autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
KaKiNkAaA ^_^ – Upír Bill
Doris – Lovec Tom
Tom
Tohle není dobrý. Najednou mnou projede vlna naprosto spalující úzkosti. Je to jasné. Zaútočil. Nechám ten pocit mnou projet do všech buněk, abych věděl i kde je. V parku. Změním směr, a jak nejrychleji můžu, běžím směrem k parku. Je to docela cesta. Rozhodně se neobtěžuju s obíháním laviček a podobně. Prostě je přeskakuju. Byl to sice tvrdý trénink, ale stál za to. Vběhnu do parku a okamžitě vytáhnu zbraň. Park je velký a já cítím, že jsem přišel pozdě. Že oběť je mrtvá a ty najedený. Možná až přejedený. Kdo ví. Cítím, že tu ještě jsi. Postupuju parkem a očima sjíždím prostory před sebou. „Vím, že tu jsi…“
Bill
Zaslechnu tě. Nejen ty jako lovec poznáš upíra, ale také i já podle pachu poznám lovce, což mnozí upíři neumí, nebo spíše se to nestihli naučit cítit. Rozpoznat ten pach. V tomhle městě jsem poznal mnoho upírů, ale všichni byli příliš mladí na to, aby dlouho přežili. Šli jen po krvi, a taky na to sami doplatili. Lovci je dostihli, což ale není můj případ. Nikdy mě nemá šanci jakýkoli lovec zabít. Jsem až příliš dobrý upír, možná ten nejlepší vůbec. Kdybych sám chtěl, mohl bych se stát vůdcem. Ale nestojím o to. Nestojím být vůdce té smečky, která v dnešní době nic neumí. Jsou nám pravým upírům akorát ostudou. Pro smích.
Do rukou vezmu jako hadrovou panenku bezvládné tělo kluka, kterým jsem se nakrmil, který neměl už žádnou šanci k přežití. Spolu s ním se k tobě přiblížím, ale ne přiliž blízko. Jsem jako vánek v korunách stromů, který si s lístky hraje. Zlomyslně se zasměju, tak aby i tvé uši zaslechly můj hlas, můj vraždící smích. Je mi jasné, že po mně jdeš, ale já jsem tady ten rychlejší a lepší, ne ty. Mohl bych tě zabít, kdybych chtěl, mrknutím tvého lidského oka. Najednou před tebe hodím mrtvé tělo toho chlapce, tak jako by spadlo přímo z nebe k tvým nohám.
Tom
Naprosto v sobě cítím tu tvojí radost z výhry a ten posměch, který vůči mně cítíš. Vím, že co se rychlosti a podobných věcí týče, jsi několikanásobně lepší než já. Právě proto jsem se musel hodně tvrdě učit a zdokonalovat svoje smysly. Jinak už bych byl mrtvý tisíckrát. Zejména záda si musím hlídat. Čelem se mi většina upírů nepostaví. Nejsou hloupí, ani když jsou mladí. Vědí, že jakmile by mi stáli tváří v tvář, nestačili by ani ukázat tesáky a už bych je poslal do pekel. Stejně tak jsem se hodně učil potlačovat svoje emoce. Upíři to poznají. Hlavně ti lepší. Vycítí strach, nervozitu nebo tak. A nervózní jsem vždycky. Jen jsem se to naučil potlačit, takže můžu působit velmi klidně a vyrovnaně. Mírně odskočím, když přede mě dopadne to tělo. Nemá ani smysl zkoušet mu puls. Je to jasné, že je mrtvý.
„Pochutnal sis?“ Promluvím s ledovým klidem a tělo překročím. Nemám tě za zády. Možná někde nad hlavou anebo kdesi ve stínu před sebou. Že by sis tohle risknul?
„Máš asi hodně rád krev obohacenou o pár kapek alkoholu, že?“
Bill
Jsem o mnoho lepší než jakýkoli upír, co jsi stačil za svůj život poznat. Setkal jsi se především a určitě jen s proměněnými. Jenže ani mezi ty já nepatřím. Jsem čistokrevný. Jako upír jsem se narodil. Proto jsem tolik odlišný od druhých tady. Samotní tihle upíři se mě bojí a straní se mi. Nechtějí se se mnou dostat do sporu. Dokonce mi nabízeli někteří i své oběti, když k tomu došlo. Jak hloupí a mladí dneska jsou. Na mě nemá samotný ďábel, natož nějaký lovec. Ale rád si hraju a s lovci je kolikrát hezká zábava. Miluju to, jak se snaží, jak si myslí, že mě přelstí a jsou lepší, jenže se tak šeredně moc mýlí. Všichni do jednoho, ty nejsi výjimkou.
