Obsession 50.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne

BILL

Bylo něco kolem jedné  ráno a nás konečně přivítala velká tabule s nápisem – Las Vegas.

„Wow a jsme tady,“ usměju se na Toma sladce a pohladím ho po stehně. „Abych ti pravdu řekl, myslel jsem, že sem dojedeme o dost později.“

„To jen proto, že jsi nesledoval můj tachometr,“ rozesměje se a zakroutí krkem, jako by ho snad taky bolel.

„Radši,“ řeknu se smíchem. „Bolí tě za krkem?“ Že bychom si snad prohodili místo a v hotelu role?

„Trochu už jo. Najdi tam nějakej úžasnej hotel,“ mrkne na mě a kývne směrem ke GPS.

„Předem máš slíbenou masáž,“ mrknu. Začnu hledat. Po chvilce najdu jeden opravdu luxusní hotel, který vypadá opravdu nádherně jak zvenku, tak i zevnitř.

„Jestli tohle nebereš, tak nevím,“ zasměju se a přečtu mu o tom ještě pár věcí a ukážu mu to.

„Tropicana Las Vegas?“ zasměje se. „Zní to dobře, i vypadá. Proč ne,“ přikývne.

„OK,“ nastavím GPS tak, aby nás dovedla přímo před hotel a dám ji zase na své místo. Tom jel velkými osvětlenými ulicemi a viděl jsem, jak se nadšeně  usmíval. Miluji tenhle jeho úsměv. Všude bylo vše osvícené. Téměř v každé ulici bylo kasino a nebo nějaký pochybný bar, ale vypadalo to vše dobře. Mělo to nějakou úroveň. Jednoduše Las Vegas, město snů. Kdyby bylo víc času, tuším, že by to tu Tom chtěl kompletně celé projít.

„Tak, líbí?“ zasměju se.

„Dokonalý!“ zajásá vesele a zas mi položí ruku na stehno.

„Až pojedeme zpátky, mohli bychom se tu zastavit znovu. Když ovšem budeš chtít,“ navrhnu a chytnu ho za tu ruku. Jemně prstem začnu zkoumat každičký jeho prst a nehty.

„Pokud budeš taky chtít,“ usměje se a raději mi prsty proplete. Nemá rád, když něco na něm zkoumám. Jen se nad tím tiše zasměju.

„Klidně,“ pronesu s úsměvem.

„Dobře. Zajdeme do kasina a já určitě vyhraju,“ řekne sebejistě. „A víš proč?“ Do kasina? Blázen.

„Ne, pověz.“

„Protože mám tebe. Takže musím být dítě štěstěny,“ zasměje se. „A pak ti koupím celý Vegas.“ Zajedu mu rukou za krk a jemně ho tam pohladím a promačkám.

„Ty jsi ale blázínek,“ zasměju se. „Nechci Vegas. Chci jen, abys byl ty spokojený,“ vyřknu své přání.

„V tom případě bys měl být ten nejšťastnější člověk pod sluncem, jestli je to tvé jediné přání,“ usměje se.

„Tak v tom případě jsem,“  řeknu významně a zajedu mu do copánků.  

Dál se usmívá a zastaví  na červenou. Dá blinkr doleva a jen se opře o moji ruku. Je vidět, že je unavený, a to se mi nelíbí. Ta cesta ho zmohla a není divu. Musím si o něj pečovat. Chci se o něj starat, dělat ho šťastným a dívat se na to, jak se usmívá a je spokojený. Pak budu spokojený i já.

„Mmh, dáme si dlouhou sprchu. Pak tě namasíruju a uložím si tě do postýlky…“ šeptnu.

„A budeš mě líbat a hladit před spaním místo pohádky?“ usměje se sladce a rozjede se.

„To si ještě rozmyslím. Možná ti povím jen pohádku a bude ti to stačit,“ pousměju se.

„Na tom nesejde. Líbí se mi všechno, co ty děláš,“ pokrčí rameny.

„Až tě kousnu do zadku, bude se ti to líbit?“ zasměju se a pohladím ho po rameně a jemně mu ho promačkávám. „Hmm, stejně tě budu hladit, líbat, laskat a dráždit a až pak usneš. Chci, aby se ti spalo co nejlépe.“

„Kousání od svýho andílka obzvlášť miluju,“ začal se smát.

„Jenže andílkovi pak rostou rohy,“ řeknu znepokojeně. Zase jsme tak šíleně dětinští. Ale o to je tohle všechno sladší a roztomilejší.

