Chlapec, který si hrál s ohněm 10.

autor: Nicol-Dream

Ahoj lidi, doufám, že se na mě moc nezlobíte za to, jak dlouho trvalo, než jsem napsala další díl. Bylo by to dřív, ale musela jsem nechat spravit počítač, což znamenalo úplné smazání všech mých složek včetně všech už dopředu napsaných dílů. Teď bych to viděla tak na 14 dní, než budu mít zase v zásobě pár dílů napřed. Doufám, že se vám tenhle díl bude líbit, a čekání vás neodradí od čtení mé povídky. Tak si to užijte, vaše Nicol-dream 🙂

Náhle jeden z mnichů přišel až k Tomovi, zvedl jeho levou ruku vysoko do vzduchu a pravil: „Zde hleďte. Nový Avatar. Nový ochránce a nastolitel míru a rovnováhy.“ Celý dav, stojící na velkém a prostorném náměstí, začal jásat.  

Chlapec stojící nad tím jásajícím davem ale vnímal pouze pohled osoby, která se začala vytrácet, jak ji všichni přítomní vytlačovali pryč. On nevnímal nic, jen koukal do míst, kde ho spatřil naposledy. Pak odešel z pódia pryč, a nedbal na volání a prosby všech. Ti ovšem po chvíli zapomněli na to, co se tu stalo a začali znovu a znovu plnit své džánky alkoholem a nadšeně se loučit s obdobím oslav.

Tom se pomalu šoural ulicemi. Nevěděl, jak dlouho takhle už bloudí. Nevšiml si ani toho, že slunce pomalu zapadlo, a kolem něj se rozprostřela tma. Jen tak chodil, a myslel na něj. Na Billa. Došel až k fontáně. Sedl si na její okraj. Chvíli jen tak tiše seděl. Nic nevnímal, ani kroky osoby, která se k němu blížila. 

Když Billa vytlačil dav jásajících lidí pryč, snažil se ze všech sil dostat zpátky k pódiu. Když se mu to povedlo, zjistil, že Tom tam již není. Byl pryč. Ať se ptal, koho chtěl, nikdo mu neřekl, kde je, kam odešel. Po chvíli to vzdal a vydal se do čajovky, kde si myslel, že ho najde. Ta však byla prázdná. Prošel skoro celé město. Byl všude, a přesto ho nikde nenašel. Nezahlídl. Nikdo o něm nic nevěděl a jemu se začaly do očí hrnout slzy, když mu proběhla hlavou myšlenka, že už ho nikdy neuvidí, protože ho odvedli někam hodně daleko. Už nevěděl, kam má jít. Napadlo ho jen jediné místo, kde by mohl být. Mohl být už jedině u fontány, a tak tam zamířil.  

Jeho chůze se proměnila v běh. Srdce mu bušilo rychleji než obvykle. Byl tolik napjatý. Tolik si přál, aby ho tam našel. Jeho přání bylo vyslyšeno.

Seděl tam. Hlavu měl sklopenou a snad i brečel. Pomalu k němu došel a klekl si před něj. Tom k němu zvedl pohled a on uviděl, jak se mu lesknou oči. Tolik ho mrzelo, co mu provedl. Nechtěl mu ublížit.  

„Proč jsi nepřišel?“ vyslovil chlapec svou otázku, na kterou si tolik přál mít odpověď. Díval se mu do očí a čekal na odpověď. „Je mi to líto, ale nemohl jsem. Když se Kristl dozvěděla, kam jdu, zatrhla mi to a nikam mě nepustila. Zavřela mě doma. Dnes jsem utekl, protože jsem tě chtěl vidět,“ řekl mu a upřeně se mu díval do očí. Tom však nic neříkal. Jen tam tak seděl a koukal na něj. Chlapci klečícím před ním to trhalo srdce na kusy. Čím déle Tom nemluvil, tím víc se Bill bál, co řekne. Náhle si Tom klekl před něho a objal ho. Černovlasý chlapec zavřel oči a přál si, aby tohle neskončilo. „Jsem rád, že jsi tu,“ promluvil.

Pak se na chvíli zamračil a řekl: „A proč tě nechtěla pustit?“ zajímal se. Bill trochu sklopil pohled, a povzdychl si. Nechtěl mu to říkat. Poté hlavu zvedl a podíval se Tomovi do očí. „Víš, když jsem přišel domů, začal jsem jí to říkat a ona se celou domu usmívala, a tak jsem si myslel, že to bude v pořádku. Pak jsem se ale zmínil, že jsi z vodního kmene a ona okamžitě řekla, že nikam nesmím. Ptal jsem se proč a ona na to, že Avatar je nyní někdo z vodního kmene, a tak se s vámi nesmím zaplétat, protože kmen ohně vás chce všechny zabít, aby mohl Pán ohně vládnout všem a nikdo neměl naději, že ty jim pomůžeš.“ Když to chlapec dořekl, Tom ztuhl a začal se obávat toho, co bude následovat. V hlavě se mu začala přehrávat ta hrůza, co by se stala, kdyby do města vtrhli lidé z kmene ohně a všechno by začali zapalovat. Pomalu si stoupl na nohy a snažil se z hlavy vyhnat ty ohavné představy.

Když stál, pomohl na nohy ještě Billovi, který stále klečel a smutně se na něj koukal.

„Chtěl bych pro tebe udělat něco, abys nebyl smutný a nemyslel na to, co teď bude. Nesmíš se tím trápit,“ řekl potichu. „Zavři oči,“ když tak Tom udělal, šel Bill kousek od něj dál. Chvíli si prohlížel zhaslé lampiony kolem fontány. Potom každou z nich pomocí svého ohně rozsvítil, a opatrně drcnul Toma do boku. Ten otevřel oči a oněměl.

„To je nádhera,“ řekl polohlasně a prohlížel si fontánu, ve které se odrážela světla lampiónů. Každé světýlko lampiónu vypadalo ve vodě jako diamant. Byl to nádherný pohled. Když si Tom tak chlapec prohlížel, něco ho náhle napadlo. „Bille, můžu tě poprosit, abys taky na chvíli zavřel oči?“ vyslovil a otočil se tak, aby stál přímo proti němu. Černovlasý chlapec nic nenamítal a bez váhání oči zavřel. Jakmile si byl Tom jistý, že nekouká, naklonil se k němu a políbil ho.