autor: Little Muse & Majestrix
Láska je…
Bill s povzdychnutím zavřel dveře od svého pokoje. V hlavě se mu honilo tolik věcí; jak mohl být tak hloupý a říct Bushidovi, že ho miluje? Nezáleželo na tom, jak hloupé to bylo gesto, byla to pravda. A stále, láska jako by z toho vůbec nedělal nic jiného; věci se nezmění, nemohou. Znovu si povzdychl a zadíval se na svůj agalah, snažil se vzpomenout si, co je správné.
„Takže ses vrátil.“
Bill se otočil za hlasem a přikývl. „Vrátil.“ Vešel dál do místnosti a zamyslel se nad zbytkem večera. „Andreasi, připravil bys mi koupel?“
„Samozřejmě, můj Pane, ale chtějí tvou přítomnost v jídelně. Bylo mi řečeno, abych ti to řekl, až přijedeš.“ Andreas odešel k šatníku a vyndal dvě formální róby, jednu tmavě modrou a druhou jasně vínovou.
Bill sledoval, jak je položil a zamračil se.
„Má to být formální událost?“
„Bylo mi řečeno, že oblečení musí být formální,“ odpověděl bez tónu Andreas.
„‚Bylo mi řečeno,‘ ‚Bylo mi řečeno‘; je to opravdu to jediné, co řekneš?“ zeptal se Bill, ten tlak mezi ním a jeho kamarádem na něj už byl moc. Blonďák zvedl pohled, našpulil rty a zavrtěl hlavou.
„V tuto chvíli tahle konverzace zajistí akorát to, že budeš pozdě u Lorda Toma, a to ani jeden z nás nechce,“ řekl jemně. „Takže náš rozhovor bude muset počkat.“
„Lord Tom,“ odfrkl si Bill, najednou naštvaný. „On naléhá na mou přítomnost.“
„Můj Pane, je to jeho právo,“ připomněl mu Andreas jemně, zatímco mu svlékal jeho obyčejnou róbu a česal vlasy.
„Teď mi nezáleží na tom, co si přeje,“ řekl a odkopl své oblečení. Překrásná látka proletěla vzduchem a přistála o metr dál. Oba chlapci se podívali na tu látku, než se začali smát. „U všech Bohů, zním jako malé dítě, že ano?“
„Takhle zlehčeně bych to neřekl,“ zažertoval suše Andreas.
„Musím jít, že? Jediné, co chci udělat, je potopit se do vody a pak se zachumlat do postele.“
„Tvůj sahvahd si žádá tvou přítomnost.“
Bill si povzdychl. „Ano, to žádá.“
~*~
Andreas se nenabídl, že Billa doprovodí do jídelny a Bill o to nepožádal. Ať už našli jakékoliv chvilkové uklidnění, nechtěl, aby se to rozpadlo tím, že by na svého sluhu tlačil. Řešení jejich otřeseného vztahu bude muset počkat na potom, dokud nevyhoví tomu, co jeho sahvahd chce.
Bill nikdy nepřemýšlel o tom, jak podřadným ho dělá, být až druhým mužem, dokud se nezasnoubil.
Sám pro sebe si nadával, přemýšlel o tom, jak pozdě už asi je na to, aby se vrátil k sobě do pokoje a dal si koupel, jak by musel budit Andrease, kdyby chtěl koupel, a jak necitlivý Tom je, že mu prostě jen nařídí, aby za ním přišel. Čímž si vzpomněl na to, že na to měl právo, a z toho mu bylo ještě hůř.
A pak zahnul za roh.
V jídelně bylo šero, a nad stolem se pomalinku dokola točila tři malá tělesa. Světlo, které z nich vyzařovalo, bylo světle modré a osvětlovalo všechen ten skvost tady. Velké závěsy byly roztažené a dovnitř okny svítilo měsíční světlo. Vypadalo to étericky. Bylo to tak…
„Překrásné,“ vydechl, když vkročil dovnitř. Bill neviděl měsíční svíce už roky.
„Budu to brát tak, že se ti to líbí,“ uslyšel, než ucítil, jak ho kolem pasu zezadu objaly ruce a nos se otřel o jeho krk.
Bill se nevědomky opřel o Tomův hrudník, zapomněl na to, že se na něj chtěl zlobit. Na stole bylo tolik dobrého jídla, které měl tak moc rád; například Filogynianský pudink, jídlo, na které jeho rodina neměla peníze od té doby, co odešel Tobi. Tom musel opravdu volat jeho otci, nebo…
Bill bude muset poděkovat Andreasovi.
„To ty jsi všechno tohle udělal?“ naléhal. Tom se mu zasmál do krku a Bill se zachvěl.
