autor: LadyKay
„Tom nikdy nejezdí metrem.“ Dredatý chlapec se zastavil tak prudce, že jeho dvojče, za jehož tašku se přidržoval, málem políbilo zem. Prudce se otočil na toho, kvůli němuž se mohl skutálet po eskalátoru dolů a sehrát tak divadlo pro kolemjdoucí. Spolkl nadávku, kterou pro něj měl nachystanou. Neměl zájem hrát tu komedii, jíž by se ostatní akorát pobavili.
„Tak teď pojedeš, no.“ Bill okamžik vyčkával, ale když se Tom odmítal hnout z místa, chytil jej za ruku a společně vstoupili na jezdící schody. Neuniklo mu, že sevřel jeho ruku pevněji a stisk povolil teprve, když se ocitli dole.
„Tom nikdy nejezdí metrem. Nikdy.“ Zběsile vrtěl hlavou.
„Metrem tam budeme za chvilinku. Tramvají to potrvá minimálně čtvrt hodiny a budeme muset…“ Slůvko ‚přestupovat‘ už vyslovit nestačil. Za Tomovými zády se totiž objevila souprava, dveře se otevřely a dav lidí se vyhrnul ven. „Dělej!“ Bill popadl bratra za zápěstí a snažil se jej vtáhnout dovnitř dřív, než se dveře zavřou a metro jim ujede, jenže Tom se nenechal. Nikdy tento dopravní prostředek nepoužíval a nehodlal na tom nic měnit. Cukal sebou, a když ani to nepomohlo, začal ječet, čímž Billa naprosto vyvedl z míry. Přestože byl napůl uvnitř, vyskočil ven a vyděšeně sledoval ječícího bratra. Kolemjdoucí se u nich na okamžik zastavili, nejeden z nich mu věnoval opovržlivý pohled, jako by mu snad ubližoval, a zaslechl i několik ošklivých poznámek.
„Tome, Tome, Tommy,“ Bill nevěděl, co má dělat. Nikdy tohle nezažil, nikdy ho takhle jančit neviděl. Tom byl sice podivín, ale teď se choval opravdu jako cvok! A všechno jen pro pitomé metro. „Fajn, pojedeme tramvají. Slyšíš?“ Opatrně položil ruku na bratrovo předloktí a modlil se, aby se uklidnil. Jeho modlitby byly naštěstí vyslyšeny. Několik vteřin hleděl do oříškových očí, jako by se v nich snažil najít odpovědi na otázky, které se začaly rojit v jeho mysli.
„Doufám, že jsi spokojený?!“ Ušklíbl se, když se mu podařilo odtrhnout zrak od obličeje tolik podobného tomu jeho, a přece tak odlišnému. Aniž by zkontroloval, zda je sourozencem následován, otočil se na patě a zamířil k východu z metra. Že jde Tom za ním, byl ubezpečen, když ucítil, jak se opět chytil popruhu jeho tašky. Přes rameno se na něj otočil a zavrtěl hlavou. Na jeho rtech se objevil úsměv. Mihl se přes ně na kratičký okamžik, že jej pozorovatel jen stěží mohl zaregistrovat, možná jej dokonce nepostřehl ani sám Bill, přesto tam však byl.
~*~
„To je tvoje vina. Kdybychom jeli metrem, byli bychom už dávno doma.“ Vyčetl Bill bratrovi, když už deset minut postávali na zastávce a čekali na spoj. Tom nijak nereagoval. Zíral do prázdna a neposlouchal. Billa jeho postoj rozčiloval, neměl rád, když mu někdo nevěnoval pozornost. Sice mu tenhle kluk lezl na nervy, ale musel ho poslouchat a dívat se na něj, když s ním mluvil. Byla to jeho povinnost, stejně jako všech ostatních, co se vyskytovali v mladíkově okolí. Nenaslouchat směli, jen když jim to bylo dovoleno. O tom rozhodoval Bill a ten nyní chtěl, aby si všímal jen jeho a ničeho jiného. Teprve až sám bude chtít, aby mu dal pokoj, bude se tak moci chovat.
„Koupíš si jízdenku sám?“ Nakonec to vzdal a stoupl si přímo před Toma. Sice se ho ptal na absolutní blbost, ale nic lepšího jej nenapadlo.
