autor: LadyKay
„Matka mě vydědí, jestli z toho podělanýho dějepisu propadnu.“ Bill právě schytal další pětku a profesorka mu přirozeně s hranou lítostí nezapomněla připomenout, že jestli to takhle půjde dál, bude nucena ho v pololetí hodnotit stupněm ‚nedostatečný‘. Jen při představě matčiny reakce se mu sevřel žaludek. Nejenže by mu začala do hlavy vtloukat, že by místo poflakování venku mohl vzít učebnici a aspoň jedinkrát se připravit na hodinu, ale ještě by mu zkazila celé prázdniny. Hezky mu týden začínal.
„Prosím tě, naučíš se na příští test, necháš se vyzkoušet, pak uděláš referát a stará tě rupnout nenechá.“ Mávl nad jeho obavami rukou Andreas. Jemu se to řekne, dějepis mu šel sám od sebe. Jenže Bill nebyl schopen do hlavy nacpat všechna data a zapamatovat si, co se kdy odehrálo, kdo s kým bojoval. Jednak neměl paměť na čísla a jednak mu přišel dějepis nezajímavý. Nechápal, k čemu mu bude dobré zabývat se minulostí. Vždyť byla mrtvá, nudná, šedá. Bill byl člověk, co neřešil minulost ani budoucnost, pro něj byla nejdůležitější přítomnost, i když ta mu v poslední době naháněla strach.
„Posaďte se.“ Chlapci měli štěstí. Několik málo chvil na to, co usedli na svá místa, do třídy nakráčela profesorka. Bill si na lavici položil mikinu a chystal se jako tradičně tuhle hodinu prospat. Nemusel si dělat výpisky, protože se vždycky našel někdo, kdo mu je víc než ochotně půjčil.
„Zase snůška keců.“ Zhodnotil situaci blonďák sedící po Billově boku, když přečetl nápis na tabuli, jenž přítomných oznamoval, o čemže bude dneska řeč. Sociální adaptace. Bill se podíval na profesorku, již nesnášel. Viděl, jak se její ústa pohybují, sledoval gestikulaci a mimiku obličeje, ale neslyšel ani slovo z toho, co říkala. Důvodem chlapcovy averze vůči ní byl předmět, který vyučovala. Psychologie. Ta samá psychologie, jež mu vzala tátu. To kvůli ní na něj neměl čas. Profesorka Halfingová mu navíc otce silně připomínala. Používala stejný tón, jímž mluvil. Tvářila se občas jako Jörgen, a dokonce stejně gestikulovala.
Černovlásek se zahleděl z okna a začal přemítat o tom, co podnikne odpoledne po škole. Domů se mu vůbec nechtělo. Byl tam on. Přišel mu neuvěřitelně vlezlý, stále za ním chodil a vynucoval si jeho pozornost, přičemž mu vůbec nedocházelo, že Bill o jeho přítomnost nestojí. Nemohl uvěřit tomu, že od jeho příjezdu uplynuly teprve dva dny. Pouhých osmačtyřicet hodin, což znamenalo, že dvanáct dní je ještě před nimi. Čas se strašně vlekl a v blízkosti Toma se snad ještě zpomaloval. Z počítání, kolik nekonečných minut bude muset strávit v blízkosti svého nesnesitelného sourozence, jej vytrhl profesorčin naštvaný hlas.
„Kaulitz opět nedává pozor.“
„Dávám.“ Opáčil Bill a pokusil se usmát.
„Ano, tak co jsem tedy říkala?“ A byl v koncích. Neměl sebemenší ponětí, o čem po celou dobu mluvila. Téma sice bylo na tabuli, ale moc mu nepomohlo. Je to široký pojem a musel by mít sakra velké štěstí, aby se trefil do toho, o čem byla řeč. Stejně jako on nesnášel profesorku, nechovala ani ona zrovna velké sympatie k němu. Vadilo jí jeho příliš sebevědomé vystupování a laxní přístup ke všemu, nejen ke škole. Nepopuzoval by jí ani tak chlapcův nezájem o předmět jako spíše způsob, jímž dával nezaujetí najevo. Říkal si o trest.