„Noc teprve začíná…“ promluvím syčivým hlasem, který se člověku dokáže dostat pod kůži. Mám tě na očích, vidím každý tvůj krok, každý tvůj pohyb. Jako bych se díval na zpomalený film.
Tom
Zastavím se ve všech svých pohybech. Chceš si hrát? No výborně. Už jen to je znamení, že nemám co dočinění jen tak s někým. Svým způsobem mám k tvorům jako ty i respekt. Ale ta nenávist je nepřekonatelná.
„Ano, to je… mám dost času tě najít a odpravit.“ Zasyčím zhnuseně.
„Lovíš tak pro zábavu?“ Nehnutě stojím na místě. Vím, že mě pozoruješ a trochu se divím, že neutočíš. No holt nejsi obyčejný upír. O to víc se budu snažit tě zničit. A dokážu to. Můj seznam zabitých upírů už je dost dlouhý. Troufám si říct, že nejdelší ze všech lovců ve městě. I když valnou většinu tvoří jen ty takzvané pokusy o upíry. Ale právě na nich se člověk dost naučí.
„To se mě tak bojíš, že se neukážeš? Že mě jen z povzdálí sleduješ. Prohlížíš si mě. Budu hádat… právě teď ti utkvěl zrak na mojí tepně.“ Uchechtnu se a lehce nahnu hlavu do strany. Vím, že se nepletu. Cítím tě opravdu hodně silně, ale umíš se ovládat, takže nevím, kde přesně jsi. Jen vím, že zas tak daleko ne. „Mmm, čistokrevný… a posedlý. Jak ubohé.“
Bill
„Noc…“ promluvím znovu. Má výslovnost je poněkud jiná, už podle hlasu nezním jako člověk. Mezi slovy, kterým ty rozumíš, se vyskytují i slova mého rodu. Upíři řeč, kterou žádný člověk nikdy nemůže odhalit, natož upírům rozumět.
„Noc je má…“ zase se kolem tebe mihnu jako tvůj vlastní stín. „A ty mi ji nevezmeš.“ Promluvím jedovatě. Musím přiznat, že jsi dobrý, snažíš se. Nejsi jen tak ledajaký lovec, kterých jsem už za svůj život dokázal nespočet poznat. Ale nejsem mladý, abych se nedokázal ovládat, i když cítím krev. Nejsem blbý, abych se krví nechal nalákat jako mnozí upíři, co jdou jen po ní a nic jiného je nezajímá, jen ta krev.
„Nevezmeš…“ zopakuju a znovu se kolem tebe mihnu, především za tvými zady. Jsem rychlý, takže si ani nevšimneš a svým dlouhým a ostrým drápem tě stačím škrábnout do zátylku.
Tom
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi tahle hra nenahání tak trochu strach. Je nebezpečná a jsem si vědom toho, že můžu každou vteřinou umřít, ale nemůžu si dovolit dát to na sobě znát. Jen pokaždé uhnu očima do směru, kudy se mihneš. Nenávidím upíří jazyk. Měl jsem snahu se ho nějak naučit, ale je to nemožný. Myslím, že to ani člověku není souzeno. Musel bych v sobě mít alespoň kapku upírské krve, abych měl naději to pochytit. Ale to naštěstí nemám.
„Tsss,“ usyknu, když mi zátylkem projede ostrá bolest. Rychlostí blesku se otočím a nataženou rukou mířím do tmy. Nejsi tam. Dalo se to očekávat. Cítím, jak mi proužek krve stéká dolů mezi lopatky. Na jedno škrábnutí je to celkem hluboká rána. No co taky jiného očekávat od tvora, jako jsi ty.
„Noc a den… všechno ti patří. Ale nic tě nezachrání.“ Je mi jasné, že jakmile jsi čistokrevný, denní světlo ti neublíží. Skutečně jen to stříbro. Jediné stříbro, které já ale mám, je to ve zbrani. Nenávidím ty nové lovce, co si myslí, že si zachrání krk tím, že se ověsí stříbrnými řetízky. Ano, možná to svým způsobem je něco jako malý štít, ale pro tvora jako ty, to je jen směšná překážka.
