autor: Saline A.
Druhý den jsme, z mě neznámého důvodu, v osm hodin ráno stáli na letišti a čekali. Zoufale jsem toužil zeptat se Toma, kam máme namířeno, ale od doby, co jsme vyšli z domu, s někým telefonoval a já ani neměl sílu poslouchat ten hovor, abych alespoň přibližně zjistil, co se děje.
„Tome,“ naštvaně jsem ho šťouchnul, když mě stále ignoroval.
„Jo?“ konečně vypnul mobil.
„No ne, pán si mě i uráčí všimnout!“ odsekl jsem.
„Letí nám totiž letadlo,“ pokrčil rameny a táhnul mě halou.
„Kam?!“ vřísknul jsem tak hlasitě, až se za námi několik lidí ohlédlo.
„Do Houstonu, Bille!“
* ♥ *
„Nemůžeš mě ignorovat věčně, Tome!“ zamumlal jsem, když jsme nastoupili do taxíku a Tom nadiktoval adresu našeho nového domova.
„Neignoruju tě,“ zabručel unaveně.
„Tak mi odpověz alespoň na jednu otázku!“
„Fajn,“ neochotně připustil. „Jaká z toho milionu to bude?“
„Co tu kruci chceš dělat?!“ vypískl jsem.
„Žít. A tak dlouho, dokud se nezbavíme Davida, pokud to byla tvá další otázka. Vím, že jsem před ním nechtěl utíkat, ale momentálně je to jediná šance, jak tě před ním udržet v bezpečí. Kdybych s ním bojoval, ublížil by tobě. Bylo by mi jedno, kdyby zabil mě, ale kdyby ublížil tobě, to bych nesnesl a Houston je snad jediné místo, kde by nás nehledal, jelikož jsme na něj při každé příležitosti nadávali.“
„A už i z toho důvodu vážně nepobírám, proč, a hlavně kde tu chceš žít.“
„Pronajal jsem byt na Richmond Avenue.“
„To mě teda uklidnilo,“ ironicky jsem se usmál a překřížil ruce na prsou. „Nesnáším Ameriku!“
„Tak si začni zvykat, protože tu několik týdnů zůstaneme.“
„Ne, Tome, na to se nedá zvyknout! Dá se zvyknout na to, že na dům je napojených několik desítek kamer, že je tam alarm skoro i na otevření ledničky, ale na život v Houstonu, na ten se zvyknout vážně nedá!“ vztekle jsem vřískal a ignoroval pohledy řidiče.
„V tom případě tu můžeš sedět, nechat se odvézt zpátky na letiště a letět domů, kde na tebe čeká David, nebo můžeš vystoupit, jít se mnou do nového bytu a být v bezpečí. Udělej, jak chceš,“ odsekl a rychle vystoupil z auta.
Zatímco Tom z kufru doloval naše zavazadla, já se pohledem vztekle přeměřoval s řidičem.
„Tak už vypadněte!“ zaúpěl zoufale.
Zalapal jsem po dechu a ještě vzteklejší jsem vylezl z toho zpropadeného taxíku. „Nechci nic slyšet!“ křiknul jsem na Toma, který se posměšně usmíval. S úšklebkem kývnul, a zatímco měl v každé ruce jeden kufr, našlapoval si to k nějaké budově, přiznávám – seriózně a zbohatlicky vyhlížející, ale pořád… Panebože, Houston!
* ♥ *
„Nemůžu uvěřit, že mi to udělal! Gustave, představ si, že mě vzal do Houstonu! Místo, které z celého srdce nenávidím, a on mě sem přestěhuje! Každou chvíli přemýšlím o tom, jak se odtud dostat, ale čím dál častěji mi dochází, že měl pravdu. Jedině tady jsme před Davidem v bezpečí. Protiví se mi to tu a jediné, co mě tu drží, je Tom. Nedokázal bych od něj odejít,“ cvakal jsem Gustavovi email a s úsměvem zaznamenal, že Tom se vrátil z nákupu.
„Zbláznil ses?!“ vyjekl vystrašeně a okamžitě mi začal text mailu mazat.
„Co to kruci děláš?!“ zařval jsem naštvaně, ale šance zachránit email byla pryč.
„NIKDO nesmí vědět, že jsme v Houstonu,“ zasyčel.
„To je Gustav!“
„NIKDO, Bille. David má známé všude, i hackery!“
„NIKDO, Bille. David má známé všude, i hackery!“
„Nesmí to vědět ani mamka?“ v slzách jsem se na něj otočil.
„Takhle to bude pro ni i pro Gustava lepší,“ ztišil hlas a prsty si pohrával s mými vlasy.
„Myslím, že to nezvládnu, Tomi,“ vzlyknul jsem a vrhnul se mu do náruče. „Potřebuju být s někým v kontaktu, nebo zešílím.“
„Omlouvám se, Billy. Hrozně moc mě to mrzí, ale je to jediná možnost, jak tě udržet v bezpečí, on se k tobě nesmí znovu přiblížit, já mu to nedovolím!“ pevně mě objímal.
