Kapky deště 11.

autor: Ainikki

Tíha na prsou ho probrala ze spánku, ovšem vykouzlila mu na tváři blažený úsměv ještě  dříve, než stačil otevřít oči. Věděl, co ji zapříčinilo. Tělem se mu rozlilo jiskřivě šimravé teplo, velmi příjemné a uklidňující. Bylo to jako neskutečné splnění bláhového snu, který ani nedoufal, že by se kdy mohl stát skutečností – Bill tulící se k němu a spokojeně oddychující s hlavou položenou na jeho hrudníku. Neodolal a konečky prstů ho polechtal na tváři. Mladší z bratrů nakrčil čelo a Tom jen tak tak uhnul rukou, když ta Billova vystartovala k onomu polaskanému místu na obličeji, aby se podrbal, zahánějíc tak tu rušivou šimravost. Mlasknul a odkulil se z Toma na záda. Ten z něj nespouštěl oči, a zatímco si Bill mnul ty svoje, ve snaze je rozlepit, otočil se na bok a podepřel si dlaní hlavu, aby tak na něj mohl zpříma shlížet.  

Bill nespokojeně zamručel. Vůbec se mu nechtělo probouzet, na to se cítil až příliš  pohodlně, jenže když k jeho jenom zvolna a neochotně procitajícímu mozku dorazila informace o tom, co to pohodlí zapříčiňuje, zlehka zpanikařil. Ještě rozmazaným pohledem zamžoural před sebe a viděl jen Tomův něžně se usmívající obličej, který se k němu rychle přibližoval. Než se stačil vzpamatovat, ucítil jeho rty na svých. Párkrát je zlehka polaskaly, a pak se zase Tom s naprosto nevinným pousmáním, jako by se snad nestalo nic neobvyklého, odtáhl.

„Dobré ráno,“ popřál mu, odhrnul mu z čela pár pramenů vlasů, což se velmi nápadně podobalo spíše pohlazení, než zkrocení neposedných kadeří, a pak se bez dalšího slova vykulil z postele a zavřel se v koupelně. Bill jen naprosto zmatený zíral na zavřené dveře, ale překvapilo ho to skutečně tak moc? Vlastně ani ne. Věděl, co Tom chce, a taky mu to docela často dával najevo. Sice ne nijak vtíravě, ale ty náznaky tu byly. Navíc, Bill si byl moc dobře vědom toho, jak citově založený jeho bratr byl, i když před okolím se snažil působit jako ten ochranářský drsný starší a nedostupný, kterého jen tak nic nerozhází. Jen Bill znal jeho citlivé křehké já, a to se zcela očividně za ty roky nikam nevypařilo. Bylo tu stále a stalo se snad ještě cituplnější a oddanější.

„Blbec!“ Zamumlal si pro sebe rozladěně. Všechno bylo špatně, a to mu kazilo náladu. Tenhle milující a pozorný Tom dělal věci těžšími a Billa rozčilovalo, že na jeho projevy citu a náklonnosti nedokáže reagovat s odmítavou razancí, která by milého staršího bratra odkázala do patřičných mezí. Místo toho se od něj nechá po probuzení políbit, jako by to bylo to nejnormálnější a nejpřirozenější, co spolu sourozenci dělají.  

„Dobré ráno, srdíčko!“ Bill se úlekem posadil na posteli a peřinu si přitáhl až po bradu, když se do ložnice vřítila skvěle naladěná, čiperná a od ucha k uchu usmívající se Marie.

„Marie, co… co tu děláš?“ Koktnul místo pozdravu.

„Říkala jsem vám přeci, že vás tu déle jak jeden den nenechám samotné. Jsem tu už asi hodinku. Zatím jsem uklidila v předsíni a v obýváku. Nechtěla jsem vás budit, tak jsem se chovala tiše.“ Mluvila snad bez jediného nádechu a u toho sbírala jeho a Tomovy svršky, které se válely různě poházené po místnosti. „Teď už je ale čas vylézt ven, navíc mám hotovou snídani, tak ať to nemáte úplně studené.“ Shýbla se pro velké zelené tričko, přičichla k němu a nelibě nakrčila nos. Ihned skončilo v košíku, který si s sebou donesla, a kam odhazovala věci, které neprošly její pachovou zkouškou. „No co na mě tak koukáš?“ Zareagovala na dál strnule sedícího Billa. „Šup, šup do koupelny.“

„Ale…“ Kuňknul trochu zaskočený a svým způsobem vyděšený. Na takovouhle smršť nebyl po ránu zvyklý.

