autor: Bubbly
Tmu protínaly jen mdlé kužely světel pouličních lamp. Vítr mě šlehal do tváří, když jsem svižným krokem procházel městem. Odbočil jsem do další ulice. Od železných vrat mě dělí jen několik metrů. Čím blíž jsem byl, tím víc mi tlouklo srdce nejistotou. Dělám správnou věc? Doufám, že ano. Musí to být správné. Nesnesl bych pomyšlení, že by Tom umřel a já ho už nikdy neměl spatřit.
Pořád jsem se nedokázal smířit s tím, že je nad ním podepsaný ortel. Trest smrti. On sám sice řekl, že by byl ochotný zaplatit životem za to, co mi udělal, ale já jsem o tom nechtěl ani slyšet. Teď byla budoucnost víc než jen jasná. Když jsem na to jen pomyslel, draly se mi do očí slzy. Rychle jsem zamrkal, abych je rozehnal, protože jsem se přiblížil k obrovské budově. Věznice s nejvyšší ostrahou. Tady drželi Toma. Tady mi ho navždycky vezmou.
Noční hlídač, který seděl na vrátnici, se na mě překvapeně podíval. Snažil jsem se vypadat co nejnenápadněji, ale muž mě nejspíš poznal. Pohodlněji se usadil na židli a upřel na mě oči. Pohled jsem mu oplatil. Teď už se nebudu schovávat za zdí, kterou jsem v sobě držel.
„Je mi líto, pane Kaulitzi, ale návštěvy už skončily. Přijďte zítra,“ upozornil mě a chtěl zavřít okénko. Zarazil jsem ho dřív, než se stihl doopravdy pohnout.
„Prosím vás,“ promluvil jsem potichu. „Potřebuju mluvit s Tomem Trümperem. Je to důležité.“ Jen stěží jsem si vybavoval Tomovo jméno, ale bylo to teď to jediné, co mi mohlo pomoct. Pro jistotu jsem si ho napsal na dlaň, kdybych zapomněl.
„S vlastním únoscem? To je trochu podezřelé, nezdá se vám? Jak jsem řekl, je po návštěvních hodinách a navíc, vy chcete mluvit s vězněm, který se nesmí hnout z cely ani na krok.“
Strčil jsem okénkem dovnitř bílou obálku. „Jak jsem řekl, je to pro mě velmi důležité,“ zopakoval jsem svoje slova. Neměl jsem příliš mnoho argumentů, kterými bych ho mohl přesvědčit. Musel jsem doufat, že bude dost hamižný na to, aby deset tisíc euro jen do jeho kapsy stačilo.
Strážný se podíval do obálky a pak na mě. V jeho očích se zračily pochyby a nejistota. Hryzal jsem se do spodního rtu a tiskl jsem si prsty v dlani. V hlavě jsem si rychle vymýšlel další prosby, aby mě k Tomovi pustili. V kapse bundy jsem měl ještě pár tisíc, kdyby bylo třeba. Byl jsem ochotný prodat i sám sebe, abych se k Tomovi dostal.
Nakonec starší muž vydechl a strčil si obálku do kapsy. Rozhlédl se kolem sebe a pak na malý lísteček něco napsal. „Uvnitř narazíte na dalšího strážného. Předejte mu tohle. Pustí vás za vězněm. Až budete mít to důležité vyřízené, stačí jenom dát vědět. Pustíme vás ven.“
Ulevilo se mi tak, že mi srdce spadlo až do žaludku. Vydechl jsem. „Děkuju mockrát.“
Hlídač jenom mávnul rukou a otevřel mi mříž, která vedla do útrob budovy. Sevřelo se mi břicho a napadlo mě, jak se asi zachovám, až Toma uvidím. Musel jsem se několikrát nadechnout, než jsem vkročil dovnitř.
Na druhého strážného, což byl zavalitý muž, kterému mohlo být kolem čtyřiceti, jsem narazil hned za rohem. Zřejmě byl už informován, protože se mě na nic neptal. Předal jsem mu lístek a on mě odvedl do jakési místnosti bez oken. Jen dveře, stůl, dvě židle a jedna kamera v rohu místnosti. Strážný mě poprosil o chvíli strpení a zabouchl za mnou dveře. Zůstal jsem v místnosti sám. Pocit stísněnosti mě přepadl okamžitě. Vrátily se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem byl několik prvních dní zavřený ve srubu, a všichni šli proti mně.
Obešel jsem místnosti dvakrát, několikrát jsem se podíval do oka kamery. Byl jsem nervózní, mačkal jsem si ruce, nervózně jsem si popotahoval tričko pod bundou, pohrával jsem si se zipem. Nevydržel jsem ani minutu sedět.
