autor: Sandra Trümper
Ahoj, všichni!
Tak se opět ozývám s jedním ze svých výtvorů. V první řadě bych však strašně, strašně moc chtěla poděkovat všem, co mi kteroukoliv z mých povídek okomentovali. Opravdu mě každý komentář jednotlivě neuvěřitelně potěšil a já tu zářila jako vánoční stromeček.
Tahle povídka je pro mě zvláštní v tom smyslu, že je napsaná v ich formě, kterou já zrovna v malíčku nemám. O to víc budu ráda za každý váš komentář 🙂
Horká, nahá těla, otírající se o sebe navzájem.
Těžký vzduch, dalo by se říci až dusno.
Atmosféra nasáklá hříchem, vášní, touhou…
Rty, které hladově líbají ty mé…
Ruce, které zkoumají celé mé nahé tělo…
…a štíhlé, nahé tělo pod mýma vlastníma rukama.
Hrdelní, hlasité steny, díky kterým až zaléhají uši… mně však znějí naprosto dokonale.
Můj vlastní hlasitý a mělký dech.
A oči…
…ty hluboké tmavé oči jindy plné citu, dnes však zastřené mlhou vášně a touhy.
*****
Prudce se vymrštím do sedu a stále ještě dýchám mělce a hlasitě. Už zase. Už zase ten prokletý sen, který se ke mně vrací noc co noc už… jak dlouho? Na jednu dobu se mi ho dokonce dařilo potlačovat. Prášky na spaní dělají zázraky. Ale předevčírem mi došly a lékárny jsou zavřené. Svátky.
Složím hlavu do dlaní a snažím se ignorovat svou značně narostlou erekci. Nejde to. Na své kůži stále ještě cítím jeho doteky, v uších mi stále zní jeho steny, a hlavně před sebou stále vidím jeho oči. Ty proklaté, hluboké oči, na které myslím už pár let. Je to ještě o to horší, že vím, že právě teď je-
„Tome…?“
Prudce se otočím za milovaným hlasem. V mém pokoji sice není světla pomalu ani co by se za nehet vešlo, jeho štíhlou postavu v rámu dveří však poznám. Poznal bych ho všude. Vysoký, štíhlý, s boky neustále hravě vystrčenými do strany, dlouhé ruce zkřížené na hrudi… Všechny orgány v těle se mi stáhly úzkostí a já na malý moment přestal dýchat. Ne… tohle musí být jen pokračování toho snu… který se ze slastné noci proměnil v noční můru.
„Bille,“ vydechl jsem přiškrceným hlasem a pracně se znova nadechl. Mé tělo bylo v křeči a já se jenom modlil, aby tu Bill stál naprostou náhodou. Ale kruci, jak by se ta náhoda dala vysvětlit? Můj pokoj je od toho jeho na druhou stranu jak od kuchyně, tak od záchodu. „Co-co tu děláš?“ můj přiškrcený hlas zněl cize mně samému. Stále jsem byl napjatý. A celé toto napětí se sbíhalo v mém klíně. Kruci!
„Křičels,“ tak prostá odpověď tichoučkým hlasem pronesená. A mně přesto rozbušila srdce až k neuvěření. Křičel jsem. Pane bože, co?! „A sténal,“ dodal najednou o trošičku jistěji. Žaludek se mi zkroutil a v krku se mi vytvořil obrovský knedlík. Musel jsem se vědomě přemlouvat k dýchání, ale třesu rukou jsem zabránit nemohl. Udělal ke mně krok. A pak další. A další. Jen jsem se v duchu modlil. Ať se nepřibližuje! Už ne… už tak je jeho blízkost nebezpečná a já jsem teď, v tuhle chvíli, uprostřed noci, lapen do jeho čokoládových očí. Zase. Ale teď už ani má mysl nic neříká. Jenom dál rozčarovaně hledím do těch úžasných očí, ve kterých si hrají… jiskřičky uličnictví? Kde se tam vzaly? Co se děje? A proč jsem, kruci, vzrušený snad ještě víc než před chvílí? „Moje jméno,“ vydechl tiše a nechal rty pootevřené.
