autor: Little Muse & Majestrix
Tom vešel do Slunečního Pokoje svého otce a zašklebil se nad tím, co viděl.
„Tome, kdybys nám řekl, že přijdeš, možná bychom byli poněkud decentnější,“ řekl Jorg suše, když vyndal ruku zpod Davidovy róby. David ještě jednou Jorga políbil a zvedl se mu z klína, aby se postavil za něj. „Tak, můj synu, co je tak důležitého, že to nemůže počkat?“
„Otče, řekni mi, že jsi nevyužíval Billův Zrak proto, abys posílil své investice,“ řekl Tom.
Jorg se na chvíli zamyslel a pak se usmál.
„Pouze jsem se ho zeptal, co-„
„Ne. Prosím ne. Otče, jaks mohl?“
„Upřímně? Bylo to celkem lehké. Ani ty ani já jsme nebyli dostatečně přesvědčeni, že ten jeho Zrak existuje. Orákula jsou známá po dlouhou dobu, a tady jsme, Adept se silným Zrakem v Domě Vave. Všichni obyvatelé našeho Domu můžou použít vědění, aby to posílilo náš Dům. Bill bude brzo členem Domu Vave. Tak proč se ho nezeptat na malou vizi?“
„Protože on není hračka pro tvé vlastní sobecké účely!“ naléhal Tom, byl překvapený, jak moc ho tohle rozčilovalo, nebyl zvyklý být rozčilený na svého otce, nejspíš protože nebyl zvyklý být naštvaný na nikoho z jeho rodiny. „Je to můj sahvahd!“
„Vím poněkud dobře, kdo je, i když musím říct, že bez mé pomoci by tím nebyl,“ připomněl mu Jorg s nakrčeným obočím. „A opravdu si nemyslím, že to, že hledám pro náš Dům to nejlepší, je sobecké.“
„Využíval bys takhle i Davida?“ naléhal Tom.
„Tome,“ vložil se krátce do konverzace David; varovně.
Tom ho neposlouchal, ale už na tu otázku dál netlačil. „Nechci Billa nutit, aby Viděl víc, než je potřeba,“ řekl jistě. „Oslabuje ho to, rozčiluje ho to. A já to nepřipustím.“
„Oh, tak ty to nepřipustíš?“ zopakoval pobaveně Jorg.
„Ne, nepřipustím,“ řekl Tom, stále se na něj zpříma díval, aby nevypadal jako malé dítě. „A stejně tak to nepřipustí Burzovní komise v Pentapolis.“
Tom už nic jiného neříkal, ale měl za to, že to přivedl na správnou míru, když úšklebek jeho otce zmizel. Zásah, otočil se k odchodu a přes rameno ještě řekl:
„Nechci od Billa slyšet, že jsi za ním zase přišel.“
Jestli tu byla odpověď, pak ji neslyšel.
~*~
Bushido se zhluboka nadechl a snažil se, aby emoce v jeho těle nepřemohly jeho racionální přemýšlení. Znovu už ne. To proto byl v Měsíčním Pokoji, a jeho sluha čekal v zahradě, aby k němu Billa dovedl. Aby měl čas se připravit. Podíval se na obrazovku Infonexu, ještě dvě minuty a Bill přijede. Dům Vave byl vždycky dochvilný; a jestli se nepletl, tak tahle schůzka nebyla Billův výmysl, takže se postarají o to, aby dorazil včas. U dveří to lehce zazvonilo; to znamenalo, že přišel sluha, hned nato se dveře pomalu otevřely. Zvedl pohled, snažil se vypadat nenuceně, ale Bushidův plán selhal, když Bill prošel dveřmi, melancholický a oblečený v té nejtmavší černé.
Polknul a zvedl se, když mladík vešel dovnitř, a najednou si ve svém vlastním domě připadal jako cizinec. Sluha odešel a ticho se začalo prohlubovat; Bushido si prohlížel Billovo hubené tělo, viděl, jak nervózně si ve svých štíhlých rukách pohrával s agalahem na jeho prstě. Bill se díval všude možně, jen ne Bushidovým směrem.
„Omlouvám se jestli-„
„Nikdy jsem nechtěl-„
Oba se zasekli. „Prosím, pokračuj,“ řekl Bushido se zamračeným výrazem.
Bill se zhluboka nadechl a pomalu vydechl.
