autor: Áďa
„No teda, to byla mňamka,“ pohladil si Bill plné bříško a než se nadál, jeho rty opustil ulevující krkanec. Adam uznale pokýval hlavou.
„Dobrej výkon,“ a zvedl palec na pravé ruce.
„Dobře to tam uvařili,“ uculil se Bill a říhnul si znovu.
„Ještě lepší výkon!“
„Hele, nech si toho!“ rozesmál se Bill. „Taky si jeden čas od času musí ulevit.“
„No já ti to nevymlouvám,“ zavrtěl Adam hlavou. „Jen přitom vypadáš… roztomile.“
„Moc to neokecávej!“ napomenul ho Bill, ale oba moc dobře věděli, že to napomenutí je ze srandy. „Ale takhle jsem si nepošmáknul už hodně dlouho.“
„Tak to jsem rád, že ti chutnalo… hodně moc rád,“ zvlnily se Adamovy rty do jemného úsměvu.
Bill mu úsměv oplatil, pak ale zmerčil gauč. Trochu ztěžka se zvednul a došel až k pohovce.
„Asi si dám dvacet,“ zívnul si. „Po takovýmhle gábliku to chce šlofíka.“
„Jo, to máš recht… já to tu mezitím trošku poklidím.“
„Ne, s tím počkej, až si zdřímnu, tak ti s tím helfnu,“ namítnul Bill.
„Ne, to je dobrý,“ zavrtěl Adam rozhodně hlavou. „Já to zmáknu bez problémů.“
„Fakt?“ nadzvednul Bill jedno obočí, vzápětí byl ale jemně udeřen do hrudi a Adamova ruka ho zatlačila do měkkých polštářů na gauči, ta druhá ho mezitím přikryla dekou.
„Odpočiň si… pak můžem jít do toho města, ale teď si dej Hawai…“
Bill se trošku neklidně zavrtěl. Trošku se styděl, že je na návštěvě a chová se takhle, ale podvědomě cítil, že Adam chce, aby se tu choval jako doma. A on po tom množství jídla, ze kterého bude trávit ještě týden, ne – li dva, nutně potřeboval dácha. Jen se pousmál, když se mu začaly klížit oči a on ucítil ve vlasech jemné hlazení.
„Odpočívej, maličký,“ zaslechl ještě konejšivý šepot, než upadl do říše snů.
Probudila ho příjemná vůně kávy. Párkrát zamrkal a rozhlédl se. V první chvíli byl poněkud zmatený, protože si neuvědomil, kde je. Pak ale u stolu, jemuž vévodily dvě velké skleničky plné omamně vonící horké tekutiny a čokoládový dort se šlehačkou, spatřil Adama, jak tam sedí u svého laptopu, a pousmál se. Takže to přeci jen nebyl hezký sen, ale pravda. Ještě očima přelétl místnost, aby se ujistil, že se chrt pořád ještě spokojeně rozvaluje na kožešině před krbem, a pak se překulil na bříško. Trošku namáhavě se vytáhnul na všechny čtyři a tak, jak to už stihnul okoukat od Daimona, se protáhnul, napřed jako kobra, potom vyloženě jako kočka. Trošku se pousmál, když si vzpomněl, jak se takhle protahovali ve školce a paní učitelka jim říkala „vy moje koťátka“ a všichni v tu chvíli začali mňoukat.
Vydechl blahem, když mu luxusně křuplo v zádech a ani nepostřehl, že Adam zvedl od monitoru oči právě ve chvíli, kdy měl Bill hruď těsně nad gaučem a špulil svůj pidizadeček do vzduchu. Adam okamžitě skousnul rty, aby mu neunikl tichý vzdech ve chvíli, kdy se Billovy džíny i boxerky sesunuly natolik, že zpěvákovi byla vidět horní část půlek, ale nemohl odtrhnout oči, dokud se Bill trošku nemotorně nevysápal do sedu, čímž mu divadlo skončilo.
„Ahoooj,“ zavrněl a trošku zamrkal, jak jeho rozespalé oči ještě nebyly úplně přivyklé na denní světlo.
„Kuku,“ zazubil se Adam a zaklapnul laptop. „Vzbudil ses akorát na sváču.“
Bill tápavě přešel na židli vedle stolu a vítězně na ni dopadnul, přičemž si zívnul tak mocně, že mu Adam, kdyby chtěl, mohl bez problémů zkontrolovat obsah žaludku.
