autor: Majka
Pomalu se nadechl.
Vlastně vždycky věděl, že tahle chvíle jednou přijde. Nemohl změnit sebe… a nemohl změnit jeho. Jako by celý jejich společný život směřoval právě k tomuhle jednomu okamžiku.
Okamžiku, kdy on odejde s ní – ať už „ona“ bude kdokoliv…
Sklopil oči. Zpod přivřených víček neslyšně vyklouzly dvě drobné slzy, v unavené hrudi se potichu rozpadalo srdce na milion kousků. A stejně tiše se do zoufalé mysli vkrádala ještě zoufalejší myšlenka.
Štíhlá ruka s černě nalakovanými nehty, která popaměti sáhla do pootevřeného šuplíku, jako by ani nebyla jeho.
Byly tam. Asi deset tabletek, deset bílých kulatých pozvánek na věčnost.
Sevřel je v dlani. Třásla se. On celý se třásl. Některá rozhodnutí jsou těžší než ostatní…
Znamenají ztratit vše, veškerou naději. Nebo je to naopak? Nejdřív musíte ztratit naději, abyste udělali tohle rozhodnutí?
Neměl odvahu odejít jen tak. Bez vysvětlení. Nebo rozloučení…
Znovu sáhl do šuplíku. Bělostně čistý list papíru, který vyndal, mu připadal směšně malý pro veškeré jeho myšlenky, pro všechny ty dlouho skrývané pocity…
Když ale ve svých prstech sevřel tužku, nedokázal napsat jediné slovo. Takhle to nebylo správně.
Pohledem zabloudil k telefonu na nočním stolku. Sám nevěděl, jestli v té touze zavolat mu není i poslední pokus najít řešení neřešitelného. Pokus o záchranu…
Riskoval. Nejdřív všechny ty zrádné pilulky položil na jazyk a se zavřenýma očima je spolkl. Pak teprve vzal do ruky mobil a vytočil známé číslo.
Uvědomoval si, že on ho může mít vypnutý. Nemusí ho slyšet…
Vždyť o nic nejde, blesklo mu hlavou. Zvláštní myšlenka…
Telefon na druhém konci zazvonil. A znovu. On si pomalu sedl na zem, začínal být malátný. Další zazvonění… „Ano?“
Unaveně se usmál, bylo hezké slyšet jeho hlas.
„Ahoj… jen se chci rozloučit,“ zašeptal.
„Bille? O čem to mluvíš? Někam jedeš? Proč… Jsi tam? Bille?!?“
Znovu se musel pousmát. Najednou mu všechno připadalo jako za bílým závojem. Tak snadné. Tak konečné. Ano, takhle je to správně.
„Bille? Sakra, slyšíš mě?!? Odpověz mi!“
„Jsem tady, neboj. Já se taky nebojím… bude to ok, věř mi.“ Prsty, které doteď svíraly tužku a téměř bezmyšlenkovitě se pohybovaly po bílém papíru, zvláčněly. Dopadla na ně horká slaná slza.
„Co se stalo? Co jsi udělal?!? Bille! Poslouchej mě – jsi doma? Tak mluv, sakra – jsi doma? Kde jsi?!?“
„Promiň… už musím…“ Telefon mu vypadl z ruky.
Tomovi se na okamžik zastavil dech, nevěřícně zíral na ztichlý mobil.
Skoro nadskočil, když na své paži ucítil něčí opatrný dotyk. Právě teď mu přišel tak nepatřičný…
„Co se děje, miláčku?“
Velké modré oči, do kterých pohlédl, v jeho mysli změnily barvu na temně hnědou. Tázavý pohled se proměnil v zoufalý… stejně zoufalý, jak zoufale mu zněl hlas jeho bratra.
Bill…
Bill!
Kdyby ho někdo kopl vší silou do břicha, bolelo by to míň.
„Bill!“ Vlastní výkřik jakoby ho vrátil do reality. Rozšířily se mu zorničky. Zalapal po dechu, bylo mu na zvracení.
„Klíče! Kde mám klíče?!?“
Vběhl do chodby, horečně prohledával kapsy své bundy.
U ucha se mu ozvalo zacinkání, cizí ruka mu podávala svazek jeho vlastních klíčů.