„Nechtěl jsem se sem vracet,“ zašeptal.
„Co jsem udělal?“ zeptal se Bushido opatrně. „Chováš se, jako bych ti ublížil. To bych nikdy neudělal.“
„Je jen hrstka lidí, kterým můžu dovolit, aby se mne po takové vizi dotkli.“ Zavrtěl Bill hlavou a zvedl k Bushidovi pohled. „Nepomáhá tomu, že jsme dělali tak hanebnou věc před tím, než se to stalo.“
„Nebudu lhát a říkat ti, že jsem nechtěl, aby se to stalo. A nelži mi a neříkej, že jsi to ty nechtěl.“
„Anisi…“ zavřel Bill oči a zavrtěl hlavou. „Generále Bushido, nebudu vám lhát, ale pro tuhle konverzaci nemám dost energie. Můžeme zanechat přemítání o našich myšlenkách a promluvit si o tématu, kvůli kterému mě za vámi můj sahvahd poslal?“
Bushido couvnul, jako by dostal facku, a podíval se pozorně na mladíka před ním. „Je to to, co chceš?“
„Věřím, že jsme se oba dostali už do spousty problémů právě tím, že jsme se sebe ptali, jestli je to to, co chceme,“ řekl lehce.
Bushido zamrkal. „Tvá vize,“ řekl a ukázal na židli před stolem, byl rád, že to Bill dál nerozváděl. „Budu potřebovat znát všechny detaily. Nic nevynechej.“ Jeho tón hlasu byl rázný, zapadl do kadence, kterou obvykle používal se svými podřízenými. Bolelo ho, že se tak k Billovi chová, ale jestli chtěl vhodné a korektní chování; pak ho dostane.
Bill udělal krok vpřed a posadil se na židli, ruce si složil do klína. Stále si hrál se svým agalahem. Bushido ho chvíli pozoroval, ale Bill jen párkrát otevřel pusu, nikdy nic nevyslovil.
Povzdychl si. „Tvůj sahvahd se zmiňoval o tom, že jsi viděl bitvu,“ řekl, naschvál se o tom zmínil, nebyl schopný toho, aby do posledního slova nedal nádech zahořklosti.
„Viděl.“
„Co dalšího?“
Bill vydechl a zvedl pohled. „Byl jsem voják,“ řekl Bushidovi. „Obvykle jsem jen pozorovatel.“ Polknul. „Vždycky, jsem jen pozorovatel. Nikdy jsem ve svých vizích nebyl.“
„Je to to, co tě vyděsilo?“ zeptal se Bushido dřív, než se dokázal zastavit.
Bill zavrtěl hlavou. „Nejen to,“ řekl. „Cítil jsem… všechno, co cítil on. Bylo to až moc, když jsem se probudil.“
Bushido vydechl, opřel se, unaveně, koukal se zmateně na stůl před sebou. „…Jsou čím dál tím silnější.“
„…To je to, čeho se bojím.“
Bushido sebou cuknul nad tím, jak slabě Bill zněl, musel se držet, aby se nezvedl a nešel k němu, vydal ze sebe: „Co dál?“
Cítil, jak se na něj Bill podíval, než zase odvrátil pohled. „Byl tam písek,“ řekl. „Takže si myslím, že to bylo za hranicemi, i když to mohlo být třeba až u Bílého Moře.“
„Pak jsi bojoval s Bezvěrci.“ Nebyla to otázka.
„Nikdy jsem žádného neviděl,“ vydal ze sebe Bill.
Bushido si znovu povzdychl. Kdyby to záleželo na něm, tak by se to Billovi nikdy nestalo.
„Myslím, že vím, co si…“
„Je to má povinnost,“ řekl mu Bushido, nechtěl slyšet zbytek věty, o které si nebyl jistý, jestli ji bude Bill schopný dokončit. „Nebojím se toho.“
V tom se mu Bill podíval do očí. „…Já ano.“
Bushido si nebyl jistý, jestli to myslel tak, že se bojí vize, nebo jestli se bojí o něj. „Je to všechno?“ zeptal se.
„Dva jsem zabil,“ řekl Bill a znovu sklopil hlavu, tmavé vlasy mu spadly do obličeje. „Každý z nich měl jiné brnění, takže předpokládám, že měli rozdílnou hodnost. Ale oni nebyli můj cíl, Já jsem… někoho hledal. Někoho většího. Cítil jsem se skoro osobně naštvaně.“ Bill se nad tou vzpomínkou otřásl.