„Nebudu lhát; někdo mi trochu pomáhal. Ale jsou v tom city. Všem jsem říkal, co dělat.“
Bill se málem začal smát, ale pak si vzpomněl, že to zahrnovalo i jeho, a tak se vyvlékl z Tomova náručí a přešel ke stolu, díval se na všechno to jídlo. „Je to překrásné, můj Pane,“ řekl.
Tom ho nechal se na chvíli rozhlížet, než si v tichosti stoupnul vedle něj. Billovi netrvalo dlouho, než prozkoumal všechno, co na stole bylo, a pak nastalo divné ticho, když se díval na pečený brandahch ve středu toho všeho. Koukal na ptákovu hlavu, přemýšlel o tom, že nikdy nejedl nic, co se na něj dívalo. Alespoň se ale mohl koukat na něco jiného než na svého sahvahda.
„Jsi tu už pět týdnů,“ řekl zdráhavě Tom. Bill se k němu málem otočil, ale neudělal to. „Polovina našeho Sedmdesátidenní, před dvěma dny. Myslel jsem, že možná…“
Tom nedokončil větu, ale nebylo to potřeba. Bill chápal. Nebyl si jistý, jestli by měl kvůli tomuto gestu Tomovi odpustit, pokud tím Tom chtěl odpuštění najít, pokud Tom věděl, že se Bill ještě stále zlobí. David ho varoval, že muži z domu Vave dokáží být zabednění.
Bill se snažil ignorovat všechen ten tlak na prsou z toho, jak moc blízko už je svatbě s Tomem. A tak nakrčil obočí a krátce kývnul. „…Možná,“ řekl.
Tom otevřel pusu a rychle ji zavřel. Ať už si myslel, že Bill řekne cokoliv, tohle nečekal.
„Myslel jsem, že bychom spolu mohli strávit nějaký čas o samotě. Jinde než v ložnici,“ řekl s úmyslem zavtipkovat.
„Takže jsi nařídil, ať přijdu?“
„Nebylo to nařízení, spíš žádost,“ řekl Tom.
„To se ke mně nedoneslo, můj Pane.“ Otočil se Bill čelem svému problému.
„Je tohle pořád kvůli tomu, že jsem ti vyjednal schůzku s Generálem Bushidem? Jsi na mě stále naštvaný kvůli takové triviálnosti?“
Bill semknul čelist a snažil se zůstat v klidu. „Nemyslím si, že můj čas byl tak triviální, můj Pane.“
Tom zaprskal. „Takhle jsem to nemyslel; překrucuješ moje slova a děláš je ošklivými!“
„Omlouvám se, můj Pane,“ řekl Bill a poklonil se.
„Nedělej to,“ povzdychl si Tom.
„Co nemám dělat, můj Pane?“
„Jsme o samotě, Bille. Máš právo, říkat mi jménem,“ řekl teskně a vykročil vpřed. Tom se jemně chytl Billových rukou, snažil se posbírat své pocity. Zdálo se, že Bill ho dokázal pobouřit jako nikdo jiný. Jednoduchým ‚můj Pane.‘
„To co jsem udělal, to tě to tak urazilo?“
„Chceš pravdu?“ zašeptal Bill.
„Ano.“
„Urazilo. Připadal jsem si, jako bych nad svým životem neměl žádnou kontrolu,“ řekl a podíval se Tomovi do očí. „Rozčílilo mě to.“
„Ale Bille, jako druhý muž… povinností tvého života je dát ruku na ruku prvního muže a on, skrz porozumění a vlídnost, tě povede po cestě štěstí a osvícení.“
„Takže si myslíš, že víš, co je pro mě nejlepší? Zlehčovals fakt, že jsem Zbožný, zpochybňoval mé vize, tvůj otec a jeho choť zpochybňovali mé vize. Proč bych měl věřit, že víš, co je nejlepší?“ zeptal se Bill ostře a vystoupil z Tomova sevření.
„Budeš mi věřit,“ odpověděl přísně Tom.
„Nedal jsi mi k tomu důvod,“ zamumlal.