„Jééé, Ádí… tos – „
„Já vím, že jsem nemusel,“ doplnil ho Adam, když viděl, jak Bill pošilhává po dortu. „Ale já jsem chtěl, protože tenhle dort mám docela rád a myslel jsem, že by mohl chutnat i tobě. Jen si to představ! Kokosový vnitřek, zalitý čokoládou a zdobený šlehačkou! Umíš si představit něco lepšího?“
„Jenže já po tomhle tvým vykrmování budu tlustej!“ zanaříkal Bill, přesto ale, když mu Adam místo odpovědi strčil pod nos talířek s kouskem dortu, neodolal a slastně nasál lahodnou vůni.
„No nečmuchej a papej,“ pobídnul ho po pár minutách Adam. Jemu samotnému z jeho kousku zbývalo už jenom pár soust.
„Ale já tě nemůžu takhle využívat,“ namítl Bill.
Adam zaúpěl a významně protočil oči v sloup.
„Billí… kdybych tě tu nechtěl, tak ti to dám asi nějak najevo, žejo… a kdybych neměl náladu nebo chuť na tyhle věci, tak ti dám chleba s paštikou nebo sejrem, to se bát nemusíš.“
Bill trochu zčervenal.
„Ale když mně je to blbý…“
„Tak nemysli na to, že ti to je blbý a jez… nebo ti to sní někdo jiný,“ pousmál se Adam, když se ke stolu velmi nenápadně připlížil černý chlupatý stín a milimetr po milimetru se snažil natahovat čumák až k talířku s dortem.
„Ne, Daimone! Nesmíš!“ vyjekl Bill, majetnicky omotal ruku kolem talířku i skleničky s kávou… a než se nadál, byl obsah talířku i skleničky v něm.
„Já ale jindy nejím takhle rychle jako prase!“ začal se Bill okamžitě před Adamem obhajovat, když si uvědomil, jak to všechno během pár vteřin zhltnul. „Musel jsem to udělat kvůli psovi…“
„Mně to vysvětlovat nemusíš,“ rozesmál se Adam a zvednul se. „Tak co, jdeme? V nákupku otevřeli nový obchůdek od Diora…“
Nemusel pokračovat ani slovem, aby stál Bill ve vteřině u dveří, obutý a připravený vyrazit. Ovšem bez Daimona, který se rozhodl během těch pár hodin, co bude mít klid, otestovat, zda do kožešiny nevyleží díru. Na chvilku se na ní uvelebil, pak se mu ale zdálo, že to není ono. Vstal, trošku zavrčel, vzal kožešinu do tlamy a vysápal se s ní na gauč. Slezl a vydal se na výzkum stolu. Zklamaně nakrčil čumáček, když zjistil, že páníček ze stolu všechno uklidil do bezpečí. Čapnul tedy aspoň jednu Adamovu papuči, aby si měl s čím hrát, vyšplhal se na gauč, trošku packami kožešinu porovnal a spokojeně sebou na ni plácnul. Jo, tohle bylo teprve ono! Ještě se částečně zavrtal pod deku, pod kterou ještě před hodinou ležel jeho páníček, a spokojeně se dal do žužlání pantofle… *
„No páni! To vypadá báječně!“ vyjekl Bill nadšeně, když se podíval do zrcadla. Dali si s Adamem něco jako módní přehlídku a předháněli se, kdo v novém obchůdku objeví hezčí a lepší kousek oblečení. Prodavačka už je jenom pobaveně sledovala, prvních pár minut ji docela znervózňovali, ale teprve když si plně uvědomila identitu obou zákazníků a ochranku, která čekala před obchodem, tak jí došlo, že z tohohle nejspíš kápne solidní kšeft a uklidnila se.
Kluci už tam slídili přes půl hodiny, ale teď si byl Bill jistý, že ulovil ten nejhezčí kousek, který se v regálech mohl nacházet. Jistě, tutéž jistotu měl co pět minut už od chvíle, kdy sem přišli, ale teď si byl absolutně jistý. Objevil po kolena dlouhý, hustě pletený svetr. Měl dlouhé rukávy, na koncích hodně rozšířené do zvonu. Zepředu se zapínal na bílo – stříbrné pruhované knoflíky a ještě měl kolem pasu černý pletený pásek, který byl docela masivní a dal se i odstranit, takže to umožňovalo mnoho kombinací při nošení. A mohutný límec byl zdobený černou hebounkou chlupatinou, tak jako konce rukávů a spodní lem svetru…
„Sluší ti, ale mám hezčí!“ vypláznul na něj Adam jazyk. Bill se na něj otočil, aby zjistil, že Adam si vzal ten samý, ale sytě zelený, přesně ve stejném odstínu, v jakém se zelenaly jeho černě lemované oči.