Bushido se na něj díval, když zvedl pohled, obočí měl nakrčené. „Říkals, že měli rozdílné brnění?“
Bill přikývl. „Ano.“ Bushido byl zticha tak dlouho, že se Bill předklonil a zeptal se, „Co to znamená?“
„Bezvěrci hledají rovnoprávnost ve všech věcech… včetně válčení,“ vysvětlil Bushido. „Jejich brnění neznamená hodnost.“
Bill začínal být zmatený, cítil, jak se také začíná mračit. „Tak proč by potom měli rozdílné brnění?“ zeptal se.
„U všech Bohů,“ byla jeho jediná odpověď, když si Bushido složil obličej do dlaní, kterýma se opíral o stůl. Nic víc.
Bill se nejistě zachvěl. Nevěděl, jestli řekne něco dalšího, nebo proč se Bushido zaměřoval na něco malého. Tito Bezvěrci nic neznamenali, to věděl. Byl to ten muž ve stanu, na kterém záleželo, ten, který musel být zničen.
Zcela z jiného důvodu se mu tady nelíbilo sedět, když byl Bushido ve stresu. Měl pocit, jako by se měl zvednout a jít ho utěšit, i když nesměl. Bylo těžké to ignorovat.
Proti svému nejlepšímu úsudku se Bill chtěl postavit, nejspíš jen položit ruku na jeho rameno, když koutkem oka zachytil něco blyštivého.
Otočil se a rozechvěl se.
Bushido zvedl pohled a zamračil se nad tou náhlou změnou v Billově obličeji. „Bille? Co se děje?“ zeptal se a podíval se tam, kam se díval Bill.
„Sekyra,“ zamumlal Bill, oči nesoustředěné. Natáhl k ní ruku, cítil teplo obnošeného topůrka pod svou rukou. „Ta sekyra…“
„Co je s ní? To je moje bojovná sekyra. Dostal jsem ji od svého otce na smrtelné posteli.“
„Od Generála Zayida,“ dokončil Bill.
„To je pravda. Co se děje?“ zeptal se Bushido znovu.
„…V mé vizi… Používal jsem tuto sekyru…“
„Nemožné. Jsem jediný, který takovou sekyru má. Všichni vědí, jaký trest je čeká, když se jí dotknou, smrt.“ Bushido se zvedl a stoupnul si před relikvii. „Musel ses splést,“ řekl rozmrzele.
Bill se vysmekl ze svého roztřeseného stavu a probodl generálova záda pohledem. „Opravdu si to myslíte? Vaše slova a váš hlas mluví každý jiným jazykem,“ odsekl.
Bushido se otočil, aby mu na to odpověděl, ale zarazil se, když si vše uvědomil. „To jsem byl já,“ řekl omámeně.
Bill zamrkal a zavrtěl hlavou. „Ale-„
„Jsem to já, Bille. Ta sekyra to potvrzuje.“
Bill pomalu přikývl. „V té vizi jsem si dělal starosti… o sebe. Předtím to nedávalo smysl.“
„Myslel bych na tebe v boji, to je jisté. Dal bys mi sílu zabít stovky Bezvěrců,“ řekl Bushido s úsměvem.
„Žertujete. V takovéto době?“ narovnal se Bill a podíval se Bushidovi zpříma do očí. „Byl jsem raněný! Budete raněný!“
„Už jsem byl na bojišti mockrát raněný. Nepoučuj mě o vážnosti této situace. Já, maličký, nikdy nezapomenu.“
Bushido sledoval, jak se Billovi chvěje spodní ret, než ho chytil do náruče. „Nelíbí se mi vidět vás, tak jak jsem viděl. Cítit to, jak jsem se cítil. Nechci, abyste žertoval, protože pak to neberete vážně. Tolik toho, co vidím, je sebeuspokojující,“ zamumlal do horké kůže na Bushidově krku. Starší muž se zachvěl, když cítil hebké a plné rty na své kůži.
„Je tu ještě něco, co jsi mi neřekl, maličký?“ zašeptal Bushido, rukama Billa pevně chytil kolem pasu.
