jak se Bill přiblížil k tribunám. Měl vynikající čas a já věděl, že můj milovaný bratříček v sobotu zvítězí a opět ohromí publikum svým vynikajícím výkonem.
Říkám sice publikum, ale už ne to hudební, které nám vždycky leželo u nohou. Ano, je to tak, naše kapela skončila. Vydrželi jsme to dlouho, až do mých a Billových 25. narozenin. Všechno nám šlo dokonale, naše koncerty byly vždy vyprodané do posledního lístku a každé další album slavilo ohromný úspěch. Jenomže pak jsme začali mít takový divný pocit. Ne snad, že by nás hraní už nebavilo, ale měli jsme dojem, že jsme v jednom jediném kole, kde hlavní záchytné body byly naše sláva a peníze, a zatímco jsme se motali v maratonu autogramiád, focení a turné, tak nám normální spokojený život proplouvá mezi prsty. Do toho se navíc i Géčka zamilovala, a Gustav dokonce plánoval založení rodiny.
Proto jsme se tedy rozhodli se vším skoncovat. Tokio Hotel však neskončili definitivně. Dodnes, ač je tomu od oficiálního konce skupiny již šest let, se vždycky tak dvakrát třikrát za rok dohodneme a uspořádáme nějaké vystoupení. Hrajeme tam naše největší hitovky a musím přiznat, že vládne i mnohem lepší atmosféra. Naši fanoušci zestárli s námi. Sice mají pořád stejné decibely v hrdlech, ale už nehrozí, že by po nás házeli podprsenky, kalhotky a kdovíco ještě. Sem tam nějaký ten plyšák přiletí, ale to je celé a jsme za to rádi, protože ta hysterie, která vládla před dvanácti lety, byla občas skutečně neuvěřitelná.
No a jak to s námi všemi vlastně dopadlo? Co děláme teď? Geo se se svou ženou zrovna snaží o potomka, po šesti letech se konečně rozhodl jít do toho. Jinak jako zaměstnání dělá učitele výuky na baskytaru v prestižní hudební škole. Baví ho to a jeho malí žáci, kteří podle mě mají hlavní podíl na tom, že chce dítě, jsou neuvěřitelně snaživí a hrdí na to, že je učí ten Georg Listing.
Gustav má již pětiletou dceru, řekl bych, že je spíše po mamince, ale má tátovy oči. Tak jako on, i malá Silke je spíše tichá a nepřístupná, ale když se dostane do ráže, tak se umí pořádně rozjet. Chytrý Gustav si taky dodělal vysokou školu. Váhal, jestli má jít studovat psychologii, ale nakonec v něm zvítězila láska ke zvířatům a on je teď veterinářem. Zezačátku jsem nad jeho volbou nechápavě kroutil hlavou, ale co. Když ho to baví…
To já oproti němu pokračuju v hudbě. Protože jsem si to u Universalu zamiloval, dosadili mě nakonec na post obchodního zástupce. Takže celé dny vyřizuju zakázky od jiných společností, ve služebních mailech jim posílám naše nejnovější nabídky a navíc poměrně často větrám svého Cadillaca, protože občas musím za našimi zákazníky jezdit. Ale nestěžuju si, plat je více než výborný a plně stačí k tomu, abych umožňoval sobě i Billovi velice komfortní život.
A když už jsme u Billa, ten mě zaskočil ze všech nejvíc. Dokonce ani ten Gustav mi nevyrazil dech tak, jako Bill před třemi lety. Ten po konci kapely pracoval, jak taky jinak, u modelingových agentur. To se dalo čekat, protože on kolem sebe prostě potřebuje lidi, jinak se nedokáže k maximální výkonům vyhecovat, a se svou postavou je jako model více než perfektní. Jenomže pak nastal zlom…
flashback
Seděl jsem doma u zapnuté televize. Ale nevnímal jsem ji. Přestože se už blížila půlnoc a já jsem byl již notně unavený, vytrvale jsem vyřizoval pracovní maily, chtěl jsem to mít co nejdříve hotové. Sem tam jsem pohlédl na hodiny, načež jsem svůj pohled stočil k oknu, za nímž zuřil divoký liják. Kde se ten Bill fláká? Už tady měl dávno být…
Najednou práskly domovní dveře a mně se ulevilo, že mám brášku zpátky. Sice se mi nelíbilo to prásknutí, to totiž signalizovalo, že Bill bude asi pěkně naštvaný, ale i tak jsem měl radost, že se mu v té slotě, co vládla venku, nic nestalo.
