autor: Diana & LucinQáá
Tom ležel na posteli, oči zavřené, vypadalo to, že spí, ale nespal. Přemýšlel. Byl unavený, ale spát nemohl. Ani nechtěl.
Do dveří potichu vstoupila sestra, ale Tom se na ni ani nepodíval.
„Tome, Tome…“ Zavřela za sebou dveře a přišla k jeho posteli. Věděla, že je vzhůru.
„Co je?“ odbyl ji.
„Bill-„
„Probudil se? Chci za ním!“ Vzápětí ale z pohledu sestřičky vycítil, že zpráva, co mu nese, není moc dobrá…
„Ne… Ale chci o něm mluvit…“
„Co se mu stalo?! No tak, řekněte mi to! Já chci za ním! Hned teď! Mám právo ho vidět!“ Vyšiloval Tom.
„ŠŠ!“ Uklidňovala ho. “ Nic se mu nestalo. Zatím…“
„Jak ZATÍM?!“
„Tome, jde o to, že… Musíme ho prostě odpojit… Potřebujeme další pacienty, respektive potřebujeme to lůžko uvolnit… Bill se už nikdy neprobudí… musíš se s tím smířit…“ Tomovi se skutálely slzy po tváři… Představa, že přijde o svého Billa, ho bodala u srdíčka.
„NE! Nikdy mi ho nevezmete!“ Zařval a vyskočil z postele. Sestřička se mu postavila do cesty, ale Tom uhnul a vyběhl z pokoje na chodbu, kde zamířil do pokoje, kde byl Bill a vběhnul dovnitř.
„Bille, lásko…“ Nezamýšlel se nad podstatou svých slov… Jednoduše mu přišly… správné… Přiběhl k němu a sedl si na kraj postele. Chytl bráškovu studenou ruku a políbil ji. „Nikdy tě neopustím. Slibuji…“
Naklonil se nad Billův obličej, Tomovy slzy dopadaly na Billův bělostný obličej. Tomův horký dech ovanul Billovou líci, na chvilku ji ohřál, ale pak zase ochladla a byla jako dřív. Skoro mrtvá.
„Oni mi tě nevezmou… Nedovolím to, bráško! Miluju tě, nesmějí mi tě vzít! Ty se probudíš, oni mi lžou. Oni jsou zlí lháři. Chtějí nás rozdělit!“
Studená slza dopadla na Billovu tvář, jak se nad ním Tom nakláněl.
„Nikdy se jim to ale nepodaří… Slibuji na svůj život… Nepřežil bych, kdybys mě opustil…“
„Tome! Vraťte se do svého pokoje!“ Sestřičky křik byl doprovázen prudkým otevřením dveří.
„Ne! Mně je už dobře! Já tady zase s Billem zůstanu…“
„Nemůžete. Před hodinou jste se tady zhroutil, běžte do svého pokoje. Musíte odpočívat. Váš bratr vám nikam neuteče.“
„Ale vy mi ho chcete vzít! Kurva, to nemůžete! Já za něj rozhoduju, a rozhodl jsem, že ho neodpojíte! Tak to do prdele neporušíte!“
„Tome! Dej si říct! On se takhle jen a jen trápí… Potřebuje uvolnit svou duši… No tak nebuď sobec!“ Sestřička se mu snaží promluvit do duše, moc jí to ale nejde… Tom je tvrdohlavý, nedá si jen tak říct.
„Budu sobec! Co je vám do toho?! Nechte mě s Billem bejt! On se probudí, kurva! Držte hubu a vypadněte!“
Tomův hněv se rozpálil na bod varu… Už vůbec nechtěl ovládat sám sebe. Ať jdou všichni do prdele!