„Ach, ta touha, že… ta touha zabít. Jsi jí plný skrz na skrz.“ Poznamenám, když mým tělem projede další vlna emocí. Chceš zabít, ale spíše než touhu zabít přímo mě, v tom cítím vztek vůči mně. Zdržuju tě tu od dalšího lovu. Mohl bys prostě zmizet… ale jsi hravý. Užíváš si tu moc, kterou ti příroda dala.
Bill
Ano, upíra může člověk zabít pouze pravým stříbrem, ne žádnou náhražkou na něj. To by byla jen ztráta času pro lovce, ne pro mě. Já bych se i tak bavil nad jeho nezkušeností s lovem upírů. Ale i když má lovec pravé stříbro, je nutné upíra zasáhnout do srdce, pak ho zabiješ. Pokud mineš, a zasáhneš ho do jiného místa, pouze mu ublížíš, ale nezabiješ. A navíc… upíři mají schopnost se rychle hojit. Ale je pravda, že stříbro je oslabí, když se dostane pod jeho kůži. Možná jsem dobrý upír, ale i já kdysi dávno začínal, takže jsem si toho dost zažil a na svém těle mám pár ran od lovců, kteří se snažili o mou smrt. Neuspěli ani tehdy, neuspějí ani teď když jsem dospělý predátor a především silnější.
„Chceš si hrát?“ Vydechnu tak, že tě může zmást, kde jsem. Můj hlas se rozline kolem tebe jako by tě svíral, jako bych byl všude kolem tebe a snažil se tě uškrtit.
Tom
Zhluboka se nadechnu a na moment zavřu oči. Je to nepříjemný svíravý pocit. Nutí mě se roztěkaně otáčet kolem sebe a mířit do nesmyslných míst. Možná i o to ti jde. Ale nejsem hloupý. Nejsem lovec pár hodin, takže na tohle mě nedostaneš. Potíž bude přes den… Myslím, že to je jediná šance, kdy tě můžu najít a odhalit. Přeci jen… to noc ti dává právě tak velké schopnosti, jako máš. Přes den jsou slabší, některé dokonce nulové, a hlavně… přes den nemáš takovou možnost používat svoji schopnost vytrácení se. Mezi lidmi… je téměř nemožné. Jen vzácně by se to podařilo. To ale musím především přežít dnešní noc, a pokud možno si zafixovat tvoji energii. Každý upír působí trochu jinak a právě to, co z tebe vyzařuje je ta jediná stopa pro mě. Nic jiného nemám, a ani nikdy mít nebudu.
„Má to snad být návrh?“ Pomalu svěsím ruku, ale nemám v úmyslu se zbraně pouštět.
Bill
„Rád si hraju,“ znovu mezi slovy unikne pár slov mé řeči, možná žiju dlouho, ale vždy budu mluvit stejně. Někteří upíři nedokážou vůbec mluvit lidskou řečí v noci, jen jí rozumět, ale já jí i dokážu poněkud mluvit.
„Nemáš rád hry?“ Mluvím stále tajemně. Mohl bych tě teď zabít, ale nechce se mi. Chci si hrát.
Tom
„Miluju hry… ale nenávidím upíry.“ Ušklíbnu se. Něco takového jsem ještě při lovu nezažil. Nikdy. Žádné hry. Jen akce.
„Tak proč bych si měl chtít hrát zrovna s tebou?“ Alespoň, že dokážeš i mluvit a ne jen tady šifrovat jak z jiné planety. To bych asi těžko zůstával úplně klidný, když bych neměl šanci reagovat. Tedy v jiných případech mi to nedělá problém, ale to je tím, že to nebyli upíři na tvojí úrovni.
„Chceš si hrát na lovce a kořist? To ale není hra… to je realita, a ty jsi v ní předem poražený.“ Vždycky si věřím, nevím, proč by to teď mělo být jinak. Nebo tedy vím, ale to nedovolím. Vždycky vyhrávám.
Bill
„Jsi mou gazelou a já tvůj osud, který tě nemine.“ Můj hlas můžeš slyšet, a především cítit všude kolem sebe. Je tichá a černá noc. Miluju tyhle noci, nic není lepšího, než měsíc zářící na obloze. V noci mě nedostaneš, ta je moje. V noci se hraje podle mých pravidel, to bys měl vědět a zapamatovat si to. Ale jsi příliš statečný a mně se to líbí. O to je to zajímavější.
„Nikdy mi neunikneš, od této chvíle patříš mně.“ Zavrčím svým chraplavým hlasem.
