autor: Catherine & Sch-Rei
„U-už? Oh… No, a… Mohl bych jít s tebou? Myslím… Jít s tebou kousek, doprovodit tě, já… Mám času až přes příliš a … no, eh,“ koktne a usměje se. Taky se na něj usměju. Chci být zdvořilý.
„No já… Dobře. Ale jenom kousek. Domů musím dojít už sám,“ řeknu a přehodím tašku přes rameno. „Děkuji. Jsi opravdu milý,“ pokračuju v rozmluvě a čekám na něj, až se oblékne.
„No já… Dobře. Ale jenom kousek. Domů musím dojít už sám,“ řeknu a přehodím tašku přes rameno. „Děkuji. Jsi opravdu milý,“ pokračuju v rozmluvě a čekám na něj, až se oblékne.
„Fajn,“ zazubí se a promne si dlaně. Obleče se a ještě si poupraví čepici a dredy. Vyjdu ven z cukrárny a čekám na něj. Mlčím. Nevím, co říkat.
***
Když jsem včera přišel domů, dostal jsem vynadáno. Tak jako klasicky. Pokaždé si máma něco najde. Vždy je nějaký důvod k tomu, aby mi vynadala. Včera to bylo to, že jsem se neozval. Křičela na mě celý večer. Všechno mi vyčítala. Bolelo to… Hodně mě to mrzelo. Zvlášť po tak… krásném odpoledni. Přehrával jsem si celou schůzku ve svých myšlenkách. Nutilo mě to usmívat se. Bylo mi tak krásně jako snad nikdy. Nepoznal jsem žádného člověka, s kterým bych měl tolik společného. Pořád si ale myslím, že to nemohla být pravda. Bylo to tak krásné… Vypadalo to skoro jako pohádka. Byl jsem opravdu šťastný. Bylo to asi poprvé a naposled. Nedomluvili jsme si nic na příště. Na jindy.
Trápí mě to. Určitě jsem udělal nějakou chybu. Něco jsem řekl špatně. Zakroutím hlavou a povzdechnu si. Vkročím do rozsáhlé budovy školy. Můj pohled zase padá k zemi. Nedívám se na tváře ostatních studentů. S nikým se nebavím. Nemám tu nikoho. Zajímalo by mě, kam chodí na školu Tom. Nikdy jsem ho nepotkal. Och bože. Je to tu zase. Zase mé myšlenky směřují k němu.
„Mmm, ale, ale,“ zašklebil se blonďák, který si přede mě stoupl a založil na hrudníku ruce. „Ještě pořád šukáš celou noc na každým rohu?“ zvednul obočí a sjel si mě pohledem. Zalapu po dechu. Bože. Je to tady zase. Nenávidím se za to. Kdybych tam nechodil… Nic se nemuselo stát. Jo. Jenže jsem byl blbej. Kdybych byl alespoň střízlivý. Ne… Musel jsem se ožrat jak prase a zhulit jako hovado.
„Nech mě už prosím být. Bylo to pouze jednou,“ vydechnu a snažím se ho obejít. Nejde to. Chytí mě za ramena. Usyknu.
„Víš, mně by se taky určitě hodila nějaká tvoje službička. Kolik bereš na hodinu?“ posměšně se zašklebil a přitáhl si mě k sobě. Pevně zavřu oči. Koušu se do rtu. Mám pocit, že si ho za chvíli snad rozkoušu na kaši.
„Nejsem děvka. Nech mě prosím na pokoji,“ snažím se odtáhnout.
„Ale no ták, tady už to stejně každej ví, zapírání ti tak jak tak nepomůže. Aspoň by sis malinko přivydělal, třeba by si měl víc, než jen mou společnost,“ smál se, ale ne tak, jak se smál Tom… Jinak, špatně. Andreasův smích je hnusný. Hrubý… Tomův smích se mi líbil nejvíc ze všech, které jsem kdy slyšel. Zatřepotám hlavou. Nesmím na něj myslet pořád. Nesmím si nalhávat nic. Nic se neděje, nedělo a určitě ani dít nebude.
„Ne! Najdi si někoho jiného!“ zvýším trošku hlas a vytrhnu se mu. Snažím se utéct co nejrychleji do třídy. Každou chvíli by mělo zvonit. Doufám, že profesorka přijde co nejdřív. Chci, aby tahle muka skončila. Chci pryč z téhle školy. Vykřiknu a otočím se. Něco… Respektive někdo mě drží za zadek. Otočím hlavu do strany. Andreas. Zase. Usyknu, když mě natlačí na zeď.