Tom zamrkal. „Nedal? Když jsi onemocněl, neopustil jsem tě ani na okamžik; celá tahle hádka je založena na situaci, kdy jsem měl pocit, že se nedokážeš postarat o to, co potřebuješ. Dokonce i teď, jak nevděčný a rozzlobený jsi, udělal bych to samé, protože nechci, abys byl nemocný!“
„Nevděčný?“ zeptal se Bill nevěřícně. „Já se neprosil o to, abych tady byl!“
„Ne, odhodils každou jinou možnost, proto jsi tady,“ zasmál se jízlivě Tom. „Je snad nějaké místo, kde bys teď byl radši než tady?“
Bill stál v tichosti, soptil, protože kdyby teď promluvil, tak by musel souhlasit, a pak by se tohle pohnulo mnohem dál za hranice neshody. Věděl, že Tom mu pouze vyhrožoval Klášterem, ale chtěl na něj křičet, že ano, že tu vskutku je někdo, kdo ho miluje a respektuje dost na to, aby se k němu choval jako k rovnému, jako k někomu, koho je potřeba ochraňovat a střežit a ne jen jednoduše starat se o něj. Chtěl, aby Tom zmlknul, chtěl mu zpod nohou vytrhnout ten koberec samolibosti.
Namísto toho sevřel pevně čelisti a řekl: „Ne, můj Pane.“
Tom si povzdychnul. „…Pak bychom se měli pokusit udělat si to co nejlepší, co říkáš?“
Bill věděl, že měli bychom znamenalo měl bys. Nechtěl mít povinnost pokusit se udělat si co nejlepší jeho život.
Další povzdych, tentokrát krátký a frustrovaný. „Bille, neplakej.“
Bill si ani neuvědomoval, že brečí; Tomova prosba k němu přišla dřív, než si dokázal uvědomit horkou slzu, která mu sjížděla po tváři. Natáhl ruku, aby si ji rozhořčeně utřel, rozčílilo ho, když ji nahradila další. Byl frustrovaný, nebyl smutný. Nechtěl dát Tomovi to uspokojení, aby si myslel, že ho jeho slova ranila, protože za to mohla pouze tato situace.
Potlačil nutkání couvnout, když se před něj Tom postavil, zpola proto, že věděl, že to byl špatný nápad, a zpola proto, že mu v tom bránil stůl. A když už jednou Tomovi takhle dovolil přiblížit se, bylo pro něj jednoduší zvednout mu bradu, chytit jeho obličej do dlaní.
„Bille, poslouchej mě,“ nařídil mu a Bill vydechl, do očí se mu ale podíval. „Kdybych věděl, že tě to tak rozčílí, pak… bych to udělal jinak. Ale nikdy ti nemůžu slíbit, že tě nechám onemocnět jen proto, abych poslechl tvé rozhodnutí. Já… opravdu mi na tobě záleží. Rozumíš?“
Bill se chtěl zlobit, chtěl; ale ten pohled v Tomových očích zničil jeho křehký hněv a nechal ho cítit se mdle a neochotně dotčeně. „Myslíš to vážně?“ zeptal se mrzutě.
Tom se usmál a přikývl. „Ano, všechno.“
„Pak bychom možná měli ušetřit tuto nádhernou výzdobu od…“ Bill polknul svou pýchu a pokračoval, „mého ostrého jazyka a špatně použitých slov.“
„Vidím moudrost v tomto rozhodnutí.“ Naklonil se Tom blíž a Bill sám sobě říkal, ať sebou necuká, když ho políbil na rty. Přijal to, dobrovolně, a otevřel rty a povolil svému sahvahdovi vstoupit dovnitř. Bill nevěděl, kdy on sám udělal krok vpřed a začal mu polibky oplácet, ale když se odtáhli, Billovy ruce byly v Tomových dlouhých blonďatých dredech. „Myslím, že se nikdy nenabažím tvých rtů,“ zalapal Tom po dechu; Bill i v tom tlumeném světle dokázal vidět touhu v jeho očích.
Začervenal se a odvrátil pohled. „Děkuji, můj-“ zarazil se a podíval se zpátky na svého sahvahda. „Tome.“
~*~
Bushido byl pouze mírně překvapen, když mu to přišlo.
Od té doby, kdy mu Bill řekl, jak těžká mu výzbroj v jeho vizi přišla, a že se to stane během pár týdnů, začal se na to připravovat. O válčení věděl dost na to, aby dokázal z Billovy vize vyčíst, co to bylo, i když Bill sám to nedokázal.
Bio-brnění začalo těžknout, jen když osobní magie, která ho udržovala, začínala vadnout.
Bio-brnění začalo těžknout, jen když člověk, který ho měl na sobě, umíral.
Ta jediná část jeho, která byla dopisem opravdu překvapená, byla ta malá část, která se válela v nevěřícnosti od doby, kdy Bill včera odešel. Věděl, co tam bude napsáno, až to otevře, odpečetí tak pověření k návratu do předních linií, a když otevřel, zjistil, že se nemýlil.
Bushido sevřel pergamen v dlani pevně, mačkal ho, byl rád, že armáda tyto věci nikdy neposílala přes datapad, protože jinak by ten svůj právě hodil o zeď.