„Koupíš si jízdenku sám.“ Zopakoval po něm a několikrát kývnul hlavou.
„Prachy máš?“ Tentokrát se odpovědi nedočkal. Svou otázku položil tedy znovu a na každé jednotlivé slovo kladl přehnaný důraz. Připadal si, jako by mluvil s naprostým blbcem. Opět mlčel. Jen zvláště kroutil rukama. Bill zaúpěl a vytáhl z tašky peněženku. Rozhlížel se, zda někde není automat na prodej jízdenek, ale žádný nespatřil. Bude mu muset lístek koupit u řidiče. Super, blesklo mu hlavou a ušklíbl se.
„Mám peníze.“ Ozvalo se vedle něj a po chvilce sledoval, jak Tom loví v kapse a ukazuje mu mince a bankovky.
„Skvěle,“ Bill zastrčil peněženku zpátky a zadíval se do dálky, jestli už tramvaj nejede. Když jeho zrak znovu spočinul na sourozenci, uviděl jej, jak se zmateně dívá na peníze ve své dlani. „Co je? Nevíš, kolik to stojí?“
„Nevíš.“ Tomova odpověď zapříčinila, že jeho sourozenec nakrčil čelo a několik vteřin trvalo, než dekódoval, že ‚nevíš‘ znamená ve skutečnosti ‚nevím‘. Jak nebyl zvyklý s bratrem nějak moc komunikovat, pozastavoval se občas nad tím, jak mluvil.
„Euro osmdesát centů.“ Odvětil Bill a s nevěřícným pohledem sledoval, jak Tom sáhl po bankovce, přestože měl v ruce drobných dostatek. Co znal řidiče, nesnášeli, když jim lidé cpali papírové peníze. „Panebože, ukaž!“
„Nejsem Panebože, jsem Tom.“ Upozornil znovu bratra, který odpočítal mince. Netušil, jak je možné, že si občas splete jeho jméno, přestože mu už několikrát řekl, jak se jmenuje. On si to pamatoval, Bill jeho jméno sem tam pomotal.
„Já vím. Na,“ počkal, až zbytek peněz schová do kapsy. Teprve pak mu připravený obnos vtiskl do dlaně. K jeho obrovské úlevě spatřil přibližující se tramvaj. Když zastavila, popostrčil Toma ke dveřím. Aby ho měl pod dohledem, rozhodl se jej nechat nastoupit jako prvního. Tom schod po schodu vylezl nahoru a bez jediného slova podal řidiči peníze. Chlapík si nejprve prohlédl chlapce s dredy, posléze sklouzl jeho pohled na toho stojícího za ním. To jsou exoti, pomyslel si, jeden lepší jak druhej. Přepočítal peníze a podal prvnímu z nich jízdenku. Bill se omluvně usmál a následoval Toma, který se zastavil u strojku, aby si lístek označil. Jakmile to učinil, vykročil ke svému místu.
„Tady sedím já.“ Oznámil ženě v kostýmku a čekal, až se zvedne a uvolní mu místo. Dáma v letech ho sjela od hlavy až k patě a pohoršeně zavrtěla hlavou. Drzoun jeden! Odvrátila od něj pohled a zadívala se ven z okénka.
„Vystupte.“ Ozval se ten dotěrný kluk znovu.
„Tome, pojď si sednout.“ Bill zatahal bratra za rukáv a snažil se jej odtáhnout ke dvěma volným místům dříve, než jim je někdo zasedne.
„Tady sedím já.“ Ukázal na místo, na němž seděla žena, a podíval se na Billa. Nejprve jej chtěl pobídnout, aby to nechal být a šel si s ním sednout jinam, jenže najednou se mu vybavila scéna z metra, kdy nebylo po jeho. Z obavy, že by se něco podobného mohlo odehrát i tady, se naklonil k ženě a odkašlal si.
„Promiňte, nemohla byste si, prosím, sednout jinam?“ Slušnost nebyla Billova silná stránka a málokdy se k neznámým lidem tak choval. Byl si ale vědom toho, že kdyby na ni spustil, aby zvedla ten svůj tlustý zadek a přesedla si, ničeho by nedosáhl.