„Prosím, dost,“ zaúpím.
„Ne! Najdi si někoho jiného!“ zvýším trošku hlas a vytrhnu se mu. Snažím se utéct co nejrychleji do třídy. Každou chvíli by mělo zvonit. Doufám, že profesorka přijde co nejdřív. Chci, aby tahle muka skončila. Chci pryč z téhle školy. Vykřiknu a otočím se. Něco… Respektive někdo mě drží za zadek. Otočím hlavu do strany. Andreas. Zase. Usyknu, když mě natlačí na zeď.
„Prosím, dost,“ zaúpím.
(Tom)
Jdu rychlým krokem směrem do třídy, zase nic nestíhám. Jó, celou noc strávit u počítače a pak se vyhrabat z postele? Nadměrně namáhavý úkol pro moji osobu. Ještě zrychlím tempo kroku. Sakra! Nejdřív bych měl najít Andrease, nebo… Určitě už bude ve třídě. Zakroutím hlavou a jdu dál. Zaseknu se, když vidím blonďatou hlavu mého kamaráda a… Billa? Zamračím se.
„Andy!“ křiknu k němu a přiběhnu tam, odstrčím ho od Billa. „Co myslíš, že děláš?“ pohodím rukama.
„Co by. Jsem nadržený a chci šukat,“ ušklíbnul se na mě. Koutkem oka jsem zaznamenal Billa, který seděl na zemi. Plakal.
„A jako jinak jsi v pořádku nebo co? Nech ho na pokoji, hm?“ křiknu po něm naštvaně. Bože, jako by se Andreas nemohl konečně změnit. Zakroutím hlavou a dřepnu si k Billovi.
„Bille, jsi v pořádku?“ řeknu potichu. Vážně nesnáším, když někdo takhle někomu ubližuje. Kousnu se lehce do rtu.
„Dělám mu snad něco? Od kdy se ty zastáváš kurev?“ vytáhl obočí blonďák a ušklíbnul se. Odešel.
„Není to žádná kurva,“ syknu, a zakroutím hlavou.
„Co by. Jsem nadržený a chci šukat,“ ušklíbnul se na mě. Koutkem oka jsem zaznamenal Billa, který seděl na zemi. Plakal.
„A jako jinak jsi v pořádku nebo co? Nech ho na pokoji, hm?“ křiknu po něm naštvaně. Bože, jako by se Andreas nemohl konečně změnit. Zakroutím hlavou a dřepnu si k Billovi.
„Bille, jsi v pořádku?“ řeknu potichu. Vážně nesnáším, když někdo takhle někomu ubližuje. Kousnu se lehce do rtu.
„Dělám mu snad něco? Od kdy se ty zastáváš kurev?“ vytáhl obočí blonďák a ušklíbnul se. Odešel.
„Není to žádná kurva,“ syknu, a zakroutím hlavou.
„Já, Tomi… Jo. Přesně o tomhle jsem mluvil,“ vzlyknul Bill.
„Je to kretén, byl vždycky takový. Holt někdo si neumí vybírat kamarády,“ povzdechnu si.
„Neudělal ti něco? Neublížil ti?“
„Ne… Přišel jsi včas.“ Snažil se zkřivit tvář do úsměvu a přitáhl se blíž ke mně. Usmál jsem se na něj. Chtěl jsem ho aspoň pohladit po tváři, tak moc mě to lákalo, ale měl jsem strach, že bych ho jedním dotykem vyplašil. Zaujatě jsem si ho prohlížel. Vydechnu. Musím něco udělat, aspoň se pokusit. Pohlazení přece… Nic to není. Nakloním hlavu na stranu a opatrně ho pohladím po tváři.
„Všechno se spraví, Bille,“ šeptnu s úsměvem.
„Děkuju,“ šeptnul a podíval se na mě smutnýma očima. Opřel si čelo o mé rameno.
„Můžu?“
Musím se usmívat, líbí se mi jeho blízkost, hodně.
„Jistě,“ řeknu potichu, tak nějak ho jenom letmo obejmu. Tohle byl ten, na koho jsem musel celý zbytek včerejšího dne i celou noc myslet. Tohle byl ten, kdo mi dokázal pomotat hlavu tak, že nad ním musím pořád přemýšlet.