„Pojedu s tebou. Takhle nemůž…“
„Ne!!!“ Na okamžik pevně zavřel oči. Hučení v hlavě se stávalo nesnesitelným. Zhluboka se nadechl…
„Ne,“ zopakoval mírněji. „To je jen moje věc. To je… Bill. Chápeš?!“ Věděl, že nepochopí. Bylo mu to jedno. Nezáleželo na tom.
Zanechal za sebou její ublížený pohled a dveře dokořán…
Štíhlé mužské prsty křečovitě svíraly volant. Přesto se třásly. Oči dezorientovaně těkaly mezi ubíhající silnicí a hodinami na palubní desce. Sportovní Audi se řítilo městem, aniž by zpomalilo na křižovatce nebo snad bralo ohled na ostatní auta.
Jindy čtvrthodinová cesta trvala přesně devět minut. Devět neuvěřitelně dlouhých minut. Devět minut, během kterých celé jeho tělo prostupovala mrazivá předtucha. Zasahovala každou buňku, každý nerv…
Známý dům na konci ulice vypadal klidně a tiše. Až moc klidně. A děsivě tiše.
Přeběhl mu mráz po zádech. Jeho kroky byly stále pomalejší, jak se blížil k zavřeným dveřím.
Strach, který ho celou dobu popoháněl, mu teď svazoval nohy.
S klíčem v zámku na vteřinu zavřel oči. Věděl, co uvnitř najde. Bolest svírající jeho srdce byla až příliš skutečná. A rostla. Nemohla nemít příčinu.
Ale vědět neznamená být připraven.
Jakmile překročil práh… ocitl se ve snu. Děsivá noční můra. Nic z toho nemohlo být reálné.
Jeho malý bráška tu nemohl ve skutečnosti ležet na zemi. Tak bledý. S lehkým úsměvem. Slzami na řasách. Rozbitými sny vepsanými ve tváři.
Kdyby to byla skutečnost, nemohl by vidět sám sebe, téměř stejně bledého. Bez dechu. Třesoucího se.
Mohl by ve skutečnosti udělat ty zbývající dva kroky, ztěžka dopadnout na kolena, vzít jeho bezvládnou ruku do svých dlaní? Mohl by začít křičet? Prosit, aby se probudil? Neslyšel nic…
Stejně tiše, jako předtím Billovi, i Tomovi vyklouzly zpod bolestně zavřených víček dvě slzy.
Stejně tiše, jako předtím Billovo, teď se i Tomovo srdce rozpadlo na milion kousků.
A bez srdce se těžko žije…
Kdyby to byla skutečnost… mohl by vidět sám sebe neslyšně umírat?
Otevřenými dveřmi se do místnosti vehnal chladný podzimní vítr. Pozdravil se se záclonou, pročísl rozcuchané vlasy. Zvedl ze země arch bílého papíru. Zatočil s ním nad jejich hlavami a znovu ho nechal s tichým zašelestěním klesnout na zem, vedle jejich těl.
Tři velká písmena, napsaná nejspíš jen podvědomě roztřesenou rukou – T, O a M – jako by se jim vysmívala…
Neslyšeli nic.
autor: Majka
betaread: Janule
Májinko.. i když už jsem ji komentovala u tebe na blogu, tak prostě musím komentovat i tady…
tahle povídka je něco… úžasného, je skvěle napsaná, úžasně procítěna, dokonale promyšlená.. prostě hrozně moc se mi líbila..
na to, že já u povídek moc nebrečím, tak u tvého dílka jsem měla skelné oči… chtělo se mi plakat.. je to smutné.. ale krásné… smutně krásné 🙂 ♥♥♥
Majííí děláš si srandu? :'(((.. ja si to přečetla hlavně protože je to od tebe a takhle mě rozbrečet 😀 .. no tohle.. doufám že napíšeš něco veselého. Já stále doufala že to třeba Tom stihne, že ho najde ale že ho třeba dokáže zachránit třeba do nemocnice nebo něco ale tohle? Bill umřel?. jak si nám to mohla udělat :D… Jinak, opravdu krásně napsané, takže všemi směry talentovaná jo?:D prosííííím, na kolenou klečím a smutně koukám, napiš i něco veselého !:D
Májinko♥♥♥, přestože jsem tento skvost komentovala už u tebe, nemůžu jinak a musím napsat pár slov i tady.