Odejít už neznamenalo opustit jen domov. Znamenalo to opustit Billa.
„Můj pane?“ uslyšel a zvedl pohled od svého stolu, papír stále zmačkaný ve své pěsti. Jeden z mladších sluhů z kuchyně stál před ním. Nový a mladý, odkoupený z jednoho z chudobinců. Bushido si ještě nezapamatoval, jak se jmenuje, ale nesl tác s obědem, který před něj položil, aniž by čekal na to, až mu bude řečeno, aby šel dál. Bushido neměl srdce ani náladu na to, aby ho opravil. „Vypadáte utrápeně,“ řekl chlapec a narovnal věci na tácu. Bushido si povzdychl. A ještě ke všemu byl zvědavý.
Zvedl pěst. „Armádní pověření,“ řekl s upjatým úsměvem. „Jen jsem… myslel, že budu doma trochu déle.“
Trochu ho překvapilo, když se sluha tiše zasmál, očima stále sledoval svou práci. „Vypadá to, že jste prokletý, můj Pane.“
Bushido se sám trochu zasmál. Jak zdrženlivé vyjádření. „Vypadá to tak,“ souhlasil, myslel na Billa. Upustil dopis na stůl. „Kvůli tomuto?“ zeptal se a přikývl směrem k tomu.
Sluha se usmál. „Když jsem byl kluk,“ začal a natáhl se pro džus. Bushido se chtěl znovu zasmát; nemohl být starší než Bill. „Má matka mi říkala o staré kletbě jejího lidu: život je takový, jaký si ho uděláš.“
Bushido cítil, jak se mračí a chlapec se na něj letmo podíval.
„Já vím,“ řekl. „Zní to jako požehnání, že? To jsem jí řekl. Pak se mě a mého bratra zeptala, v jakém životě bychom chtěli žít.“ Zasmál se znovu. „Oba jsme si vybrali čas války. Pak mi to dává trochu víc smysl.“
Bushido souhlasně odfrknul, sledoval, jak zvedl ručník a nalil sirup. Pak se na něj sluha znovu usmál a přikývl.
„Zajímavý čas, ve kterém žijeme, že ano, můj Pane?“ zeptal se rétoricky, než se otočil a odešel z pokoje.
Bushido chvíli sledoval zavřené dveře. Pak se podíval zpět na zmačkaný dopis.
„…Vskutku,“ řekl do prázdného pokoje.
~*~
Bill vyšel z trahd lah a zamračil se. Někdo byl poblíž, mumlal. Kdo by byl vzhůru v tuto hodinu? Ještě se ani nerozednělo a Dom Vave byl klidný a tichý.
Až na mumlajícího.
Šel dál do zahrady a nahlédl za květinový keř, uviděl Lorda Jorga, mračil se a mluvil se svým datapadem. Naštvaně zavrčel a zahodil ho do zahrady. Aniž by přemýšlel, Bill otevřel dlaň a přivolal si plochý stroj k sobě do ruky.
„Myslím, že byste toho mohl později litovat, můj Pane,“ řekl Bill tiše, jak se k Jorgovi přiblížil.
První muž Domu Vave udělal odmítavé gesto. „Vlastním továrnu; nic by to nebylo, poslat sluhu pro nový. Jsi vzhůru brzy, ne?“ zeptal se zamračeně Jorg.
„Zrovna jsem navštívil trahd lah, můj Pane,“ řekl Bill lehce, zatímco mu podal zpátky jeho datapad. „Pokud se mohu zeptat, co vás tak podráždilo?“
„Obchod,“ řekl Jorg. „Ale můj syn mi řekl, že s tebou o těchto věcech nesmím mluvit. Jsem si jistý, že jste o tom spolu mluvili.“
Tom ano, minulé noci. Říkal, že nechce, aby se na Billa tlačilo v něčem, co sám nechce dělat, když se jedná o jeho Vidění pro jiné lidi. Ale teď se pod tlakem necítil.
„Bylo mi to řečeno…“ přiznal Bill. „Ale stále vám mohu pomoci, pokud chcete.“
„Nechtěl bych, abys dělal něco, co si můj syn nepřeje,“ usmál se Jorg stroze.
„Říkal, že se nemám cítit pod tlakem. A teď se tak necítím, a jsem si jistý, že můžu alespoň trochu osvítit to, co vás trápí.“ Usmál se Bill. „Pokud vás to potěší, můj Pane.“
„No dobře; ale nechci od mého syna slyšet další stěžování. Měl dojem, že jsem… tě využíval,“ odpověděl Jorg suše, zatímco Billovi vrátil datapad.