Nemýlil jsem se. Bill vešel do obýváku rázným krokem, strhl ze sebe mokrý kabát a vší silou, co v sobě našel, jím třískl o zem, až jsem se lekl, jak moc mokrá kůže o podlahu dokázala plesknout. Nato se Bill vyčerpaně zhroutil do křesla. Potřásl mokrou kšticí, z níž mu crčely proudy vody, a zadíval se na mě.
Bylo mi ho líto, vypadal vskutku politováníhodně. Dokonalé líčení mu stékalo v nevzhledných šmouhách po tváři, až jsem si nebyl jistý, jestli to má na svědomí déšť nebo jeho slzy. Celý se třásl. Snad vztekem, snad zimou. Odložil jsem notebook a přisedl jsem si k bráškovi. Hodil jsem přes jeho ramena deku a objal jsem ho.
„Copak se ti stalo, broučku?“ zeptal jsem se ho, zatímco mi položil hlavu na rameno, až se mi na tělo přilepily jeho mokré studící vlasy.
„Nemůžu,“ hlesl sotva slyšitelně.
„Co nemůžeš?“ nechápal jsem.
„Nemůžu… nemůžu… prostě už NEMŮŽU!“ rozkřikl se náhle. Prudce vstal a začal přecházet po místnosti.
„Já už… já už to nevydržím!“ začal se vztekat. „Já už nebudu dál dělat, co mi kdo řekne! To je pořád samý Postav se tady, Usměj se takhle, Udělej tohle! Já už nevydržím chovat se dál jako cvičená opice!“
Zdálo se, že ho tenhle výbuch trošku uklidnil. Opět si ke mně sedl a stulil se mi do náruče.
„Zítra jim dám okamžitou výpověď,“ řekl již klidným hlasem, ve kterém dozníval chladnoucí vztek. „Najdu si jiné místo. Mě už to nebaví, dělat pořád dokola to samý! Potřebuju nějaký adrenalin, něco, kde se nebudu nudit!“
„Neboj se, lásko,“ políbil jsem ho do vlhkých vlasů. „Něco vymyslíme. Najdeme něco, co se ti bude líbit. Ano?“
Místo odpovědi mě vděčně objal.
„Jsi nejlepší, Tommy,“ usmál se na mě. „Myslel jsem, že se za to na mě budeš zlobit…“
Nechápajíc systém jeho myšlenkového pochodu, hladil jsem ho dál na zádech. Už to vypadalo na sice mokrý, ale romantický večer, když v tu chvíli náhle…
„To je ono! Tommy, podívej se! Rychle!“
Podíval jsem se na televizi, kterou mi Bill vzrušeně ukazoval. Dávali tam zrovna přenos nějakého dostihu. Nechápal jsem, ale to už se na mě rozzářeně podíval.
„Tommy, to je ono! Udělám si jezdeckou licenci a budu jezdit dostihy!“ začal mi nadšeně vypravovat jeho budoucí kariéru. „Jsou tam lidi, takže budu mít motivaci na nejlepší výkony… a zároveň je tam nějaká akce! Nikdy nevíš, kdy můžeš spadnout nebo co kůň zrovna udělá! To je ono, to budu dělat!“
Zalapal jsem po dechu. Bill a jezdit dostihy? Bože! Vždyť ten zná koně akorát tak z obrázků, možná z televize! Krom toho, splaší se mu ta čtyřnohá potvora a on spadne a ublíží si! Ne, to prostě nejde. Ale když jsem viděl ten Billův šťastný a natěšený pohled…
konec flashbacku
Při té vzpomínce jsem se usmál. Ano, uznávám, že jsem doteď nepochopil, jak se Bill mohl do něčeho takového, jako jsou dostihy, vůbec kdy zamilovat. Jenomže od chvíle, kdy jsem mu to, ač s velmi těžkým srdcem odsouhlasil, je zase neuvěřitelně šťastný. Rok se učil v jednom klubu jezdit. Udělal si licenci a chodí na tréninky. Tak dvakrát za měsíc mívá nějaký závod, ať už větší či menší. Zaměřil se na rovinové dostihy a na steeplechase a musím přiznat, že se z něj stal velmi dobrý jezdec. Moc těm jeho řečem nerozumím, protože nějaké cválání a skákání je pro mě poměrně neznámý pojem, ale vydedukoval jsem, že jezdí ty nejvýznamnější plnokrevníky, kteří u nás v Německu jsou. Občas odjede i na nějaký závod do zahraničí, většinou do Francie nebo do Itálie. Jak už jsem říkal, jeho práci moc neschvaluju, protože se mu může kdykoliv něco stát, a pokud ho nějaký ten kůň shodí a Billímu se něco stane, tak garantuju, že ta herka táhne do salámu, ať už je sebevýznamnější nebo ne.
