autor: Mizuki & PeTiŠka
Tak a jsme u konce. Chápu, má to trošku drastický a takový nevysvětlený konec. Původně to bylo být zakončené ještě jinak, ale nakonec to dopadlo takhle. Takže chci poděkovat za komentáře, stejně tak děkuje i Mizuki 🙂 Máme promyšlenou i druhou řadu, ale jen MOŽNÁ jí odstartujeme a začneme psát. Možná, to je ve hvězdách 😉 takže ještě jednou děkujeme 😉
TOM
Dva týdny. Dva podělaný týdny a on mi stále nebere telefon. Zvonil jsem u jeho dveří, ale nikdo se neozýval, jen ticho a klid, a všetečná sousedka, která mi oznámila, že už nejméně týden nikdo z bytu nevyšel. Moje obavy rostou, v hlavě spousta černých myšlenek a neustálé kontrolování telefonu. „Zlato, copak se děje? Kde jsi? Ozvi se mi, T.“ cvakám rychle další zprávu. Začínám být silně vynervovaný…
BILL
Se zaskučením se přetočím na druhý bok a kouknu na opět vibrující mobil. Nemám prostě náladu, sílu mu to brát. Cítím se po vraždě mé matky hrozně poníženě. Ani to neumím vysvětlit, ten pocit. Jím vážně málo, jen zbytky, co zůstaly od mamky z posledního nákupu. Mamka. Jsem idiot. Natáhnu se pro mobil, stisknu ho pevně v dlani a rozbrečím se na novo. Už nejméně po sté za poslední dva týdny. „Tome…“
TOM
Znovu a znovu mačkám zelené tlačítko vytáčení hovoru a poslouchám nepříjemné tůtání. „Zvedni to…“
BILL
Kouknu na displej a konečně se odhodlám mu to zvednout. Potřebuju ho. Zmáčknu tedy příjem. „Tome… Tome… Tome…“ popotáhnu a otřu oči.
TOM
„No konečně, Bille, bože, tolikrát jsem ti volal. Proč jsi mi to… ty pláčeš?“
BILL
„Přijď ke mně, prosím… neptej se a prostě přijeď!“
TOM
„Jsem v autě před tvým vchodem.“ Křápnu dveřmi a klíčky auto zamknu. Dvakrát pípne a blikne a já běžím po schodech do vyšších pater.
BILL
Zvednu se s námahou a odplahočím se ke dveřím otevřít. Zmáčknu kliku a otevřu. „Tome…“ skočím mu kolem krku.
TOM
„Baby, neplakej.“ Zatlačím jej zpátky do bytu a zapadnu za tebou. Dlaněmi jej poplácávám po zádech, jsi celý zpocený, roztřesený a já neomylně poznávám ve vzduchu mrtvolný zápach. „Copak se stalo…“
BILL
„Ona mě vyprovokovala… říkala takový hnusný věci, že jsi špatný, že mě kazíš… a ať chcípneme na AIDS. Tome, já si vůbec neuvědomoval, co dělám…“ zabořím mu nos do mikiny a snažím se popadnout dech. „Promiň… promiň…“
TOM
V hlavě mi zběsile rotují ozubená kolečka, téměř slyším, jak se ten dobře promyšlený stroj v mé hlavě zadrhl a zaskřípal, když jsem za jeho ramenem zahlédl igelitový pytel, neuměle svázaný izolační páskou. „Oh můj bože…“
BILL
„Nemohl jsem poslouchat, jak tě ponižuje. Jak se mi tě snaží zhnusit a vymluvit mi tě… na tohle já neměl… jsem sráč, Tome. Zabil jsem vlastní matku…“ stisknu mu křečovitě paže a hlasitě zaštkám.
TOM
„Jsi sráč… tohle jsi neměl, Bille… tohle je… opravdu moc… stydím se za tebe…“
BILL
„Ale tys jí neslyšel mluvit!!! Koukala se na mě tak hnusně, když se dozvěděla, že jsem na kluky. Přála mi smrt…!!“ škubnu s ním.
TOM
„To je jedno, Bille, je to tvoje… byla to tvoje matka. A matka je Bůh… ať už řekla cokoli, na tohle jsi právo prostě neměl… Bože, je mi z toho zle…“ chytím se za ústa.
BILL
„Chtěla nás nahlásit na policii…“ vydechnu vyčerpaně a svezu se na zem. „Tys jí neslyšel…“
TOM
„Proč? Za to, že spolu chodíme nebo, Bille cos jí řekl?! Co jsi jí řekl, Bille?“ popadnu jej za ramena a prudce s tebou zatřesu.