„Nic od něj neuslyšíte; nemusí o tom vědět. Už takhle si o mě dělá až moc starosti,“ řekl Bill a prohlížel si informace, dokud nenašel to, co udělalo rozruch. „Oh, můj Pane; pokud počkáte tři dny, tato věc se sama vyřeší,“ řekl a podal mu datapad zpátky.
Jorg se na něj skepticky podíval. „Moje chybějící čtyři tuny Monopoliského železa přijedou včas?“
„Ano, můj Pane.“ Podíval se na něj Bill lehce.
„Bille…“
„Můj Pane, už jsem myslel, že mi teď věříte,“ řekl Bill tiše.
Jorg polknul svá slova a pomalu přikývl. „Tři dny?“
„Jen tři dny.“
„Dobře tedy, myslím, že máš právo, abych ti věřil. Dobré ráno, Bille.
„Dobré ráno, můj Pane.“ Sklonil Bill hlavu, a sledoval, jak patriarcha odchází.
~*~
Andreas byl v jeho pokoji, když se Bill vrátil, ale nebyl tu ani oběd, ani oblečení.
Seděl na kraji Billovy postele a díval se na něco, co vypadalo, že nic není, než si Bill všiml, že je to hologram, který si nechával na stole, byli na něm oni dva, jedenáctiletí a zubící se. Andreas vypadal unaveně.
„Přemýšlel jsem,“ řekl, když Bill vešel, když stál až moc dlouho ve dveřích. „O tom, jak moc jsem se zlobil, protože všechno tohle bylo pro tebe tak netypické. Protože po celou tu dobu, co tě znám, jsi byl… perfektní.“ Andreas si sám nad sebou povzdychnul a podíval se na své ruce.
„Andy, ty-„
„A pak jsem si uvědomil, jak hloupý jsem byl,“ přerušil ho Andreas. „Protože když jsem se tak rozčiloval, muselo to znamenat, jak dobrý člověk jsi. Někdo, kdo stojí za odpuštění.“ Pak se poprvé na Billa podíval, pousmál se na něj. Bill mu v tu chvíli oplatil. „Neříkám, že je to správné,“ doplnil a znovu se podíval na své ruce. „Ale je ode mě opravdu naivní, myslet si, že to nevíš, nebo že to víš a snažíš se to ignorovat. Měl jsem tě lépe znát. Takže, se omlouvám.“
„Neomlouvej,“ řekl Bill, zamračil se. „Měls pravdu.“
„V něčem,“ souhlasil Andreas. „Ale neměl jsem se tak vytočit. Já jen… zapomeň na mě. Nechci, abys dělal něco, z čeho pak máš pocit, že jsi něco míň.“
Bill polknul, opatrně a obranně si zkřížil ruce přes hrudník. V pokoji bylo chladno, z ničeho nic. Posledních pár dní o sobě moc dobře nesmýšlel.
Pomalu přešel přes pokoj a posadil se vedle svého kamaráda, postel se trochu prohnula. Oba dva se dívali na hologram, Bill si přál, aby se zase mohl tak lehce smát jako dřív.
„Je mi líto, že jsem spadl z tvého podstavce,“ omluvil se po chvíli.
Nedíval se na Andrease, ale cítil ten smutný úsměv.
„…Já se omlouvám, že jsem tě na něj postavil.“
Andreas se natáhl a vzal ho za ruku, jemně mu ji stiskl. Na nějakou chvíli se ani jeden z nich nepohnul.
~*~
„…Tohle, příšerná, jak zvratky zelená róba s tou největší nejošklivější sponou, kterou jsem kdy viděl. Myslel jsem, že si vyškrábu oči,“ řekl Andreas a uchechtnul se.
„Nezapočítávají do ceny zřejmě to, jak to vypadá.“ Usmál se Bill, když odešli z jejich komnat. Na cestě do trahd lah dnes ráno se k němu Andreas chtěl připojit. Dělali si srandu z módy v Tetrapolis, zatímco šli k modlitebnímu místu.
„Až se vrátíš, tak ti přinesu snídani,“ poznamenal Andreas, usmál se, když mu Bill jemně vrazil ramenem do jeho ramene. „Zeptám se, i když jsem si jistý, že to vím; sladká nebo pikantní?“
„Proč ne obojí?“
„Protože bys pořád neměl jíst ovoce a purd.“
Bill zahopsal. „Nikdy nepřestanu mít chuť na purd,“ řekl s úsměvem, zatímco zahnuli na cestičku k trahd lah.
„Ne to asi ne.“ Protočil Andreas oči a najednou se zastavil. Bill se podíval tam, kam se díval jeho sluha a polknul, skoro nahlas.