„Budu tě milovat, i kdyby se ti na nose udělala obrovská bradavice s chlupem,“ začne se šíleně smát.

„Fuj, to ne!“ řeknu hned se smíchem a po nose si přejedu. To způsobí jeho ještě větší výbuch smíchu. „Chudák můj nos. Tohle se nesmí stát!“ směju se.

„Zaplatil bych ti plastiku, lásko,“ chrochtal smíchy.

„Ani slovo už… Tu potřebuju stejně,“ tlemím se dál. Najednou se Tom zamračí.

„Proč jako? Plastiku čeho?“

„Kompletní oprava,“ ušklíbnu se.

„Na to zapomeň.“

„Byl bych takový… plastický,“ zasměju se. „Ne, vážně ne. Ať vypadám jakkoli, plastiku nechci.“

„Ani bych tě nenechal,“ řekne naprosto vážně a odbočí.

„Což mě těší,“ poplácám ho po stehně.

„Takže mi svoluješ, že až ti jednou rupne v bedně a budeš chtít na plastiku, můžu ti jednu fláknout, aby tě to zas přešlo?“ pozvedne pobaveně obočí.

„Ehm,“ odkašlu si. „Raději se soustřeď na jízdu.“

„Bille…“ zhrubne mu hlas.

„Naplácej mi na zadek,“  řeknu s úsměvem.

„Hm,“ zabručí a zpomalí. Zajede před hotel, který jsem vybral. Byl opravdu vysoký a luxusní.

„Nikdy bych na plastiku nešel. Mám jeden hlavní důvod. Jsem pyšný na to, že jsem tvoje dvojče,“ řeknu, když téměř zastaví.

„Fajn…“ řekne ne moc důvěřivě a zastaví. Dobře, nevěř mi. Nevadí.

„Tak jdeme?“ zeptám se tiše. Zase si vzal něco moc do hlavy. Věc, kterou bych neudělal. Ta jeho urážlivost a vztahovačnost mě dostane jednou do hrobu.

„Jo…“ kývne, odpoutá se a vystoupí. U auta už čeká poslíček, který odveze auto. U kufru stojí další dva poslíčci, kteří čekají na kufry. Páni, to je rychlost. Vystoupím také a přenechám nakonec dohodu na Tomovi. On se v tomhle vždy uměl dobře pohybovat. Nikdo ho totiž neoblbnul tak jako mě. Nakonec nám poslíčci vzali zavazadla, jeden odjel s autem a my se přesunuli do hotelu. Tom nám obstaral apartmá na jednu noc, zaplatil kartou a už jsme jeli nahoru. Zase do posledního patra.

„Jsi unavený, viď?“  řeknu trošku sklesle, když jedeme výtahem. Má malá očíčka. To je vždy známka toho, jak je unavený.

„Co?“ podívá se na mě nepřítomně. „…ne, ne, vlastně ani nejsem,“ usměje se.

„Poznám to na tvých očích, takže nelži ani sobě,“ pohladím ho po tváři. Pak se zadívám na stranu výtahu. Je zrcadlová. Prohlížím si nás oba. Je tak hezký. Vždy byl hezčí než já.

„Poznám, jestli jsem nebo nejsem ospalý. Ještě není až tak pozdě,“ zopakuje. Fajn, ať si mele svou. Ale unavený stejně je, nebo spíš jeho oči jsou unavené.

„OK,“ řeknu jen a dál nás sleduju. „Je to… hezký, dívat se na nás,“ slovo „nás“ zdůrazním.

„Cože?“ nechápavě pozvedne obočí a kouká na mě jako na blázna. Až pak si všimne, že koukám na náš odraz a podívá se taky. Jen se na to konto usměju a přivinu se k němu. Ani společnou fotku spolu nemáme. Fotku toho, jak se teď objímáme nebo líbáme. Chtěl bych něco takového.

„…vypadáme spolu divně,“ řekne potichu. Načež sklopím zrak a trošku se od něj odtáhnu.

„Proč myslíš?“ Divně. To zamrzí. Snad jako by se za to styděl?

„No já nevím… Nechodí po světě moc párů, kteří by byly stejní v obličeji. Když to tak vezmu, vlastně miluju svůj obličej,“ začne nad tím uvažovat. Zatváří se znechuceně a nakrčí nos. „To je fakt zvrácený. Miluju tvůj obličej, ale svůj nesnáším. Fakt ironie…“ Bože, to je idiotek. Proč řeší tohle? Už jsem si v duchu říkal – Bille, stydí se za tebe.