Když cvakl zámek ve dveřích, nervózně jsem nadskočil. Bylo to skoro jako před těmi několika dny, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem se odtud mohl dostat, a vězněným byl někdo jiný. Jakmile se Tom objevil ve dveřích, zůstal jsem zkoprněle stát. Strážný ho dovedl doprostřed místnosti a podíval se na mě, jako kdyby očekával, že řeknu, že tohle je ten správný vězeň.
„Sundejte mu pouta. Prosím,“ řekl jsem pevným hlasem a díval se na Tomovy ruce. „Nebudou nutná.“
Strážný se ošil. „Pane Kaulitz, máme tu pravidla, která-„
„Sundejte mu ty pouta!“ zvýšil jsem hlas.
Pro druhé už mě poslechl a odemkl Tomovi náramky. Sledoval jsem, jak je sundal a otočil jsem se ke dveřím. Několika kroky jsem ho doběhl. Položil jsem mu ruku na rameno. „Mám ještě jednu prosbu,“ naklonil jsem se k němu a pošeptal jsem mu svoje přání do ucha. „Prosím.“ Dodal jsem slušně.
Strážný zvedl obočí. „Myslíte to vážně? Chcete s ním zůstat bez dozoru? Vždyť on vás unesl a mohl vás zabít, jako ty dva muže ve srubu!“
„Jsem si toho vědom,“ přikývl jsem. „Ale věřte mi.“ Vytáhl jsem z bundy druhou obálku s penězi a dal jsem mu jí. „Moc mi na tom záleží.“
Strážný si ode mě vzal obálku a přikývl. „Pokud se něco stane, padne to na vaši hlavu, pane.“
„Já vím.“
Strážný vydechl, ostře se podíval na Toma, který si třel zápěstí, a bez dalšího slova odešel. Chvíli jsem se díval na zamčené dveře a pak jsem se otočil. Tom stál přede mnou ve svém obvyklém obrovském oblečení a tvářil se překvapeně. Zvedl jsem jedno obočí, čímž jsem dal najevo otázku, proč je tak zaražený z toho, že mě vidí.
„Nečekal bych, že za mnou přijdeš až sem,“ odvětil a přimhouřil oči. „Doufal jsem, že mě tady nebudeš chtít vidět.“
Sklopil jsem hlavu. Prameny vlasů se mi zhouply přes obličej. „Slyšel jsem o tvém trestu.“
„Věděl jsem, že se to stane,“ řekl Tom bez jakékoliv emoce. Zdálo se, že je mu to snad jedno, že umře. Že ho zabijí za to, co vlastně ani neudělal.
Podíval jsem se na něj a oči mi zvlhly. „Tobě je to snad jedno?“ zvýšil jsem hlas. „Tome, oni tě zabijí! Ty umřeš a je ti to jedno!“ Čím víc jsem křičel, tím víc slz se objevovalo za mými víčky, až jsem přes ně viděl celý svět jako pod hladinou vody.
Tom ke mně přiskočil a objal mě.
„Bille, šššt, nekřič. Neplač,“ pohladil mě po vlasech. Pevně mě stiskl kolem ramen. Zabořil jsem obličej do mikiny a snažil se potlačit svoje vzbouřené pocity. Nebyl jsem tady, abych probrečel celou tu dobu, kterou s ním můžu strávit.
Utřel jsem si oči a podíval jsem se mu do obličeje. Prsty jsem se dotkl jeho tváře a pokusil se o slabý úsměv. Tom mi ho oplatil. Povzbuzoval mě a jemně si pohrával s prameny mých vlasů. Na chvíli jsem sklopil hlavu, a když jsem se na něj znovu podíval, jeho pohled byl čím dál něžnější.
„Upřímně, Bille, proč jsi přišel?“ zeptal se mě skoro šeptem.
„Chci to říct něco, co jsem ti neřekl, když jsem byl zavřený v tom srubu. Každý den mě ta slova pálila na jazyku, ale měl jsem strach ti to říct.“
„A teď už nemáš?“
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou.
Usmál se. „Tak ven s tím.“
Díval jsem se mu do očí a konečky prstů jsem hladil hranu jeho čelisti, pořád dokola. „Tome, miluju tě,“ zavrněl jsem potichu a sledoval jsem jeho reakci.
Sledoval mě, nehnul ani brvou a chvíli se zdálo, že o mých slovech přemýšlí. A pak si mě najednou přitáhl tak blízko k sobě, že mě skoro dusil. Jeho rty se přitiskly na moje tak vášnivě, že mě to nutilo zalapat po dechu, ale polibek jsem mu se stejnou vášní oplácel.
Povalil mě na stůl a několika pohyby ze mě stáhl bundu a tričko. Tentokrát jsem se nebránil, neměl jsem se čeho bát, věřil jsem tomu, že Tom by mi neublížil. Nechával jsem se laskat jeho rty, nechal jsem se dotýkat jeho dlaněmi po celém těle, zatímco jsem svlékal jeho dlouhé tričko. Když se mi naskytl pohled na jeho dokonalé tělo, jen jsem zasténal. Prsty jsem obkroužil každý jeho sval, jeho kůže pálila do té mojí.
