autor: Saline A.
„On mi vůbec nevěřil, Tomi!“ pevněji jsem v dlaních sevřel hrnek s čajem a zavrtal se do sedačky.
„Já vím, Billy, já vím a hrozně mě to mrzí,“ stiskl mi stehno a hlavu schoval do důlku mého ramene.
„Poprvé se svěřím někomu jinému než tobě, a on mi nevěří… Ale neomlouvej se, není to tvá vina, Tomi. Prostě na to budu sám, jako doteď,“ pohladil jsem ho po tváři.
„Ne, nebudeš na to sám. Jsem tu já a já tě nikdy neopustím!“
„Ehm, nazdárek, lidi!“ ozvalo se za námi s rozpačitým smíchem a my se tím směrem okamžitě otočili. „Okey, budu to respektovat, ale muckání si prosím nechtě, až vás neuvidím, jo?“
„Děkuju, Gustave,“ zářivě jsem se usmál a vstal, abych ho mohl obejmout.
„Fajn a teď mi řekni, co se děje mezi tebou a Davidem.“
„Myslím, že si zasloužíš znát pravdu,“ s povzdechem jsem kývnul. „Posaď se, je to dlouhé vyprávění…“
* ♥ *
„No do háje, jak to, že jsem si ničeho nevšiml?!“ nechápavě se na mě Gustav otočil.
„Neplýtval jsem signály, které by to potvrzovaly. Každopádně, co je hlavní, je, že jsem byl dnes na policii a ten muž mi očividně vůbec nevěřil,“ povzdechl jsem si. „Nedivil bych se, kdyby s ním měl co dočinění v přátelském slova smyslu,“ pohledem jsem zamířil k Tomovi.
„Jestli se s Davidem zná, tak teď rozhodně nejsme v bezpečí, protože David je pomstychtivá svině,“ kývnul Tom s naprostou samozřejmostí a vstal, aby mohl začít nervózně pochodovat po pokoji.
„Chápu, musíme zmizet,“ zamumlal jsem.
„Ještě dnes, Bille.“
„Jdu nám sbalit věci,“ pousmál jsem se na Gustava a šouravým krokem se vydal do svého bývalého pokoje, předělaného na nynější šatnu.
Vytáhl jsem dva obrovské kufry, a co nejrychleji tam začal házet oblečení. Nevěděl jsem, jak dlouho bude trvat, než budeme v bezpečí, pokud tedy vůbec někdy budeme. Narval jsem tam všechno, co jsem považoval za důležité, plus ještě několik věcí, které pro nás s Tomem mají citovou hodnotu, a podle toho, kde to nakonec zakotvíme, si příležitostně necháme zbytek poslat.
Díval jsem se na ty dva kufry a nedokázal uvěřit, že jsem tam nacpal sedm let našeho života. Vážně byl tak prázdným, jakým se teď zdá být?
Když jsem se nad tím hlouběji zamyslel, musel jsem uznat, že prázdný vážně byl. Potáceli jsme se od jednoho mrtvého bodu ke druhému a na skutečný život nám nezbyl čas ani chuť. To pravé, co jsme s Tomem potřebovali, ten správný impuls, přišel teprve před necelými čtyřmi měsíci, prvním nesmělým polibkem.
„Bille? Auto je tady,“ zašeptal do šera pokoje Tom.
„Nepojedeme naším?“ překvapeně jsem vydechl.
„Ne, dá se vyhledat policejním systémem.“
„Aha… Dobře,“ lehce jsem kývnul a rozhlédl se pokojem.
„Aha… Dobře,“ lehce jsem kývnul a rozhlédl se pokojem.
„Spolu to zvládneme, Billy,“ jemně mě políbil na krk.
* ♥ *
„Děkuju za všechno, Gustave. Zavolám ti hned, jak to půjde, ano?“ se slzami v očích jsem pevně objímal Gustava.
„Dávejte na sebe pozor,“ opětoval mi objetí a pak krátce objal i Toma.
„My budeme v pořádku, ale ty si dej pozor ohledně Davida!“ okamžitě ho Tom pokáral.
„Buď si jistý, že nakonec to budete VY, kdo z toho vyjde jako vítěz.“
„Bylo by to hezké,“ pousmál se Tom. „Musíme jít. Ozveme se ti!“ rychle mě strčil do taxíku, když řidič netrpělivě zatroubil a spěšně mu zamával.
„Kam jedeme, Tomi?“ zarazil jsem si čepici hluboko do obličeje, aby řidič neměl šanci mě poznat, přestože to bylo velmi nepravděpodobné, a schoulil se mu do náručí.
„Do bezpečí, miláčku,“ vtiskl mi jemný polibek do vlasů a pevně mě objal kolem ramen.
* ♥ *
Když jsem se druhý den ráno vzbudil, všude kolem mě panovalo bílo. Všude kolem mě byly desítky centimetrů sněhu, přičemž z nebe se sypal další.
Nevěřícně jsem vstal z postele (Kdy jsem do ní došel?!) a přišel k obrovským, vánočními ozdobami orámovaným oknům a zíral na sněhem zasypanou krajinu.
„Líbí se ti tu?“ nečekaně se ke mně přitulil Tom a já úlekem nadskočil.
„Kde to jsme?“ proplet jsem s ním prsty, kterými mě hladil na bocích.
„Pegnitz. Menší město, tenhle dům patřil Gustavově babičce, už dlouho tu nikdo nebyl.“
„Ne? Tak kde se tu vzaly ty vánoční ozdoby?“ nechápavě jsem nakrčil obočí a pohledem pohladil malého andílka nalepeného na okně.
„V noci jsem nemohl spát a našel jsem několik krabic s vánoční výzdobou, včetně stromečku. Sice umělého, ale už je v obýváku, ozdobený. Vím, jak miluješ Vánoce a nechtěl jsem tě o ně připravit,“ usmál se a pevněji mě objal.
