autor: Rachel
Bill:
Mé srdce se rozbuší o poznání rychleji, cítím jeho zběsilý tlukot až v krku, stejně jako cítím horkost, jež se někde uvnitř mého nitra rozběhla do každičké buňky mého těla, až ke konečkům mých prstů. Strnule zůstanu sedět a jen překvapeně zamihotám víčky, jež se pod prvním slabým dotekem Tomových rtů sama přivřela.
„Tome,“ vydechnu tiše a zašeptám jeho jméno do prvního malého polibku, jenž po chviličce nesmělého otírání a laskání vtiskl na mé rty. Až teď mi po prvotním okamžiku překvapení a strnulosti začíná docházet, co dělá, až teď si uvědomuji, v jaké situaci teď jsme. Nemá to nic společného s bratrským chováním, ba naopak. Tohle je to zakázané.
„Tome, neměl bys…,“ namítnu tiše a přeruším tak malý polibek svými slovy, která však přeruší ta Tomova. Pomalu se ode mě odpojí, cítím jen milimetry, jež dělí naše rty. Jeho ukazováček se jen zlehka dotkne mých rtů a zastaví tak všechna má nevyřčená slova.
„Je tolik věcí, které bych neměl,“ odpoví mi na mou nevyřčenou námitku a něžně políbí můj spodní ret.
Nenamítám, nemohu… a vlastně ani nevím, jestli chci něco namítat. Jeho prsty opatrně, jen nesměle hladí moji tvář, pomalu po ní stoupají nahoru, jako by si svými něžnými doteky chtěly zapamatovat každý, byť sebemenší kousek, každou její část. Opatrně stoupají výš a výš… a já již za okamžik mohu pocítit příjemné teplo jedné měkké, hřejivé dlaně. Neodolám a opřu se do jejího něžného doteku, jenž mi byl věnován. Jedna Tomova dlaň mě hladí po tváři… zatímco ta druhá se jen nesměle dotýká mých zad a pomaloučku po nich přejíždí.
Nemůžu uvěřit, že se tohle všechno děje právě teď, s člověkem, jenž sedí přede mnou. Nevidím jej, to je však to poslední, na čem mi v této chvíli záleží. Stačí cítit jeho blízkost, jeho nádherné, nesmělé polibky a něžné laskání, jež mi způsobuje husí kůži… a já jistojistě vím, že nikdo jiný na světě to být nemůže než on. Že nepotřebuji vidět, abych byl alespoň na okamžik šťastný.
Jeho polibky mě činí šťastným. Jeho prsty, jež bříšky něžně zkoumají moji tvář. Jeho dlaň, hladící moje záda. Jeho blízkost, jež mi bere dech stejně jako jeho měkké, laskající rty. Jeho sladká vůně, která už dávno omámila všechny mé smysly, a teď se jen vznáší všude kolem mě a motá mi hlavu, mysl i poslední zbytky mého rozumu stejně jako jeho polibky. To všechno mě činí šťastným. On činí tento okamžik šťastným, on a to, jak se chová, jak nesměle postupuje krůček po krůčku dál a dál. Je nádherný… a nezáleží na tom, jestli jej mohu vidět nebo ne. Pro mě bude nádherný vždycky, tímto okamžikem, tím, jak se ke mně chová, jak se mnou zachází. Je tak opatrný a nesmělý, tak pozorný. Jeho polibky a doteky, to něžné líbání, jež právě prožívám, mi bere dech, nejsem schopen ničeho, pouze vnímám tu krásu jeho rtů, jeho příchuť, jež mi spolu s jeho podmanivou vůní úplně zamotala hlavu.
Tiše, mlčky se nechávám líbat, avšak neodvažuji se mu svými rty vyjít vstříc. Bojím se, že by všechno to krásné zmizelo s jediným mým polibkem, a to nechci. I přesto všechno však stále cítím, že to není v pořádku, tohle by se nemělo stát, neměl bych to připustit. Neměl bych dovolit, aby se ke mně mé dvojče takhle chovalo… i přesto, že se mi to tolik líbí a nechci, aby někdy přestal. Dva úplně odlišné pocity se ve mně míchají a prolínají… a já netuším, který z nich si vybrat. Ten, který se líbí mně… ale zároveň pro nás oba není zakázaný.
„Stále ještě si myslíš, že je tohle správné?“ nedokážu potlačit své výčitky, jež se mi opět vkradly do mé mysli, a lehce se odtáhnu od Tomových rtů. Cítím jeho trhaný nádech… i jeho dlaň, jež nyní opět pohladí moji tvář, avšak tak jinak, hřejivěji a láskyplněji.
„Stále ještě si myslíš, že k tobě nic necítím?“ odpoví mi otázkou… a na okamžik mi tak sebere dech. Pomalu vzhlédnu a nastavím svou tvář k jeho místu. Mezera mezi námi je tak krátká… avšak díky jeho nenadálé otázce mám pocit, jako bychom si byli vzdáleni mnohem víc, tisíckrát víc než ve skutečnosti.