Poslední dobou se mi ale docela daří s Billem cítit. Asi před půl rokem mě totiž vytáhnul na jeden trénink, podobný tomu dnešnímu, kdy cvičil na rovinné běhání. Sedl jsem si na tu tribunu dost neochotně. Bože… Jestli uvidím, jak moje láska padá, tak to nepřežiju a ten kůň taky ne…
Nic takového se ale nestalo. Bill mi na chvíli zmizel z dohledu… a když se vrátil, už seděl na kaštanovém hnědákovi. Neměl sice ten svůj dres nebo jak to mám nazvat, protože se jednalo jenom o trénink, takže měl jenom své staré džíny a šedé tričko s vybledlým nápisem, ale moc mu to slušelo, vypadal na tom koni tak vznešeně. Jeho kolena se skoro dotýkala v místech, kde koni končila hříva, tak moc krátké třmeny měl a vypadalo to poměrně komicky. Vlasy měl stažené v jednoduchém culíku a na rukou měl kožené rukavice, asi aby si o otěže nerozedřel dlaně. V jedné ruce přitom svíral bičík. Myslí se mi okamžitě rozběhly zvrhlé myšlenky, na co všechno by mohl tenhle nástroj použít, když ne na koně, bujné obrázky v mé hlavě byly ale vzápětí přehlušeny trenérovým pokynem, aby se jezdci připravili ke startu. Viděl jsem, že je to docela komplikované, koním se moc nechtělo stát jeden vedle druhého a mnozí z nich se plašili. Zaťal jsem ruce v pěst a výmluvně jsem upřel pohled na Billova hnědáka. Bráška však situaci s přehledem zvládal. Konečně se ozval pokyn ke startu…
A mně se rozbušilo srdce, když jsem viděl, jak se Bill postavil ve třmenech a vyšpulil tu svou maličkatou prdelku, která patřila jen mně, do vzduchu. Nakláněl se přitom strašně moc dopředu, až jsem trnul, aby nespadnul. Bože, jak se jen takhle může na tom zvířeti udržet? Já bych se udržel jedině při sezení, a to ne v rychlejším tempu, než je pomaloučký klidný krok. Jenomže Bill se akčně předkláněl čím dál víc… a ještě to zvíře popoháněl bičíkem…
Ano. Teď, když jsem ho tak mocně povzbuzoval, jel úplně stejným způsobem. Jenom bylo vidět, že má o půl roku více zkušeností, ve tváři se mu zračila mocná sebedůvěra, když pobízel mohutného ryzáka bičíkem k ještě lepšímu výkonu. Za toho půl roku jsem si na jeho rychlostní tréninky docela i zvykl. Pořád jsem měl strach, že Billí spadne a ublíží si, ale už nebyl tak velký, věděl jsem, že bráška je šikulka. A když jsem viděl, jak šťastný přitom je, začal jsem jeho neobvyklou práci konečně akceptovat, a co víc, začal jsem ho taky povzbuzovat, tak jako teď. Na steeplechase tréninky jsem se pořád neodvážil jít, nemohl bych vidět, jak skáče přes překážky. Ale tohle bylo něco jiného, a když jsem viděl, jak se Bill prohnal cílem jako první, jak vzápětí zpomalil ryzáka do kroku a pochvalně ho objal kolem krku, cítil jsem tu euforii s ním. A když na mě vzápětí zamával, tak jsem se k němu rozeběhl a on mi z toho zvířete skočil rovnou do náruče…
„Tommy! Tommy, viděl jsi to?“ štěbetal mi se zářícíma očima své dojmy. „V té levotočivé zatáčce mi sice až moc zpomalil a v jednu chvíli trhl hlavou tak, že mi málem vyškubl otěže z rukou, ale zvládnul jsem to!“
„Já vím,“ usmál jsem se na něj. „Ty jsi můj malý šikovný jezdec, že?“
Nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml, jsem ho letmo políbil na tvář. A cítil jsem, že teď už ke štěstí opravdu víc nepotřebuje, teď, když jsem s ním byl já na jeho milovaném závodišti…
„Bille?“ ozval se trenér a já s překvapením zjistil, že ostatní už dávno zmizeli. „Už musím jet, takže odveď Scarbyho do stáje, vytři ho a pak teprve mu dej vodu. Vždyť to znáš, viď?“
„Jasný, šéfe,“ zaculil se Bill.