„Bille, víš jistě, že tohle chceš.“
Přimhouřil jsem oči. „Je to jediná věc, která mě s tebou spojí navždycky,“ vydechl jsem mu na rty a znovu jsem ho políbil. Jazykem jsem obkroužil jeho spodní ret a jemně jsem ho skousl. To blaženě zavrněl a rukou se dostal pod moje kalhoty. Jen po jediném dotyku jsem mu odhodlaně patřil. Jedině Tom se mě uměl dotýkat s láskou a nezkrotnou touhou.
„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha a znovu mě políbil na rty. Pevně jsem ho jednou rukou objal kolem krku, zatímco druhá se dostávala pod jeho obrovské džíny.
Vzal si moje tělo i mojí duši. Oddal jsem se mu celý, pronikal mnou tak hluboko, cítil jsem jeho dotyky až u srdce. Svíjel jsem se pod jeho tělem, chtělo se mi slastně křičet. Nechával jsem ho, aby si se mnou hrál, když si mě bral. Laskal mě na kůži a každý jeho pohyb mě neuvěřitelně dráždil. Tiskl jsem se k němu, abych ho mohl cítit ještě hlouběji.
„Jsem jenom tvůj, Tome,“ zasténal jsem hlasitě.
Přiblížil rty k mému uchu. „Já vím, že jsi.“
Moje boky byly harmonicky sladěné s jeho pohyby, když do mě pronikal hlouběji. Zakláněl jsem hlavu, vzdychal jsem a stejně tak jsem naslouchal jeho sténání. Rty měl přitisknuté u mého krku, vydechoval mi do kůže. Mezi prsty jsem tiskl jeho vlasy a vycházel jsem mu vstříc. Najednou jsme byli jako jedno tělo a jedna duše.
Na vrcholu slasti a rozkoše jsme se ocitli ve stejnou chvíli. Oba dva jsme skoro křičeli, prohýbali se v zádech, Tom se nade mnou vypínal. Mravenčilo mi celé tělo, v žaludku jsem měl roj motýlů, který poletoval jako splašení. A ten pocit odezněl s myšlenkou, že tohle bylo poprvé a naposledy, co jsem Toma miloval a co on miloval mě.
Pomalu jsme se oblékli, místnost byla tichá, až to bylo nepříjemné. Když jsme na sobě měli oblečení, Tom se ke mně otočil.
„Mám na tebe prosbu, Bille,“ vzal mě za ruce a přitiskl si je k tvářím. Přitom pohybu zavřel oči a chvíli jen vnímal moji kůži na své. Když se na mě podíval, jeho pohled nevěstil nic dobrého. „Musíš mi něco slíbit.“
„Říkal jsi prosbu, ne slib,“ odvětil jsem.
Dělal, že mou poznámku přeslechl. „Slib mi, že se v den mojí smrti neukážeš. Já nechci, abys to viděl.“
„Co?“ vyjekl jsem zděšeně.
„Slib mi to, Bille. Dělej. Já tě o tom žádám,“ naléhavě se na mě podíval.
Díval jsem se na něj, vzduchu se mi nedostávalo. Hrdlo jsem měl stažené a břicho sevřené. Proč to po mně chce? Znovu se mi chtělo plakat.
„Bille, dělej! Prosím, slib mi to!“ zakřičel na mě a zatřásl mnou.
Najednou jsem ten tlak nemohl vydržet, všechno na mě dolehlo jako velká lavina. „Slibuju!“ vyjekl jsem a hned jsem toho jediného slova litoval…
autor: Bubbly
betaread: Janule
to snad ne! On nemůže umřít.. nenene…. Bille, dělej něco! cokoliv…..
A co ta kamera…??!!
To je v háji, já jsem doufala, že Bill má nějaký super plán a on zatím…
Nechápu, proč Bill nejde na policii a všechno jim neřekne, to přece není normální, hrozně mě to štve =(
Ale ta milostná chvilka mezi nima byla opravdu krásná ♥
Stejně pořád doufám, že se Tomovi nic nestane…
ach… mě se chce vážně brečet… to nesmí… Tom nemůže umřít, to nejde… 🙁
Sorry za slovník ale do ryti Bill mysli chod na policiu a vysvetli im ako to bolo, nedov aby Toma zabilo to nesmu prosím.
Já u,vůbec newím co mám napsat .. prostě čekala jsem všechno ale ne tohle .. noo jinak moc hezký
jestli to dopadne špatně…tak nevim co ale prostě se to stát nesmí:( však Bill určitě něco chytrýho vymyslí a pak spolu budou už napořád 🙂
Néé on nesmí umřít..brečim tady jako mimino!!!To se nesmí stát!!!Jinak budu pořádně nasr..ááá !!! 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁 🙁