„A co cítíš?“ zeptám se tu první otázku, která mě napadla, a jen netrpělivě očekávám jeho odezvu. Odpovědí je mi však jen další něžné pohlazení, jenž mohu cítit na své tváři, a úsměvný, tichým šepotem zastřený hlas, jenž mě ujistí o Tomově úsměvu, jistě teď pohrávajícím na jeho rtech.
„Billy, copak ty opravdu nevíš? Už několik dní jen chodím a přemýšlím… všude, kam přijdu, myslím jen na to, jak ti říct, že…“
„Že co?“ vydechnu tiše a jen s očekáváním čekám na další jeho slova, která mi napoví jeho city.
Kdyby se stal zázrak, kdyby mým očím bylo dovoleno alespoň na okamžik vidět, visel bych pohledem na těch jemných, plných rtech, které ještě před chvílí tak nádherně líbaly ty mé. Cítím, jak mé srdce buší tisíckrát rychleji, cítím jeho zběsilý tlukot, tisíce třepotavých křidýlek v mém bříšku… a jeho měkké, hřejivé dlaně, jež nyní něžně uchopí moji tvář. Jeho zastřený hlas zní do večerního ticha tak nádherně, jako by se šepot, linoucí se z jeho rtů mísil s tou večerní houstnoucí tmou všude kolem nás.
„Že jsi to nejkrásnější, co mě v životě mohlo potkat, Billy. Že tě mám rád… a možná víc než jen to. Že jsi to nejvzácnější, co v životě mám, můj poklade,“ zašeptá tichým, zastřeným hlasem a nepřestává hladit moji tvář. Cítím teplo, sálající z jeho dlaní i těla, jeho dech, srážející se s tím mým, jeho vůni, která mě činí stále víc a víc omámeným. Nejsem schopen vnímat slova, která mi právě řekl, alespoň ne tak, jak bych chtěl. Mé podvědomí je najednou až příliš slabé, neustále mi opakuje ten nejhorší scénář a nedovolí mi vnímat význam Tomových slov.
„A-ale… co mamka? Co na to řekne?“ vykoktám a jen zmateně se snažím přimět svůj rozum k činnosti. Před očima se mi však jen míhá to, co všechno by se mohlo stát.
„Nemusíme jí o tom říkat, možná až později nebo nikdy. Nemusí to nikdy vědět,“ Tomova odpověď se ke mně donese přes závoj mých myšlenek, kterých v mé mysli neustále přibývá. Copak si Tom opravdu myslí, že je to tak jednoduché?
„A co Caroline? Ty už ji nemiluješ?“ namítnu tiše, odpovědi se mi však dostane téměř vzápětí.
„S Caroline už je dávno konec. Už dávno jsem zjistil, že moje láska patří někomu úplně jinému, někomu, kdo si ji zaslouží víc než namyšlená, sobecká fiflena. Chci tebe, Bille… a jsem ochoten pro to podstoupit cokoli,“ Tomova odpověď se doline k mým uším a zanechá v mém zmateném srdci malý, hřejivý pocit Tomovy lásky.
Nepochybuji o tom, že je čistá a opravdová… avšak potřebuji čas na to, abych v sobě našel a objevil tu svou, jež jsem před ním musel tak dlouho skrývat a potlačovat. Pomalu sklopím svou tvář a jen znova během několika posledních minut zapřemýšlím. Ani já sám netuším, co bude dál.
„Nemusíš mi odpovídat hned, pokud nechceš. Nechci na tebe tlačit a ani nijak naléhat,“ Tom, jako by četl mé myšlenky, odpoví na všechny mé otázky, jež se mi honí v hlavě, a něžně pohladí moji tvář. Ví přesně, na co myslím, je to mé dvojče… a já vím, že jsem mu za jeho slova neskonale vděčný.
„Potřebuji jen chviličku… malou chvíli na to, abych… totiž abych…,“ můj hlas selže v půli věty a zanechá tak moji odpověď nedokončenou. Pomalu sklopím tvář a podvědomě svěsím hlavu mezi ramena. Najednou se cítím tak zmatený, nevím, co chci, co je dobré a co špatné a ani po čem mé srdce doopravdy touží. Snad po čase, který mi pomůže poznat mé city a řekne mému srdci, co je to láska. Snad po Tomovi, jenž nyní stiskne moji dlaň v té své. Proč mám pocit, jako bych provedl něco strašného? Proč se k němu bojím byť jen vzhlédnout? Mám pocit, že jsem mu svou odpovědí vědomě ublížil… avšak jeho slova jsou úplně jiná, než jaká bych je teď očekával.
„Ššš, to je v pořádku, nemusíš se za nic omlouvat. Já to chápu… a chci, abys věděl, že ti to nikdy nebudu vyčítat. Pojď ke mně,“ zašeptá svou malou prosbu o poznání nesmělejším hlasem, stále tisknouc moji dlaň v té své.
