autor: Gia
Měla jsem tak trochu vztek sama na sebe, zareagovala jsem správně? Možná to ode mě byla dost velká chyba, že jsem ho takhle hloupě odehnala, ale copak jsem něco mohla udělat jinak? Pokud by i nadále zůstal v bratrově blízkosti, byla bych mu po své profesionální stránce naprosto k ničemu a Billova kondice by stagnovala na mrtvém bodě. Chtěla jsem mu i přes veškerou jeho prostořekost a vznětlivost pomoci, tak nějak jsem tušila, že i on sám si moc dobře uvědomuje, že je pro jeho konečné zotavení rehabilitace klíčová. Nemohla jsem sama před sebou skrývat, že mě potěšilo Tomovo milé zastání, a stejně tak jsem nemohla ignorovat ten nepříjemný pocit kdesi hluboko v žaludku. Jejich společné pouto mě naprosto fascinovalo a ještě pořád mě to všechno nepřestávalo udivovat. Připadala jsem si jako nechtěný vetřelec, jako bezmocná loutka, která byla ne tak úplně svou vlastní vinou vtažena do něčeho tak absurdního, že tomu sama ještě tak úplně nerozuměla a měla spousty otázek.
Vždycky přeci působil tak přitažlivě a mužně, nezaujatý pozorovatel si byl jist, že si zájmu všech těch žen s chutí užívá a ony dělají totéž. Opravdu to všechno byla jen pustá lež a přetvářka? Mohli jste si dávat sebesilnější předsevzetí a stavět desítky obranných mechanismů, ty se však pod jeho odzbrojujícím pohledem bortily jako vrtkavý domeček z karet. Z každého jeho gesta směrem k bratrovi jsem mohla vypozorovat, jak moc mu na něm záleží, ale přesto jsem čas od času vycítila určité signály, které patřily jen a jen mně.
Nemohla jsem se zbavit dojmu, že Tom neustále tápal ve tmě a sám tak úplně nevěděl, na kterou stranu ve skutečnosti patří. Jak dlouho už tu vlastně stojím a přemýšlím o Tomovi? Čas, který jsem si pro rehabilitaci s Billem na dnešek vymezila, utíkal a já se ještě pořád neodhodlala k tomu, udělat první krok. Letmým pohledem jsem zkontrolovala těžké dřevěné dveře, za kterými byla slyšet tlumená příjemná hudba. Nebylo už nač vyčkávat. Krátké, ale dostatečně rázné zaklepání, pochybnosti, jestli mi vůbec dovolí mluvit, jestli dovolí, abych byla v jeho blízkosti.
„Tvoje omluva se nepřijímá, Tome, vypadni.“ Srdce mi bilo jako splašené, a to i přesto, že jsem se snažila dýchat velice pomalu. Jeho hlas zněl neuvěřitelně ublíženě, jako by v něm nebyla žádná životní energie. Tolik na něm lpěl? Tolik se bál zklamání? Jeden hluboký nádech a rozhodné sevření umělohmotné kliky. Neměla jsem co ztratit, ale pokud bude ochoten poslouchat, mohla jsem mu toho docela dost nabídnout.
*BILL*
Nějaký druh sugesce? Nebo jen jedno obyčejné přání hloupého zamilovaného kluka? Možná od každého trošku. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli jsem přes hlasitou hudbu, která mi nepříjemně duněla do sluchátek, mohl uslyšet nejisté a nervózní zaklepání. A i přesto se mi v ten moment těžká sluchátka svezla z uší až na krk, a já si byl více než jistý tím, že někdo už delší dobu přešlapuje za dveřmi. Tolik jsem si přál slyšet jeho ujištění o tom, že mezi ním a Sárou k ničemu nedošlo, že k ní vůbec nic necítí. Okamžitě jsem vyskočil na nohy, když se mezi dveřmi objevil Sářin usměvavý obličej. Něco bylo špatně. Takhle to přeci být nemělo. Kde je Tom?
„Omlouvám se, že vás takhle ruším, Bille, ale myslím, že tam dole jsme nezačali zrovna nejlépe.“ Zdálo se, že je pěkně ofrklá. Vůbec nečekala na mé pozvání, prostě jen vešla a zavřela za sebou dveře. „Aby mezi námi dvěma bylo jasno, nemám zapotřebí se vám jakkoliv vnucovat, věřte mi, že pacientů, kteří potřebují mou pomoc, je v nemocnici víc než dost. Tom se mi však zmínil o tom, že byste už brzy chtěli zase společně koncertovat, a v takovém stavu, ve kterém jste právě teď, to určitě nepůjde. Copak vás to ani trochu nemrzí?“ Znovu na mě vycení svůj dokonalý chrup a udělá pár kroků směrem ke mně. Nemám náladu s ní komunikovat, nemám náladu vůbec na nic. Copak to nechápala? Bylo mi to všechno úplně jedno, když v mém světě neměl své stálé místo Tom. Tušil jsem to. Celou dobu jsem z něj cítil nejistotu, a to, že se ještě definitivně nerozhodl. Potřeboval jsem si s ním promluvit, ale neměl jsem na to dost odvahy.
