autor: Sch-Rei
„Bille?“ šeptla malá bloďatá holčička a zatahala chlapce za kalhoty. Zamrkal a otočil se. Jeho pohled sklouzl dolů k malé dívce.
„Copak, Meredith?“ usmál se. Všiml si, že holčička drží v ruce papír s obrázkem.
„My-my… Já a Caroline…“ koktla blondýnka a sklopila pohled do země. Bill se usmál, pohladil palcem dlaň, která svírala tu jeho – bratrovu dlaň.
„Co ty a Caroline?“ vytáhl obočí, na jeho rtech stále hrál milý úsměv.
„Máme… něco pro tebe a pro Toma, Bille,“ usmála se červenající se dívka a přešlápla na místě. Jednou rukou si hrála s fialovýma šatičkama.
„Je to ten obrázek, co máš v ruce?“ Meredith přikývla a natáhla k černovlasému chlapci ruku s obrázkem. Bill se na ni usmál a obrázek si vzal do rukou. Překvapeně se usmál, když si obrázek prohlédnul.
„Copak, Meredith?“ usmál se. Všiml si, že holčička drží v ruce papír s obrázkem.
„My-my… Já a Caroline…“ koktla blondýnka a sklopila pohled do země. Bill se usmál, pohladil palcem dlaň, která svírala tu jeho – bratrovu dlaň.
„Co ty a Caroline?“ vytáhl obočí, na jeho rtech stále hrál milý úsměv.
„Máme… něco pro tebe a pro Toma, Bille,“ usmála se červenající se dívka a přešlápla na místě. Jednou rukou si hrála s fialovýma šatičkama.
„Je to ten obrázek, co máš v ruce?“ Meredith přikývla a natáhla k černovlasému chlapci ruku s obrázkem. Bill se na ni usmál a obrázek si vzal do rukou. Překvapeně se usmál, když si obrázek prohlédnul.
„Já jako dívka?“ zasmál se. Na tom obrázku byla nevěsta se svým ženichem. Bill měl představovat nevěstu a jeho starší bratr ženicha. Nevěsta měla krásné dlouhé bílé šaty a ženich černý oblek, doplněný bílým šátkem přes oči…
„To… jo,“ pípla blondýnka a stydlivě se podívala do země.
„Nezapomněli jste na… Tomův šátek,“ usmál se Bill. Jeho starší bratr nosil přes oči vždycky šátek. Od požáru, který zničil jejich dům, když chlapcům bylo deset let, Tom viděl pouze stíny. Byla to pro oba dva opravdu špatná doba, kvůli požáru přišli o oba rodiče, museli bydlet v dětském domově, kde žijí až doteď. Mezi ostatní ale nikdy moc nezapadli. Oba dva chodili na zvláštní školu, Tom kvůli zraku a Bill, protože byl jednu dobu… psychicky nemocný. Dostal se z toho, ale nechtěl Toma nechat samotného, zůstal s ním. Věděl, že by to mezi ostatními neměl jednoduché, nikdy ani jednoho z nich nebrali. Navíc… Mezi těmi dětmi bylo hodně lidí, kteří jim mohli kdykoliv ublížit, Bill by tomuhle Toma nevystavil, ne, když se sám bránit nemůže.
„To… jo,“ pípla blondýnka a stydlivě se podívala do země.
„Nezapomněli jste na… Tomův šátek,“ usmál se Bill. Jeho starší bratr nosil přes oči vždycky šátek. Od požáru, který zničil jejich dům, když chlapcům bylo deset let, Tom viděl pouze stíny. Byla to pro oba dva opravdu špatná doba, kvůli požáru přišli o oba rodiče, museli bydlet v dětském domově, kde žijí až doteď. Mezi ostatní ale nikdy moc nezapadli. Oba dva chodili na zvláštní školu, Tom kvůli zraku a Bill, protože byl jednu dobu… psychicky nemocný. Dostal se z toho, ale nechtěl Toma nechat samotného, zůstal s ním. Věděl, že by to mezi ostatními neměl jednoduché, nikdy ani jednoho z nich nebrali. Navíc… Mezi těmi dětmi bylo hodně lidí, kteří jim mohli kdykoliv ublížit, Bill by tomuhle Toma nevystavil, ne, když se sám bránit nemůže.
