autor: Nivian
Uff… Zdravím všechny přítomné a nepřítomné… :D. Dokopala jsem se k dalšímu dílku, tak doufám, že se vám bude líbit. Možná bych teď zvládla psát o něco rychleji takže… snad. Uvidíme, jak to všechno dopadne. Přeji krásné počtení drazí .).
Nivian
Billova noc byla bezesporu jednou z nejnepříjemnějších, kterou vůbec zažil. Neustále se převaloval a nemohl najít správnou polohu, ve které by se spokojeně vyspal až do samotného rána. Hlavou mu probíhalo neskutečné množství myšlenek. Myslel, že z toho všeho zešílí. Kdyby se neptal, nic by nevěděl a mohl by klidně spát. Ale zeptal se. Takže klidně spát nemohl. Celou noc si přebíral Maxova slova, a před očima mu běžel Alexův příběh. Jako by všechno prožíval za něj, jako by byl v jeho kůži. A přitom si vůbec nedokázal představit, že on sám by něco takového mohl dělat. Jeho malinká černovlasá hlava jednoduše nedokázala vstřebat slova, jež vyšla z Maxových úst. Max mu do hlavy opětovně nasadil brouka. Stejně tak jako předtím. Billovo noční přemýšlení a převalování mělo za důsledek jeho nevyspalost a nevábné kruhy pod očima. Když ráno vstal z postele, hlava mu jančila bolestí a celé jeho tělo se klepalo únavou. Až takový dopad Billova promarněná noc na jeho tělíčko měla.
Stál před zrcadlem a znechuceně pozoroval svůj odraz. Bylo osm hodin ráno, vlasy měl rozcuchané do všech světových i nesvětových stran, pod očima se mu rýsovaly namodralé kruhy. Povzdechl si a do ruky vzal svůj zbyteček černé tužky na oči. Pomalu si oči protřel a začal tužku nanášet pod víčka, na víčka. Dnes to nepřeháněl. Nechtěl na Kaulitzovy udělat nějaký špatný dojem. Ale zvyk byl zvyk. Několikrát za sebou rychle zamrkal a pousmál se. Ty kruhy pod očima se nezdály být zase tak hrozné, jak na první pohled vypadaly. Ale viditelné byly.
„Zlato…“ Bill se otočil a usmál se na svou matku. V jedné ruce držela puntíkovaný hrneček s kakaem, které Bill tak strašně miloval, a v druhé talířek se dvěma kousky vánočky. Matčiny sobotní snídaně Bill miloval.
„Ahoj, mami…“ pozdravil a hrubě rozčesával své zacuchané vlasy. Hrozně by jej zajímalo, co ty vlasy po noci asi provádějí, když ráno pak vypadají takhle. Zakroutil hlavou a matka mu pozdrav oplatila.
„Těšíš se?“ zeptala se a snídani položila na malý stoleček. Nestávalo se často, aby Bill snídal v jiné části domu, než byla kuchyně. Dnešní den byl výjimkou. Simone dobře věděla, že je Bill z dnešního setkání s tak početnou rodinou hodně nervózní. Sám jí to přiznal jednou ráno při snídani, než odešel do školy. Simone chtěla udělat ráno pro svého syna co nejpříjemnější, protože ráno přece dělá den.
„Neřekl bych… že se těším. Spíš-…“ zamyslel se a povzdechnul, „jsem docela nervózní. Určitě mi zase bude všechno padat. Jsem nervózní, když je tam pan Jörg nebo Tom. A teď tam bude celá Kaulitzovic famílie! Určitě… určitě mi zase všechno bude padat, spletu si objednávky a nebo něco řeknu špatně…“ zakňoural a s chutí se zakousl do vánočky. Agresivně přežvykoval a mračil se. Simone se upřímně zasmála a pohladila jej po vlasech.
„Určitě se jim ukážeš v tom nejlepším světle. Jsi přece Bill. Budou tě mít rádi, uvidíš! Vždyť na tebe se nedá nijak zlobit, ani kdybys jim porozbíjel půlku restaurace. Zamilují si tě. Za to ti ručím…“ pousmála se a jemně se prsty probírala v Billových uhlově černých vlasech. Bill se na matku s vděkem v očích podíval a přikývnul. Povzdechnul si.