„Ne, ani ne. Dívali jsme se na hvězdy…“
Bushido se usmál. „To v Cizině dělám často, Bohové musí mít v Nebi opravdu krásný výhled.“
Bill se ho chytl pevněji. „Cítil jsem se tak těžce. Tak těžce. Brnění mě táhlo k zemi.“
„Táhlo k zemi?“ odtáhl se Bushido, aby se podíval Billovi do obličeje.
„Ano, nemohl jsem se hýbat.“ Bill sledoval, jak se jeho obličej mění a přitulil se k jeho krku ještě pevněji. „Proč se takto tváříte? Co jsem řekl, že se na mě tak díváte?“
„Kdy se to má stát?“ zeptal se Bushido opatrně.
„Během pár týdnů…“ naklonil se Bill a letmo Bushida políbil „Prosím, nedívejte se tak, nemohu vás tak vidět.“
„Bille, stalo se někdy, že se některé tvé vize nevyplnily?“
„Nerozumím,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou.
„Ptám se, jestli se někdy stalo, že se tvé vize nestaly pravdivými,“ zeptal se trpělivě.
Bill odvrátil pohled a snažil se vymanit z Bushidova sevření. „Nevím, proč by to mělo být důležité,“ řekl, jak se snažil odtáhnout.
Bushido přirazil Billa na zeď a držel ho tam svým vlastním tělem. Když si Bill uvědomil, že nemá kam utéci, přestal se vrtět a apaticky se na Bushida podíval. „Odpověz na otázku, maličký.“
„…Mám jednu z nejvyšších přesností v historii,“ zašeptal.
„Ale nejsi bezchybný,“ vybízel ho Bushido.
„Bohové nás učí, že pár takových nás je.“
„Takže, budoucnost není vytesaná do kamene?“
Bill pokrčil rameny. „Ne, to není. Ale mám pravdu dost na to, abychom si dělali starosti. Vidět vás tam, zraněného. Kdo ví, jak dlouho potrvá, než vás někdo zachrání…“
Bushido polknul.
„Nechci, aby sis s tím dělal starosti.“
„A jak nemohu, když-“ Bill se zakuckal vlastními slovy a odvrátil pohled.
Bushido pustil jednu Billovu ruku, aby mu mohl zvednout bradu, něžně, zadržoval dech. „…Jestli to tak cítíš, maličký, řekni to.“
Bill se na něj díval s vlhkýma očima, věděl, že by měl Bushida odstrčit, naléhat, že nemůže, že to není tak jednoduché, protože to jednoduché opravdu nebylo. Ale ta vize byla pořád tak čerstvá; bolest a krev a křik. Co když se to stane, všechno a bez výjimky? Co když bude Bushido povolán do boje a už se nikdy nevrátí? A Bill neudělá nic jiného, než že dnes zůstane zticha, jako socha?
Bill popotáhnul. „…Když vás miluji,“ dokončil.
Bushido nad těmi slovy zaúpěl a čelem se opřel o Billovo, oči zavřené. Bill je také zavřel, dýchal ústy.
„Zničils mě, maličký.“ Políbil Billa na rty, jen letmo, a Bill zanaříkal, držel se zápěstí rukou, které ho držely kolem krku. „Přísahám, nikdy jsem nebyl takhle zoufalý člověk. Byl jsem silný, ne slabý, ne,“ očima sjel na Billova plná ústa, „plný chtíče.“
Bill zavrtěl hlavou, tak moc, jak mohl. „Já jsem nic neudělal.“ Upřímně, cítil se, jako by do téhle situace padl naprostou náhodou. Nedokázal říct, proč v něm Tom i Bushido viděli to, co viděli. Chtít Billa, ano, ale milovat ho?
„Už jsem ti to říkal,“ zašeptal mu Bushido proti jeho rtům. „Nevíš, co se mnou děláš.“ Zvedl Billův obličej a políbil ho, plně, potřeboval ho cítit, ochutnat ho. Poslední dny, kdy byl bez něj, obzvlášť ten, kdy se rozdělili, to bylo peklo. U všech Bohů, potřeboval se ho dotýkat, být uvnitř něj…
Zaúpěl při vzpomínce na to, jak pod ním Bill ležel na posteli, znovu ho rukama chytil kolem pasu, přitáhl si ho blíž. Bill krásně vzdychl a stoupl si na špičky, než udělal něco, co generál neočekával. Cítil, jak mu Bill přejel jazykem přes rty, snažil se Bushida přinutit polibek prohloubit, to bylo něco, co nikdy předtím neudělal. Bushido s radostí poslechl, jazykem pronikl hluboko do Billových úst, snažil se z něj ochutnat, co nejvíc toho šlo. Cítil, jak tvrdne, když Bill znovu zavzdychal. Cítil, jak se celý třese.