„To je vrchol!“ Vykřikla dáma a oba sjela pohledem. Nejprve ji vyhazuje jeden, teď se přidá i druhý. Spratci nevychovaní!
„Prosím vás, on tu musí sedět.“ Upřel na ni své čokoládové oči a doufal, že se zvedne, protože zaregistroval, že Tom začíná podupávat na místě a rovněž dělal ty divné pohyby hlavou. Když ji znovu poprosil, tentokrát důrazněji, aby uvolnila jeho dvojčeti místo, skutečně uspěl. Sice si vyslechnul narážky na svou adresu a o tom, jak je dnešní mládež nevychovaná, ale ulevilo se mu. Nechtěl se znovu stát středem zájmu přítomných.
Tom se spokojeně usadil na sedačku, Bill zaplul vedle něho a zabral se do svých úvah. Nechápal nic, co se dělo. Když jezdil k otci na víkend, choval se bratr sice divně, jenže to, co předváděl nyní, se už ani jako divné označit nedalo. Na tohle jednání neexistoval žádný výraz. Nejprve přišel ke škole, protože se domníval, že se ho o to prosil, pak ztropil šílenou scénu, protože nejezdí metrem a Bill ho nutil nastoupit, a pak se málem zcvoknul, protože někdo zasedl jeho místo. Stále více jej mátl. Tohle nebylo normální.
~*~
„Hele,“ Bill se zasekl a vzhlédl. Po půlhodině strávené v tramvaji konečně dorazili domů. Nohy ho bolely a cítil na sobě šílenou únavu. Dnešek ho vyčerpal, obzvlášť čas strávený s bratrem z něj vysál zbývající energii. Teď si potřeboval pojistit, že jeho výlet zůstane mezi nimi. Matka byla hodně tolerantní, ale na Toma byla moc háklivá a Bill si nebyl jistý, jak by vzala, že její synáček opustil dům a vyrazil do ulic v podstatě neznámého města. Co ale věděl naprosto přesně, bylo, že by z toho vyšel nejhůř on, protože by jí Tom určitě napovídal, že mu to Bill přikázal. Proto se rozhodl udělat příslušná opatření.
„To, že jsi mi byl naproti u školy, bude moje a tvoje tajemství. Matce nic neřekneme. O víkendu tě za odměnu vezmu ven a užijeme si to. Souhlas?“ Pokoušel se jej nalákat. Počítal s tím, že Tom zapomene a nebude se domáhat dodržení slibu. Natáhl k němu ruku, kterou po chvilce dvojče s dredy stisklo. Bill netušil, že si tímto pěkně naběhnul. Jelikož bratra prakticky neznal, nemohl vědět, jaký význam pro něj slib má a že jeho nesplnění pro něj může mít katastrofické následky…
~*~
„Jsem opravdu dobrý v matematice.“
„Ticho.“ Procedil Bill skrze zuby a krátce po Tomovi šlehnul pohledem. Opsal první příklad, konečky prstů klepal do sešitu, znovu a znovu pročítal zadání a začal okusovat konec propisky. Chlapec s dredy mezitím vstal, přešel k dvojčeti a po jeho vzoru se položil na břicho vedle něj. Samozřejmě nezapomněl zkontrolovat, zda má správně položené nohy a ruce. ‚Správně‘ v tomto případě znamenalo ‚jako bratr‘. Zadíval se na knihu ležící mezi nimi. Bill matiku nenáviděl a Toma naopak bavila, šla mu. Zvláštní. Líbila se mu, protože všechno mělo svůj řád. Svět venku jej postrádal. Nebyl den, kdy by Toma něco nezaskočilo, nevyvedlo z míry. A lidé zrovna tak. Byly to pro něj ty nejméně pochopitelné bytosti. Mluvili moc hlasitě a říkali slova, kterým nerozuměl. Nosili barvy, které jej oslepovaly. Nic, co říkali, dělali, nedávalo smysl. A stále dokola mu v hlavě běžela otázka, proč musejí být takoví? Proč se dnes nechovají stejně jako včera? Proč byli jen tak strašně nepředvídatelní?