„Já se bojím, že budu nucena vás poslat do blázince… To chcete?“ Vyhrožovala mu. Nebyla to tak celkem pravda, Tom vlastně ani není blázen…
„Mně je všechno jedno… Jenom chci být s Billem. Jeho život je mi cennější než můj vlastní. Copak to nechápete?! Kurva! Nechte nás už bejt a vypadněte!“
„Dost Tome… Billa odpojíme a konec debaty. Ať se vám to líbí nebo ne. Jako doktoři máme právo udělat to po zhodnocení kritického „posmrtného“ stavu. Je mi to líto. Jde o váš život.“ S těmito slovy doktorka odešla. Tom se naplno rozbrečel. Nemohl uvěřit, že by byl někdo toho schopen… Vzít mu milovaného bratra… Nemají právo mu vzít jeho duši. Vlastní ji on, ne oni. Bill… je jeho. Nikoho jiného. Jenom Tomův, stejně tak jako je Tom Billův.
„Billi…“ Šeptnul Tom potichoučku. „Nesmí mi tě vzít… Nedovolím to. Oni… My… Já…“ Tom ani nemohl dopovědět to, co mu chtěl říct. Ani nevěděl, co mu chtěl říct. Řeči teď nebyly důležité.
Stejně si ale neodpustil dvě nevyhnutelná slůvka… „Miluju tě“… Měl potřebu mu to říct… Možná to Billovi nějak pomůže… A taky že jo… Tom by odpřísáhl, že Bill teď pohnul prstem. „Bille! Bille!“ Byl neskutečně šťastný, i přesto, že věděl, že to může být jenom zdání.
„Sestro! O- On se pohnul! Teď! On se probudí! Bude mu dobře!“ Křičel na celou nemocnici. Do dveří vletěla sestřička.
„Co se stalo, Tome?“
„On se pohnul! Pohnul prstem! On nás slyší!“
„Ne, Tome… To se u lidí v komatu stává. Byl to jenom nerv. Lidé v komatu se jemně hýbou, a oči se jim přelepují, aby je neotevřeli. To nervy působí. Bill se nepohnul. Víte, Tome, on… se neprobudí. Já vím, že je to pro vás těžké, že tomu nechcete věřit, ale… Je to tak.“ Sestra se snažila Tomovi konečně otevřít oči a pohladila ho po ramenou.
Tom se na ni nepodíval, dál hleděl na Billa a očekával další pohyb. Ale… nic.
“ Ne… On se vzbudí. Lžete mi. Chcete mě zblbnout!“
„Ne!“ Sestra protestovala, Tom je však tvrdohlavý. Opět! Opět viděl pohybující se Billovu ruku. „Koukejte se!!! Dívejte se! On se opravdu pohnul! Zavřel prsty v pěst! Billi!“ Rozkřičel se a okamžitě se mu vrhl okolo krku. Od štěstí téměř vyskočil z kůže.
„Proboha, pusťte ho!“ Sestřička chytla Toma kolem ramen a odtáhla ho od Billa.
„Vždyť se ani nehnul. Tome, myslím, že byste si měl jít lehnout. Opravdu nevypadáte dobře. Myslím, že bych měla zavolat doktora. Vypadá to, že máte halucinace.“
autor: Diana & LucinQáá
betaread: Janule
Oni Billa nemožu odpojť, to nie, tosi ani jeden nezaslúži. Toma mi je lúto, tak veľmi, dúfam že bude v poradku a bude s Billom, a že Bill sa preberie, a že mu ho nevezmu.
Už mi ten personál fakt leze dost na nervy…
A je mi divné, že ta sestřička tak najednou otočila o sto osmdesát stupňů, vražedkyně jedna.
Myslím, že Bill se opravdu pohnul, určitě reagoval na Tomovo "Miluju tě" =)
Tome, nedej se, jenom ty máš právo rozhodnout o Billově životě, ani doktoři, ani sestry, jenom ty =)
nemůžou ho odpojit. Ne, ne, ne *krotí hlavou*
Ježiši…prosím otevři už ti svoje oči nebo se zblázním!!! 🙁 moc krásná povídka 🙂
to nemůžou udělat…to prostě nemůžou udělat….
Nemůžou ho odpojit! To nejde! Doufám, že si uvědomují, že když ho odpojí tak Tom taky umře a tahle to dopadnou nemůže, já prostě tomu nevěřím. A chudák Tom už má z toho halucinace, ale myslím si že to halucinace nejsou. Jinka honem další je to napínavé 🙂