„Hej! Co se po mně opičíš?“ vyjekl Bill a praštil Adama volným koncem pásku.
„Auuuuuu!“ zaúpěl Adam a naoko bolestně se chytil za ruku v místech, kde ho pletenina zasáhla. „To bolí, ty vrahu… Umírám!“
„A odkážeš mi tu svoji vilu?“ zajímal se hned Bill, přičemž se mu rozsvítily oči.
„Blbečku,“ odfrknul si Adam a rázem se simulací přestal. „To by se ti líbilo, co?“
Prudce Billa pošimral mezi žebry, načež oba kluci se smíchem konečně přistoupili k pokladně. Zatímco Adam si svůj nákup nechal zabalit do tašky, Bill se rozhodl, že v novém svetříku rovnou odejde, jenom tedy prodavačku poprosil o odstříhání všech cedulek, i těch, které byly k vnitřní straně svetru přišité výrobcem. Mělo ho snad zajímat, že svetr může prát jenom na čtyřicet, když ho stejně, až ho ušpiní, hodí někomu z týmu nebo ochranky, aby to odnesl do čistírny? Rozhodně ne, a navíc ho jakákoliv cedulka silně iritovala.
„Ale je nádhernej!“ tančil Bill po odchodu kolem Adama jako rozradostněné hříbátko. „No a ten tvůj taky, abys teda neřekl, ale mám hezčí!“
Adam na něj vyplázl jazyk a Bill ho loktem šťouchnul do žeber. Chvíli takhle zlobili jako malé děti, zatímco procházeli obchodním centrem, dokud se najednou Bill prudce nezastavil a neposmutněl.
„Co je, co se stalo?“ zeptal se hned trochu ustaraně Adam, pak si ale všiml, kam směřuje Billův pohled.
Z obchůdku pro děti právě vyšli Tom s Katy. Ověšení taškami, na tvářích jim pohrávaly úsměvy. Vydali se nevědomky směrem k oběma chlapcům, ale byli natolik zabraní do hovoru, že si ani Billa, ani Adama nevšimli.
„Ten bryndáček je tak nádherný!“ štěbetala nadšeně Katy. „A ty dupačky s medvídkem…“
„Parádně jsi to vybrala… seš šikulka,“ pochválil ji Tom s úsměvem. „Sám bych to nevybral líp.“
Pln radosti a nadšení z dnešního povedeného nákupu zašmátral ve své kapse a vytáhnul ultrazvukový snímek.
„Tak takhle ke dnešku vypadá, zlatíčko malinký,“ šeptnul dojatě, a aniž by si to uvědomil, dal Katy jednu drobnou pusu na čelo.
Ta pusa byla jenom kamarádská, vyjadřovala jenom to, že je Tom na Katyině straně, že jí se vším kolem miminka pomůže. Nic víc v ní nebylo… ale i tak bohatě stačila k tomu, aby Bill vykřiknul.
Adam sebou trošku cuknul, jak se Billova vokálu leknul, tak jako Tom i Katy.
„Jé, ahoj, Bille… co tady…“
„Ty… ty… tyyyy!“ zavyl Bill, čímž přerušil Tomovu zmatenou otázku. V očích se mu zaleskly slzy, když se řítil k Tomovi. Roztáhnul ruku, kterou tak připravil k udeření pohlavku, ale když byl těsně u Toma… nedokázal to. Jenom se zdviženou, připravenou rukou na něj koukal a slzy se mu přitom přehouply přes řasy, a teď se mu kutálely po tvářích jedna za druhou.