„Je to kretén, byl vždycky takový. Holt někdo si neumí vybírat kamarády,“ povzdechnu si.
„Neudělal ti něco? Neublížil ti?“
„Ne… Přišel jsi včas.“ Snažil se zkřivit tvář do úsměvu a přitáhl se blíž ke mně. Usmál jsem se na něj. Chtěl jsem ho aspoň pohladit po tváři, tak moc mě to lákalo, ale měl jsem strach, že bych ho jedním dotykem vyplašil. Zaujatě jsem si ho prohlížel. Vydechnu. Musím něco udělat, aspoň se pokusit. Pohlazení přece… Nic to není. Nakloním hlavu na stranu a opatrně ho pohladím po tváři.
„Všechno se spraví, Bille,“ šeptnu s úsměvem.
„Děkuju,“ šeptnul a podíval se na mě smutnýma očima. Opřel si čelo o mé rameno.
„Můžu?“
Musím se usmívat, líbí se mi jeho blízkost, hodně.
„Jistě,“ řeknu potichu, tak nějak ho jenom letmo obejmu. Tohle byl ten, na koho jsem musel celý zbytek včerejšího dne i celou noc myslet. Tohle byl ten, kdo mi dokázal pomotat hlavu tak, že nad ním musím pořád přemýšlet.
„Děkuji,“ řekl a objetí mi trošku opětoval. Tisknul se ke mně. Přejel jsem rukou po jeho zádech.
„Víš já… Jsem přemýšlel a napadlo mě, jestli… Víš, jestli bys nechtěl někdy… Zopakovat ten včerejšek,“ řeknu jenom potichu. Nejistě sklopím pohled dolů na podlahu. Tentokrát bych se nevyfackoval za to, co říkám, tentokrát můžu jenom doufat, že mě neodmítne.
„Víš já… Jsem přemýšlel a napadlo mě, jestli… Víš, jestli bys nechtěl někdy… Zopakovat ten včerejšek,“ řeknu jenom potichu. Nejistě sklopím pohled dolů na podlahu. Tentokrát bych se nevyfackoval za to, co říkám, tentokrát můžu jenom doufat, že mě neodmítne.
„Moc rád si to s tebou zopakuju. Víš… Mně s tebou bylo příjemně. Opravdu hodně příjemně.“ Usmál se na mě a kousek se odtáhnul. Zvonilo, začal se pomalu zvedat. Spokojeně jsem se usmál a taky jsem se zvednul. Přikývnul jsem.
„Tak… Když tak se můžeme potom na něčem domluvit.“
„Budu zase v práci. Ale… Nevím, jak dlouho budu moct. Musím zavolat mámě,“ vydechne a urovná si pomuchlané oblečení od toho, jak seděl na zemi.
„Oh, dobře, tak… Víš co? Dej mi číslo, můžu ti potom zavolat a domluvíme se, hm?“ navrhnul jsem. Nadiktuje mi číslo a usměje se.
autor: Catherine & Sch-Rei
betaread: Janule
Tom jako Billův anděl strážný se mi moc líbí =)♥
Už se těším na jejich další randíčko =)
Zato Andreas…, doufám, že teď už si na Billa dovolovat nebude.
oni spolu nakonec chodí do školy? mhmmm…Tom ho pro teď zachránil, ale co když to pak od Andyho schytá ještě víc?
No tak toto bude ešte veľmi zauimavé, dúfam že Andy Billovy neublíži, a že v Tomovy nájde to čo mu chýba.
Och bože tá Billova mama je hrozná… to mu bude zakaždím nadávať keď si niekde s niekím zájde?… celkom ma prekvapilo keď som sa dozvedela že Bill chodí s Tomom do školy 😀 nechápem ako sa mohli tak dlho obchádzať 😀 no nevadí hlavné je že sa stretli a že Tom bol v správnom čase na správnom mieste :)… dúfam že Andreas sa už nebude o nič pokúšať a dá Billovi pokoj… och a strašne sa mi páčilo ako na seba obaja museli stále myslieť :)… teším sa na ich ďalšie rande 😀
Bylo to ůplně ůžasný 🙂 dofám že Andreas Billovi´nic hroznýho neudělá :/ 🙂 :* ♥
Jezusku chodáček Billček já vím že by mi mělo být divně ale já se culila jak sluníčko ,když Tom Billíka zachránil
Andreas je kretén, aspoň že tam přišel Tom a zastavil mučení Bila. Moc krásné a honem další díleček 🙂