autor: Spook Bree
Ahoj lidičky. Moc děkuju za všechny komentáře u předešlých dílů. Tady je třetí a snad se vám bude líbit :). Pac a pusu Spook Bree
Bill přivřel oči a vykročil směrem k velké budově. Celý se trochu chvěl. Přemýšlel teď a snil jen nad svým tancem. Nad svými pohyby. Bill nevěděl, zda je může ještě nějak vylepšit. Pokud ano, nebylo to již v jeho silách. Bill nemohl naplnit bezednou studnu. Šel ladným krokem a budova mu byla stále blíže a blíže. Bill se na chvíli zastavil a nervózně nasucho polknul. Zavrtěl hlavou, jako by ze sebe chtěl setřást ten strach. A to také chtěl. Možná se mu to i trochu podařilo, a tak opatrně znovu vyšel. Bill nevěděl, že je s úšklebkem sledován. Bill nevnímal. Bill snil. Dlouze se nadechoval a vydechoval.
Představoval si svůj tanec. Ladné pohyby. Ruce i nohy i celé jeho tělo se vznášelo v hudbě. Jako by měl křídla. Och kéž by. Bill byl hloubavý a zasněný. To se v okamžiku změnilo. Jeho naprosto ladná a vyrovnaná chůze byla smetena ze scény stejně jako Bill z cesty.
„Blbečku! Mohl tě zajet!.“ Koukal na něj rozzuřený chlapec, který povalil Billa na zem. Bill šokovaně sledoval a ničemu nerozuměl.
„C… c… co?“ vykoktal překvapený Bill a upíral na chlapce své hnědé nechápavé oči.
„Že jelo auto, vole.“ Zvedl se chlapec s černými copánky a ozdobou ve rtech. Zavrtěl hlavou a odešel. Bill tam ležel v trávníku. A nevěděl absolutně, která bije. Ne. Ne. Ne. Bill to věděl. Šel pozdě.
Rychle se zvednul a utíkal dovnitř. Rozrazil dveře a utíkal dlouhou chodbou k jedněm jediným dveřím. Za nimi byla šatna. Velká a prostorná, celá bílá. Bill tam vpadnul udýchaný, zmatený a vyděšený. Nebyl tu sám. Viděl ještě asi dalších dvacet lidí. Více dívek než chlapců. Sedl si na volnou lavičku a začal se převlíkat do dresu. Bill byl pozorován pohledy ostatních. Byl tak jiný. Bill se pod těmi pohledy ošíval a nebyly mu příjemné. Povzdychl si. Bill byl nasoukaný ve svém černobílém trikotu a poté si vzal své baletní botičky, které tolik miloval. Nadechl se a vydechl. Začal se protahovat. Točit na špičkách. Zase nebyl sám. Bylo takových více.
Bill po nějaké chvíli usoudil, že už je protáhnutý dosti a že už se nebude unavovat. Konkurz už byl v plném proudu. Bill se posadil na lavičku a dal si bradu ke kolenům. Pozoroval obličeje, které vycházely ze dveří. Z TĚCH dveří. Bill měl jít až jako poslední, protože poslední přišel. Bylo to tu čím dál prázdnější. Bill zahnal nervozitu hluboko dovnitř sebe. Myslel na maminku, tanec, hudbu. A přemýšlel, co by ho rozveselilo. Bill byl vyrušen ze snění, když k němu přišla nějaká dívka.
„Ty… hele, jsi na řadě.“ Jemně se usmála. „Jsem Ellie.“ Podala mu ruku. Jenže Bill ji ignoroval. Popadl cédéčko, své vyplněné papíry a vběhl dovnitř. Ne že by byl neslušný, to ne. Jenže teď tu byl tanec a jenom on.
Opatrně vešel dovnitř a zavřel za sebou. Bylo jich tam pět. Seděli u prodlouženého bíle prostřeného stolu. Bill polknul.
„Dobrý den…“ špitnul hlasitěji a podal jim své papíry. Oni mu jen pokynuli. Byli tu již dlouho a neměli v plánu se tu moc ještě dnes zdržovat. Bill šel na parket. Dal cédéčko do velké hifi věže. Postavil se doprostřed parketu. Zavřel oči. Snažil se nevnímat učitele.
Nádech a výdech. Byl nervózní. Najednou si představil Josefinu a Dafne z filmu Někdo to rád horké. Jak tu baletí v těch šatech s nevrlými tvářemi a jsou pozorováni svými obdivovateli panem Bellhopem a milionářem Osgoodem Feldingem. Usmál se a zavřel oči.