Bushido vzal do ruky bohatě zdobenou sponu na straně Billova pasu a jedním trhnutím zápěstí rozdělal jeho černý oblek. Ukázala se dlouhá bledá Billova noha a jeho hrudník, znovu vzdychl, když mu rukama přejížděl po jeho hedvábné kůži. Bill zalapal po dechu a naklonil se do toho doteku, zavrtěl trochu svým malinkými boky, když v tom je Anis chytl. Roztřeseně zaúpěl a zvedl Billa, naprosto lehce, rychle ho přirazil na zeď.
„Oh…“ Bill si skousl ret a zasténal, jak celé jeho tělo reagovalo na nápor na jeho smysly. Bushidovy rty byly na jeho krku jemné a něžné, nahlas vzlyknul, jak se jím prohnal nával vzrušení, donutil ho prohnout se v zádech, držel se Bushida, jak jen mohl. Touhle dobou bývával naprosto omámený; jeho tělo chtělo jinou věc než jeho mysl.
Bushido nadechl Billovu vůni a znovu na něj přirazil; měl pocit, že zešílí v blízkosti Billa, jak jednoduché by teď bylo z něj sundat oblečení a milovat se s ním. Mít Billa ještě jednou pod sebou, držet ho a přirážet do toho úzkého tepla… zvuk, který vydal, překvapil i jeho samotného, zatímco chytl Billa za zadek a rukou mu zajel do spodního prádla, aby mohl dráždit jeho dírku.
Bill zalapal po dechu a zaklonil hlavu. „Ano, prosím,“ sténal a snažil se ulehčit Bushidovu prstu cestu dovnitř; ale když se prst dostal tam, kam chtěl, Billova mysl převzala kontrolu a on zavrtěl hlavou. „Tohle nemůžeme,“ zašeptal lítostivě.
Bushido bolestivě přestal. „Chceš, abych přestal?“ zeptal se a dal pryč ruku. Bill zanaříkal, ale přikývl.
„Tohle už nemůžu udělat.“
„Ale miluješ mě,“ řekl nažhaveně Generál.
Bill se naklonil a políbil ho, zoufale. „Ale to nestačí, nebo ano?“ zeptal se něžně. Bushido se mu podíval do očí, pak pomalu Billa postavil na zem.
„Když jde o tebe, nemůžu myslet na nikoho jiného,“ přiznal. „Působíš na můj mozek jako ta nejsilnější droga ze všech. Když tě nemám na očích, ve svém náručí… Tak mi není dobře.“
Bill odstoupil ode zdi a Generála, a rychle si narovnal své oblečení a oprášil si ho. „Když se mne dotýkáte, neodkážu přemýšlet. Jako by nic najednou nedávalo smysl. Nevidím nic jiného než vás; všechno ostatní v porovnání s vámi bledne.“
„Sladká slova krášlí naši bolest.“
„Bohové musí mít důvod.“
„Maličký, důvod tě v noci nezahřeje.“
Když udělal Bushido krok k němu, Bill couvnul. Zavrtěl hlavou. „Ani vina ne,“ řekl.
A s tím se otočil k odchodu.
A s tím ho Bushido nechal jít.
autor: Little Muse a Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Bože, já si nemůžu pomoct, ale brečím, proč je k nim osud tak krutý…
Ubohý Anis, když mu Bill líčil svoji Vizi, něco důležitého a strašného z ní vyčetl, něco, co Billovi neřekl, protože něco takového mu prostě říct nemůže…
"Ale miluješ mě!"
"Ale to nestačí, nebo ano?"
K tomu už prostě není co říct…
Skvostná povídka a i když už jsem ji četla několikrát, nikdy se neubráním slzám a lítosti nad krutostí a zlomyslností Bohů.