„Budu se snažit…“
***
Cesta do restaurace proběhla v nejlepším pořádku. Autobus Bill stihl, a ještě si stihl koupit čokoládový muffin v jedné z jeho nejoblíbenějších cukráren. Dostal od matky pár drobných na cestu, což se nestávalo moc často. Restauraci odemykal přesně v devět hodin. Všichni ve městě věděli, že dnes je zde uzavřená společnost, a proto se nikdo nedomáhal dovnitř. Bill měl ještě celičkou hodinu na to, aby všechno připravil. Vlastně toho neměl moc, ale málo zrovna taky ne.
Jako první se pustil do pokládání všech tácků a talířů na stoly. Závěsy, zdi a světla už byly nazdobeny ze včerejška. Mimo příprav pochoutek s Maxem stihli i ozdobit celičkou restauraci.
Na tácky naskládal různé zákusky, chlebíčky, jednohubky a tyčinky. Bylo toho tak strašně moc. Bill raději nechtěl vědět, kolik pana Jörga tahle pohostinnost musela stát. Určitě víc, než dostávala Billova matka v práci za celý měsíc! Ani nevěřil, že všechno z toho se sní. A zbytky se potom určitě vyhodí. Co by za tohle daly děti v Africe. Anebo dokonce sám Bill. Takovou oslavu mohl mít leda tak ve snech. Povzdechl si a připravil poslední talíř. Všechno vypadalo tak dokonale. Pohled mu sklouzl na hodiny. Ukazovaly přesně deset hodin a do dveří se vřítil pan Kaulitz ještě s dalšími dvěma muži.
„Dobrý den, pane Kaulitzi…“ usmál se a přišel všechny přivítat. Na další dva chlápky se nervózně usmál.
„Dobrý den, Bille!“ odpověděl Jörg s úsměvem a rozhlížel se okolo. Vypadalo to božsky. Děkovně se Billovi podíval do očí a otočil se na muže, stojící za ním.
„Pane starosto, pane zástupce… Bill Trümper. Náš nový pomocník. Jestli cokoliv potřebujete, požádejte o to Billa. Bude vám po celou dobu k dispozici.“ Bill zpozorněl, když uslyšel, že stojí před samotným starostou a jeho zástupcem. Nikdy neměl tu čest vidět ho.
„Dobře, tak nám ke stolu rovnou doneste láhev červeného vína, Bille,“ řekl jeden z nich. Asi starosta. Všichni tři měli na sobě značkové obleky. Určitě byly hrozně drahé. Bill přikývl a odběhl za bar.
Zatímco on připravoval víno a skleničky, pan Jörg, předseda i jeho zástupce se usadili ke stolu. Z pracovních kufříků každý z nich vytáhl velkou složku a rozložil na stůl plno papírů. Když jim na stůl položil víno a skleničky, už byli ve žhavém rozhovoru. Bavili se o spoustě peněz, výhod a nevýhod, a používali slova, která Bill nikdy v životě neslyšel, a ani jim nerozuměl. Pomalu víno naléval do skleniček.
„Pane Steigere, ta smlouva má hodnotu dvou set miliónů!“ řekl hořce Jörg a kroutil hlavou. Když Bill uslyšel částku, cukl sebou a víno rozlil na bílý ubrus. Šokovaně vyhekl a položil víno na stůl. Na bílém ubrusu se rozprostřela pěkně velká, rudá skvrna. Bill zakňoural a všichni tři se na něj podívali. Možná by si ničeho nevšimli, kdyby Bill ze sebe nevydával takové skřeky jako vždy, když se mu něco nepodaří.
„Hrozně se omlouvám… Já… hned ten ubrus vyměním. Moc mě to mrzí…“ vyjeknul a máchal rukama okolo sebe. Cítil se hrozně trapně.
„Bille, Bille. V pohodě. Teď rozhodně nic neměňte, uděláte to, až pan Steiger a Kraus odejdou. Nic se neděje. Můžete si dělat svoji práci, ale předtím… nám přineste pistácie. Chybí tady…“ zareagoval pan Kaulitz pohotově. Docela dobře si dovedl představit, jak se asi Bill cítí. Chápal, že začíná a je nervózní. Nikdy by na něj nezvýšil hlas jenom proto, že se mu něco nepovedlo. Neměl to v povaze. Bill si s úlevou oddechl a díval se na pana Kaulitze s vděkem v očích. Nedokázal pochopit, že zrovna Tom je jeho dítě.