Tiše vydechnu, pomalu se přisunu až k němu a stulím se do jeho měkké, hřejivé náruče. Přivřu svá víčka a jen zasněně vnímám teplo jeho těla, jeho něžné doteky, jeho sladkou, podmanivou vůni, jíž nacházím v jemné látce jeho košile, a jeho malé, drobné polibky, jež mi jeho jemné, měkké rty něžně vtiskávají do pramínků mých uhlově černých vlasů. Nevím, jestli to, co dělám, je správné. Avšak vím, že tohle je jedna z těch nejkrásnějších chvil v mém životě.
„Dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít. Právě proto, že tě tolik miluju.“
autor: Rachel
betaread: Janule
Oh, právě jsem se rozpustila. 😀 😀 Nádherný…chápu tu Billovu zdrženlivost a je dobře, že Tom to chápe taky. Já je oba miluju. 😀 😀 Jsem zvědavá jestli Bill nakonec bude znovu vidět, to by bylo krásný. 😀
To se nedá, opravdu ne…
Jak mám po něčem tak skvostném napsat komentář plný obyčejných a fádních slov, které nikdy nemůžou vystihnou tu překrásnou dokonalost, kterou jsi nám tady dneska nabídla..?
Rachelko, tohle bylo naprosto fantastické ♥ krásné ♥ dechberoucí ♥ křehounké ♥ prostě emocionální symfonie a dokonale něžný soulad strun, na které zahrál opravdový virtuos ♥♥♥
"Že jsi to nejkrásnější, co mě v životě mohlo potkat, Billy. Že tě mám rád… a možná víc než jen to. Že jsi to nejvzácnější, co v životě mám, můj poklade," zašeptá tichým, zastřeným hlasem a nepřestává hladit moji tvář"…
Ááách, to bylo úžasné, Tomovy polibky něžné jako mávání motýlích křídel a Billova krásná nesmělost a váhání, jestli má přijmout, co mu osud nabízí, překrásné ♥♥♥
[2]: Tvoje komentáře a Ondinčiny, jsou plné dokonalých slov, vůbec nejsou fádní, Jani. Vždycky si je čtu moc ráda, úžasně mě dokážete povzbudit a jsem ráda, že umíte z těch pár smyšlených slov vycítit ty emoce, které do nich dávám :-*
Milá Rachelko, jsem tak šťastná, že po celém dnešním špatném dnu jsem se nakonec dostala k povídkám. Přiznám se, že ještě přesně nevím, kdy mám Love and Death čekat, ale rozslzela jsem se už v okamžiku, kdy jsem tvůj příběh právě teď našla. Věděla jsem, že tento díl bude nádherný a bude plný silných emocí, překrásných slovních spojení. Díl, který zahřeje opět tam, za hrudní kostí. U tvé povídky se to stává stále. Stále nacházíš ta správná slova, která dokážou vzbudit naději, lásku, prostě probudit veškeré city a já se nikdy nestydím za to, že je dávám najevo tím, že se rozpláču. Tvá povídka nejde jinak číst – po chvíli se mi začne mlžit obrazovka, rozmazávají se mi písmenka, protože se mi zalévají oči. Jsou to ty nejkrásnější chvíle, které si díky tobě a tvému příběhu můžu prožít.
Stačí si představit, jak se Billyho víčka přivřela poté, co se ho Tommy dotkl svými rty, pak ukazováčkem, dlaní…když ho něžně hladil. Když se Bill Tommyho ptal, co cítí a odpovědí mu bylo mimojiné pohlazení. Tommy přiznává, že je Bill jeho nejcennějším pokladem. Jsem si jistá, že Tommy dokáže Billyho srdci povědět a ukázat mu, co je LÁSKA!♥♥♥ A poslední věta "…že tě tolik miluju" – přiznal to. Já jsem nadšená a šťastná, naprosto omámená a dojatá. Budu to psát asi stále, ale miluju tento příběh, a blahopřeji ke tvému velikému talentu, Rachel!♥
[4]: Děkuji moc, ani nevíš, jak moc si tohohle tvého komentáře vážím. Mně to obyčejně přijde jako pár slov, ale ve tvých komentářích si pokaždé můžu přečíst, že to někdo může vidět i úplně jinak než já. Omlouvám se za to, že v poslední době tak často vynechávám pravidelný interval, ale je to bohužel kvůli nedostatku času, který musím ač nerada věnovat školním povinnostem, které se mi v poslední době sypou na hlavu v ne zrovna té nejmenší míře. I přesto se budu snažit povídku v tom nejlepším duchu dotáhnout do konce, už pro vás, kteří ji milujete 😉 Děkuji moc ještě jednou.
Tak konečně přišel na to že miluje Billa.
Toto je ešte krajšie ako keby sa Bill bez rozmyslu vrhol do toho vzťahu. Takto je to akosi hlbšie, pravdivejšie, silnejšie. Aj od Toma keď okamžite chápe čo Bill chce a čoho sa bojí… Bože môj ja som vypustila celú prvú polovicu poviedky pretože táto krása ma celú pohltila.