Na zdobené lavičce seděl Tom a usmíval se. „Nevěděl jsem, jestli přijdeš,“ řekl a zvedl se, aby vzal Billa za ruku.
„Uh… můj Pane…“ vydral ze sebe Bill. „Je něco, co ode mne žádáte?“ zeptal se a stiskl Tomovi ruku.
„Ne, spíš naopak; Chtěl bych ti dělat společnost v trahd lah,“ promnul si Tom krk a začervenal se. Bill na něj na chvíli zíral, než se dostal z šoku.
„Chcete mi dělat společnost na modlitební půdě?“ zeptal se skoro nevěřícně.
„Ano,“ odpověděl Tom. „Zaujalo moji pozornost, že bych si měl vážit věcí, které dělá můj sahvahd, abych mu pak lépe porozuměl.“
Andreas schoval svůj úsměv a poklonil se jim. „Nechám vás o samotě,“ řekl tiše a odešel pryč. Byl si jistý, že si Bill ani nevšiml toho, co říkal, a že si ani nevšiml jeho odchodu. Pravda, když se blonďák otočil, Bill měl ruce kolem Tomova krku, a líbali se, hluboce. Andreas se ušklíbnul a šel do kuchyní. Měl pocit, že věci jsou konečně tak, jak mají být.
~*~
Bill si nebyl jistý, proč už nemůže spát, i když věřil, že když přijde sem, jeho problém se vyřeší.
Jeho mysl byla tak plná, věděl toho tak moc, a byl z toho už unavený. Byl unavený ze všeho. Zvažoval, že probudí Andrease, ale rozmyslel si to, z neznámých důvodů, neznámých, dokud nedošel sem.
Nebyl si jistý, jestli má klepat nebo ne. A pak se rozhodl, že zaklepe a nepočká na odpověď. Zdálo se mu to jako zlatá střední cesta.
Tak nějak nečekal, že by byl Tom vzhůru.
Opravdu nebylo tak pozdě, takže asi neměl být překvapený. Ale Tom zřejmě byl, když se otočil a viděl, jak na něj zpoza dveří vykukuje Bill. Překvapení se rychle změnilo v lehký úsměv. Zavřel Infonexus a datapad vedle něj, zvedl se na nohy a pozval Billa dál.
„Je pozdě,“ poznamenal, když Bill vešel dál. „Děje se něco?“
„Ne, já-“ Bill sám sebe přerušil, promnul si ruku, nervózně se podíval na pracovní stanici. „Pracoval jsi?“ zeptal se těžce.
„Trochu,“ přiznal Tom, mávnul papíry v ruce. „To počká.“ Položil dlaně na Billovy paže a promnul mu je. „Zima?“
„Trochu.“
Tom si ho přitáhl blíž a Bill se k němu šťastně přitulil, ruce měl schované mezi nimi, zatímco ho Tom objímal. Bill málem spokojeně vydechnul. „Co se děje?“ zeptal se Tom.
„Nemůžu spát.“
„Takže jsi sem nepřišel, abych tě mohl zdrancovat?“
Bill se zasmál do Tomova ramene. Byl by trochu uražený, kdyby neslyšel úsměv v Tomově hlase. Protože to nebyl úšklebek. Začínal si zvykat na indicie, které mu jeho sahvahd dával. Líbilo se mu to.
„Ne,“ řekl a sám se usmál. „Jen nechci být sám.“
„Ah, no.“ Odtáhnul se Tom tak, aby mohl zvednout Billovu bradu, pak ho letmo políbil. „O to se můžeme postarat. Pojď sem.“ Sjel Tom rukou na Billova záda a otočil ho k posteli, popostrčil ho k ní. Když Bill nejistě poslechnul, Tom ho následoval a přitáhnul peřinu odtamtud, kde ležela složená už od rána.
„Mám tu zůstat?“ zeptal se Bill znovu trochu v šoku. Nevěděl, pro co si sem přišel, ale nebyl si jistý, jestli mu tohle může být dovoleno.
„Brzy to bude i tvůj pokoj,“ připomněl mu Tom a ukázal Billovi, ať si lehne. „Měl by sis na to zvyknout.“
Tom to řekl bryskně, ale Bill věděl, že je abnormální, aby tam spal před svatbou. Usmál se a vykročil vpřed, ale nelehl si na postel. Dal ruce kolem Tomova krku a přitáhl si ho k sobě tak, aby mohl přitisknout k sobě jejich rty. Nejdřív trahd lah a teď tohle. Měl by na Toma křičet častěji.
