autor: Catherine & Sch-Rei
„Předtím? Po prvním sexu… Jsem toužil aby proběhl s klukem, kterého opravdu budu milovat… Všechno se to zkazilo,“ povzdechnul si. Trošku jsem se pousmál a zase do něj šťouchnul loktem tak jako předtím.
„Víš, zapomeň na to, co bylo. Žij budoucností. Vím, že se to nedá vymazat z paměti, ale… Myslím, že opravdový sex se počítá až ten z lásky. Hm?“ usměju se na něj.
„A… Ty jsi s někým už spal?“ skousnul si ret a nejistě se podíval.
„Já jsem… Uf, já jsem nikdy neměl s nikým vztah, vše, co se týká sexu, pro mě bylo jenom… Pro uspokojení, víš, jak to myslím? Spal jsem s jednou bývalou spolužačkou, s přítelkyní, se kterou jsem dřív chodil, a pak jsem měl podvědomě pár úletů s dvěma klukama, které jsem ani neznal… Uff, takže tak nějak,“ pohodím rameny a koukám do země. Popravdě? Ne, nejsem se svým sexuálním životem spokojený ani trochu.
„Aha,“ přikývnul a usmál se.
***
(Bill)
Sedíme v cukrárně a jíme velké zmrzlinové poháry. Bylo mi trapně, když celou útratu platil Tom, ale… Přál si to. Příště zaplatím já. Yeah. To je ta otázka, která mi vrtá v hlavě. Jestli vůbec nějaké příště ještě někdy bude. Nevím, ale doufám v to. Přeju si, aby tohle všechno neskončilo s dneškem. Sám jsem se divil tomu, že jsem mu řekl, co se stalo. Nevadí. Vědí to snad všichni. Jeden člověk navíc neuškodí, ne?
Sám pro sebe se ušklíbnu. Jsem strašně naivní. Nevím, co si myslím… Nevím, co si mám myslet. Ale… Je mi s Tomem příjemně. Zjistili jsme, že máme spoustu společných věcí. Například hudbu.
„A ty máš nějakou… Přítelkyni? Myslím… teď,“ zeptám se. Až potom si uvědomím, co řeknu. Určitě to vypadá tak… že ho chci. Kurva. Kousnu se do rtu. Doufám, že si to nevyloží špatně.
„Já?“ zvednul obočí s úsměvem. „V žádným případě. Všechny ty, co jsem poznal… Ani jedna jediná z nich nebyla to, co si představuju,“ usmíval se a koukal na zmrzlinu. „Víš, žádná holka, kterou jsem zatím poznal, nebyla… Uff… Nebyla pro mě krásná za jakýchkoliv okolností, nebyla milá, hodná, ale samá nadržené holky. Jo, i holky umí bejt někdy hodně podobný ve vlastnostech, které mají spíš kluci,“ zašklebil se a zakroutil hlavou. „Ale… Když se podívám třeba na tebe… I když tě moc neznám…“ odmlčil se kousnul se do rtu. „Oh, sakra… nic,“ zasmál se nervózně, zčervenaly mu tváře a zakroutil hlavou.
(Bill)
Celou dobu mu pozorně naslouchám, je to… úsměvné. To, jak mu lehce zčervenaly tváře, je opravdu roztomilé. Líbí se mi to. Avšak mi něco vrtá hlavou. Co myslel tím, když se podívám na tebe. Znělo to hodně zvláštně.
„Co když se podíváš na mě? Prosím… Mluv,“ pousměju se.
„Co když se podíváš na mě? Prosím… Mluv,“ pousměju se.
„Já nevím… Prostě kdyby na mě dokázala nějaká holka nebo někdo udělat tak dobrý dojem jako ty… Uff,“ vydechnul a zakroutil hlavou. Červenal se, zvednul pohled od stolu a začal jím běhat po lidech, tak… nejistě? Skousnu si ret. Já jsem na něj udělal dojem?
„Aha,“ pousměju se. Nevím, co mám na to říct. Raději si vezmu na lžičku zmrzlinu. Zacpu si jí pusu. Můžu mlčet. Nemusím nic říkat.
„Aha,“ pousměju se. Nevím, co mám na to říct. Raději si vezmu na lžičku zmrzlinu. Zacpu si jí pusu. Můžu mlčet. Nemusím nic říkat.
(Tom)
„Co když se podíváš na mě? Prosím… Mluv,“ pousmál se. Nechápu, proč jsem o něčem takovém začal mluvit, když jsem možná ani nechtěl. Dobře, líbí se mi, no, ale to mu tady hned nemusím přednášet o tom, jak je… Že mi přijde prostě… Fajn, dejme tomu.
„Já nevím… Prostě kdyby na mě dokázala nějaká holka, nebo někdo udělat tak dobrý dojem, jako ty… Uff.“ Lidem jako já, by se mělo zakázat mluvit!