„Kaulitzi, z vašeho chování usuzuji, že zřejmě máte dojem, že látku vysvětluji nezáživně, tudíž příště dostanete příležitost předvést mi, jak bych měla vyučovat. Tématem další vyučovací hodiny bude,“ profesorka očima přejela okruhy probíraného učiva a znovu vzhlédla k chlapci, „duševní poruchy. Ty rovněž souvisí se sociální adaptací, o níž tu celou dobu hovořím a jíž jsem vás očividně moc neoslovila. Já i vaši spolužáci se budeme těšit na příští hodinu pod vaší taktovkou. A měl byste si dát záležet. Látku, již nám vysvětlíte vy, znovu probírat nebudu.“ Poslední slova zanikla ve školním zvonku, který ohlašoval konec hodiny. Přestože ostatní spolužáci se hrnuli ke dveřím, Bill zůstal sedět na místě. To je snad naschvál! Nikdo nedával pozor, nikdo. Někdo si maluje, další poslouchá hudbu, jiný si čte pod lavicí, ale potrestala jenom jeho. Nespravedlnost!
~*~
„Bill Kaulitz je doma!“
„Neřvi jak pavián.“ Prskl Bill, když se zouval. Jen co otevřel dveře, byl naštvaný. Stačil mu k tomu jediný pohled do jeho kamenné tváře. Vůbec se mu domů nechtělo. Dnešní den byl už tak jednou velkou katastrofou. Pětka z dějepisu, o níž se matka za žádnou cenu nesmí dozvědět, pak průšvih v psychologii, jenž znamenal práci navíc, a nakonec Tom. Když znovu vzhlédl k bratrovi, na okamžik ztratil řeč. Poprvé spatřil změnu v jeho tváři. On se usmíval, ústa byla zvlněná do úsměvu. Billova němota trvala do doby, než si uvědomil, čemu se vlastně směje.
„Netlem se mi.“
„Bill Kaulitz řekl vtip.“
„Neřekl, blbče.“ Netušil, co mu přijde tak směšného na spojení ‚řvát jako pavián‘. Nebylo to vtipné vůbec, ale Tom se tvářil, jako by to byla ta nejsrandovnější věc, kterou kdy slyšel. Bill nedovedl pochopit, že jeho sourozenci přijdou vtipné i věci, které ostatním nepřipadají. Dokázalo jej rozesmát i jedno jediné slovo, na němž ostatní neshledali nic humorného.
„Bill Kaulitz je vtipný.“ Konstatoval Tom pedantským tónem, jenž nepřipouštěl žádné námitky. Jeho mladší bratr jen zavrtěl hlavou. Právě zažil další moment, kdy absolutně netušil, co se mu honí hlavou.
„Máma je doma?“ Prohodil, když vycházel schody nahoru. To, že ho následuje, bylo víc než jasné. Stal se jeho stínem, neoddělitelnou součástí.
„Neříká se máma, ale matka.“ Byl vzápětí opraven Tomem.
„Je doma nebo ne?“ Zavrčel, když otvíral dveře a odhazoval tašku k posteli. Odpovědi se mu ale nedostalo. Myslíc si něco o cvokovi, rozepnul zip u mikiny, již přehodil přes opěradlo židle, na níž se následně usadil. Než zapnul laptop, zkontroloval, kde se nachází Tom. Spatřil jej usazeného na posteli s nepřítomným pohledem. Sám sebe se ptal, proč se bratr prostě nesebere a nejde se dívat na televizi, když vidí, že nemá zájem se s ním vybavovat. Tom to ale nikdy neudělal a Bill věděl proč, nebo se spíše domníval, že ví. Vinil jej z toho, že mu to dělá schválně a nedocházelo mu, že jediným důvodem, proč Tom i přesto, že se s ním nebaví, setrvává v místnosti, bylo, že chtěl být u Billa.
„Hrabe ti?“ Ohnal se černovlasý chlapec, když ucítil, že se někdo dotýká jeho vlasů, jejichž úprava mu ráno zabrala skoro hodinu času. Byl to on. Tom se rozhodl splnit si sen a dotknout se okrasy svého sourozence. Využil tak Billovy nepozornosti a jen konečky prstů se dotknul bodlin na jeho hlavě. Víc nestihnul, dvojče mu totiž víc nedovolilo.