„Samozřejmě. A ještě jednou… se omlouvám…“ šeptl a rychle odešel za bar. Do několika mističek nasypal pistácie a položil si je na tácek. Tácek položil na stůl a pomalu vyskládával misky s pistáciemi.
„Domluveno. Myslím, že to bude dosti výnosné. A Tom z toho určitě taky dobře vytrží. Bude to dostatečně mnoho, aby to vydrželo do smrti vám, a ještě něco dostal i on. Jak se vůbec má?“ Bill zpozorněl a svoje tempo vykládání misek zpomalil. Jörg se spokojeně usmál.
„Myslím, že se má fantasticky. Akorát v poslední době nějak nevychází s matkou. Je to dospívající mladý muž, však to znáte. Chce si užívat života, ale manželce se to moc nelíbí,“ kývl rameny a napil se vína. Když Bill vyložil poslední misku, musel se zase vrátit za bar. Sám pro sebe si něco zabrblal a chystal další dobroty. Zrovna se mohl něco dozvědět z Tomova života a nemohl zůstat.
Podíval se na hodiny a nervózně vydechl. Bylo půl dvanácté, starosta s kolegou i panem Kaulitzem už odešli a za chvíli měla přijít celá rodina Kaulitzů. Na Billovi šlo hodně vidět, jak je nervózní. Pořád těkal očima po místnosti a netrpělivě čekal, až někdo přijde.
V celé restauraci bylo ticho a Bill z toho začínal mít depresi. Kdyby mohl alespoň zavolat matce nebo Maxovi, aby jej povzbudili. Nemohl nic.
Dveře se otevřely a dovnitř vešly tři kuchaři, hned za nimi pan Kaulitz a jeho žena. Po nich vešel prošedivělý starší pán s pivním pupkem a zřejmě jeho žena. Za nimi ještě dalších zhruba patnáct lidí, a jako poslední vešel Tom. Bill se zatřásl a všechny je pozoroval. Vzpamatoval se a rychle přiběhl ke dveřím.
„Dobrý den… dobrý den… Zdravím…“ snažil se působit klidně, ale vůbec mu to nešlo. Všechny pozdravil, až došlo na Toma.
„Ahoj…“ špitl a rychle sklopil pohled. Nevěděl, proč Toma vůbec pozdravil a do obličeje se mu nahrnula červeň. Tom se nevzrušeně uchechtl, ale neodpověděl a zasedl ke stolu. Jako jediný ze všech. Jeho matka jej zpražila přísným pohledem a zakroutila hlavou. Bill ani nepostřehl kuchaře, kteří už hodnou chvíli byli v kuchyni a připravovali slavnostní oběd.
„Takže, strýčku Celestýne, posaď se támhle vedle Toma. Vedle tebe bude teta Klarisa a vaše dcera. Hned naproti sedí Miriam s manželem a dcerami. Zbytek nechám zcela na vás. Jestliže budete cokoliv potřebovat, obraťte se na Billa. Mimochodem, je nový, a ne všechno zvládá excelentně. Ale myslím, že je velice šikovný,“ ohlásil pan Jörg a ukazoval na Billa. Ten se usmál a přikývl.
„Teď, Bille, každému dones pití…“ dodal pan Kaulitz a posadil se. Seděl spolu se svou ženou v čele stolu. Všichni ostatní seděli po bocích. Bill chodil od jednoho k druhému a pečlivě si zapisoval, co kdo chce k pití. Pomalu došel k Tomovi.
„Co… si dáš?“ zeptal se. Hlas se mu třepal a snažil se vyhnout Tomovu pohledu. Tom se na Billa zvláštně podíval. Sjel ho pohledem od hlavy až k patě a zašklebil se. Bill si odkašlal a poupravil si košili.
„K pití?“ zeptal se a usmíval se. Bill překvapeně zamrkal.
„Dám si colu…“ odpověděl Tom a naučeně rozlouskl pistácii. Bill rychle přikývl a odešel za bar. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Byl tak nervózní z Toma a toho všeho okolo. Najednou měl na lístku strašně moc pití a koktejlů, které musel připravit. S povzdechem se pustil do práce.