„První… druhá… třetí… čtvrtá…“ šeptem odpočítal.
Poté se ozvala hudba a Bill začal tančit. V jeho ladných pohybech ponořen do moře hudby. Točil se na špičkách. Protahoval své tělo a ruce vztyčoval k nebesům. Točil se jako alabastrová panenka na hracím kolotoči. Malé poskoky. Cupitání na špičkách. Ladné s hudbou. Bill byl hudba a hudba byla jeho tanec. Bill byl sledován vykulenými pohledy kantorů a posuzovačů. Nic od něj nečekali. Překvapil je, a to velmi příjemně. Přicházelo finále té hudby. Bill přidal na smyslnosti, a nakonec přišel velký výskok s otočkou. Z něho Bill pokleknul na zem a udělal schoulenou pózu. Jako snad poděkování hudbě. Za to že mu dává tolik lásky. Za to, že mu dává příležitost být hudba. Až teď Bill otevřel oči. Až když hudba dozněla.
Hifi věž zašuměla jako starý papír a vypnula se. Bill se postavil ze své pózy kajícného chlapce a narovnal se. Vzhlédnul k soudícím. Bill neoddychoval. Bill byl hudba. Hudba ho nevyčerpávala. Jen do něj vpisovala jakýsi pocit krásy a ladnosti. A z toho nemohl být unavený. I když cítil pár kapek potu na zádech. Bylo to minimum. Svýma čokoládovýma očima sledoval „porotu“. Cítil ty tázavé pohledy. Pomlaskávání a poté uslyšel šuškání. Radili se nad Billovým tancem. Jako by ho někdo mohl soudit. Vžili se do toho jako Bill? Představovali si ho na krásném parketu? Bill si uvědomil, že jeden z nich je ten, co mu dnes před touto taneční budovou „zvednul“ náladu.
Porotci pohledy upřeli na Billa.
„Pane Kaulitzi?“ pronesla tak čtyřicetiletá paní s blond vlasy a pomněnkovýma očima. Bill jen přikývnul a upřel na ni oči. Měl strach z jejích slov. Najednou měl strach ze svého tance. „Rozhodli jsme se, že vás přijmeme.“ Bill vykulil svá očka a zakryl si rukou pusu. Zhluboka se nadechnul a vydechnul.
„D- d- děkuji…“ vykoktal Bill zasněně a užasle. Uviděl úsměvy v koutcích úst. Až teď. Bill si uvědomil, že by měl něco udělat a ne tam jen šokovaně stát jako socha překrásné bílé panny. Mramorová, úchvatně čistá. „Moc děkuji.“ Zazářil Bill. Všichni mu s úsměvem pokynuli a ta paní mu podala nějaké papíry. Bill je přijal.
„Můžete jít.“ Usmála se na Billa a ten odklusal.
Bill cítil, že to musí oslavit. Nějak hezky a klidně. Rychle se převlékal a myslel, že je to sen. Vklouznul zpět do svého oblečení, popadnul tašku a odcházel. Rozrazil dveře a do očí ho uhodilo pozdní slunko. Bill se podíval na mobil. Starý a otlučený. Ale on nepotřeboval nějaký extra. Tenhle starý modro-stříbrný mu stačil. Byly čtyři hodiny. Bill povykulil očka. To tu byl tak dlouho? No… nikdy moc čas nevnímal. Neměl rád, když musel spěchat. Chtěl, aby mohl volně plynout. A pokud volně neplynul… Bill s ním kvapit nechtěl. Bill chtěl jít v klidu do kavárny.
autor: Spook Bree
betaread: Janule
toto bolo tak krásne a preplnené pocitmi, pači sa mi ako sú opísané pocity, že človek si to dokáže uplne predstaviť.
Krásné, nádherně jsi popsala Billovo souznění s hudbou, je vidět, že tanec je pro něj vším, že je to celý jeho život =)♥
A jakou pak roli tady bude hrát Tomi?
Myslela jsem, že bude třeba taky na konkurzu a ono ne, tak jsem zvědavá, kde na něho Bill znovu narazí =)
moc krásné….nádherně jsi to celé popsala…nádhera
Přiznám se, že se mi tahle povídka líbí čím dál tím víc… je to přesně podle mého gusta: přeplněné city, spíše romantického rázu… :-)))