„Jsi lví král.“
„Děláš si ze mě prdel?“ Bill pochopil poznámku jako urážku, další pokus o zesměšnění svojí osoby. Tak ale myšlena rozhodně nebyla, to jen on nebyl schopen rozluštit skrytý význam, jenž v sobě Tomova slova ukrývala. Kvůli svojí vztahovačnosti a zarytému přesvědčení o tom, že mu chce jen škodit, nemohl spatřit ten lesk v jeho očích a i změna výrazu jeho tváře zůstala bez povšimnutí. „Vypadni! Slyšíš?! Ven z mého pokoje!“
Tom těkal očima kolem sebe, ale nakonec přece jen udělal, co se po něm chtělo. V podstatě vždy plnil, co mu bylo řečeno. Když udělal, co se řeklo, nikdo nekřičel a byl i pochválen. Ovšem dvojče ho mátlo, křičelo i tehdy, když splnil jeho prosby nebo spíše příkazy. Žádná pochvala, žádná odměna.
Bill osaměl a dosedl zpět na židli. Chvíli jen zíral před sebe, ale pak zapnul laptop, a přestože si byl vědom toho, že by si měl začít shromažďovat informace do psychologie, zapnul si chat a mávl nad tím rukou. Času dost, zvládne to za jedno odpoledne. Měl teď mnohem lepší program, než zabývat se nějakými pindy.
~*~
„Nedělej se.“ Drcnul Andreas do svého kamaráda loktem. Každou středu chodívali po škole do místní kavárny. Byl to jakýsi jejich rituál, ovšem dnes ho hodlal jeden z nich porušit. Bill musel odmítnout. Jeho profesorka na dějepis ho sice v pondělí pokárala před celou třídou, což by přežil, ale nestačilo jí to, takže nelenila a podělila se o svoje obavy o jeho prospěch i s chlapcovou matkou. Simone mu včera od chvíle, co přišel domů, domlouvala a ve finále mu dala domácí vězení. Bill by za normálních okolností neposlechl, ale měl strach o New York. Dík němu ho měla v hrsti a musel dělat, co mu přikázala.
„Ne fakt, já jít nemůžu. Něco už mám…“ Zalhal a přibouchl dvířka od skříňky. Andy mu to očividně nevěřil, alespoň se tvářil, že mu nevěří ani slovo.
„Tak jdete nebo co?“ Zahulákal na ně Hans.
„Bill má asi rande.“
„Nemám, tupče.“ Bránil se Bill proti Andreasově narážce a drcnul do něj. Mnohem raději by měl rande s nějakou stupidní nánou, klidně by i zůstal po škole. Všechno by bylo lepší než odpoledne strávené s Tomem a matčin dohled, že se připravuje do školy.
„Nekecej! Která je ta šťastná?“ Dobíral si jej Klaus, poslední z party. Všichni se jako na povel rozesmáli. Všichni až na Billa. Jindy by se možná po čase začal smát s nimi, ale v posledních dnech mu vůbec nic vtipné nepřipadalo.
„Jste idioti.“ Prošel kolem svých kumpánů a zamířil ke vchodu. Vypálil z něj jako raketa, ale vzápětí zůstal stát na místě jako opařený. On snad špatně viděl.
„No ne, tak ne šťastná, ale ten šťastný. No, Bille, že ses nepochlubil.“ Rýpnul si do něj Hans, když se jim podařilo kamaráda dostihnout a zjistili, na kom spočinul jeho pohled. Bill by se nejraději stal neviditelným. Zoufale se rozhlížel kolem sebe, všude byli jeho spolužáci. Lidé, co jej považovali za hvězdu, co se s ním chtěli kamarádit, jenže teď byla jeho popularita ohrožena. Ztrapní ho, má tu obrovské obecenstvo. Přece by si tu příležitost nenechal ujít. Odhodlaný jeho záměry překazit, vykročil kupředu, nereagoval na Andreasovo zmatené volání, aby na něj počkal. Nemohl čekat.