***
Oslava probíhala podle představ. Zatím bylo všechno v pořádku. Bill se za těch pár hodin stačil seznámit s pár lidma z Kaulitzovy rodiny. Na všech šlo jasně vidět, kterým směrem se ubírají jejich životy. Na všech šlo vidět, že se v jejich domě peníze jenom točí. A byla to bohužel pravda. Měli vybrané chování a Billovi se to líbilo. Neměl nic proti takovým lidem. Jen proti těm, co toho všeho využívají. Co ze sebe dělaj bůhvíco, a ještě k tomu za jejich úspěch můžou rodiče. Tohle byl Tomův případ.
„…myslím, že toho Tom má mnoho před sebou. Už teď se má tak dobře! Už teď si může dovolit teoreticky cokoli.“ Bill se otočil po hlase. Pozoroval dobře vypadajícího staršího muže, jak se zaujatě baví s ostatními. Právě probíhala debata na téma Tom. Bill dělal všechno pro to, aby se u stolu zdržel co nejdéle.
„To je pravda!“ ozval se další z nich. Vypadal docela nevýrazně. A byl plešatý.
„Několik stovek domů. A těch budov mimo město! A co teprve nějaká orná půda, lesy a podobně?! Sakra, lidi… já mít sedmnáct a už tohle všechno vlastnit. Jörgu… tvůj syn se bude mít sakra dobře. Na to se napiju…“ zahulákal a postavil se. Mírně se zapotácel, ale zůstal stát pevně na nohou. Pozvedl sklenici.
„Na slibnou budoucnost tady našeho Toma!“ řekl hlasitě a obsah sklenice skončil v jeho žaludku. Bill zůstal nehybně stát a díval se na jedno místo. Marně se snažil představit si peníze a majetek, co Tom vlastnil. Nebo bude vlastnit. Pro Billa to bylo něco tak nepředstavitelného. Nedokázal pochopit, co je potřeba udělat k tomu, aby byl člověk tak úspěšný a měl tolik peněz.
„Bille! Dvakrát tiramisu tady pro slečny!“ zahulákal kdosi a to Billa probralo. Zatřepal hlavou.
„Samozřejmě…“ odpověděl a rychlým krokem mířil do kuchyně.
***
Bylo něco okolo jedné rána, kdy Bill začal pociťovat únavu. Přes celou restauraci hrála hlasitá hudba a většina pozvaných tančila. Dokonce to zašlo i tak daleko, že se pár jedinců odvážilo tancovat na stolech nebo dokonce na baru. Bill měl jediné štěstí, že většina rodiny už byla docela dost opilá, takže nikdo nijak výrazně nezaznamenával Billovu přítomnost. Tudíž nikdo nic nechtěl a nikdo Billa nežádal, aby mu něco přichystal či donesl.
„Tome, měl by ses pořád přestat tvářit jako kakabus! Díváš se vůbec někdy do zrcadla? Musíš se usmívat! Od čeho jsem ti dával ten hrníček. Ach vzpomínáš? Takhle tě nebude žádné děvče chtít! Nedivím se, že jsi nám ještě nepředstavil žádnou tvou přítelkyni. Taky bych nechtěl takového manžela, kdybych byl ženou…“ Strýček Celestýn nechápavě kroutil hlavou a Bill se culil.
„Co se culíš…“ ozvalo se vedle něj. Trhnul sebou a otočil se. Stál vedle něj Tom a propaloval jej pohledem. Bill znervózněl a zase se otočil.
„Neculím se…“ špitnul a snažil se předstírat, že něco hrozně zajímavého dělá.
„Doma tě neučili, že když s někým mluvíš, máš se mu dívat do očí a ne stavět se k němu zády, Bille?…“ pronesl dredař a provokativně se šklebil. Bill se zamračil a otočil se zpátky k němu.
„Myslím, že zrovna ty mi o správné výchově nic říkat nemusíš…“ syknul a zadíval se do Tomových očí. Tom se zasmál a napil se ze svého drinku.
„Ale ale… ono to na mě cení zoubky,“ zasmál se a pořád se na Billa díval. Ten nehnutě stál a mlčel. Do tváře se mu hrnula červeň a nevěděl, jestli pociťuje vztek nebo stud. Cítil se všelijak.
„Kdybys dovolil, rád bych se převlíkl,“ řekl první blbost, co jej napadla a sklopil pohled.
„To klidně můžeš. Já na tvoje tělo nijak extra zvědav nejsem…“ kývl Tom rameny a zasmál se. Lhal sám sobě. „A navíc… můžeš se jít převlíct dozadu,“ dodal a opřel se o bar. Bill zamlaskal a zašel za bar. Začal ze sebe shazovat jednotlivé pracovní kusy oblečení a pomalu se soukal do svého civilního. Neuniklo mu, že se na něj Tom chvílemi dívá a nemohl říct, že jej to netěšilo.