„Nikdo po vás přece nechce, abyste mě měl rád. Klidně si o mně dál myslete, že jsem blbá kráva s povislým zadkem, jen už to prosím neříkejte nahlas a respektujte mě jako svou lékařku, která vám chce pomoci. Co říkáte?“ Ještě pořád jsem se chtěl chovat jako nevychovaný fracek a nechat ji tam stát bez slůvka odpovědi. Zároveň mi však docházelo, že svým chováním ublížím jedině sám sobě. Kapela přece nemohla věčně doplácet na to, že jsem byl vzteklý a neomalený žárlivec, který se nedokázal udržet na uzdě. Už jsem toho pohnojil akorát tak dost a byl čas zachovat se pro změnu správně, a taky tak, jak bych se zachovat měl.
„Dobře.“ Hlesnu rezignovaně a sluchátka s přehrávačem odložím bokem na starý a odrbaný noční stoleček. „Omlouvám se za tu scénu v hale, Tom měl pravdu, když řekl, že se takhle normálně nechovám. Nebude se to opakovat, to můžu slíbit.“ Sára jen přikývne, zdá se, že má svůj milý profesionální úsměv na tváři doslova natrvalo přilepený. Ani na chvíli nepoleví a neskutečným způsobem mě tím vytáčí. Přes hlavu si sundá koženou prostornou brašnu a se zájmem ke mně znovu zvedne hlavu.
„Bolí vás od doby, co jste zpátky doma, záda? Máte pocit, že jsou zablokovaná?“ Chvíli tiše přemýšlím a nevědomky přikývnu, často jsem se v poslední době cítil rozlámaný. „Dobře, takže nejdřív se zaměříme na tohle. Cvičení by nemělo žádný větší efekt a vaše bolesti by se zbytečně zvětšovaly. Příště budu moudřejší a přivezu s sebou lehátko z nemocnice, bude se nám pohodlněji pracovat. Pro dnešek si vystačíme s vaší postelí. Odložte si do půl těla a položte se na břicho.“
*SÁRA*
Doopravdy jsem si oddychla. Pořád jsem sice z jeho strany mohla cítit odstup a naprostou nedůvěru, ale to, že přistoupil na mé podmínky hry, byl neuvěřitelný pokrok. V momentě, kdy jsem vyslovila svůj požadavek, couvl o pár kroků nazad a ruce v ochranném gestu zkřížil na prsou.
„Můžete, můžete zavolat Toma?“ Chtělo se mi smát nahlas, ale měla jsem v sobě dostatek slušnosti a zkušeností k tomu, abych se včas ovládla. Byl přesnou kopií svého staršího bratra. Čistá roztomilost a dětskost zabalená do obalu, který jí ani v tom nejmenším neodpovídal. „Tom odešel.“ Odpovím pravdivě a snažím se ignorovat zklamaný výraz na jeho drobném štíhlém obličeji. „Budeme to muset zvládnout sami. Nemusíte se mě bát, ano?“ Znovu se na něj usměji a už teď vím, že s tímhle pacientem bude mnohem víc práce, než jak se na první pohled mohlo zdát.
*TOM*
Znovu jsem v rychlosti zkontroloval čas na kulatých nástěnných hodinách. Pomalu se přiblížila čtvrtá hodina odpoledne. Jako ten největší zoufalec ze všech jsem seděl v poloprázdném baru a popoháněl čas, aby plynul o něco rychleji. Nechtěl jsem se u Georga v bytě objevit dřív, než jak jsme se dopředu domluvili, rád jsem chodil na čas. Konečně jsem se mohl odlepit z nepohodlné barové židličky a zaplatit těch pár zteplalých panáků, které jsem vypil. Jinou hospodu, která by byla otevřená už ve dvě odpoledne, jsem nenašel. Až na tenhle hnusný zatuchlý pajzl.