„Co tu do hajzlu děláš?“ Spustil hned, co se ocitl tváří v tvář bratrovi, který postával u zábradlí a díval se na školní budovu.
„Přišel jsem.“ Zněla odpověď.
„To vidím. Co tu chceš? Hodláš mě zesměšňovat? Chceš mě shodit před spolužáky?“
„Chtěl jsi, abych přišel.“
„Já? Tobě hráblo, ne? Nikdy bych se neprosil, abys na mě čekal před školou.“ Billem cloumal vztek, ale přesto se snažil ovládat a moc nekřičet. Nechtěl, aby někdo zaslechl byť jen úryvek z jejich rozhovoru.
„Ráno jsi chtěl.“
„Ty jsi… Sakra!“ Teprve v tomhle momentě mu došlo, že ráno při odchodu pronesl k Tomovi „a nechtěl bys mi třeba přijít naproti“, na což mu odvětil, že by mohl. Jenže on to myslel ironicky, neprosil se, aby to doopravdy udělal. Vztek vystřídalo zoufalství. Byl zoufalý ze svého bratra. Do puntíku plnil, co se mu řeklo, dokonce i to, co bylo myšleno ve srandě. Když s ním Bill mluvil a pokoušel se dívat se mu do očí, vydržel Tom jen chvíli, pak přerušil oční kontakt a rozhlížel se všude možně. To nesnášel! Vyžadoval, aby se na něj lidé dívali, když s nimi mluvil. Když to nedělali, nabýval dojmu, že je nezajímá, co jim říká, a že jím opovrhují.
„Bille, co… kdo to je?“ Ozval se kousek od nich známý hlas a Billovo srdce se rozbušilo. Nesmí se to dozvědět! Chystal se odvětit, že Andymu všechno vysvětlí a hodlal odtáhnout dvojče, co nejdále od všech přítomných, ale Tom mu jeho úmysly překazil.
„Jsem Tom.“ Natáhl dredáč ruku k příchozímu. Ten se tázavě podíval na svého kamaráda, dlaň stiskl a představil se.
„To je ten jiný plán?“ Otočil se znovu k Billovi, jenž se nyní modlil ke všem svatým, aby už Tom nic neříkal. Andreas sice věděl, že má bratra, ovšem to bylo všechno, nic víc mu neřekl. Nevyprávěl mu o tom, jak je divný, jak mu ze života dělá peklo, jak z něho rodiče dělají chudáčka.
„Víceméně. Sorry, ale my docela spěcháme. Večer na chatu. Pojď, Tome.“ Kývnul na bratra, který si přestal prohlížet blonďákovy boty a rozešel se za ním.
Andreas zůstal stát na místě a se zmatkem v hlavě pozoroval vzdalující se záda obou chlapců až do chvíle, kdy zmizeli za rohem. Něco na Billově chování se mu nezdálo. Byl nervózní, něčeho se bál, ale mladík netušil čeho. K jeho uším dolehl hlasitý smích a narážka na Billovu sexuální orientaci. Když se otočil po skupince, která se právě královsky bavila na účet jeho kamaráda, spatřil Stefana. Jistě, kdo jiný by to mohl být. Nesnášel Billa, záviděl mu a kdykoli měl tu možnost, neodpustil si nějakou uštěpačnou poznámku nebo narážku. V první chvíli se chtěl rozejít a dát mu přes hubu, protože neměl rád, utahoval-li si někdo z jeho přátel. Nakonec to však zavrhnul a vrátil se k Hansovi a Klausovi, kteří netrpělivě postávali opodál a byli zvědaví, kdo byl ten neznámý kluk, jemuž dal Bill přednost před nimi.
autor: LadyKay
betaread: Janule
V tejto chvíli ma Bill štrasne stve, a Tom mi prídr celkom zlatí, dúfam že sa ich vztah soskoro zlepčí.