BILL
„Řekl jsem jí, že zabíjíme… že já zabil…“ zavřeštím hystericky a zakloním hlavu.
TOM
„Ty jeden… IDIOTE!!!“ Mlask. Facka dopadne na jeho tvář. Jsem vzteky bez sebe, měli jsme přece dohodu. „Slíbils, že to nikdy nikomu a za žádných okolností neřekneš!!!“
BILL
Nechávám si od něj dávat facky a jen zarytě mlčím. „Já nechtěl… byl jsem v ráži…“ vykoktám ze sebe a schovám po chvíli už obličej do dlaní. Bolí to.
TOM
„Až budeš v ráži, zabiješ i mě? Hm?! Tak co?!!!“
BILL
„NEEE! Bránil jsem tě, rozumíš?! Říkala o tobě odporný věci!“
TOM
„Bože, neměl sis toho všímat, mně je to jedno, ať si lidi říkaj, co chtěj!!!“ zavřeštím na něj a udeřím tě znovu. „Jsi malej, rozmazlenej spratek! Co kdybych se třeba naštval a kuchnul tě já… možná jsem to měl udělat…“
BILL
„Tebe by možná nechalo v klidu, kdyby mě někdo před tebou pomlouval… ponižoval… já to snáším jinak…“ prokousnu si ret. Au. „Tak to udělej, jestli na to máš. UDĚLEJ TO! Jestli tím něco vyřešíš…!“ vyhrknu na něj.
TOM
„Seru na tebe… nestojíš mi za to!“ vyprsknu už také dost rozlíceně. Seberu pytel a přehodím si jej přes rameno. „Opovaž se odtud hnout, dokud nepřijedu…“
BILL
Jakmile vyjde z bytu, vyběhnu bleskovou rychlostí k sobě do pokoje a zamknu se. Ok, tohle přestává být sranda, možná jsem udělal chybu, ale bohužel se ho začínám docela bát. Docela dost.
TOM
Běsním vzteky, jsem jako papiňák. Jak sis to mohl dovolit? Ať už tvá máma řekla cokoli, jistě k tomu měla důvod. Jedu za město do lesa, jsem rád, že je něco málo po půlnoci a auta téměř nepotkávám. Z kufru vytáhnu lopatu a jeho matce vykopu docela slušný hrob. Zatížím vršek mohylky kamenem a celé to zahladím větvičkami chvojí. Chvíli tak postojím a mlčky pozoruji zahlazenou zem…
BILL
Sesunu se na postel a položím hlavu do polštáře. Už mě z toho breku taky bolí solidně hlava. Zavřu oči a vydechnu. Možná bych ještě vrátil čas. Ne kvůli matce, ale kvůli Tomovi. S takovou agresí z jeho strany jsem vážně nepočítal. Čekal jsem utěšení, uklidňující slůvka, objetí… ne rány a řev.
TOM
Nad ranním úsvitem našlápnu motor svého auta a vracím se k tobě do bytu. Klíčema jeho mámy odemknu a zase za sebou zamknu. Fuj to je puch… Jestli tady celé ty dva týdny byl s mrtvolou v uzavřeném bytě, divím se, že tady nejsou zvratky. Rozevřu všechna okna v kuchyni, obývacím pokoji i předsíni, klepu na tvé dveře… „Billy…?“
BILL
Škubnu sebou ze spánku a zvednu hlavu ke dveřím. „Vypadni odsud, Tome, vypadni!“ vyhrknu vyděšeně a napůl vztekle.
TOM
„Pusť mě dovnitř, Bille… No tak, otevři mi, zlato… a neječ po mně… je ráno…“
BILL
„Abys mě mohl zase pořádně domlátit? Mám obličej horší, jak když mě na základce mlátily tři takový, jako jsi ty… vrať se domů, od tebe se žádné útěchy beztak nedočkám. Vrahu, tyrane…“ prsknu směrem ke dveřím.
TOM
Malým klíčkem na klíčích jeho mámy si odemknu a nechám je ve dveřích. Zavřu je, mířím k němu. Posadím se k tobě na postel. „Omlouvám se zlato…“
BILL
Odsunu se. „Jdi domů, chci být sám…“ skrčím kolena k bradě a kouknu mimo něj.