„No co ale?“ Povytáhla hospodyně obočí.

„Uvnitř je Tom.“ Vysvětlil, proč teď rozhodně do koupelny nemůže.

„A? Vy spolu spíte v jedné posteli a nemůžete si vedle sebe vyčistit zuby?“ Na tohle neměl, co by namítnul. Navíc si byl skoro stoprocentně jistý, že kdyby ji neuposlechl, půjde a do té koupelny ho snad dostrká i násilím. Nepochyboval, že její tělesná schránka by jí podobný manévr bez problému umožnila a s jeho rachitickou postavou by se u toho ani moc nezadýchala. Stydlivě ze sebe odhrnul peřinu, spustil nohy z matrace a pár rychlými kroky přešel ke koupelně. Neobtěžoval se ani klepat, rovnou vzal za kliku, doufaje, že se Tom nezamkl, a když západka povolila, rychlostí lasičky vklouzl za dveře.

„Promiň,“ s vykulenýma očima vydýchl omluvu směrem k bratrovi, který si po sprše akorát omotával kolem boků osušku. Billovi se nahrnula do tváří červeň. „Je tu Marie,“ zahuhlal s očima zapíchnutýma do podlahy, „a poslala mě… vyčistit si zuby.“ Dodal nakonec a po těch slovech si připadnul ještě trapněji. Tom se pobaveně uchechtnul.

„To je v pohodě. Klidně pojď dál.“ Mávl nad tím rukou a sám přistoupil k umyvadlu. „Ona někdy bývá dost od rány, a hlavně mě má pořád za malýho kluka, o kterýho je potřeba se starat. Hádám, že tebe pasovala do stejný role.“ Vysvětloval a u toho si vytlačil zubní pastu na kartáček. Bill k němu stále ještě ne úplně ve své kůži přistoupil a napodobil jeho počínání.  

„Určitě má hotovou snídani, ne? Proto tě tak honila?“ Tom měl svoji hospodyni prokouknutou skrz na skrz. Bill jen přikývl a strčil si kartáček do pusy, uhýbaje při tom pohledem od bratrova nahého hrudníku. V posteli s ním sice už byl, jak trefně podotkla Marie, ale tohle bylo něco jiného, tady nebyli schovaní pod peřinou. Jeho oči k němu neustále neposlušně utíkaly a nepokrytě si ho prohlížely, a jemu to připadalo nepatřičné. Vůbec když k tomu ještě připočetl myšlenky, které to doprovázely, a fakt, že on sám tu byl jen v boxerkách.

„Pospěš si. Její snídaně bývá naprosto luxusní paráda.“ Přisadil si k tomu všemu popohánění ještě Tom, když si dočistil ústa a s hlasitě kloktavým zvukem si je vypláchl vodou.

„Hmm,“ zahuhlalo jeho o pár minut mladší dvojče s ještě plnou pusou pěny a pokračovalo v líném tahání kartáčku tam a sem po zadních stoličkách vpravo dole. Po tom všem nahánění těmihle dvěma, kteří byli po ránu na jeho vkus až přespříliš čilí, se mu chtělo dělat pravý opak. Nejraději by je ignoroval a znovu si zalezl zpátky do peřin. A když nad tím tak uvažoval, bylo by to ideální řešení, protože si stejně neměl co obléknout, když Marie při tom neohlášeném vpádu naházela v podstatě všechno jeho oblečení do toho svého koše. Sice v papírových taškách, které se povalovaly neznámo kde po domě, měl ještě jeden drahý nový outfit, který mu včera koupil Tom, ale takovéhle oblečení přeci nebude tahat na doma.

„To ten den zase hezky začíná,“ zabrumlal a otráveně se na sebe zašklebil do zrcadla. Opustil koupelnu a šel hledat do bratrova šatníku něco, co by si na sebe mohl alespoň prozatímně natáhnout.

…

„Tak, chlapci, já odcházím.“ Zahlaholila Marie hlasitě ještě dříve, než za nimi z kuchyně došla do obýváku, kde oba seděli rozvalení na pohovce a už více jak hodinu se snažili strávit ten obrovský kopec jídla, co jim naservírovala, a které nazývala pouhou snídaní. Pro Toma nic překvapivého, ale Bill něco podobného viděl, a hlavně v takovém množství do sebe nasoukal, snad poprvé v životě. Skoro až očekával, že mu břicho musí každou chvilkou puknout. „Máte uvařený oběd na dnešek i zítřek a nakoupené nějaké pečivo a sýry pro případnou svačinu nebo večery. Věřím, že hlady už tu neumřete.“

„Myslím, že spíš zajdeme na přejedení.“ Trochu neomaleně vypadlo z Billa, načeš utlumil pořádné říhnutí do dlaně. Marii jen zacukaly koutky úst, když se Bill zatvářil omluvně a s trochou provinilosti za svoje chování starého zedníka. Tedy alespoň krkání před někým cizím, navíc ještě ženou, podle něj do té kategorie rozhodně patřilo. Ovšem hospodyně nevypadala, že by ji to jakkoli pohoršilo. Jen Billa rozverně pocuchala ve vlasech a věnovala mu hřejivý, snad až mateřský úsměv.