Číst ji je jako droga, cítíte extázi i bolest, víte, že vás to ničí, ale nemůžete si pomoct a toužíte po další dávce, i když víte, že vás zabíjí…♥♥♥
Tedy, zatím to je jen samé Billshido, jako líbí se mi to tady výjmečně, jen začínám mít obavy jak to bude s Billem a Tomem, kdy se Tom doví že mu takhle zahýbá s jiným? Nedoví se to snad na konci že ne? To bysme čekali hodně dlouho na překlad další řady xD A tam by asi začlo něco víc mezi Billem a Tomem.
ježiš.. a další týden čekat na další dál, mě to jednoiu zabije – to napětí, emoce a prostě.. všechno to, co mi tahl povídka dává, je to úžasné. Moc moc moc a ještě jednou moc děkuju LilKatie, je úžasné, že tohle pro nás děláš
Nečtu to, nečtu to, nečtu to… Ááááá, do háje, já to čtu!! xD
To prostě nejde, vždycky si řeknu: "Další díl už prostě číst nebudu." A on se tady objeví, já rozkliknu článek a stejně si to přečtu alespoň letmo, abych věděla, jestli se mám na Billa pořád zlobit nebo ne.
Dnešní díl se mi líbil, sice mi Bushido zřejmě pořád poleze na nervy, i kdyby už v té povídce nebyl, stačí mi jenom to pomyšlení, že tam někde je… Ale jsem ráda za Billa, že to dokázal překonat a odešel…
Srdce mi poskočilo a možná tu povídku přestanu tak strašně nenávidět a milovat v jednom a změní se to jenom na lásku <3
Ať už skončí to trápení, chci taky trochu štěstí pro ně…pro všechny.
Díky autorkám, díky Lil.Katie.
Minulý díl jsem Bushida neměla ráda, dnes už ho opět ráda mám a i když vím, že to pro tento pár dopadne špatně, doufám, že to dopadne dobře ( i když si neustále říkám, že na konci budu pravděpodobně brečet jak želva). Ach jo.
MIluju to ♥ A Děkuji Katie ♥ ^^
Priznám sa že nevem na koho stranu sa postavit, ale bola by som rada keby skončil Billl s Tomom, aj keby mi bilo na konci anisa lúto.
Krása
o.O zase Billshido akce. Achjo. Proč je tam tolik Billshida a tak málo věcí s Tomem a Billem? :/ Samozřejmě dokonale napsaný a přeložený 🙂 Chci Toma s Billem, příště.
tohle mě zabije!
chtěla jsem citovat poslední slova mezi Anisem a Billem a dodat, že Bohové nejenže musejí mít důvod, ale jsou evidentně i ŠÍLENÍ! 😀 ale pak jsem si ze zvyku četla Jančin komentář (vždycky jako třešnička ke konci každého dílu) a budu citovat jí: "Číst ji je jako droga, cítíte extázi i bolest, víte, že vás to ničí, ale nemůžete si pomoct a toužíte po další dávce, i když víte, že vás zabíjí…"
svatá pravda. 🙂
vysvětlení vize bylo evidentně potřeba, já si jí totiž samozřejmě vysvětlila jinak. teda především tak, že jsem si opravdu myslela, že to byl Bill a že ho hnala osobní pomsta Anisovy smrti. ale jak to tak vypadá, Anisovi to bude osudné tak jako tak.
(to snad ani není možný, kolikrát jsem zatím za komentování použila slova tragické a osudové! :D:D)
Tak… som rada,že tentokrát Bill odišiel,ale stále si myslím, že by sa to všetko už malo vysvetliť. Celkom som dúfala, že sa tam Tom objaví. Bola by to úľava.
Jo, jsem sice ráda, že Bill nakonec odešel, ale i tak mě znova zklamal. Doufala jsem, že se už poučil. Očividně ne. Kdybych nevěděla, jak to nakonec s Bushidem skonči, tak jsem přestala povídku číst už dávno. Není to tím, že by se mi povídka nelíbíla. Je skvěle napsaná, námět je přímo bombový ale totálně nezvládám situace, kdy je Bill zamilovaný do někoho jiného a Toma podvádí.
Stále si myslím, že by měl Bill od Toma odejít a být s Bushidem, když jej miluje. Mám chuť ho proplesknout za to, jak Tomovi ubližuje, i když ten o ničem neví. Dělají z něj oba akorát blbce.