Cestou rušným městem jsem přemýšlel o tom, co by mi Bill asi tak řekl na to, že řídím pod vlivem. Určitě by vyváděl a přednášel mi s tím svým povýšeným výrazem v obličeji. Věděl jsem moc dobře, že dělám něco, co bych neměl, ale dneska jsem měl přímo neovladatelnou chuť na to, dělat zakázané věci. Chtěl jsem se za každou cenu zbavit toho svazujícího pocitu. Toho, že bych měl zbytek života patřit jen jemu a myslet jen na něj. Copak by to vůbec šlo? Neomrzel by se mi nakonec úplně stejně jako všechny ty tváře před ním?
Zaparkoval jsem v podzemní garáži a výtahem vyjel do nejvyššího poschodí, kde mě už zdálky přivítala řvavá hlasitá hudba. Nejspíš už tak trochu začali. Klepu, klepu a zvoním. Trvá to neskutečně dlouho, než se ze dveří konečně vykloní Georgova rozcuchaná hlava. „Čau.“ Řekne prostě a udělá mi místo, abych se kolem něj mohl prosmýknout dovnitř. Cítím z něj trávu a alkohol. Spoustu trávy a spoustu alkoholu. Dneska to nejspíš bude hodně divoké.
autor: Giea
betaread: Janule
Tak jsem docela ráda, že se Billovo chování vůči Sáře trochu zklidnilo, protože Bill hulvát se mi vůbec nelíbil =)
Je vidět, že Sára je dobrý znalec lidské psychiky, protože jí bylo hned jasné, o co z Billovy strany jde. Že se nejedná o žádnou opravdovou nenávist, ale o obyčejnou žárlivost.
A u Toma hned postřehla jeho nejistotu a váhavost, která ho asi trochu i trápí. Tom ví, že jeho city k Billovi jsou něčím víc, než jen pouhou bratrskou láskou, ale zdá se tím být malinko zaskočený a možná trošku i vyděšený, určitě potřebuje čas, aby se své pocity vstřebal a vyrovnal se s nimi a přijal je takové, jaké jsou…
Nádherná a úžasná povídka ♥♥♥
Miluju ji ♥
No, konečně jsem se dostala k dalšímu dílku. Musela jsem tak trochu dohánět, jelikož nám toho zase ve škole naložili na ti roky dopředu. Billova reakce na Sáru mě tak trochu překvapila. Nečekala jsem, že bude přívětivá, ale že bude takhle drsnej taky ne. I když, jak se na to dívám z jeho pohledu, chápu to. Ale je to Bill že, naše žárlivka a já ho v těchhle situacích zbožňuju, takže jsem se vlastně nad tou jeho reakcí vnitřně radovala. Nevm proč, ale mám ráda, když dělá žárlivé scény, co stojí za to×D Ačkoli je tedy fajn, že se trošku zklidnil, protože přece jenom se musí uznat,že Sára si takovou scénu nezasloužila. A ten Toman mě štve. Nakopat ho do tý jeho miniaturní zadnice. Chápu, že je ještě na hranici nerozhodnosti, ale v tom případě si má nejdřív ujasnit co chce a až potom jednat a ne si začít nějaké menší pletky s Billem a dávat mu naděje, když hned na to jde a plánuje snad nějaký úlet nebo co. Nelíbilo se mi, že odjel k tomu Geoegovi takhle během té rehabilitace. Sice u ní nebyl přítomnej, ale to neznamená, že se měl sebrat a odjet. Mohl aspoň počkat a nějak se s Billem trochu udobřit. A tak nějak jsem si představovala, že tam snad půjdou s Billem spolu a bude to nějaká menší usmiřovací akce a ono to je zatím pařba, jak vínko×D neuvěřitelný tohle. Já jenom doufám, že se tam nevožere a nepřehne první, co se mu mihne před nosem, to bych tě šla asi zavraždit Giuš. Takové zvraty mi prosím nedělej, moje psychika by to nemusel zvládout. Těším se na další dílek;)
někde jsi psala, že se Probuzení blíží ke konci, ale já si ho furt nedokážu ale ani trochu představit.. 😀
asi tak nějak hádám, že to skončí Billovo uzdravením, návratem na koncerty a Tomovo konečným rozhodnutím, jestli teda Billa chce für immer nebo jak. 😀 protože to, kde jsme skončili teď, vypadá ještě na hodně dlouhou cestu ke konci. 😀
taky doufám, že se Billovy hormony konečně trochu zklidní, ty jeho výstupy mě vždycky šokují..nedivím se, že je Tom tak vyděšený (já bych teda takovýho Billa nechtěla určitě). 😉 no a Sára..moc teda nevím, co s ní chceš ještě zamýšlet, ale kdyby byla rozumná, vůbec by s tou rehabilitací nepomáhala a nekomplikovala sobě a nám život..teda povídku.. 😀