Nejdříve musím pochválit i obrázek. Já jsem byla z povídky tak uchvácená, že zrovna tento černobílý Billy ušel tak nějak mé pozornosti. A to i přesto, že se k povídce velmi hodí.
Četla jsem nádhernou, smutnou, dechberoucí krásu. Samozřejmě, že jsem plakala i teď, podruhé, ale není nic krásnějšího než fakt, že příběh vzbuzuje u čtenáře emoce. A ta tvá povídka je emocemi nabitá. Billovo rozloučení jsem strašně prožívala, to je ten nejsmutnější okamžik. Billy se vzdal naděje – T.O.M.e, proč jsi Billovi nějak nenaznačil, že tohle, co udělal,se určitě dalo řešit? A těch 9minut… a nakonec osud… bože, já zas slzím!
Májinko, já ti jen chci poděkovat opravdu za krásný zážitek! Tvá povídka je nádherná!♥♥♥
No wow já koukám,autor:Majka..super!:D a pak tyjo..u druhýho odstavce nééé,to je smutný..a pak slzičky jak želvátko:D Majko co mi to děláš..ale je to úžasný,miluju takový povídky,sou skvělý..a tahle nádhera od tebe je peckovní:) ale pokud Tom na konci umřel(jestli jsem to pochopila správně)tak je aspoň dobře že v nebíčku budou spolu:)
Majuš, už jsem se rozplývala u tebe, ale samozřejmě tě ráda pochválím znovu =)
Nádherná, křehká a procítěná dokonalost…
Tobě se do povídky podařilo dát takové to NĚCO navíc, co příběhu dalo duši, a to neskutečně duši překrásnou…♥♥♥
Úžasná jednodílka, jedna z nejhezčích ♥
No Majko, to teda klobouk dolů, já čekala HE a nikde nic. Sice budou stále spolu, ale i tak mi u toho vypadlo pár slz. Tohle je vážně dokonalost <3
Bože, to byla dokonalost, celou dobu mi z toho běhal mráz po zádech. Musela jsem si to přečíst dvakrát za sebou, ty máš neuvěřitelný styl psaní a dokázala si ty slovíčka poskládat tak, aby to bylo skutečné a člověku to vyrazilo dech. Krása:)
Majko, povídku od tebe čtu poprvý. To je pěkná depkárna xD ale musím říct, že jak jsi popisovala Toma. Jak řekl něco o tom, že to nepochopí, že to je prostě Bill. Pak odešel a úplně jak jel v tom autě… jako bych ho viděla. Fakt jsem si to dokázala představit.
Líbilo se mi to 🙂
Och moja rodina sa zachvíľu začne čudovať kde stále miznú tie kapesníky :D… och pri takýchto príbehoch je proste nemožné neplakať… bolo to fakt pekné a fakt pekne smutné!… len neviem či som dobre pochopila ten koniec že či Tom zomrel tiež… ale to je jedno mňa si nevšímaj ja som proste extra nechápavý človek :D… inač naozaj krásne napísané 🙂 strašne sa mi to páčilo!
Děkuju moooc všem! 🙂
A taky se omlouvám, že to bylo takový… no, bez happy endu 🙂 Ale jak jsem psala u sebe – někdy prostě život nedá další šanci. Ale jsem moc ráda, že se vám to snad i přesto líbilo… 🙂
Děkuju ještě jednou 🙂
[10]: Majíí vidíš a ty si bola presvedčená že sa nám to nebude páčiť 🙂
Bola som na tuto tvoju poviedku hrozne zvedavá a som rada že som si ju prečítala lebo je nádherná 🙂
oh… to je nádherné… už jsem zase dlouho nebrečela, tak to Majka musí napravit 😀 ne vážně… je to krásně napsaný, prostě dokonalost, i když strašně smutná… :)♥
Mají, tohle je nádhera. Sice tu řvu jako želva, ale i tom psaní je. Umět navodit pocitovou atmosféru a nechat čtenáře si to prožít. krásná povídka