„Vy to zdlábnete. Uvidíš. Jste mladí a dobře vám to tráví.“ Poučila ho. „Tak já běžím, miláčkové. Buďte na sebe milí a já se tu zase ukážu pozítří.“ Kluci si od ní vysloužili každý po dvou mlaskavých polibcích na obě líce, a pak už drobná zakulacená žena odcházela do předsíně doprovázená psy. Bylo slyšet, jak je zahání zpět do domu, když se snažila projít domovními dveřmi, a oni se domáhali možnosti jít ven.

„Měl bych je vyvenčit,“ utrousil Tom a z jeho hlasu byla znát patrná neochota pro jakoukoli činnost, která vyžadovala sebemenší pohyb. „Pár dní jsem je pěkně zanedbával a pouštěl je jen na zahradu. To jim nestačí, a když se nedočkají své dávky pohybu, začnou být protivní.“ Mumlal dál, jako by se snad tím snažil sám sebe vyprovokovat k tomu, aby se zvednul z pohovky a udělal to, o čem tu mluvil. Ulf a Zarin už se mezitím posadili před něj a nadšeně vrtěli ocasy, jako by snad věděli, o čem se tu vede řeč. Tom zafuněl a líně pootočil hlavu směrem k bratrovi. „Půjdeš se mnou?“ Upřel na něj prosící oči.

„Ech,“ heknul Bill. „Nejsem si jistý, jestli to zvládnu.“

„Prosím,“ zaškemral Tom stylem, že jinak budou ti dva čtyřnohý chudáci dál trýzněni zavření v domě, a bude to jenom Billova chyba.

„Tak dobře,“ svolil Bill a pracně se vyštrachal na nohy. „Bude to ale klidná procházka. Žádný úprk o život. A alespoň mi tu ukážeš okolí.“ Tom se spokojeně zazubil a najednou byl čiperný a plný energie.

…

Bill vstal od stolu, který  měl s Tomem jen pro sebe ve VIP sekci, vmísil se do davu upocených a zmítajících se těl ve víru tance. Druhý večer, který trávil se svým bratrem, byl vyhrazený pro další z jeho podniků. Tentokrát velký disko klub se skvělou atmosférou, kde to žilo. Bill se ale nijak zvlášť dobře nebavil. Už hned, jak sem přišli, Toma zdravila spousta lidí a snažila se alespoň na chvíli ukořistit jeho pozornost. Nebylo divu, jakožto majitel se znal nejen se všemi zaměstnanci, ale také se spoustou hostů, kteří sem chodili vcelku pravidelně, a jak si Bill stačil velice rychle všimnout, všichni ho milovali a nepokrytě se snažili vetřít do jeho přízně. Byl tím akorát otrávený a chtělo se mu domů. Navíc se přistihl při tom, že ač se snaží od Toma držet si sebevětší odstup, vadí mu, když se  o něho musí s kýmkoli dělit. To on měl být přeci tím, kterému měla patřit veškerá bratrova pozornost, ne všem těm lidem kolem. Navíc, na poslední půlhodinu se vypařil někam úplně. Odchytil si ho někdo z personálu a něco s ním potřeboval neodkladně řešit, takže Tom s ním zmizel v jedněch ze zadních dveří, před kterými postávali osvalení týpci s kamennými výrazy ve tvářích a nikoho nepovolaného nepouštěli dál.

Bill se tedy alespoň rozhodl plně využít nabídku místního baru, kde měl jakožto Tomův doprovod vše, na co si pomyslel, zcela zdarma.

„Džin s tonikem,“ houknul na barmana, když se mu povedlo prodrat až k pultu.

„Hned to bude,“ ujistil ho a dal se do přípravy pití.

