Eternity 50.

autor: Neilinka & Cerike

Odpuštění

Bill

Okamžitě se na mě otočil. Oslovil mě a nádherněji než kdy předtím mi řekl, že mě miluje. Moje nedávná minulost mě sžírala zaživa a já mu konečně musel říct, o co tady šlo. Zasloužil si to, musel vědět pravdu, aby mi mohl možná někdy odpustit. Ale především já sám bych s tím nedokázal žít.

„Musím ti něco říct.“ Musím. Hned teď.

Ujišťoval mě, ale byl jsem si jistý, že dokud to všechno neuslyší a nevstřebá, nemůžu mu věřit. Kdyby tohle zjistil kdokoliv jiný, určitě by mě s pomocí sestry vykopal z pokoje.  

Začal jsem. Mluvil jsem a mluvil a s každým slovem mi bylo líp a s každým pohledem na Toma zase hůř. Vnímal jsem jeho jemné posunky v obličeji, to, jak přijímá, že jsem ho podvedl a choval se, jakoby nic.  

Vteřiny ticha, které  po mém proslovu nastaly, mě málem stály srdeční infarkt. Šílel jsem strachy, co mi odpoví. Takhle jsem se nebál ani o svůj vlastní život. Vlastně, on byl můj život, takže ten strach v takové míře byl oprávněný. Miloval jsem ho. Byl jediný, koho jsem miloval víc než sebe.  

Sledoval jsem, jak si postupně  sedá, už jsem se připravoval na to, že mi z posledních sil dá pěstí a vyhodí mě osobně, ale nestalo se tak. Klekl si. Klekl, jako při žádosti o ruku.

„Miluju tě a navždycky budu.“ 

Znělo mi to v hlavě pořád dokola. Zalapal jsem po dechu a propadl v téměř hysterický pláč. Klekl jsem si k Tomovi na zem a v objetí jsme tam byli na tvrdé, chladné nemocniční podlaze. I přes ohromnou bolest v celém těle jsem se nikdy necítil líp. Odpustil mi.  

S celýma mokrýma očima jsem si ani nepředstavoval, jak právě vypadám. Podíval jsem se Tomovi přímo do očí. Jemnými polibky jsem zahrnoval celý jeho obličej a krk. Stále jsem mu do ouška šeptal omluvy a nechal protékat další slzy. Uvědomil jsem si, jak moc pro mě Tom znamená. Nemohl jsem pochopit sám sebe, jak jsem mohl být tak hloupý a znovu se nechal ovlivnit a zlákat k „omamným látkám, lidem“… říkejte tomu, jak chcete.

„Už tě nikdy nezklamu. Slibuju.“

Jen přikývl a držel mě v náručí.  

Sestřička málem zešílela, když nás našla, ale my se jen potutelně usmívali. Bohužel nás musela rozdělit, ale to až po dlouhé době. Lékaři nás oba napomenuli a dali nám něco, abychom se trochu prospali. Šel jsem spát s klidem na srdci, na duši i na těle. Věděl jsem, že všechno bude dobré.