„Jsem opravdu dobrý v matematice.“ Zopakoval poněkud naléhavěji a vysloužil si další zlostné zavrčení. Bill mu nevěřil ani slovo. Nedovedl odpočítat mince, nemůže vyřešit tak složitý příklad. Když však potřetí uslyšel, že Tomovi matika jde, což bral jako vychloubání se, mrskl po něm v rozčílení sešit. Na rtech mu pohrával škodolibý úsměv a posměšně si bratra prohlížel. Silně pochyboval o tom, že někdo, kdo vypadá jako Tom a kdo je stejně ujetý, dokáže vypočítat, co nesvede on. Nedocházelo mu, že je mu bratr vděčný, že dostal šanci dokázat, že je chytrý a ne nějaký moula, za něhož ho Bill pokládal. Nechtěl vypadat jako hlupák, protože jím přece nebyl.
„To jsem zvědav.“ Zašklebil se na Toma a vstal z postele. Dřepl si ke školní tašce, z níž vylovil učebnici francouzštiny. Než ji otevřel, podíval se na bratra, který vypadal naprosto ponořen do světa čísel, který on tolik nesnášel. Se smíchem zavrtěl hlavou a nalistoval si příslušnou stránku s gramatikou, z níž jej zítra čekala písemka. Otravná škola!
~*~
„Hele a jsi si jistej, že je to dobře?“ Bill si nedůvěřivě přeměřil Toma pohledem, když mu pod nos strčil vypočítané příklady. Nestačil žasnout, vyřešil je všechny a k tomu v rekordně krátkém čase. Ani ti největší šprti u nich ve třídě by to nestihli tak rychle jako on. Prohlížel si rukopis dvojčete. Byl zvláštní, připomínal mu písmo malého dítěte, které se učí psát. Ať tak nebo tak, alespoň mu usnadnil práci. Stejně by bylo podezřelé, kdyby to spočítal správně…
„Jsem opravdu dobrý v matematice.“
„Už jsi říkal. Tak dík, brácho.“ Položil sešit, do nějž Tom počítal, s tím že to pak přepíše, a zadíval se na bratra, který prováděl další šílenost. Stál a dělal pohyby rukama, které mu vzdáleně připomínaly mávání křídly.
„Ty, Tome, chodíš do školy?“ Bill už několikrát přemýšlel, že bude mít dost zameškáno, když je u nich na dva týdny. Jemu by matka nikdy nedovolila flákat se čtrnáct dní doma. Jemu ne, Tom mohl všechno. Možná byl ale natolik geniální, že nepotřeboval být denně ve škole.
„Jo.“ Konečně se posadil na postel, ale rukama mával dál. „Z matematiky a fyziky mám jedničku. Problémové předměty jsou tělesná výchova a výtvarná výchova.“
„Tělák mi taky nejde. Na fyziku jsem totálně blbej a na matiku to samý.“
„Bill není dobrý v matematice.“ Svůj výrok Tom podtrhl důrazným zavrtěním hlavou.
„No, to fakt nejsem.“ Bill nevěděl, co ho rozesmálo, ale z jeho hrdla se ozval pobavený smích. Možná způsob, jakým to řekl. Jako by objevil něco naprosto ojedinělého. Mrkl na hodiny a zapnul si laptop.
„Bude pět. Máš tam tu svou blbost…“
„Lidé, zvířata a doktoři.“ Tom vstal a než se jeho bratr stačil rozkoukat, opustil pokoj. Bylo několik pořadů, které pravidelně sledoval a musel je vidět od začátku i se znělkou. Bill nechápal, jak se mu můžou tyhle kraviny líbit. Kdyby se díval na seriály, ještě by pro to pochopení měl, ale sledovat pořady, kde melou veterináři, soudcové a jiní odborníci, mu přišlo neskutečně nudné.