„No vidíš, jak to šlo…“ ozval se Tom, když byl Bill hotov. Bill jen zakroutil hlavou a schoval si oblečení do tašky.
„Přeji krásný zbytek večera…“ heknul a pomalu šel k východu.
„Počkej!“ houknul Tom a Bill se zastavil. Pomalu se otočil a kývl hlavou.
„Hm?“
„Nechceš odvést? Přece jenom už… není nejvhodnější doba na chození ulicemi…“ řekl Tom nenuceně. Snažil se o lhostejný tón v hlase. Bill překvapeně zamrkal. Hrozně chtěl říct ano, ale nakonec jen zakroutil hlavou.
„Ne díky…“ odpověděl a vešel do tmavé, chladné noci. Tom se stále opíral o bar a usmíval se. Chvíli se díval před sebe a nakonec se rozesmál na plno.
autor: Nivian
betaread: Janule
Tom mán začíná měknout…Bill na něj má evidentně dobrý vliv…doufám, žee to bude v tomhle duchu pokračovat…a tatínkovi Kaulitzovi se asi nebude moc líbit, že jeho synáček o žádnou nevěstu nestojí. 😀 😀
Já teda fakt nechápu, čemu se Tom tak smál…
A musím říct, že Tom mě štve a to čím dál víc, a já si vůbec nedokážu představit, že by ho něco mohlo změnit k lepšímu a hlavně jak.
Chudák Bill, celé dny se dře ve škole, po večerech v práci a potom se mu takové budižkničemu ještě vysměje.
Tome, Tome, měl by ses nad sebou zamyslet, chováš se hrozně =)
Jinak, jak Bill poslouchal tu debatu o penězích a majetku, kde se žonglovalo s miliony, tak já nikdy nepochopím, jak může někdo poctivě vydělat takové peníze…
Tom má miliony a nemusel ani hnout prstem, Bill se dře celé dny a vydělá si sotva na školu, to je spravedlnost a rovnost dnešního světa, kde mají všichni stejnou šanci…
To už jde domů? A obsluhovat bude kdo? Rozmazlený Tom? xD
[2]: Janičko, miluju tvé komentáře!♥ A úplně s tím, co píšeš, souhlasím… známe cenu peněz a nevychovaná mládež, co si neváží ničeho… To je dnešní svět!
Ach Nivian, já jsem zas úplně vedle. Je spousta věcí, které musím ze sebe dostat. Ale jak už jsem napsala výš, souhlasím s Janičkou. Nicméně – nikdo už asi ode mě nečeká, že "svého" prince Tommyho♥ nepodržím. Já vím, vím, ale prosím, odpusťte mi tu mou slabost, jsem jen člověk… 🙂
Chtěla jsem říct jednu věc, kterou považuji za úplně nejdůležitější a proto ji napíšu hned. Já jsem zapomnětlivý člověk z pravěku :-DDD Tommy má nebo bude mít majetek (byly zmíněny milióny), ale to nejdůležitější, co považuju, LÁSKU, tu Tommy zatím nemá, nezná tento cit, nezná ten tlukot srdce, ze kterého zároveň šílí a je tak šťastný. Tommy je právě hrozně prázdný a nešťastný. Nějaké peníze mu lásku nenahradí! A to je smutné. Raději bych byla chudá, ale s člověkem, který mi vykouzlí úsměv na tváři, se kterým cítím to krásné teplo štěstí a který ve mně vzbudí to, že se mi jen z pohledu do jeho očí zastaví dech a rozkočí srdce, než mít miliony a žít ve zlaté kleci.
To Billovo ráno bylo skvěle popsané, chudák malý, nevyspal se, chápu jeho nervozitu. Maminka ho sice opravdu nádherně povzbudila, pohladila, probírala se jeho vlásky, ale co to pomůže? Trošku s ní mám problém…nechá svého syna vydělávat na studium. Já bych neunesla pohled na něj… vidět ho, jak je unavený a musí stíhat vše, práci a hlavně bych dala vše na jeho vzdělání. Ach, tohle je strašně těžké číst.