Tahle povídka a hlavně Tommyho postava mě donutila trochu pohledat v psychologii. Dovedlo mě to k jednomu syndromu. A to z toho důvodu, že byl zmiňován v 1.díle "SYNDROM". Takže hádám "Aspergerův syndrom"??? Taky je znám právě u dvojčat a Tommy se mi začíná tak jevit. Budu jeho chování sledovat dál, je to hodně zajímavé. Tak uvidím, kam až mě jeho projevy dovedou… Prostě "čistá dušička" – tak Tommyho vidím♥.
Tohle je tak úžasná povídka, možná bych se u ní některým Tomovým výrokům i smála, kdyby mi to všechno nepřipadalo tak strašně smutné…
Je mi tak líto Toma, který v té své bezelstné upřímnosti Billa tak strašně rozčiluje, a přitom mu nejde o nic jiného, než aby mu bratr věnoval aspoň kousíček svojí pozornosti.
Je mi líto Billa, který si v podstatě neví rady sám se sebou a teď se musí ještě zabývat Tomem, o kterém je přesvědčený, že jeho jedinou starostí je otravovat ho a ničit mu život. Bill v podstatě trpí pocitem odstrkovaného a nedůležitého dítěte a asi má i pocit, že mu Tom odvedl tátu a nedovede mu to odpustit.
Ono nám sice Tomovo chování připadá roztomilé, ale myslím, že žít s někým takovým v reálu musí být někdy až nesnesitelné, chápu Billovy pocity, že se v Tomově přítomnosti nemůže pořádně nadechnout, on ten neustálý zájem může být hrozně nepříjemný.
Billovo chování u školy se mi moc nelíbilo, bylo jasné, že se za Toma stydí, ale kdo ví, jak bych se v takové situaci chovala třeba já, ono to není pro Billa nic lehkého, přiznat se přede všemi k takovému sourozenci. Ale věřím, že jednou to Bill udělá a že přijde čas, kdy se za Toma stydět nebude =)
LadyKay, touhle povídkou jsi stvořila něco tak úžasného, že to ani nejde vypovědět, jenom číst a žasnout…=)♥♥♥
teprve 3. díl, a já už se do téhle povídky stačila zamilovat!:)) Tommy mi přijde zkrátka strašně roztomilý tím nevinným chováním, zato Bill mě sice občas štve, ale na druhou stranu ho chápu, navíc ho začínám litovat, protože si umím představit, jak toho je na něj teď moc.. učení, otravný bráška, ohrožení jeho oblíbenosti a kdo ví, co ještě přijde…
jsem strašně zvědavá, co bude dál a myslím, že se do další neděle nedočkám!:(
Tom je tam strasne sladkej. Totalne zeru tuhle povidku, je naprosto dokonala a jedinecna!
povídka je naprosto úžasná-místo abych se učila na zkoušky dneska celý den vyhlížím tenhle poklad:)Tomíka je mi moc líto,už se těším,až si k němu Bill najde aspon trochu cestu…Někdy mi přijde,že ani Bill neví,že je Tom nemocnej,pořád přemýšlí nad tím,že mu to Tom všechno dělá schválně,což mi přijde trochu zvláštní…Proč mu to rodiče nikdy nevysvětlili… a nebo třeba vysvětlili,jen prostě Bill neposlouchal,no.Na druhou stranu ale Billa chápu,Tom mu prostě přijde jako vetřelec…Každopádně už se nemůžu dočkat dalšího dílu:)
Tom je neuvěřitelně sladkej a Bill se chová jako ten největší idiot pod Sluncem. No vážně, vždyť… z tohohle by došlo i blbýmu, že se ho Tom nesnaží zesměšnit! och, chudák Tomi, ten se tak snaží a Bill na něj jen křičí… 🙁
no vážně, třetí díl a povídka už si mě naprosto připoutala k sobě? tohle se mi jenom tak nestává… ale je pravda, že tahle povídka není jenom tak něco… je to fakt dokonalé dílo! 🙂
To je snad naschvál! Nikdo nedával pozor, nikdo. Někdo si maluje, další poslouchá hudbu, jiný si čte pod lavicí, ale potrestala jenom jeho. Nespravedlnost!
tohle mi hoooodně připomíná několikrát mou situaci ve škole:-/////// 😀