„Jsi můj, jenom můj,“ zasměju se pronikavým hlasem, až tě z toho musí uši zabolet.
autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
betaread: Janule
Svádí už jen představa arogantního upíra Billa a sexy lovce Tommyho. Dokonalé spojení. Temná moc, ledové srdce vs bystré smysly a city.
Chtěla bych vidět, jak Tommy přeskakuje lavičku… je dobře vytrénovaný! Když k bestii promluvil, skutečně se mi zatajil dech. Bill si myslí, že tohle není jeho případ, aby byl uloven… Bille, máš o sobě vysoké mínění, ty…čistokrevný!!! Možná se poprvé mýlíš… Já v to doufám od první chvíle.
Tommy je bystrý, inteligentní, umí poručit svým emocím (zatím).
Okamžiky, kdy Bill syčí, jsou vášnivé a když si ještě vychutnává ty pauzy mezi jednotlivými částmi vět – to je více než dráždivé. Stejně tak dráždivá jsou slova, která jsou určena lovcem Billovi. Takto riskovat nastavením krční tepny. Arogantního Billa musí Tommyho slova o jeho ubohosti pěkně štvát… Pak se taky nesmí divit škrábnutí, které mu bestie uštědřila. Tommy, hlídej si záda pořádně! Máš štěstí, že si "jen" hraje…! A když řekl Billovi: NIC TĚ NEZACHRÁNÍ…", snad je to slib, který dodrží. Mrazilo mě, když Tommy cítil ten svíravý pocit poté, co ho Billův hlas "škrtil"…to je úúúžasně popsaný moment.
Osobně jsem šťastná, že už je zmíněná i GAZELA, tohle přirovnání miluju.
"Jsi můj…" – tak tohle je zase Billův slib. Ach Bože, stůj při Tommym…
BTW: Na jednom blogu jsem četla u posledního dílu koment týkající se dialogů, nevím, musím se vrátit, jestli je tam odpověď. Jen doufám, že budou i nadále dialogy psané stylem, jako doposud, je jedno, že se něco třeba zopakuje, ale čtenář má opravdu nádhernou možnost se vcítit do obou postav. Upír i lovec se na události dívají svým pohledem a je naopak skvělé, že máme jako čtenáři možnost vnímat jejich uvažování a pocity…
Teda holky, já se u toho normálně bojím, fakt, nekecám.
Abych pravdu řekla, vůbec netuším, co se z téhle povídky nakonec vyklube. Měla jsem svoji teorii, ale ta už asi padla, takže se budu muset nechat překvapit =)
Jinak musím říct, že dialogy mezi Lovcem a Upírem jsou naprosto skvělé. Hlavně se mi líbí Billovy upíří schopnosti, jako je třeba zvláštní jazyk, bleskurychlý pohyb a mrazivý hlas.
Naopak u Toma je to jeho schopnost cítit, ovládat strach a všechny emoce a zachovat si chladnou hlavu, prostě obě postavy jsou dokonale vymyšlené a napsané ♥
"Noc je má a ty ji mi nevezmeš…"
To bylo dokonale mrazivé a všeříkající…
[1]: Oli, ty píšeš něco v tom smyslu, že se někomu na povídce nelíbí, jak jsou psané dialogy, tak já nevím, ale podle mě je právě úžasné, že celou situaci můžeme vidět jak z pohledu Upíra, tak z pohledu Lovce, myslím, že to je právě nejzajímavější, to, že každý z nich vnímá a cítí tu danou konkrétní situaci po svém a jinak, v tom s tebou plně souhlasím =)
[2]: Ano, Janičko… Ale já nepsala, že se to tomu čtenáři nelíbí,hra určitě ano…
Miluju, že máme právě tu možnost vychutnat si pocity obou, jak gazely, tak upíra a jen se opravdu modlím, aby tak byla hra dopsaná celá. To je na tom právě to nejkrásnější. To je snad první příběh, kdy to má čtenář podané od obou postav, jejich myšlenky a pocity… To je prostě báječné!♥
[3]: nebojte holky dialogy se měnit nebudou 🙂 Ty sama víš že už je x dílů dopředu jak jsme hrály a myslím že jsme tak v polovině…možná i kus za a rozhodně nemáme v plánu měnit styl psaní 🙂 Dialogy zůstanou až do samotného konce tak jak jsou .)
ou tohle je hodně žhawý.