Max je mi sympatický, jak Billovi pomohl. A pan Kaulitz – no, skvělý člověk. Jeho děkovný pohled mluvil za vše a pak Billa podržel. Ale víc, než ta částka, Billa asi rozhodila únava. Vždyť se nevyspal. A co se mi líbilo, před starostou a jeho zástupcem Jorg Billovi vykal, až poté, když přišla rodina, hosté a Tommy, Billovi tykal. Když pan Jorg upozornil, že je Bill šikovný – jo, má plus body u mě!
A ano, pohostinnost by stála celý měsíční plat Billovy maminky. A Nivi, ještě než jsem dočetla větu, řekla jsem si: nejraději bych zbytky zabalila a poslala okamžitě dětem do Afriky… A ty jsi to tam napsala. Tohle byl pro mě nejkrásnější okamžik tohoto dílu. Nenávidím, když se ubližuje dětem a zvířatům. A Afrika… jen stačí představa a mám slzy v očích. Proto mám tolik ráda Shakiru, která se o africké děti stará. Omlouvám se za odbočení… A děkuji ti, že jsi to připomněla. Tento problém by se řešit měl.
Tommy, zlatíčko, Billovi si na pozdrav odpovědět mohl! Tééééda, ty máš štěstí, že tě nedám! Navíc jsi mě dnes zabil♥♥♥ Chtěl si Billa odvést! awwwwww♥♥♥*umřela* Já tě lovuju!!!!!!!♥
Billy, jen taková poznámečka pro tebe. Já vím, že nemáš rád lidi, kteří využívají toho, co jim spadne do klína bez snažení, jako je můj zlatý Tommy, ale bude se mít dobře a s ním i TY! Vy k sobě najdete cestu. Tobě chybí ta materiální podpora a Tommymu ta citová. Vy se hledáte, tak… já už se nemůžu dočkat, až se sblížíte a vše OBA pochopíte.
Miluju tento příběh!!!♥♥♥
[4]: ♥♥♥
Ani mne nejde do hlavy co bolo Tomovy šmiesne a strasne ma hnévá jeho povičeneske chovane. Ma vzyvote všetko, nič stoho néma preto že by nato mal makať a chová sa ako blbes. Inak poviedka je krásna.
[2]: Možná se ty peníze ani poctivě vydělat nedají :).
[4]: Ondino! Jen jsem viděla délku tvého komentáře a už jsem skoro měla slzy v očích ;D. Je to strašně neuvěřitelný pocit, když vidím, že se někdo jakkoli vyjádřil. Ať už pár slovy.. takže si asi dokážeš představit jak skáču radosti, když po celém únavném dni vidím tohle! Děkuju ti za večerní rozptýlení :).
Docela koukám, protože máme hodně stejné myšlenky. Protože něco, na co jsi tady narážela…, ohledně Billovy matky, budu mírně narážet a to jsem ani nečetla tvůj komentář ;D a už tam ta myšlenka je…, až potom jsem ho dočetla a říkám si, že máš podobné uvažování jako já… a jestli ti to nedává smysl.. tak se omlouvám ;D píšu teď hrozně zbrkle! protože je toho tolik co chci říct a než do všechno dopíšu, tak to určitě zapomenu!
Ha vidíš… už ani nevím. sakra :// ;D.
Každopádně problémy v africe nevyřešíme. To všam neznamená, že je nemůžeme řešit a probírat. Myslím, že je to téma, na které by se měla mládež… mhm trochu víc zaobírat. Celkově nad světovou situací. Myslím, že kdybych mluvila o jejich postoji, musela bych být sprostá :/.
.. A myslím, že k sobě najdou cestu. A dost brzo. Doufám!! 🙂
Božeee ja som sa tak tešila na tú oslavu :D… ten Bill bol zo začiatku ale pekne nervózny ty vole 😀 ale tak ani sa mu nečudujem a mala som dosť keď vždy spozornel vo chvíli keď začala byť reč o Tomovi xD :D… och ale nepáči sa mi aký je Tom hnusný… ja by som mu normálne za to nafackovala :D… ale potom sa mi strašne páčilo keď som čítala že klame sám sebe keď hovoril že na Billove telo neni zvedavý… a potom keď sa Billa opýtal či nechce odviezť ale potom som fakt nepochopila čomu sa tak strašne rehotal xD 😀 bože a veľmi ma potešila správa že by si teraz zvládla rýchlejšie písať 🙂 mám tento príbeh hrozne rada a páčilo by sa mi keby som ho tu videla častejšie 🙂