Věděl jsem, že se mi rozšířily zorničky. Muselo to tak být. Byl jsem šokem přikovaný k posteli. Nedokázal jsem se ani pohnout, jen jsem vnímal, jak mi tepá ve spáncích, a v mých uších se několikrát opakovala tato dvě slova. Opravdu…?
Měl jsem chuť se hystericky rozesmát. Takovou dobu… tolik měsíců jsem to před ním skrýval, tolik týdnů jsem předstíral, že se nic neděje, že je vše v naprostém pořádku. Všechno mě to stálo neuvěřitelné přemáhání. Zbytečně… nakonec mě zradilo vlastní tělo, vlastní touhy… vlastní sen.
„Proč nic neříkáš? Došla ti slova?“ překvapil mě tichý šepot těsně vedle mého ucha. Přejel mi mráz po zádech a všude na těle se objevila husí kůže. Nevěděl jsem, kdy se ke mně dostal tak blízko. Po té jediné větě jsem zcela přestal vnímat. Otřáslo to celým mým světem. Ale víc než to mě šokovalo něco jiného. „Nebo se jen bojíš, že bys musel sténat znova?“ ruka, která se od mého krku pomalu posouvala stále níž a níž, způsobovala, že všechny už tak intenzivní pocity se staly ještě silnějšími. A já musel zaklonit hlavu a zavřít oči. Nebyl jsem schopný rozumně uvažovat. Jediné, co jsem vnímal, byla Billova blízkost, jeho štíhlé a teplé tělo hned vedle toho mého. A jeho očividný zájem o mou osobu. „Neboj se, Tomi. Já je uslyším rád,“ ve chvíli, kdy dozněla tato jeho slova, jsem rozevřel rty a z nich vyšel táhlý sten. Nebudu potlačovat něco, co se ve mně tolik bouří. Nechci to potlačovat. Dělal jsem to až moc dlouho na to, abych toho byl schopný teď.
„Bille!“ téměř jsem zakřičel. Nemohl jsem to ovládat, mé tělo prostě chtělo dát najevo, že jeho jemná ruka v mém rozkroku se mi líbí. Ne, nelíbí. To je moc slabé vyjádření. Potřeboval jsem to, zbožňoval jsem to. Stejně jako jeho samotného. Miloval jsem celého svého brášku.
Bylo to zvláštní a téměř k neuvěření, ale právě zkrat mého těla udělal to, čeho já jsem nebyl schopen za celou tu dobu odpírání.
Jistě, ta noc byla úžasná. Ale ráno poté bylo mnohem krásnější.
Nebylo to slunce, co mě vzbudilo. Nikdy jsem nepoznal ono pohlazení slunečního paprsku, které je tak probráno v červené knihovně. Nebo jo, asi jsem ho zažil. Ale už si to nepamatuju. Co jsem mohl, vždycky jsem spal se zataženými závěsy, abych mohl spát přesně tak dlouho, jak chci. A mé tělo si na to zvyklo. Vždycky jsem se sám probudil, když už jsem víc spánku nepotřeboval, nikdy, nebo alespoň téměř nikdy jsem nebyl zase naopak až moc přespaný.
Přesně tak to bylo i tentokrát. Přestože se nic nezměnilo, cítil jsem, že už můžu rozlepit víčka a vstát. Nic mi v tom nebránilo. Tedy… nic? Cosi vedle mě se lehce pohnulo a já si najednou uvědomil, že na velké části mého těla leží zátěž. I když… zátěž. Mě to nezatěžovalo. Spíše mě příjemně hřála nahá pokožka na té mé.
Přesně tak to bylo i tentokrát. Přestože se nic nezměnilo, cítil jsem, že už můžu rozlepit víčka a vstát. Nic mi v tom nebránilo. Tedy… nic? Cosi vedle mě se lehce pohnulo a já si najednou uvědomil, že na velké části mého těla leží zátěž. I když… zátěž. Mě to nezatěžovalo. Spíše mě příjemně hřála nahá pokožka na té mé.