Počkal, až trenér odjede. Teprve pak se ke mně naklonil.
„Pojď,“ šeptl mi do ucha. „Něco ti ukážu. Bude se ti to líbit.“
Zatímco jednou rukou uchopil otěže, tou druhou vklouzl do mé dlaně a v očích se mu rozsvítily šibalské jiskřičky. A jéje, co má zase za lubem? Nechal jsem jej, aby jak mě, tak ryzáka zavedl do blízké stáje…
autor: Áďa
betaread: Janule
no pánové? ve stáji jo? hmm na to si počkám..xDDD
OMG!…
Ta představa Billa v sedle…ta vyšpulená prdelka:D…Gott!
Už sem ani nedoufala,že bude druhá řada,ale jak jsem viděla název novýho článku,okamžitě sem kulila oči a otvírala si celý článek…
Doufám jen,že ten prevít David se tam už neobjeví.
Bože miluju tu povídku
:-*
skvělý druhá řada vypadá dost dobře:D Bill jako jezde xD neuvěřitelný
naprosto skvělý…. x)) sice mi to k Billovi moc nešlo, ale jakmile si to začala popisovat, tak sem si to začala představovat a ta představa mě naprosto nadchla…. x)) úžasný… x)) ani se nedivim, že skončili sice mě to nazačátku mrzelo, ale když to vemem z jejich stránky, tak ten oddych potřebovali a stereotyp musel pryč…. x)) koukám, že jedinej Georgie se tomu hodlá věnovat i nadále… x)) hrozně se těšim na další dílek, je to zajmavý…. x))
no koně fakt nemám ráda, ale jen kvůli nim si nenechám skazit mou oblibenou povídku 🙂
Jsem nejšťastnější člověk pod sluncem,protože se objevila druhá řada jedné z mých nejmilovanějších povídek.V to jsem ani nedoufala.Zbožňuju tě,Áďo. xD
Bill a koně=spojení dvou věcí,které neodvratně a doživotně miluju…To je snad sen. 🙂 A představa Billiho,jak sedí na ušlechtilém vraníkovi a rychleji než vítr se s ním řítí po závodní dráze a ty jeho černočerné vlasy jej šlehají do obličeje…dokonalost.Nejspíš si vzpoměl na dovolenou na Maledivách,kde se mu rajtování zalíbilo…
Takže mě by rozhodně nevadilo,kdyby druhá řada měla ještě víc dílků,než první. 🙂
docela mi čteš myšlenky, páč koně jsou moje láska už od mala a Bill cválající na vraníkovi je luxusní vize 🙂 jenomže s těmi díly to není tak snadné, musejí být na to nápady 😀 ale uvidí se, jak to celé dopadne 🙂
Nééé!Došlo vám někomu že Davida odsoudily na dvanáct let?A tohle je o dvanáct let později!!!
Já jsem okamžitě zacílila, když jsi napsala o 12let později a už se bojím… Ty znovu hodíš na scénu Davida, že? Ta 12ka tam není jen tak pro nic!!
Ádi, slib mi, že to dopadne dobře, ať už budeš kluky trápit sebevíc… prosím!
Jinak už víš, že miluju koně, takže prostředí příběhu se mi bude líbit také. Taky doufám, že nedojde k něčemu jako zranění a utracení koně. Ádi, trápení kluků ještě vydýchám, ale zabíjení zvířat opravdu ne… A na dostizích je toho dost.
Vypadá to zajímavě a jsem ráda, že jsem zvolila tuto povídku.♥
Jsem moc rada že to pokračuje,jdu na další díl.