„Já to věděl… JÁ TO VĚDĚL!“ zaječel Bill na celé nákupní centrum. Naštěstí nebylo tak moc plné, i těch pár lidí, co šlo kolem, se však otočilo, ale Billovi to bylo jedno. „Tak já tě ještě přemlouvám jak kretén, abys jel sem, abys… abys neměl trauma z toho, že by tahle toho malýho smrada nechala zabít…“
Na chvilku se odmlčel, když se zalknul a prudce dýchal, pak ale vrhl na Toma pohled plný bolesti. „Mohls to říct rovnou… že jsem tady… navíc… že už pro tebe nic neznamenám… a já ti pořád tak moc chtěl věřit!“
Vrhnul na Toma zdrcený pohled… a prudce se pověsil Adamovi kolem krku. Než se překvapený Adam stihnul vzpamatovat, už Bill jazykem plenil jeho ústa, držíc si ho za hlavu, aby mu nemohl ucuknout (ačkoliv to bylo to poslední, na co by měl mladý Američan pomyšlení) a vášnivě mu sázel jeden hluboký polibek za druhým. Až do doby, dokud mu nedošel dech.
„Aspoň… aspoň někdo kromě Daimona mě má na tomhle světě pořád ještě rád,“ syknul Bill. Vrhnul na Toma i Katy poslední plamenný pohled, než se otočil na podpatku, a pevně ho svírajíc za nadloktí, vlekl Adama za sebou pryč.
* to vytáhnutí si kožešiny na gauč a její upravení a přikrytí se dekou jsem si nevymyslela! možná to zní na psa absurdně, a ani by mě nenapadlo o tom psát, kdyby mi to včera moje zlatá barzojka sama neukázala, že to prostě jde 🙂
autor: Áďa
betaread: Janule
no sakra…to je teda zase situace, tak jsem zvědavá jak se tohle vyřeší..:D
Ten Bill teda dneska perlil!!
Nejdříve u toho jídla, to byla síla, asi by ho někdo měl naučit slušnému stolování, čuněti jednomu =)
A ta scéna před obchoďákem, to byl hotový diva záchvat, ale já se mu ani nedivím, já bych taky strašně zuřila.
Přiznávám, že stejně jako Bill mám problém s tím, že se Tom chová ke Katy až moc přátelsky, já bych jí nejradši nakopala někam…doslova.
Chápu, že Katy čeká Tomovo dítě, ale tak se má Tom zajímat o dítě a ne o ni, ji má ignorovat a chovat se k ní s odstupem a chladně a ne s ní vrkat, tak!!! =)
A je mi líto Adama, myslím, že má Billa rád a ten ho teď v podstatě využívá jako páku na Toma a to není vůči němu vůbec fér.
A co se týká Daimona, jak se krásně uvelebil na gauči i s dekou, tak tomu klidně věřím, protože když mohl náš potkánek krást plyšáky a tahat si je do klece, upíjet z hrnku kávu a ze sklenky colu, když jsem od nich poodešla, tak proč by se nemohl pes, který je mnohem výš na vývojovém stupni, pěkně přikrýt dekou =DDD
Tak dnes je jasnou jedničkou Daimon! 😀 Je stejně svůj jako jeho páníček. Jinak Bill "vrah" – zase se musím smát!
Adama je mi líto, tady se chová k Billovi s takovou láskou, normálně bych ty dvojice už tak klidně i nechala. Ani mi už nevadí Katy… A to, že už teď Tommy cítí k malému cit, je spíš obdivuhodné. Ne každý budoucí táta se tak stará… Už bych to neřešila, ať si žijí svým životem…
[2]: jo tobě potkánek pije colu a kafe? 🙂 to u nás si takhle Caeli o Vánocích spontánně nabídla z tácu s cukrovím linecký a zapila to šáněm 😀 nj, já to říkám furt, že zvířata jsou leckdy chytřejší, než lidi 🙂
[3]: hele… taky mi je líto Adama, hodně moc, ale co nadělat. kostky už má vrženy… ale ještě neejsou dotočené, přijímám návrhy na finální verzi povídky 😀 stejně to teda napíšu podle sebe, ale zkusit to můžete 😀
Abych řekla pravdu tak ten konec byl fakt drsný.Absolutně teď nemám šajna, jak to bude pokračovat dál, ale souhladím s Ondinkou, že bych to tak taky nechala. Bill bude spokojený s Adamem, Adam bude rád, že ho má a Tom s Katy a mimčem by mohli být taky šťastni.
No já se teda raději nechám překvapit, jak jsi to na něs přichystala.
Ale ten Daimon, to je teda vychytrálek. Takhle si udělat pohodlíčko. 😀