„Je to… Opravdu moc pěkné, zlato,“ usmál se Bill a pohladil blondýnku po vlasech.
„Bille? Co… Co je na tom obrázku?“ šeptnul nejistě Tom, tisknoucí Billovu ruku.
„Jsi tam ty s Billem,“ usmála se Meredith. Černovlásek pomalu pustil Tomovu ruku a vstal na nohy, klonil se k Meredith a vzal ji na ruce. Tom se usmál, věděl, co chce Bill udělat. Dělal tohle vždycky, když si s nimi ostatní děti z domova chtěly povídat. Bill posadil blondýnku na Tomův klín, když se zpátky vedle bratra posadil, zase mu stisknul ruku. S úsměvem mohl sledovat, jak si mladá slečna omotala ruce okolo krku jeho staršího dvojčete.
„A co dál je tam nakreslené?“ usmál se Tom. Meredith se zhluboka nadechla.
„Bill tam má krásné svatební šaty…“ Tom se zasmál. Bill ve svatebních šatech? Nedokázal si ho představit, protože si ho nedokázal vybavit. Pamatoval si ho jen jako desetiletého chlapce.
„Ano, a ty jako jeho ženich,“ zazubila se blondýnka.
„Držíš na obrázku prstýnky, vypadá to doopravdy jako krásná svatba, víš? A já a Caroline jsme tam jako hosti v první řadě. Ale Caroline má červené vlasy, oranžová pastelka došla,“ posmutněla Meredith. Bill ji pohladil po hlavě a usmál se na ni, což mu holčička s radostí opětovala.
„Já bych se ženil s bráchou? Jak vás to, holky, napadlo?“ usmál se Tom. Věděl, co mezi ním a jeho bratrem je, někdy se to za pouhou bratrskou lásku považovat nedalo. Ale copak někdo dokáže rozeznat hranice mezi láskou a sourozeneckým poutem? Dvojčecím poutem? Přeci jen dokázal svému bratrovi říct miluji tě, dokázal ho bez váhání políbit na rty, držet ho celý den za ruku a usínat u něj v náručí. Ale kde jsou pravidla, které říkají, že to není pouze díky právě tomu dvojčecímu poutu, které je drží od miminka?
„Jste pořád spolu. Bill ti pořád říká, jak tě má rád a ty jemu, líbá tě na tvář…“ usmála se dívka a k Tomovi se přitulila. Bill se při pohledu na ni musel usmívat. Jak rád by teď udělal to samé, kdyby mohl.
„Jste pořád spolu. Bill ti pořád říká, jak tě má rád a ty jemu, líbá tě na tvář…“ usmála se dívka a k Tomovi se přitulila. Bill se při pohledu na ni musel usmívat. Jak rád by teď udělal to samé, kdyby mohl.
…
„Tomi?“ šeptl Bill. Šel ruku v ruce s Tomem cestou ze školy. Míjeli pár známých i neznámých tváří, nevyhnuli se ani pár pohrdajícím a zlým pohledům kolemjdoucích. Bill neměl rád, když se tak na ně dívali, ale byl rád, že to Tom vidět nemohl.
„Copak?“
„Je pátek, bráško,“ povzdechnul si černovlásek a sklopil pohled k zemi. Nenáviděl pátky, kdy museli chodit ze školy do domova. Procházeli kolem pár kluků, které ani jeden neměli rádi. Ne, nikdo je neměl rád. Dokázali si z každého dělat legraci, brali ostatním věci, ubližovali. Měl z nich Bill strach, protože už jednou dokázali jeho dvojčeti ublížit, nechtěl, aby se to stalo znovu. Každý pátek musí oba trpět jejich řeči, někdy i… jejich rány. Nikdy se jim nedokázali vyhnout, byli tam vždy.