Pomalu, líně jsem otevřel oči. Závěsy byly zatažené, přesto však v pokoji již nebyla dokonalá tma. Lehce jsem nadzvedl hlavu, přestože tato poloha nebyla zrovna nejpohodlnější vůči mému krku. Přesto za to stála. Za pohled na mého rozkošného bratříčka, jak spokojeně oddechuje na mé hrudi, s nohou přehozenou přes mé boky a rukou přes můj pas. Vlastně si mě touto pozicí trošku přivlastňoval, ale já mu to neměl za zlé. Vždyť i já jsem ho jednou rukou pevně objímal!
Nechal jsem svou hlavu klesnout zpátky do polštáře a rukou kolem Billova pasu jsem ho začal něžně hladit. Bylo to téměř automatické gesto, ale já prostě jen chtěl, aby se u mě cítil dobře. Nevěděl jsem, co bude dál, nevěděl jsem, jak to mezi námi bude. Byla to jen… vzájemná bratrská výpomoc? Nebo… předzvěst zakázaného, ale přece tak krásného vztahu? Věděl jsem, že by náš vztah byl krásný. Jak by taky nemohl být, když by vycházel z toho přenádherného, čistého citu, který jsem cítil uvnitř sebe?! A přesto… nebyl jsem si jistý, jestli to Bill bere stejně. Nevím, jestli cítí to samé, co já.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem do pokoje. Bylo v tom všechno, co jsem v tu chvíli cítil, nad čím jsem přemýšlel. Veškerá moje láska a oddanost k němu, zoufalství z neznámého, které se přede mnou rozprostíralo, i samotný strach o to, jak to s naším vztahem bude dál. Všechno to tam bylo, sklouzlo to z mého srdce do rtů, které tato dvě slova tiše vyslovily, aby se mohly zase vrátit ke mně v podobě zvukových vln v uchu.
„Taky tě miluju, Tome,“ překvapil mě ochraptělý, rozespalý hlas. Hned na to mou hruď opustila malá část závaží, a když jsem shlédl dolů, spatřil jsem dvě velké, lesklé, hnědé oči, ve kterých trůnil klid a láska. Ta vytoužená, vymodlená láska, která mě samotného ještě včera stravovala zevnitř, ale dnes už mě jen příjemně zahřívala a vyvolávala úžasné pocity. V břiše jsem cítil poletovat motýly, zřetelně jsem vnímal své poklidně bijící srdce, a hlavně jsem si užíval pocit štěstí a vědomí, že je tu někdo, kdo mě miluje stejně jako já jeho.
Nebylo potřeba víc slov. Jen jsme se k sobě naklonili a spojili své rty v něžném, láskyplném polibku. Prvním z mnoha.
Až později jsem se dozvěděl, že Bill celou dobu, co jsem se užíral svými city, cítil to samé, ale bál se se vyslovit. Stejně jako já. Až mé sténání jeho jména a křičení těch dvou osudných slov ze spaní, nás svedlo dohromady.
Jen pouhému snu vděčíme za to, že teď už se svou láskou netrápíme každý sám, ale spolu si jí užíváme plnými doušky.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
zase další skvěle propracovaná povídka od MOJÍ Sandry 🙂 jak ty to holka děláš, že napíšeš tak dokonalou a propracovanou povídku?? docela by mě to zajímalo.. taky bych to chtěla umět 🙂
tahle povídka je skvělá.. a ten tvůj názor že neumíš psát v ich formě.. houbeles.. napsala si to skvěle!!!!! takže žádný podrývání sebevědomí a vzhůru do dalších povídek 🙂 :-* ♥
Víš, pokud mi klávesnice vypoví službu, tak mi zaplatíte počítač , vy všichni úžasní spisovatelé! Vždycky z Vás tak slintám, že za chvíli budu mít na klávesnici povodeň! 😀
Tohle bylo úža ♥
Sandro, nevím, jak to děláš, ale píšeš úžasně =)♥
Tohle bylo opravdu nádherné, zvláště ta pasáž, jak se Tom probudil a Bill stál ve dveřích jeho pokoje, to jsem ani nadýchala, jak to bylo perfektní ♥
Opět se ti to moc povedlo =)
To bylo krásný…nádherně si vystihla jejich pocity, až jsem skoro přestala dýchat. 😀 😀 Vážně úžasný.