Tom zaúpěl a přitáhl si Billa za pas blíž, rychle polibek prohloubil. Bill mu to dovolil, spolupracoval, otevřel ústa a cítil, jak se kousek po kousku poddává. Bylo to, jako padnou do hlubokého uvolňujícího spánku, když Toma líbal. Což, předpokládal Bill, bylo pro jeho problém perfektní.
„Jestli nepřestaneš,“ dýchal zrychleně Tom, odtáhl se, i když ho Bill nechtěl následovat, „tak dnes v noci nebudeš spát už vůbec.“
Bill se ušklíbl, přemýšlel, kdy se z něj stal ten dravý typ. Lísal se k Tomově čelisti. „Tak budu ráno jen trochu unavený.“
„Už je ti dost dobře?“ zeptal se Tom skoro neslyšně.
Bill polknul. Nemohl z toho mít strach napořád. Nejspíš tu byl důvod, proč měl poslední vizi v čase, kdy ji měl, teď když věděl, koho očima se díval na svět. Dokázal Bushida dostat z mysli tak rychle, jak mu tam vlezl. Tom by neměl platit za jeho nervozitu a nejistotu, ne když na něj byl tak hodný.
A Bill to opravdu chtěl.
„Ano,“ zašeptal přímo do Tomova ucha.
Tom ho políbil na tvář a usmál se. „Budu něžný.“
A něžný byl.
Potom, když ležel v Tomově náručí, si Bill nemohl vzpomenout na moment, kdy se cítil lépe. Učení Proroka Shanga říkalo, že kterýkoliv člověk, který vás dokáže přivést do klidového stavu, je zbožný. Bill se otočil a podíval se na svého sahvahda a sledoval jeho spánek. Vypadal méně přísně, a dokonce i teď v něm Bill stále nějakou tu přísnost viděl. Tvrdě si své srdce střežil, ale Billa dovnitř pustil. Proč? Proč tento muž mohl dělat to, co by neměl?
Tom ho chytil pevněji kolem pasu a Bill se pousmál nad tím, jak se náhle začal cítit. Ten pocit se ani trochu neblížil intenzitě toho, co cítil v přítomnosti Generála Bushida. Ale bylo to uklidňující a stabilní. Nenechalo ho to vyčerpaného a samotného. Byla tohle láska?
„Je tohle láska?“ zašeptal tiše svému sahvahdovi. Tom zamručel a přitulil se blíž tak, že si hlavu opřel o Billovo čelo. Zabalený v takovém teple, bezpečí a jistotě, neměl Bill na výběr, než vplout do hlubokého a krásného spánku.
autor: Little Muse a Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Dnešní díl byl opravdu krásný ♥
Přes počáteční Billovu hádku s Tomem, až po jejich sladké usmíření, ale já teď můžu myslet jenom na jednu jedinou věc…
A myslím na ni se slzami v očích, někteří čtenáři ji možná přivítají s nadšením, ale mě dohnala k lítosti a pláči, pokaždé mě k němu dožene…
Generál Bushido.
Věděla jsem už od minula, co Billova Vize znamenla, ale dneska se ta krutá skutečnost vyjevila v plném světle.
"Od té doby, kdy mu Bill řekl, jak těžká mu výzbroj v jeho vizi přišla, a že se to stane během pár týdnů, začal se na to připravovat. O válčení věděl dost na to, aby dokázal z Billovy vize vyčíst, co to bylo, i když Bill sám to nedokázal.
Bio-brnění začalo těžknout, jen když osobní magie, která ho udržovala, začínala vadnout.
Bio-brnění začalo těžknout, jen když člověk, který ho měl na sobě, umíral…"
A i když už Anis zná krutou pravdu o svém osudu, ani na okamžik ho nenapadlo, že by svou povinnost nesplnil, i když ho to bude stát všechno.
Protože tohle je svět, kde povinnost je vším…
Pro Anise…
Pro Billa…
Pro Toma…
Téhle povídce říkám emocionální upír, ničí mě a přesto ji miluju ♥♥♥
Ano, tenhle díl byl snad nejlepšíí z těch všech úžasných :)♥ Taková idylka… Sice bych byla šťastná, kdyby byl s Bushidem, ale v tohle je to kouzlo: Bushido by mu dal všechno, bral by ho jako sobě rovného, ale Toma si Bill postupně získává. Je to krásný… ♥
Tahle povídka normálně ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Minule jsem milovala Bushida, dnes ho nenávidím a přeju si, aby už konečně umřel. Ale až zase bude dělat Billa šťastným, budu ho mít opět rada. Sakra holky! 😀
Miluju to a opět děkuji Katie za tak nádherný překlad ♥
Tak tento diel bol, naozaj krásny, veľmi sa mi páčila, chvíľa keŠ Bill dočiel za Tomom do izby.. Fat super , a krásne.