„Copak?“
„Je pátek, bráško,“ povzdechnul si černovlásek a sklopil pohled k zemi. Nenáviděl pátky, kdy museli chodit ze školy do domova. Procházeli kolem pár kluků, které ani jeden neměli rádi. Ne, nikdo je neměl rád. Dokázali si z každého dělat legraci, brali ostatním věci, ubližovali. Měl z nich Bill strach, protože už jednou dokázali jeho dvojčeti ublížit, nechtěl, aby se to stalo znovu. Každý pátek musí oba trpět jejich řeči, někdy i… jejich rány. Nikdy se jim nedokázali vyhnout, byli tam vždy.
„Já vím, ale… Nemám strach,“ pousmál se Tom. Dělal to vždycky, když cítil, že Bill má strach. Cítil, jak se mu klepe ruka, věděl, že se bojí. Nedivil se mu, jen se pokoušel zachovat chladnou hlavu. Nemohli jim doopravdy moc ublížit, i když pár dětí už skončilo díky nim hodně špatně. Bill mlčel. Myslel si o tom svoje, věděl, že Tom ví, jak se cítí, nepotřeboval o tom s ním mluvit. Během pár minut dvojčata postřehla chlapecký smích. Nebyl to pěkný smích, ale byl… výsměšný. Bill nasucho polknul, věděl, co ho čeká.
„Neboj,“ šeptl Tom a nechal se slepě dál vést Billem směrem domů.
„Neboj,“ šeptl Tom a nechal se slepě dál vést Billem směrem domů.
„Ale, ale… Kaulitz?“ zasmál se škaredě blonďák, který Billovi zkřížil cestu. Stisknul pevněji Tomovu ruku, přitáhl si ho blíž k sobě. Nechtěl se dívat chlapci, který ho zastavil, do očí, měl pohled sklopený k zemi.
„Nebudeš se mnou mluvit, Bille?“ sykl a chytil ho za bradu, zvednul mu hrubě pohled k sobě. Bill usyknul, zaleskly se mu slzami oči. Věděl, že to zase neskončí dobře. Ale… raději ať trpí on, než Tom.
„Nebudeš se mnou mluvit, Bille?“ sykl a chytil ho za bradu, zvednul mu hrubě pohled k sobě. Bill usyknul, zaleskly se mu slzami oči. Věděl, že to zase neskončí dobře. Ale… raději ať trpí on, než Tom.
„Och, budeš plakat, Billi?“ ušklíbnul se blonďák. Sešlo se k němu dalších pár kluků, začali se smát. Ano, Bill skoro plakal. Měl… strach. Ale dál mlčel, nechtěl se hádat a mít ještě větší problémy.
„Můžeme si dneska pohrát s tímhle,“ sykl a vytáhl z kapsy kapesní nožík. Bill tiše vzlyknul a zakroutil hlavou. Tomovi se to moc nelíbilo. Celá ta situace… Ještě horší to bylo, když… Jej někdo chytil za volnou ruku a odtrhnul od Billa. Zalapal po dechu, teď… už dostával pomalu ale jistě strach. Cítil ruce u hlavy, jak mu někdo sundává šátek. Nic nenamítal, jen stisknul pevně oči, když mu šátek strhli.
„Co… Co nám chcete, A-… Andy?“ zašeptal rozklepaným hlasem Bill.
„Pohrát si,“ zasmál se Andreas a přitáhl si Billa za zadek k sobě. Přitiskl si ho na klín. Bill zaúpěl a začal se mu bránit, pokoušel se od něj odtrhnout.