TOM
„Půjdu… jen mě vyslechni…“ obejmu lehce to malé klubíčko. Nos nořím do hebkých vlasů barvy havraních per. „Omlouvám se, že jsem tě uhodil a ublížil ti… že jsem na tebe křičel…“
BILL
„Myslel jsem, že mi pomůžeš nebo utěšíš. Já si to taky vyčítám, Tome, ale kdybys jí slyšel. Nešlo to, prostě jsem… se neudržel…“ nejistě se k němu tisknu.
TOM
„Já vím… to je dobrý, už je všechno v pořádku. Jen mi slib… že už nikoho nezabiješ… tedy rozhodně ne sám… jen se mnou, okay?“ zašeptám klidným hlasem, tulíc jej k sobě. Bobeček, celý se třese… „Vím, že je těžké to skrývat… ale spolu to zvládneme… budeme krotit svou touhu…“
BILL
„Co když jí začínám ztrácet, Tomi…“ chytnu ho pevně za ruku a přivřu oči. „Zabil jsem svojí vlastní matku, co bude dál… co když se neudržím a bude to někdo… horší, koho zabiju…“ šeptnu zoufale.
TOM
„Proto budu tady. U tebe, abych ti pomohl. Stejně jako ty budeš pomáhat a krotit mě. Spolu to zvládneme, věř mi…“
BILL
„Bojím se, dost jsem se změnil, co jsem s tebou…“ zavřu oči úplně a zavrtám se mu nosem do mikiny.
TOM
„I přes to všechno jsi úžasný člověk, Bille… spolu to zvládneme… věř mi…“ proplétám mimoděk naše prsty, lehce si tě kolébám na klíně…“Miluji tě… a to mi za to stojí bojovat.“
BILL
„Já vím, taky tě miluju…“ pousměju se, a konečně usnu s trochu větším klidem v duši.
TOM
Dlaň mi bloudí v jeho vlasech a já se topím. Topím se strachem z dalších dnů, ale také láskou. Láskou, která mě naplňuje, když se ke mně ze spánku vine. V téhle chvíli vím na sto procent jen jedinou věc. A to, že jej miluji, a že spolu ruku v ruce vykročíme novým zážitkům, které ne vždy budou růžové.
„Nemusíš mě krmit svou krví. Nakrm mě svou láskou.“
Dont feed me with your blood. Feed me with your… love. ♥
KONEC
autor: Mizuki & PeTiŠka
betaread: Janule
Tak ten konec byl úžasný. Jsem zvědavá jestli napíšete druhou řadu a když jo, bude to další úžasná povídka 🙂
Jen chci poznamenat že tohle bylo napsané dávněji,druhá řada už je u konce též a my ji pošleme!:)
nááááádhera …. drukou řadu bych si přála,ted uz je zase o jednu vec min na kterou se muzu tesit a to je tato povídka..dopadlo to dobre,nadherny konec..jen je mi vazne lito toho ze to konci 🙁
a holky vazne v tom pokracujte je to uzasny namet a neobycejna povidka jste v tom skvele, ale je mi jasne ze vas nemuzu nutit piste dokud vas to bude bavit … 🙂
[2]: tak ted jsi mi zvedla náladu 🙂 a já zrovna chtěla napsat, že když se tu naznačuje druhá řada, tak prostě bude, i kdyby vám do toho měla nějak zasáhnout zlá teta Áďa 😀
no k ději. Billa mi není líto vůbec. ten svůj smutek si zasloužil a ty facky od Toma dvojnásob. zezačátku jsem měla zlost na Toma, že ho naučil vraždit a Billouš je jak urvanej ze řetězu, ale tímhle si u mě šplhnul. ale stejně bych ho nechala (Toma), aby se třeba trošku připil nebo mu ruply nervy, hodil Billa do řetězů a ztrestal ho bolestí. ne zabít, ale… ať si taky uvědomí cenu zdraví a života. to zabití mámy si totiž u mě nevymaže už nikdy, ošklivá slova o Tomovi ho neomlouvají a Tom má na věc správnej názor, jak ho zfackoval. trošku mě naštvalo to jeho uklidňování na konci,. mohl ho jednoduše křápnout do hlavy, omráčit a odvýzt ho k sobě. ale stalo se to takhle, tak nezbývá dodat, než že se povídka moc moc moc povedla a že se těším na druhou řadu!!!
PS: ten konec Dont feed me with your blood… feed me with your love byl dokonalý!!!
No tak toto teda Bol koniec, ktorý ma šokoval, netuším ako By som sa ja v Tomovej situaci chovala, ale Billa mi lúto nieje an náhodou. Tešim sa na druhú radu.
Tak to bych nečekala! Ale ten konec byl úžasný..Už se těším teda na další řadu 😉