[3]: Jak si můžeš přát, aby Bushido umřel, potom, co on sám už ví, že za pár týdnů v nadcházející válce zemře…
Krása =)
Omlouvám se za reklamu , ale pokud chcete , mrkněte na muj blog o TH.
Jeste jednou se omlouvám za reklamu.
Ach, konečně se mi to krásně četlo :D. Bez nervů, Tom s Billym^^. Doufám, že to vážně láska je :). A že budou spolu a Bushido se mezi ně už nedostane, i když člověk nikdy neví :). Jsem ráda, že už jsou s Andreasem zase přátelé 🙂
Dovolim si timto prvne okomentovat tuto povidku, kterou mam prectenou uz i v originale a chtela bych timto smeknout hlavne pred pani prekladatelkou, protoze tento kousek neni k prekladu vubec snadny. Taky lituji vas devcatka na blogu, ktere musite na dalsi dilecky cekat jak na smilovani bozi, protoze konkretne u teto povidky by me asi strelilo, kdybych musela cist jednu kapitolu tydne.
Je taky velice zajimave cist, jak se lide k povidce stavi, jake emoce vzbuzuje a jak ji ctenarky komentuji. Autorky chtely docilit asi presne tohoto, protoze ta rozpolcenost tam zarucene je a mi THD prijde jako veliky zahul jak na hlavu, tak na city a psychiku.
Povidka je psana naprosto krasne, je v ni uplatnena neskonala fantazie a co se deje tyce a samotne jeji pointy, tak muzu jen podotknout, ze kdyby nebylo dalsi rady, tak bych skripela zuby tak dlouho, az bych zadne nemela.
Jeste jednou diky za preklad, je zajimave to cist v obou jazycich.
je mi jasný, že neumře, ae konečně bude klid nachwilku.
Jo jo Bille takhle je to správné! Pěkně s Tomem v posteli x)
Akorád jsem zmatená z Billa, Bushidové doteky jsou pro něj intenzivější? To by mělo být naopak, možná se to ještě nějak přehoupne a Billovi dojde že to k Bushidovi byla krádkodobá záležitost a Toma opravdu miluje. Už teď se těším na další neděli x)
tenhle díl byl speciální.. 🙂
hádka přinesla do jejich vztahu dost čerstvý vítr a bylo to potřeba. z každého jejich ostrého slova bylo cítit, že si nejsou lhostejní a nikdy nebudou. a jak se říká..na hádce je nejsladší usmiřování..tak to jejich bylo absolutně dokonalý. 🙂 musela jsem se usmívat, když Tom na Billa čekal u trahd lah (wow, napsala jsem to správně na první pokus :D), absolutně se pro něj překonává. 🙂 a jejich společná noc..i když nebyla popsaná, zapůsobilo to na mě úplně stejně. 🙂
Bill se s ním cítí šťastně, spokojeně. dobrý vliv je oboustranný. rozumově je pro něj Tom nejlepší volba. kdyby zůstal z dosahu Bushida, zapomněl by. ale kdo zkusil někdy poručit srdci, pochopí.
právě mi došlo, proč se povídka jmenuje, jak se jmenuje. Janča to opět vysvětlila pefektně. povinnost je vším. a z toho je mi těžko. zatraceně těžko. 🙁
Som rada, že sa možno (snáď?) dúfam, veci dávajú do poriadku. Pokoj je láska, ale nie tá spaľujúca vášnivá, pre ktorú sme ochotní všetko zahodiť a umrieť. Možno je to lepšie… Ja som zaujatá, chcela by som aby tá ozajstná láska vypukla medzi Tomom a Billom…
Tom mě skutečně mile překvapil. Napřed, když chtěl jít s Billem do trahd lah a pak, když nechal Billa přespat u sebe. Doufám, že Bill ví, jak moc by si měl za tohle Toma vážit a jak velkou lásku mu tímto Tom ukazuje. Tento díl mě trošku uklidnil, říkám si, že by to už mohlo být jen lepší, ale nějak tomu nevěřím. mám strach, co se ještě stane a vím, že Billa láska k Bushidovi jen tak nepřestane.
Taky si uvědomuji, jak hnusná vůči Bushidovi jsem. Normálně ho mám ráda a dokonce i v téhle povídce je strašně fajn…ale, jen kdyby do něj nebyl Bill zamilovaný. Všechno by mi to moc ulehčilo. Takhle bushida prostě nemůžu mít ráda a dokonce se těším i na to, až odjede do války a nevrátí se z ní 🙁 Je to ode mě hnusné, stydím se za to, ale vím moc dobře, že tohle je jediné, co může Bushida a Billa od sebe udržet 🙁