Krásná povídka:)
Úžasná!:) četla jsem ji dokola už třikrát.. Nechápu, jak můžeš tak šíleně dobře psát to, co cítí :);)
moc hezke. Libi se mi tvuj styl psani, obraty, ktere pouzivas. Krasne
další z tvých úžasných povídek 🙂 bylo to opravdu velmi povedené, krásně napsané 🙂 moc se mi to líbilo 🙂 dokonalé 🙂
To bylo krásný 🙂 …obdivuju ty, kteří dokáží takhle rozepsat pocity ostatních <3…takže je to pravda…sny se někdy vyplní ,)
Kdo je fanoušek sem!
Bože, bože, nedýýýýcham….O_O Sandraaaaaaaaa, ty ma raz zabiješ, vieš o tom? O_o Áno, vieš! Včera si ma skoro zabila s tým…však ty vieš s čím! A dnes? No ešte lepšie. A inak…ja som ti ten názov neporadila xDDD 😀 Absolútne si na to nepamätám, že by som nebola pri zmysloch? Alebo to bol ten škriatok v tvojej hlave? xDDDDD Asi ten 😀
Bolo to…dokonalé ♥♥♥ Ako všetko od teba. Normálne ako by som bola v tej miestnosti a tie pocity prežívala s Tomom. Musel byť preňho naozaj šok, že ho Bill počul…ja by som sa asi zbláznila byť na jeho mieste 😀 Oh, ale bolo to krááásne ♥ 🙂 jednoducho…čo viac povedať? 🙂 Pri konci ma opäť zamrazilo 🙂 Krásne ♥♥♥ 🙂
Teším sa na ďalšiu tvoju jednorázovku, zlato moje :-**** ♥ 🙂
PS- Alles wird gut ♥♥♥ MILUJEM!!!! :DDDDD
[11]: Alles Wird Gut ♥ miluju taky, je to moje antidepresivum ♥♥♥
[12]: Oh, áno, Jani 🙂 ja viem. Ale ja tu nehovorím IBA o tej pesničke 😉 Však zistíš časom 😉 Ja nechcem nič prezrádzať, Sandra by ma zabila 😀 …ale teš sa! 🙂 ♥♥♥
[13]: No, tak bych řekla, že je to asi i název nějaké Sandřiny nové povídky, že?
Každopádně se už těším a AWG si hned musím pustit =)
[14]: A Sandra mi písala, že si to nedomyslíš 😛 Jani, určite sa máš na čo tešiť 😉 Ja ten príbeh milujem ♥ je nezvyčajný a úplne nádherný ♥ romantický, nežný ♥♥♥ 🙂 ohhhh 🙂
[15]: já neřekla, že si to nedomyslí! já pouze řekla, že si nedomyslí, o čem to je… snad… protože to už by to nemělo cenu psát, protože by o tom věděl každej xD
a nepřeháněj! není tak jiný od mých ostatních povídek 🙂
[16]: Sandra, prečo by to nemalo cenu písať? Ja som sa strašne potešila, že si tak trochu "odbočila" a napísala aj niečo iné, než píšeš 😉 Za to som ti veľmi vďačná ♥ 🙂 Alles wird gut je proste naj naj naj naj naj naj príbeh 🙂 ♥♥♥
Možno to tak neberieš, ale je iný 🙂 Neviem, proste ho mám najradšej 😉 a to teraz neber nejak zle…proste ma ten príbeh najviac zaujal 🙂
[16]:[17]: Holky, už se o tom radši nebavte, protože já už jsem přesvědčená, že vím, o čem to bude =))
Já už prostě nevím, jak ty tvoje bezchybné a úžasné povídky komentovat!:D Asi se budu opět opakovat, ale jinak to nejde..:D Prostě úplná dokonalost a…tohle je neskutečně úžasný výtvor!!:))