„Hej, hej, hej,“ sykl Andreas a přirazil Billa ke zdi. Bill zavzlykal…
„Můžeme si dneska pohrát s tímhle,“ sykl a vytáhl z kapsy kapesní nožík. Bill tiše vzlyknul a zakroutil hlavou. Tomovi se to moc nelíbilo. Celá ta situace… Ještě horší to bylo, když… Jej někdo chytil za volnou ruku a odtrhnul od Billa. Zalapal po dechu, teď… už dostával pomalu ale jistě strach. Cítil ruce u hlavy, jak mu někdo sundává šátek. Nic nenamítal, jen stisknul pevně oči, když mu šátek strhli.
„Co… Co nám chcete, A-… Andy?“ zašeptal rozklepaným hlasem Bill.
„Pohrát si,“ zasmál se Andreas a přitáhl si Billa za zadek k sobě. Přitiskl si ho na klín. Bill zaúpěl a začal se mu bránit, pokoušel se od něj odtrhnout.
„Hej, hej, hej,“ sykl Andreas a přirazil Billa ke zdi. Bill zavzlykal…
….
Černé slzy padaly a bílé povlečení. Černovlasý chlapec držel pevně ruku svého dvojčete.
„P-proč?“ zavzlykal Bill a zvednul k Tomovi uplakaný pohled. Měl čokoládové oči podlité krví od pláče.
„Tome, no tak… Proč znova? Proč… Proč jsi to udělal?“ vzlykal. Bylo to včera, když se uličkou roznesl křik zároveň se vzlyky. Včera, kdy své zdraví obětovalo starší z dvojčat pro to mladší. Zase, jako před sedmi lety při požáru. Zase…
„Miluju tě,“ zašeptal s úsměvem na rtech Tom. Dvě slova, která se říkala tak lehko, když to byl Bill. Slova, která myslel jen k němu doopravdy upřímně.
„J-já… vím,“ šeptnul nazpět Bill. Díval se na Tomovu klidnou tvář. Nechápal… Včera, když šli ze školy… Ti kluci ho osahávali, pokoušeli se ho zneužít, ale Tom… zastavil je, nechal je, ať si vezmou jeho. Proč? Bill nechápal. Mohl jen přihlížet té nepěkné situaci, co prováděli jeho bratrovi, a jak ho zbili. Jako by Tomovi nestačilo, že už díky němu přišel o zrak.
„Proč se za mě vystavuješ těmhle věcem? Trpět… mám já, ne ty,“ vzlykal Bill. Tom pevně stisknul jeho ruku.
„Odpověď jsi… ode mě slyšel milionkrát, bráško,“ vydechl Tom. Černovlásek jen znova zavzlykal. Pomalu vstal ze židle, na které seděl, a lehl si vedle Toma na nemocniční lůžko. Nechal okolo sebe ovinout bratrovy ruce.
„Pro mě je štěstí vědět, že se cítíš dobře ty, vědět, že jsi šťastný, rozumíš mi? Nechci, abys trpěl.“ Bill pomalu zavřel oči. Vzlykal. Proč se mu zdálo, že Tomovi neposkytuje tolik lásky jako on jemu? Pousmál se, když cítil dotek na své tváři. Byly to konečky Tomových prstů a následovně i jeho rty. Než se ale Tom stačil od Billa odtáhnout, černovlásek ho jemně chytil za tváře. Tom se nechal, jen se pousmál. Na jeho rty se přitiskly bratrovy, byly horké, úplně stejné, jako ty jeho, přesně do sebe zapadaly v polibek.
„P-proč?“ zavzlykal Bill a zvednul k Tomovi uplakaný pohled. Měl čokoládové oči podlité krví od pláče.
„Tome, no tak… Proč znova? Proč… Proč jsi to udělal?“ vzlykal. Bylo to včera, když se uličkou roznesl křik zároveň se vzlyky. Včera, kdy své zdraví obětovalo starší z dvojčat pro to mladší. Zase, jako před sedmi lety při požáru. Zase…
„Miluju tě,“ zašeptal s úsměvem na rtech Tom. Dvě slova, která se říkala tak lehko, když to byl Bill. Slova, která myslel jen k němu doopravdy upřímně.