„V tom případě nesnášíš i můj obličej,“ podotknu se smíchem. „Ne, nemůžeme se pozastavovat nad tím, že jsme dvojčata. Prostě to tak je.“

„Jo,“ ošklíbne se podivně. Zastavíme na patře, tak vystoupí. Já se na sebe ještě chvilku do toho zrcadla dívám. Bože, tohle je tak zvláštní. Pak tedy vyběhnu za ním a zamířím k našemu pokoji po jeho boku. Odemkneme a vejdeme do pokoje.

„Páni. Je to tu ještě hezčí než ve Phoenixu,“ řekne uznale Tom. Projdu obývákem a nahlédnu hned do ložnice. Kterou máme jen jednu. Už asi spát odděleně nechce.

„Musím s tebou souhlasit, je tu hezčí. Přijde mi to útulnější,“ pousměju se a vrátím se k němu.

„…máme jen jednu ložnici a jednu postel?“ zamračí se.

„Ehm, ano,“ odkývám. „Vadí?“

„Říkal jsem, že chci dvě!“ Moje radost trošku opadla. Ale chápu, že nechce, abychom se jakkoli prozradili.

„Aha,“ řeknu trošku překvapeně. „Tak… já dojdu na recepci a nějak to zařídím.“

„Ale prosím tě, mně to je jedno. Stejně budeme spát v jedný posteli,“ mávne rukou. „Ale je to kráva, když nerozumí tomu, že jí říkám, že chci DVĚ ložnice. Bóže.“

„Nerozčiluj se. Je hloupá a jednoduchá. Pojď si se mnou dát radši cigaretu, ok?“

„Nechci cigaretu. Seru na cigaretu,“ hodí sebou do křesla.

„Fajn,“ řeknu s naprostým klidem a sám si jdu zakouřit na balkon. Nebudu odnášet jeho špatnou náladu a nespokojenost. Prostě se stalo. Jedna pitomá recepční ho snad rozhodí na celý večer. V klidu si zapálím. Na tuhle tyčinku jsem se celkem i těšil. Koukám z balkonu na město. Je odtud nádherný výhled na celé město.

Když dokouřím, típnu malý nedopalek a vrátím se dovnitř. Tom tam ale není. Rozejdu se tedy do obývacího pokoje. Také tam není. Až pak zaslechnu vodu. OK, takže si šel dát sprchu. Snad se alespoň trošku uklidní. Mezitím zalezu do té naší společné ložnice, která ho tolik štve, a posadím se na postel.

Až po nějaké chvíli vejde do ložnice, jen v ručníku. Přejde ke kufru, ke kterému si klekne, a začne hledat boxerky.

„Půjdu se taky osprchovat nebo ještě půjdeš do koupelny?“ zeptám se.

„Ještě jsem si chtěl čistit zuby, ale klidně běž,“ pousměje se a dál štrachá v kufru.

„To můžeš, i když budu ve sprše. Takže tam klidně přijď,“ řeknu s klidem v hlase a rozejdu se do koupelny.

„Dobře,“ brouknul jen za mnou. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře od koupelny, došlo mi, že jsem si nevzal svou taštičku. Kosmetickou taštičku. Tak jsem se zase vrátil. Akorát jsme do sebe vrazili s Tomem. Spadnul mu ručník, který měl kolem pasu.

„Uhm…“ odkašlal si. V ruce držel tašku pro hygienu i moji kosmetickou tašku.

„Ehm,“ se smíchem si odkašlu. „No tak… jdeme spolu,“ pousměju se a olíznu si rty. Sehnu se v rychlosti pro ten jeho ručník a hodím si ho přes rameno.

„Hele, co kdyby sis vzal ty krámy a raději mi vrátil ten ručník?“ jde za mnou se smíchem. Krámy? Tomuhle říká krámy? Bože, naplácat na holou by si za tohle zasloužil.

„Já ti dám krámy,“ otočím se k němu a lehce ho plesknu tím ručníkem, ale nedám mu ho. Vezmu si od něj svoje „krámy“ a jdu dál.

„Ty…! Pojď sem!“ chytne mě kolem pasu a ručník mi se smíchem vyrve.

„Na, vezmi si ho. Abych ti náhodou něco nevykoukal,“ směju se.

„No toho se právě bojím, ty úchylné dítě,“ uchechtne se a pěkně si ho ováže kolem pasu. Jen se na něj sladce usměju a pak na něj vypláznu jazyk.

„Něco lepšího v záloze nemáš?“

„Však ono tě to provokování brzy přejde, Billy,“ ušklíbne se pobaveně. Vyndá si pastu a kartáček na zuby a začne si čistit svůj bílý chrup.