~*~
„Bože, to jsou kecy!“ zvolal Bill, označil text a zkopíroval ho do dokumentu. Nejraději by se na to vybodnul a šel dělat něco smysluplnějšího než pročítat pindy o nějakých magorech. To tam mám, to taky. Rozkliknul další odkaz a začetl se do článku s názvem ‚Poruchy autistického spektra‘. Vlastně ani neměl ponětí, zda to patří k jeho tématu či ne, ale řekl si, že je lepší tam toho mít víc, než na něco zapomenout. Ta baba by si ho pak parádně vychutnala a zesměšnila ho před celou třídou. Porucha jako porucha, ne? ‚…patří do skupiny pervazivních vývojových poruch, které závažně zasahují celou osobnost člověka. Nejvýznamnější poruchou této kategorie je dětský autismus. Mimo něj jsou do PAS zařazeny další, autismu příbuzné, poruchy.‘
S nezájmem pročítal článek a několikrát si znuděně odfrknul. Kdyby to aspoň bylo napsané normálně a ne stylem, kdy musel každou větu přečíst minimálně třikrát, aby ji alespoň z části pochopil. Zvolil několik odstavců, které zkopíroval, a pokračoval dál. Po každém dalším si hlasitě povzdechnul.
„Cože?“ Znovu si přečetl příznaky autismu a zavrtěl hlavou. K jeho nelibosti mu to bylo až nebezpečně povědomé. Člověk, který vytvořil tenhle článek, jako by popisoval jeho bratra. Až na pár drobností na něj projevy seděly. To je blbost, pomyslel si. Je jen unavený a už mu ze všech těch schizofreniků, paranoiků, depresí hrabe. Tom je jen podivín, nic víc.
Vtom však jeho oči zavadily o spojení ‚Aspergerův syndrom‘. Neříkal mu kdysi otec něco o syndromu, který údajně měl Tom mít? Že by přece jen nepřeháněl? Že by skutečně byl nemocný? Ze zvědavosti zadal do vyhledávače ta dvě slůvka a vyčkal. Vzápětí se dozvěděl, že se v podstatě jedná o něco, co je jako autismus, i když to má svá specifika. V momentě, kdy přečetl, co bylo jednou možností vzniku poruchy, se mu oči zalily slzami. Genetické faktory. Geny! ‚U jednovaječných dvojčat velmi vysoká pravděpodobnost (60- 95 % u monozygotních dvojčat, 0 – 9 % u dizygotních) vzniku poruchy i u druhého dvojčete.‘
„NE!“
autor: LadyKay
betaread: Janule
hele tenhle syndrom někdo zminoval v komentářích!!!holky vy ste se trefily xD ale to přece neni možný,že Bill vážně nevěděl že je Tom nemocnej….je to divný,jakto že to nevěděl?
Tohle je naprosto perfektní povídka =)♥
Ondi s tím Aspergerem měla pravdu =)
Dneska se mi potvrdilo, že za celou tu Billovu nechuť k Tomovi můžou v podstatě jeho rodiče. Nechápu, jak je vůbec možné, že Billovi skoro vůbec nic neřekli, že mu nic nevysvětlili a hlavně ho nepoučili, jak se má k bratrovi chovat. To je prostě neodpustitelné.
V dnešním díle bylo několik momentů, které mě na jednu stranu skoro rozplakaly a na druhou zase hrozně rozesmály.
Tom v metru, bože, mi ho bylo tak líto, chudáčka vyděšeného, to muselo být pro něho strašné. Nebo s těma penězma na tramvajenku, jak vůbec nevěděl, co s nima.
Ale potom v tramvaji, jak řekl té paní, že to je jeho místo, to jsem se strašně řehtala xDDD Přišlo mi to tak tragikomické, v podstatě absurdní situace, která donutila Billa zachovat se správně tím, že udělal něco hrozně neslušného a drzého xD
A Tom a matematika, to bylo něco, úplně jsem jásala, když dal Billovi parádně za vyučenou. Tomu krásně sklaplo, když zjistil, že Tom není takový neschopný hlupák, za jakého ho doteď měl a naopak, že je v něčem mnohem lepší než on =)
Já úplně miluju ty Tomovy věcné věty typu: Tom nikdy nejezdí metrem nebo Bill není dobrý v matematice =D a taky miluju, kdy Billa napodobuje a snaží se mu v něčem vyrovnat.
Ten Billův referát je pro ně vlastně požehnáním, protože Bill o Tomovi konečně něco zjistí a snad pochopí, jaký Tom vlastně je a že věci, které dělá a které se Billovi tak moc nelíbí, nedělá v žádném případě ze zlé vůle, ale prostě proto, protože si nemůže pomoct, protože musí.