„Já nevím… Prostě kdyby na mě dokázala nějaká holka, nebo někdo udělat tak dobrý dojem, jako ty… Uff.“ Lidem jako já, by se mělo zakázat mluvit!
Nejistě jsem se začal rozhlížet po okolí. Proč mi všechno začne docházet, až když to ze sebe vykopnu?
„Aha,“ pousmál se a dal si do pusy lžičku zmrzliny. Jo, to by mi mohlo pomoct na chvíli mlčet. Chytře jsem se zazubil a nabral si zmrzlinu, strčil jsem si ji na lžičce do pusy. Po očku jsem ho ale stále sledoval. Nimral se ve zmrzlině, jako by… mu nechutnala? Zvednul jsem obočí, ale pousmál jsem se.
„Aha,“ pousmál se a dal si do pusy lžičku zmrzliny. Jo, to by mi mohlo pomoct na chvíli mlčet. Chytře jsem se zazubil a nabral si zmrzlinu, strčil jsem si ji na lžičce do pusy. Po očku jsem ho ale stále sledoval. Nimral se ve zmrzlině, jako by… mu nechutnala? Zvednul jsem obočí, ale pousmál jsem se.
„Nechutná ti?“ řekl jsem potichu, usmíval jsem se, prohlížel si ho. Třeba kdybych nic neřekl…
„Chutná mi. Moc mi chutná,“ usmál se a zvedl od pohárové mističky oči do výšky těch mých. Zadíval se mi do nich. Podivím se. Je to celkem… Zvrat. Ještě před chvílí oči schválně klopil, a teď se mi do nich sám dívá. „Víš já… Nikdy mi nikdo neřekl, že je mu se mnou příjemně,“ tiše zašeptal.
„Není možný,“ ušklíbnul jsem se s úsměvem a jenom tak hravě jsem ho pod stolem kopnul do boty. Tak začínám přemýšlet, jak se tohle všechno nakonec vyvine. Určitě bych ho mohl ještě někam pozvat, tak jednoduše se mě zase nezbaví.
(Bill)
„Bohužel… To tak je,“ povzdechnu si a zase zabořím pohled do pohárů. Nadzvednu jedno obočí a koukám se po zbytku osazenstva cukrárny. Všechny dvojice se spolu normálně baví, jen já… Se musím pořád tak pitomě stydět. Nenávidím svoji stydlivost. Díky tomu jsem pořád sám. Další věcí je důvěra. Nemůžu věřit jen tak někomu. Aby si člověk získal moji důvěru… Musím ho znát dlouho. Avšak nikdy nebude úplně stoprocentní. Můžu věřit jen sám sobě. Ale já… Já nevěřím ani sám sobě. Bohužel. Povzdechnu si a zamrkám. Začne mi najednou zvonit mobil. Vyndám ho z kabelky a kouknu se, kdo to je. Máma. Ach bože. Tímto hovorem zase všechno skončí. Budu muset domů. Určitě.
„Promiň,“ podívám se omluvně na Toma a on mi kývne. Zvednu se od stolu a jdu dál. Nechci, aby můj hovor slyšel.
„Ahoj, mami,“ skousnu si ret a opřu se venku o zídku.
„Bille? A jako mohl bys mi laskavě vysvětlit, kde jsi? Neměl jsi být náhodou už dávno doma, hm?“ sykne z telefonu.
„Já jsem se šel… projít. S kamarádem,“ nasucho polknu.
„A třeba o sobě aspoň dát vědět? To ne, že? Okamžitě pojď domů!“ řekne naštvaně a zavěsí. Povzdechnu si a zakroutím hlavou. Jdu zpátky ke stolu. Omluvně se podívám na Toma.
„Já už budu muset jít,“ vydechnu a mobil schovám. Obléknu se.
„Já už budu muset jít,“ vydechnu a mobil schovám. Obléknu se.
autor: Catherine & Sch-Rei
betaread: Janule
Tomu říkám upřímnost…
A hned na první schůzce =)
Ale bylo to roztomilé, jak se Bill pořád styděl =)♥
Jenom, škoda, že jim to zatrhla Billova máma, ale tak si snad smluví další rande, doufám =)
Tak mě tohle říct máma tak si toho nevšímám xD. Škoda..Doufám, žee to dopadne dobře. Jsem napjatá.
Bože oni sú taký roztomilí :)… ale zaujímavá téma hneď na prvom rande 😀 toto by som nečakala :D… ale boli zlatí a je škoda že Billovi zavolala mama… ja na jeho mieste by som radšej zostala s Tomom a prišla domov trošku neskôr 😀 ale tak dúfam že si aspoň dohodnú ďalšiu schôdzku :D… fakt sa mi to páči 😀
nemam rada jeho matku x/. Zla, zla!
Ta matka je hrozná. Tato povídka se mi líbí je bezva a hlavně taková… super, bomba, bezva, cool asi tak nějak. Honem další je to super