„Miluju tebe, Tomi,“ otočil jsem se čelem k němu a pevně ho objal. „Děkuju za všechno.“
„Pro tebe cokoliv,“ usmál se a jemně mě políbil.
„Jak dlouho tu zůstaneme?“ s povzdechem jsem se o něj opřel a znovu se zadíval z okna.
„Jen na Vánoce, pak pojedeme dál. Musíme co nejdál od Davida,“ pohladil mě po vlasech a jemně mě do nich líbal.
„Skončí to někdy?“ tiše jsem zamumlal.
„To nevím…“
* ♥ *
Naštvaně jsem se přehraboval ve svém kufru, v pravděpodobně marné snaze najít tam dárek určený pro Toma. Zatímco on se dole patlal s večeří, já tu rozhazoval věci na všechny strany, přestože zítra už to bude muset být zase poskládané. Skvělé.
Znovu jsem se zoufale rozhlédl, když mou pozornost upoutala malá krabice s dopisy od mamky. S nadějí jsem se k nim rozběhl. Ve chvíli, kdy jsem v ní spatřil dvě malé krabičky, jsem nevěděl, jestli si mám nafackovat za mou hloupost nebo úlevou téměř plakat. Kam jinam bych to mohl dát, než tam, kam mi Tom NIKDY neleze?
On moc dobře ví, co pro mě ty dopisy znamenají a úzkostlivě dodržuje mé soukromí ohledně toho, za což si ho neskutečně vážím.
S letmým úsměvem jsem krabici znovu zavřel a i s dárky seskákal ze schodů dolů, dárky pokládajíc pod stříbrně ozdobený stromek, a následně jsem odcupital k Tomovi.
„Jak jsi na tom, zlato?“ políbil jsem ho na tvář a uždíbnul si kousek jakési ryby.
„Do pěti minut to bude,“ zářivě se usmál. „Jak to vypadá v ložnici?“ s úšklebkem mě štípnul do boku.
„No…“ se smíchem jsem jeho ruku odstrčil. „Myslím, že večer si mě moc neužiješ.“
„Kdes to nakonec našel?“
„V krabici s dopisy od mamky,“ pousmál jsem se.
„To je celkem logické, tam ti nikdy nelezu,“ uznale pokýval hlavou.
„Vážně? A kde byl pan Chytrý a Logický před dvěma hodinama?“ ušklíbnul jsem se.
„Pan Chytrý a Logický si hrál na šéfkuchaře, aby si pan Zapomětlivý a Chaotický mohl napucnout bříško,“ se smíchem mě kousnul do ucha. „Tak pojď, najíme se a půjdeme ke stromku,“ s úsměvem mě postrčil ke stolu, na který vzápětí přistála i štědrovečerní večere.
* ♥ *
„Jak jsi věděl, že…?“ nechápavě jsem na Toma kulil oči a zíral na lahvičku parfému, který jsem si chtěl při nejbližší příležitosti koupit.
„Nevěděl,“ krátce se zasmál. „Ale voněla mi a dokonale se k tobě hodí,“ usmál se a odhrnul mi pramínek vlasů z čela. „Ještě tam máš něco,“ dodal.
„Vážně? Ničeho jsem si nevšiml,“ zamračil jsem se a strčil pod stromek celou hlavu, až dokud jsem si nevšiml malé krabičky.
Opatrně jsem ji otevřel a ve chvíli, kdy mé oči spatřily stříbrný náramek s „destičkou“,
na níž bylo francouzky napsáno „Navždy“, propukl jsem v hurónský smích.
na níž bylo francouzky napsáno „Navždy“, propukl jsem v hurónský smích.
„Co je?“ nechápavě na mě Tom zíral.
„Otevři to,“ podal jsem mu jeden dárek ode mě, ve kterém byl úplně stejný náramek. Když to Tom zjistil, začal se smát se mnou. „Náramek se srdíčky se k tobě nehodí, tak jsem vzal tenhle. To se nám povedlo!“
„Alespoň je vidět, že k sobě patříme,“ políbil mě.
„Ještě tam máš jeden dárek,“ namítal jsem, když všechny dárky odsunul a položil mě na zem.
„Jsou tam hodinky, děkuju,“ líbnul mě na krk. „Viděl jsem tě v krámu,“ vysvětlil mi to vzápětí a začal ze mě stahovat oblečení. „Měl jsi na sobě mít mašli, kompletně bych tím potvrdil to, že se teď chystám rozbalit ten nejúžasnější dárek,“ slabě zasténal, když mi tričko kamsi odhodil a jemně skousnul mou bradavku.
„Miluju tě!“ sténal jsem mu do ucha pořád dokola, když nás oba zbavil oblečení a pomalu do mě vnikal.
Milovali jsme se líně, mazlivě, maximálně jsme si užívali naši vzájemnou blízkost a věděli jsme, že to jsou naše nejkrásnější Vánoce.
autor: Saline A.
betaread: Janule
To byla krásná idylka, ale obávám se, že to bude takové to ticho před bouří…
Myslím, že David už určitě něco podniká =(
Když jsem to tak četla, strašně se mi zastesklo po Vánocích a sněhu, ach jo =)
aspon maj ted klidek a pohodu. Ale nevim proc mi tam nesedi Gustav. Mam z nej divnej pocit
Och tak toto bol fakt pekný diel 😀 myslím hlavne ten vianočný koniec :D… ale som rada že sa Bill s Tomom konečne spakovali a odišli do bezpečia aj keď si myslím že Davida čoskoro zase uvidia… a tiež mám z Gustava čudný pocit ale myslím si že mu krivdím tak neviem potom :D… som z neho zmätená 😀