„J-já… vím,“ šeptnul nazpět Bill. Díval se na Tomovu klidnou tvář. Nechápal… Včera, když šli ze školy… Ti kluci ho osahávali, pokoušeli se ho zneužít, ale Tom… zastavil je, nechal je, ať si vezmou jeho. Proč? Bill nechápal. Mohl jen přihlížet té nepěkné situaci, co prováděli jeho bratrovi, a jak ho zbili. Jako by Tomovi nestačilo, že už díky němu přišel o zrak.
„Proč se za mě vystavuješ těmhle věcem? Trpět… mám já, ne ty,“ vzlykal Bill. Tom pevně stisknul jeho ruku.
„Odpověď jsi… ode mě slyšel milionkrát, bráško,“ vydechl Tom. Černovlásek jen znova zavzlykal. Pomalu vstal ze židle, na které seděl, a lehl si vedle Toma na nemocniční lůžko. Nechal okolo sebe ovinout bratrovy ruce.
„Pro mě je štěstí vědět, že se cítíš dobře ty, vědět, že jsi šťastný, rozumíš mi? Nechci, abys trpěl.“ Bill pomalu zavřel oči. Vzlykal. Proč se mu zdálo, že Tomovi neposkytuje tolik lásky jako on jemu? Pousmál se, když cítil dotek na své tváři. Byly to konečky Tomových prstů a následovně i jeho rty. Než se ale Tom stačil od Billa odtáhnout, černovlásek ho jemně chytil za tváře. Tom se nechal, jen se pousmál. Na jeho rty se přitiskly bratrovy, byly horké, úplně stejné, jako ty jeho, přesně do sebe zapadaly v polibek.
Cover my eyes
Cover my ears
Tell me these words are a lie
It can’t be true
That I´m losing you
The sun cannot fall from the sky
Cover my ears
Tell me these words are a lie
It can’t be true
That I´m losing you
The sun cannot fall from the sky
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
To bylo krásný 🙂 Hm..takový dost smutný, ale dostalo mě to…Chudáci oba xD A písnička taky moc pěkná 🙂
Toto bolo dost smutné a nic také by sonikdy zaziť nechsela.
Jak psaly holky, je to strašně smutné, nikomu bych nepřála takový život…
A oni by mi asi řekli, že jsou přesto šťastní, protože mají jeden druhého…♥
Ten začátek mohl být klidně delší x))) Strašně by mě zajímalo víc o tom požáru, o tom jejich životě v dětském domově, o tom Andyho šikanování … Je to moc hezký nápad ^^Bill jak se stará o slepého Toma je superultraextracute xD ♥♥♥♥
to bylo opravdu krásný 🙂 jak Tom radši trpěl sám, než by nechal trpět Billa 🙂 opravdu povedené 🙂
úplně úžasná povídka 🙂 pláči jsem nezabránila, je to krásné 🙂 i ten nápad se mi líbí… jak se Bill stará o slepého Toma… možná by z tohoto podnětu byla i dobrá vícedílka ;)))
jedním slovem nádhera! zbožňuju, když jsou v povídkách děti, dokáže to vždy vytvořit tak roztomilou a jemnou atmosféru a tohle bylo prostě rozkošné, když si představím ten jejich výkres.:) Souhlasím s tím, že mohl být více rozvinutý děj předtím, ten požár, ale jinak nemám co vytknout, prostě krása. A Tommy se zachoval hrdinně, když se takhle obětuje pro svého brášku.:)) nádhera a skvělý nápad ♥
Ta povídka mě zaujala hned při čtení prvních vět. Zajímavé neobvyklé téma, které nakonec skončilo dobře. Opravdu mě to trochu chytlo za srdce a když jsem si v druhé půli pustila tu písničku…. slzy málem :))
Fakt krásně napsané…bála jsem se,že umřel, ale naštěstí to dopadlo aspoň tak. Moc chválím holka, jen tak dál :)))
tohle je úžasný, krásný, smutný… vážně moc moc povedený, nevím co k tomu ještě říct x))