„Už se na to těším,“ mlasknu pobaveně a vyndám si hřeben. Sčešu si vlasy do culíku a hned potom se začnu svlékat.

„Hmm,“ řekl jen s plnou pusou pasty a pokračoval. Po chvíli si začal broukat nějakou melodii. V klidu jsem se kompletně svléknul a zalezl si do sprchového koutu. Spustil na sebe proud teplé vody a zavřel oči. Přesně tohle jsem potřeboval. Při tom jsem poslouchal, jak si Tom zpíval nějakou písničku. Vzpomněl jsem si na ty staré časy. Tehdy jsme spolu zpívali Monsoon. Vždy jsem mu říkal, že dobře zpívá, ale on se tomu smál. Vždy mi odpověděl nějak tak, že na zpěv tady mají mě.  

Když jsem se osprchoval, Tom už v koupelně nebyl. Takže jsem se v klidu osušil, učesal se. Vytáhnul jsem svůj a hlavně Tomův oblíbený  parfém a navoněl se. Miloval ho. Zabalil jsem se jen do županu a šel do ložnice, kde už Tom spokojeně ležel na posteli.

„Spíš?“ šeptnu jen s úsměvem, i když vím, že nespinká.

„Ne,“ broukne tiše, ale oči neotevře. Všude je už tma, lampička nesvítí. Svléknu si župan a nahý si vlezu k němu. Natisknu se k němu zezadu a obejmu ho kolem pasu. Spokojeně zavrním a přivřu oči.

„Dobrou,“ zašeptá Tom rozespale a víc se ke mně přitiskne.

„Dobrou, miláčku,“ políbím ho na rameno a víc ho obejmu. Vyhledám jeho ruku a propletu si s ním prsty. Lehce mi prsty stiskne a tiše zívne.

„Spinkej,“ pošeptám a usměju se.

„Hmm,“ zamručí a zavrtí se. Je tak sladký. Když spí nebo usíná, vypadá snad i jako andílek. Takové nevinné stvoření. Rozdíl, opravdu velký rozdíl přijde po probuzení, když se trošku rozkouká.

Už nic neřeknu a nechám ho usínat. Sám se snažím usnout, ale moc to nejde.

„Říkal jsi, že mi budeš vyprávět pohádku,“ zašeptá po chvilce roztomile. Tak on na to ten malý hajzlík nezapomněl.

„Myslel jsem, že budeš chtít už spinkat?“ začnu ho hladit po bříšku.

„Musíš si mě uspat,“ uslyším, že se usmívá.

„A přeješ si pohádku nebo to druhé…?“

„Cokoliv. Klidně mi jenom zpívej. Miluju tvůj hlas…“ zavrtí se a otře se mi zadečkem o rozkrok. Jen spokojeně přivřu oči a odkašlu si.

„Vážně chceš, abych ti zpíval?“ zeptám se celkem překvapeně.

„Jo,“ vymaní se mi ze sevření. Otočí se ke mně čelem, proplete si nohy s mýma a přitulí se ke mně, jako to obvykle dělám já. Sladce se usměju a přivinu si ho k sobě. Začnu ho jemně hladit po zádech.

Zavřu oči a nadechnu se. Hrozně tiše a něžně mu začnu zpívat.

„Du bist alles was ich bin, und alles was durch meine Ader fließt. Immer werden wir uns tragen, egal wohin wir fahr´n egal wie tief. Ich will da nicht allein sein, lass uns gemeinsam… In die Nacht… Irgendwann wird es Zeit sein, lass uns gemeinsam…In die Nacht nur mit dir zusamm´…“

Vždy tuhle písničku miloval. Jeho dech i tlukot srdce se po chvíli ještě ztlumily a ztišily. Začal pravidelně oddechovat. Usnul. A to stačilo tak málo. Jedna krátká sloka. Nechal jsem ho už spát a jen ho tiše pozoroval. Byl tak sladký a roztomilý. Nejradši bych ho chytil za tvářičky a zlíbal ho. Nechtěl jsem ho probudit, ale měl jsem takovou chuť se ho dotýkat, hladit, líbat. Byl opravdu k pomilování.

Po chvíli… ehm, zhruba po dvou dalších hodinách jsem se už přinutil k tomu, abych zavřel oči a přestal ho pozorovat. Vydržel bych se na něj dívat opravdu hodiny. Zítra nás čeká náročný den a oba dva potřebujeme nabrat síly. Proto jsem i sobě řekl:

„Dobrou noc.“