Zatímco čekal, zmocnil se ho pocit, že ho někdo pozoruje. Rozhlédl se a opravdu. Asi metr od něj seděl na barové židličce muž, tipoval ho tak maximálně na třicet, víc mu být nemohlo, a přímo nepokrytě na něj zíral, spíše si ho mlsně měřil s drzým a sebevědomým úšklebkem na rtech. Když viděl, že ho Bill zaregistroval také, sesunul se z židličky a téměř až šelmovsky ladným pohybem se přesunul až do jeho těsné blízkosti. Bill mohl cítit i jeho teplý dech, když se mu nahnul k uchu a zašeptal:

„Tys přišel s Tomem, viď?“ Přikývnul. Na nic víc se v tu chvíli nezmohl. Byl tím neznámým jako paralyzovaný, ale rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu. „Rozkošné,“ utrousil lascivně znějící komentář a konečky prstů ho v téměř nepostřehnutelném doteku pohladil po paži, kterou se Bill opíral o barový pult. „Tom si vždycky uměl dobře vybrat.“ Přimhouřil ten chlap oči a olízl si spodní ret. Billovi se udělalo mírně nevolno. Pokusil se udělat krok vzad, aby se od něj dostal do bezpečné vzdálenosti, byl ale nepříliš jemně chycen za zápěstí.  

„Ale no tak, maličký. Snad bys mi nechtěl utíkat?“ Zasyčel nepříjemně, už bez té hrané medovosti v hlase, která byla stejně tak falešná jako prsa ženské, která postávala opodál.

„Dejte ty ruce pryč,“ syknul Bill ne příliš výhružně, spíš mírně zděšeně. Ten člověk byl jako obrovský pavouk a on se cítil jako malá muška chycená v jeho pavučině, zoufale sebou zmítající v marném boji o život. Ne že by snad o ten v tu chvíli šlo, ale nepříjemné to tedy bylo rozhodně a ne málo.

Když už se Bill chystal rozhlédnout, u koho by mohl hledat případnou pomoc, bylo od něj pavoukovo tělo odmrštěno o kus dál. Bobo jeho drobné tělo zaštítil svojí vlastní ohromnou postavou a kývnul na dalšího obdobně velikého chlápka. Ten na nic nečekal a jeho obtěžovatele nemilosrdně čapnul v podpaždí a surově ho táhnul ven z klubu.

„Omlouvám se, pane. Ten chlap tu dělal problémy už dřív. Zatrhli jsme mu vstup, jenže dnes jsme ke vstupním dveřím postavili nováčka, takže přes něj se mu nejspíš povedlo proklouznout dovnitř.“ Tvářil se kajícně ten hromotluk, jako by to snad bylo jeho osobní selhání.

„V pořádku,“ mávnul Bill ledabyle rukou.  

„Bobo,“ oslovil bodyguarda, když ten už se měl k odchodu. Nervózně se ošil a upřel na něj rozpačité oči. „Ehm, Tom… co ho zdrželo tak dlouho?“ Připadal si hloupě, jako malé dítě shánějící se po svém starším bráškovi, které bez něj nevydrží už ani minutu. Přešlápl z nohy na nohu a doufal, že v přítmí klubu nejsou vidět jeho jistě rudnoucí tváře. Bobo ale ani v nejmenším nedal najevo, že by snad byl Bill se svým přáním vidět Toma jakkoli na obtíž.

„Myslím, že už budou končit. Pojďte se mnou.“ Vyzval ho. Bill poslušně cupkal za ním až do předsálí jedněch z těch zadních místností, ve kterých se mu Tom už před notnou chvílí ztratil. Bobo přistoupil ke dveřím po pravé straně a rázně na ně klepnul. Počkal na vyzvání a otevřel je.

„Pana Kaulitze obtěžoval u baru Ralf. Nechal jsem ho vyvést,“ líčil ve stručných větách. „A tvůj doprovod, Tome, je tu teď se mnou. Jste hotovi? Můžu ho pustit dál?“

„Jasně,“ ozval se z útrob místnosti hlas mého bratra a já cítil, jak ze mě rázem opadlo nepříjemné napětí, které se mě drželo celou dobu, kdy se na mě vybodnul a nechal mě v klubu samotného. Ozvaly se rázné kroky tlumené kobercem uvnitř kanceláře, a pak Tom s ustaraným výrazem v obličeji konečně stál přede mnou.

„Jsem ok,“ vydechnul jsem a s úlevným zafuněním jsem se mu bezděčně schoval do náruče. Vždycky když jsem byl tak trochu přiopilý, se dostávaly do popředí moje vůlí a rozumem netlumené pocity, aniž bych je snad dokázal i při sebevětší snaze zahnat, takže mě nyní ohromilo, jak příjemné a hřejivé jeho objetí je. Byla to ta největší přirozenost, bezpečí, láska, takže jsem jen nelibostí svraštil obočí, když mě po pár žalostně krátkých vteřinkách poplácal po zádech a odtáhl se. Nejspíš mu nebylo zrovinka příjemné naše publikum.