I když ta zmínka o dvojčatech ho asi trochu vyděsila, což chápu, i když on je přece úplně jiný než Tom a tyhle poruchy se projevují už od útlého dětství, takže Bill jí rozhodně netrpí, aspoň myslím =)
Prostě je to úžasné a taky i poučné a zajímavé čtení, LadyKay, já ti moc děkuju, že můžu něco tak skvělého, jako je tato povídka číst =)♥♥♥
tak preci jen je to ten syndrom, ktery tu minule zminila, Ondina myslim. Doufam, ze Bill vse konecne pochopi. Mam pocit, ze ho dostalo to zjisteni, ze u dvojcat je takova pravdepodobnost. Mohl by se k Tomovi zacit chovat lepe
Jak to jen děláš, že dokážeš člověka do tohodle příběhu tak strhnout, že nevnímá okolí? Tohle je dokonalost a oficiálně přiznávám, že jsem se stala na téhle povídce závislá, protože v tom čekání na další díl jsem si ty předešlé přečetla snad 10x!:DD
A dneska jsem totálně unesená! Já si prostě nemůžu pomoct, ale Tommy je fakt strašně roztomilý tím svým chováním. Miluju jeho netypické mluvení a to, jak dokáže každým okamžikem překvapit, třeba tím, že je "opravdu dobrý v matematice" a to napodobování Billa a tak…no jde vidět, že mu na bráškovi hrozně záleží a má ho moc rád, i když on je k němu jako na cizího. Prostě mi přijde takový roztomilý a svým způsobem hodný, milý a neškodný, protože člověk s touhle poruchou se nechová jako ostatní lidé v této strašlivé době, všichni snad ví, o čem mluvím. A ještě obdivuhodnější je, že mu to vůbec nevadí, že je sám se sebou naprosto spokojený a nic z toho ho nedělá nešťastným. Žije si ve svém světě a nic z okolí mu v tom nemůže zabránit.. :))
Ve skutečnosti to musí být hrůza, starat se o takhle nemocného člověka. Úplně chápu Billa a jeho dřívější rozhořčení, ale vidím, že už se ledy začínají rozpouštět. Pomalu, ale jistě mu určitě tenhle Tom přiroste k srdíčku, stejně jako mě.♥
Billa mi na konci bylo hrozně líto, protože takové zjištění musí být strašné a když vezmu v úvahu ještě to, že mu nic takového rodiče nevysvětlili…v tomhle naprosto souhlasím s Jančou.;)
Nádherný díl a můžu jen doufat, že při čekání na další neutrpím žádné záchvaty nedočkavosti!:DD
Mna tento diel uchvátil a tiež si myslím že za Billov postoj k Tomovy možu rodičia, možno že sa mu to snažili povedať a on ich nepočuval ala mali mu to aj tak vysvetliť. Pár momentoc mi pričlo nozaj krásných a úsmevných.
Dúfam že teraz ked Bill vie ako natom Tom je sa ch vztah zlepčí.
tenhle díl byl fakt super… konečně jsem se dozvěděla, co Tomovi vlastně je… a Bill se začíná chovat už trochu slušněji… fakt jsem zvědavá, jak na Toma bude pohlížet, když se teď dozvěděl, jak je na tom… ale stejně za to opravdu asi můžou jejich rodiče… kdyby to Billovi řekli, bylo by to jednodušší… jsem opravdu zvědavá na další vývoj povídky 🙂
[2]: Tak přecijen, viď, Janičko? Ale ono to k tomu svádělo, když LadyKay zmínila syndrom…
[3]: Ano, zmínila jsem to minule já, ale ještě jsem si nebyla vůbec jistá. Spíš tam byly jen náznaky, ale na druhou stranu, napověděly…:-)
Co se týče dnešního dílu, jen mě od samého začátku utvrdil o tom, co jsem si už dlouho myslela. Aspergerův syndrom. A teď – ta jízda tramvají, prostě ten Tommyho stereotyp, nic neudělá jinak, než je zvyklý dělat, "malý profesor" ♥♥♥ čistá duše: říkám to od samého začátku a budu to stále opakovat – ta matika… nádhera! Vše ostatní tady bylo už dávno řečeno.
Povídka vypadá velmi slibně. Už bude na Billym, jak se začne k Tommymu chovat. Myslím, že už bude jen lepší. Alespoň v to velmi doufám…snad!