No One Is Innocent I – Chocolate Love 5.

autor: Catherine & Sch-Rei

(Bill)

„Budu se těšit,“ usměju se na něj a vyndám si zrcátko. Vydechnu. Mám rozmazané téměř celé líčení. Začnu si to prstem otírat. Nechci, aby mě někdo takhle viděl. Dost na tom, že musím být takhle před Tomem.

„Já… Tome. Mám to hodně rozmazaný? Jsem ošklivý?“ zeptám se a skousnu si ret. Zvonilo. Mam být dávno ve třídě. Doufám, že z toho nebudu mít problém. Nechci zápis. Tom se pousmál a zakroutil hlavou. Zaštrachal v kapsách a vytáhl papírový kapesník. Natáhl ke mně ruku a začal mi opatrně utírat rozmazané linky. Když skončil, hodil kapesník do koše. Doteky kapesníkem byly pěkné. Jemné a opatrné. Líbilo se mi to. Dělal to tak, jako by se bál, že mě drsná plocha papírového kapesníku může odřít.

„Sluší ti to,“ přikývnul. Spokojeně se usměju a zase mi tváře lehce zčervenají. Doprdele. Na scénu zase přichází moje přehnaná stydlivost.

„Děkuji. Takže ještě se na to odpoledne domluvíme. Zatím… Ahoj.“ Odvážím se ho pohladit po paži. To, jak se mě dotknul… Jak mě objímal… Něco to ve mně zanechalo. Cítil jsem strašně krásně svíravý pocit v žaludku a i ve zbytku těla. Bylo to opravdu hodně dobré. 

Otočím se a jdu do třídy. Skousnu si ret, když otevřu veliké dveře. Vkročím do místnosti. Pohled okamžitě sklopím k zemi. Špičkou boty rýpu do podlahy. Prohlížím si vzorek lina, který znám bohužel opravdu z veliké blízkosti.

„Omlouvám se. Mně… Udělalo se mi špatně,“ řeknu první, co mě napadne. Učitelka si mě sjela pohledem. Vydechla. Jak já tohle nenávidím. Nenávidím pohledy lidí. Nikdy nevím, co si opravdu myslí. Je to šíleně deprimující.

„Jestli ti je špatně, Bille, běž radši domů, odpočiň si.“ Začnu přemýšlet. Možná to bude lepší, než abych zůstával ve škole. Ale zase… Chci jít s Tomem ven. Možná bych ho mohl pozvat domů. Okay. Pozvu ho domů, nějak to rodičům vysvětlím.

„Dobře, děkuji,“ kývnu. Učitelka už jenom přikývla a věnovala se dál učení. Sjel jsem si zbytek třídy. Koukali na mě jako na vraha. Jen kvůli jednomu nevydařenému večírku. Povzdechnu si a vyjdu ze třídy. Nemám koho zdravit, nikdo se se mou nebaví.

(Tom)

Když Bill šel zpátky do třídy, musel jsem se usmívat. Zamířil jsem si to sám do třídy, ale vůbec se mi tam nechtělo. Nakonec sem se zastavil u jedné lavičky, kam jsem se posadil. No co? Myslím, že problémů už tady mám celkem hodně, ne úplně všechny z vlastí viny, ale i tak mě další nezabije, ne? Zvednu obočí, když vidím ze záchodů vycházet blonďáka. Založím ruce na hrudníku a s úšklebkem zakroutím hlavou. Ne, nechci vědět, co tam s kým dělal.

Přijde ke mně a bouchne mě do zad.

„Nazdar, kámo,“ řekne tak, jako by se nic nestalo.

„Proč si to nemůžeš schovávat na nějaký tvoje nadržený kamarádky, hm? Byl si na Billa hnusnej, Andy,“ řeknu celkem naštvaně a kouknu na něj.

„A co mi je do nějakýho Billa? Nezajímá mě, jak se jmenuje, Potřeboval jsem jen zasunout. A na té party dal každýmu. Šukal jak mašina,“ zasměje se hrubým smíchem a posadí se vedle mě.

„Andy, prosím,“ protočím oči.

„Nech ho na pokoji, tady z těch okolo ti dá každá, tak prosím… Nech Billa být,“  řeknu vážně. Nechci, aby Billovi nějak ublížil. „Hovado, taky myslíš jenom na sex,“ protočím oči a zakroutím hlavou. Tohle nikdy nepochopím.

„Nejsi nějakej starostlivej? Že s ním šukáš ty?“ nakrčil nos.

„To nemůže být člověk, který se mi líbí, se kterým se chci normálně bavit, hm?“ Adreas se na oplátku začal smát vychlastaným hlasem.

„Líbí se ti? Super. Ale on je samotář. Nechodí do společnosti. Rodiče ho hlídají jako malé dítě. Zajímalo by mě, jak dlouho ti to vydrží!“ Pokrčil rameny a pomalu se zvednul z lavičky.

„Neznáš ho. Je… Prostě jiný. Věc, kterou ty nemůžeš nikdy pochopit,“ ušklíbnu se a taky vstanu. Možná bych měl odsud vypadnout.

„On je jiný. On je nějaká chybná série,“ zasmál se a odešel do třídy.

„Debil,“ zívl jsem a protáhl se. Dal jsem si ruce do kapes a rozešel jsem se chodbou pryč. Ne, nejdu do třídy, půjdu… Někam ven.

(Bill)

Šel jsem pomalým krokem domů. Tam jsem si lehnul do postele a zatáhl všechny závěsy. Naštěstí nikdo doma není. Nechci teď komunikovat se světem. Nemám na nikoho náladu. Přikryju se peřinou a tiše se rozvzlykám. Hypnotizuju pohledem mobil. Až na jednu výjimku. Těším se, až zavolá Tom, abychom se domluvili. Bylo mi s ním opravdu hodně dobře. Je… Milý. Určitě ho chci víc poznat. Pokud bude chtít ale i on poznat mě… Doufám v to. Nikdy jsem neměl žádného dobrého kamaráda nebo kamarádku. Lidé, kteří se se mnou bavili, se jen tak tvářili. Byl jsem oblíbený. Kdo se bavil se mnou, patřil mezi vybranou společnost. Když si na to vzpomenu… Je mi z toho na nic. Nenávidím přetvářku v jakékoliv míře a tady jí bylo opravdu hodně. Asi to nedokážu nikdy pochopit. Všichni se ke mně obrátili zády, když se doslechli, co jsem udělal. Bylo mi z toho hodně úzko. Kudy jsem chodil, tudy jsem slyšel hnusné pomluvy. Všichni si šeptali a ukazovali si na mě. Posmívali se… Připadal jsem si opravdu hodně špatně. Pokusil jsem se i podřezat. Nechtěl jsem žít. Nezvládal jsem to. Nikomu jsem nemohl říct ani slovo. Nebyl nikdo, kdo by mě utěšil…