„Mám to tu ještě na pár minutek, takže připrav auto. Odvezeš nás pak domů.“ Osvalený obr jen kývnul a bez zbytečných dalších slov se vypařil. Tom mě nechal projít do jeho kanceláře a usadil mě na malou pohovku na opačném konci místnosti, než byl velký kancelářský stůl z tmavého dřeva, a nějací další dva lidi, se kterými tu nejspíš celou dobu jednal.  

„Tady v miniledničce,“ máchnul rukou kousek vedle mě, „najdeš něco k pití, kdybys měl zájem. Prozatím si udělej pohodlí, já to ukončím co nejrychleji.“ Věnoval mi sotva znatelný úsměv, a pak rychle přešel místnost k těm dvěma. Nijak zvlášť jsem neposlouchal to, o čem se baví. Postřehl jsem jen něco o zajištění programu v klubech na příští týdny, což nebylo nijak zvlášť zajímavé, abych se na to snažil soustředit. Otevřel jsem ledničku a v duchu si výsknul. Byly v ní takové ty malinkaté lahvičky naplněné alkoholem. Pak nějaký džus, ale to mě příliš nezajímalo. Popadl jsem jich rovnou pět s finskou vodkou. Skvělé pití. Žuchnul jsem do pohovky a odšrouboval víčko z první.

„To určitě,“ prsknul nekompromisně. „Seš ožralej jak hovado a zcela očividně v nějaký podivný depresi, a ještě to přiživuješ chlastem. Bezva nápad, bráško.“ Školil mě jako malýho smrkáče a tvářil se u toho děsně vážně, skoro snad až káravě. Rozesmálo mě to.

„Blbče!“ Ohodnotil moji reakci a za ruce mě vytáhnul na nohy. Nepřestával mě podpírat a při tom mě kormidloval ven. Zadním východem jsme doklopýtali na malé parkoviště za klubem, kde u černé limuzíny postával Bobo a pokuřoval. Jakmile nás uviděl, odhodil nedopalek a pomohl Tomovi mě nastrkat dovnitř.

Nejspíš jsem nebyl tolik opilej, jak to vypadalo, a jak se Tom domníval, protože mi to až kupodivu jasně myslelo. Naprosto zřetelně jsem si uvědomoval jeho blízkost, každý jeho nádech nebo zavrtění, když hledal, jak se v sedačce pohodlně usadit. Vybavoval jsem si ty blaženě opojné pocity, které jsem měl, když mě na tu malou chvilku, před kanceláří podržel ve své náruči, a chtěl jsem to znovu. A mnohem víc…

Aniž  bych snad na zlomek vteřiny zauvažoval nad tím, jaké  následky by mé počínání  mohlo mít, posunul jsem se kousek blíž k němu. Naše stehna a boky do sebe narazily a já rukou vklouzl do jeho dlaně, kterou měl volně položenou v klíně. Stisknul jsem ji a mezi rty mi ujelo zajíkavé povzdychnutí Tomova jména. Naše pohledy se střetnuly, a i když jsem v tom jeho spatřil otazník nad mým počínáním, viděl jsem tam i zvědavost dozvědět se, co změna v mém chování přináší. V ten okamžik jsem přestal myslet. Mozek se uložil do spánkového režimu a probudilo se cosi, o čem jsem ani netušil, že někde uvnitř mě existuje. Nikdy bych si nepomyslel, že se mé touhy tak moc můžou vymknout sebekontrole.

„Chtěl bych k tobě… chtěl bych, abys mě držel.“ Prozradil jsem hlasem, ve kterém se odrážel vír mých rozjitřených emocí. Aniž bych čekal na cokoli v podobě souhlasu, vyhoupl jsem se nad něj a rozkročmo se mu usadil na klíně. Ještě jsem stačil postřehnout, jak spokojeností vydechnul a objal mě stejně pevně jako já jeho, a pak už jsem se nechal celý naprosto vtáhnout do zcela nové touhy, která se tak moc lišila od pouhého objímání, a přece byla stejná, protože byla jen jejím přirozeným pokračováním. Přitiskl jsem naše rty na sebe a po prvním krátkém jemném ochutnání je spojil v naprosto spalující polibek. A jak jsem se tak nořil do sladkosti jeho úst, něco mi problesklo myslí.

Chci ho!  

Ale…  vždyť to přeci není správný!!!