„Nemůžeme celý život utíkat,“ zašeptal jsem.
„Taky nebudeme, Billy. Gustav zná nějaké lidi, kteří nám s tím pomohou. Nevím přesně, co je to za lidi, ale oni nám pomohou!“
„Kdy?“ vzhlédnul jsem k němu.
„Brzy, lásko, brzy,“ zoufale mě políbil.
Polibky jsem mu dravě oplácel, toužil jsem zapomenout na okolní svět a užívat si chvíli spokojenosti a pocitu, že všechno je dobré, což bohužel pravděpodobně nikdy nebude.
„Pomoz mi zapomenout, Tomi,“ zašeptal jsem mu do ucha a pevně se k němu přitiskl, zatímco se o mě vzrušeně třel.
„Cokoliv,“ vášnivě mě políbil a prudce do mě vniknul.
* ♥ *
„Bille, vstávej, je půl druhé, bude tě bolet hlava,“ jemně do mě šťouchal Tom.
„Nechci,“ zabručel jsem a přikrývku si přitáhl blíže k tělu. „Nechce se mi nic dělat, dneska chci prostě jen zůstat v posteli a zírat z okna, případně spát.“
„A co tu mám podle tebe dělat já?“ s povzdechem se svalil vedle mě.
„Můžeš si pustit třeba nějaký film, jít do nějakého klubu, cokoliv, Tomi. Nezahazuj se tu se mnou.“
„Víš moc dobře, že bez tebe nikam nepůjdu,“ protočil oči.
„Tak tu můžeš zůstat se mnou a budeme spát spolu,“ zamumlal jsem, pomalu upadajíc do snů.
„Řekl bych, že to nezní zas tak špatně,“ pousmál se a vlezl si pod mou peřinu. Objal mě kolem pasu a s lehkým zafuněním se ke mně přitiskl.
* ♥ *
„Co to kruci je?!“ naštvaně jsem křičel přes celé náměstí, když začalo pršet. Většina lidí se už stihla schovat, jen my s Tomem jsme tam tvrdli jako tvrdý Y, ovšem s jedním rozdílem – Tom se smál, zatímco já ho nasupeně mlátil kabelkou a modlil se, aby se mi podařilo ho umlátit.
„Bille, pamatuješ, jak jsi mi jednou vyprávěl o tom, jak by ses se mnou chtěl v dešti líbat na veřejnosti?“
„Pamatuju,“ přikývl jsem a vzdal všechny pokusy o jeho zabití. „Proč?“
„Tady nás už nikdo nezná,“ zářivě se usmál. „Nikdo nás tu nepoznává, tudíž…“ s šibalským úsměvem zmlknul, aby mi to došlo.
„Tudíž tady můžeme? Můžeme se držet za ruce, objímat se, líbat se a dělat další věci, jako normální zamilovaná lidé?“ překvapeně jsem vydechl.
„Můžeme, Bille,“ zářivě se usmál a dvěma kroky ke mně přišel, objímajíc mě kolem pasu.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ nechápavě a omámeně jsem mu prsty přejel po rtech.
„Budu ti to muset předvést, abys uvěřil,“ zašeptal a pomalu natiskl své rty na ty mé. Rychle jsem ruce obmotal kolem jeho krku, myslel jsem, že pod tím náhlým náporem slasti omdlím.
„Miluju tě, Tomi.“
„Já tebe taky, Billy.“
autor: Saline A.
betaread: Janule
Och takže Amerika? :D… no ja som sa tiež zľakla keď Bill písal ten email… tiež som si hovorila že by Gustavovi radšej nemal oznamovať kde sú ale nakoniec to Tom zmazal… ach normálne som si vydýchla :)… och a to bozkávanie v daždi a na verejnosti bolo fakt skvelé :)… bože som zvedavá ako dlho sa budú pred Davidom schovávať… chudáci ja by som sa z toho už dávno zrútila!
Nakonec se ještě Billovi nebude nikam chtít x)
Najednej strane mi je Billa luto takému živelnému človeku oko je Bill musí byť tazko ked nesmie byt v kontakte s ludmi ktorých má rád. A tiež si myslím že nakoniec sa Billovy nebude nikam chsiet íst a bude spokojný kým bude s Tomom.
Bill je jako já, taky nesnáší Ameriku xD
Ale je mi ho líto, takhle být odříznutý od všech lidí, které má rád, v cizí zemi…
Já osobně si myslím, že to Tom trochu přehání, ale je pravda, že David je všehoschopný, tak je to možná takhle lepší.
Ale takhle se prostě žít nedá, neustále ve střehu a bez kontaktu s rodinou.
Cizí zeme.. nesmet kontaktovat pratele.. to by se vazne nelibilo.. ale je tam zase nikdo nezna tak se konecne muzou chovat jako milenci :);)