autor: Rachel
Bill:
Tiše vydechnu a jen z posledních sil se unaveně sesunu na gauč v obýváku, již nevnímajíc Tomův hlas, neustále mluvící za mnou. Je to teprve chvíle, co jsme se vrátili domů, z návštěvy u lékaře. Ani nevím, co nám ke konci říkal, pro samé myšlenky, neustále se míhající v mé hlavě, jsem jej nedokázal vnímat, už nic z toho, co za námi volal, když jsme z jeho ordinace odcházeli. Tom horlivě přikyvoval na znamení toho, že všemu rozumí, já byl však myšlenkami někde úplně jinde. Stalo se to všechno až moc rychle, teď mi chybí čas na to, abych to všechno patřičně vstřebal a uvědomil si, co mě již za pár dní čeká. Možná je to tak ale dobře.
Podvědomě zakloním hlavu a uvolněně vydechnu, když na svých ramenou ucítím dotyk dvou dlaní a horké, vášnivé rty, jež se právě otřely o nahou kůži na mém krku. Přivřu víčka nad slabou vlnou chvění a snad i malého vzrušení, jež mnou v té jedné vteřině projelo jako elektrický šok, nedokážu však vykouzlit na své tváři malý, byť nepatrný úsměv. Nejde to… ne po tom všem, co se mi od návštěvy toho lékaře neustále honí v hlavě.
„Jsi smutný… děje se něco?“ tichý hlas se ke mně doline a svými slovy mě opět ujistí o našem dvojčecím poutu. Jako by snad Tom četl mé myšlenky, které mi neustále poletují v hlavě a ani na okamžik nedají pokoj mé mysli.
„Ne, nic se neděje. Nejsem smutný… asi se ti jen něco zdálo,“ namítnu přesvědčivě, snažíc se tak vyvrátit Tomovo podezření. Netrvá však dlouho, abych se ujistil, že zapírání nebyl zrovna dobrý nápad.
„Nezamlouvej to a nezkoušej mě ošidit, poznám, když něco není v pořádku, jsem tvé dvojče. Proč se mi snažíš lhát, Billy?“ opáčí otázkou a vyvolá tím ve mně vnitřní neklid. Snad z toho, že mě právě odhalil. Proč se vlastně snažím mu lhát a zapírat? Možná proto, že jej nechci zatěžovat svými psychickými stavy a depresemi, které ve mně tak blízký termín operace vyvolal. Nechci, aby byl zbytečně nervózní kvůli mně, už tak pro mě toho udělal víc, než dost.
„Bojím se… Bojím se toho, co bude, jak to celé dopadne. Operace je už za dva dny,“ odvětím roztřeseně a jen mlčky sklopím pohled. Cítím, jak se sedačka vedle mě zhoupne a dvě teplé, měkké ruce něžně uchopí ty mé. Nedokážu zabránit úsměvu, který se s tím malým, hřejivým dotykem jen nesměle vkradl na moji tvář. Miluji ta malá gesta, kterými mi ukazuje a dává mi jimi najevo, že je mi nablízku… i přesto, že jej mé slepé oči nemohou vidět.
„Chápu, že se bojíš, Billy… a já, já se bojím taky. Ale musíme věřit zázraku. Mimo to, výsledky všech těch testů ukázaly, že šance na to, že se operace zdaří, je opravdu velká. Větší než obvykle, ten lékař to říkal. Věřím mu a myslím, že má hodně dobrých zkušeností na to, abych mu tě mohl svěřit. Pokud bude u operace on, nebudu o tebe mít sebemenší strach. Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ konejšivě dlaní pohladí moji tvář, mohu vycítit úsměv, jistě pohrávající na jeho rtech, jenž se vkradl i do tónu jeho hlasu. Sklopím hlavu, nato však jen nejistě pozvednu svoji tvář. Je tu ještě něco, co mě trápí… opravdu trápí.
„Stále si připadám, že tě okrádám… stojí to tolik moc peněz a…“
„Bille, já…“
„Ne, počkej prosím,“ stisknu jeho dlaň, jež stále svírá tu mou, a zastavím tak všechna jeho odmítavá slova. Vím přesně, co si myslí… avšak teď chci, přeji si, aby mě vyslechl.
„Vím, co si myslíš, Tome. Vím, že jsou podle tebe všechny mé námitky zbytečné a stejně tak vím, že pro tebe peníze, které máš, nemají žádnou cenu, alespoň ne takovou, jako teď pro mě. Snaž se mě pochopit, prosím. Už od začátku, kdy mi o operaci řekli hned po nehodě… j-já… věděl jsem, že na ni nikdy nepůjdu, nikdy bych totiž neměl tolik peněz, abych si ji mohl dovolit, abych mohl opravdu znovu vidět. A pak… pak jsi mi nabídl své peníze ty, všechny ty peníze, které máš, chceš dát mně proto, abych viděl, aby mé oči byly opět v pořádku. Nedokážeš si představit, jak moc to pro mě znamená, Tome. To všechno, co pro mě děláš… stále tomu nemůžu uvěřit. Nikdy ti to nebudu moci dostatečně splatit. Vím, jak moc jsi musel pracovat, jak moc ses musel snažit, abys všechny ty peníze vydělal. Mohl sis za ně koupit něco úplně jiného, všechno, co chceš a…“
„Ano, máš pravdu, bráško. Za své peníze si mohu koupit cokoli, všechno, co chci. A já chci, abys byl šťastný. Protože jen pokud budeš šťastný ty… potom mohu být šťastný i já,“ něžně pohladí moji tvář a prsty zastrčí jeden z mých krátkých uhlových pramínků za ucho. Pousměji se a jen tiše sklopím svoji tvář. Jen jeho slova jsou pro mě nádhernou melodií, vrývají se do mého srdce… a já již vím, že tam zůstanou navěky. Stejně jako on.
Na okamžik zaváhám… a nato se jen opatrně stulím do jeho náruče, do jeho objetí, jež mě činí tolik šťastným a v němž zapomínám na všechno, co mě trápí. Jeho blízkost na mě působí přímo čarovně, když jsem s ním, ocitám se v jiném světě… v úplně jiném světě, než je ten kolem mě. Ve světě, jenž nikdy nechci opustit.
„Nikdy ti nebudu moci být dost vděčný,“ tiše zašeptám do látky jeho trika a se slabým úsměvem nasaju vůni, jež již stihla pobláznit mou mysl a hlavu. Nikdo jiný mi takhle nikdy nevoněl… tak dokonale, typicky. Jako by nikde jinde na světě neexistovala vůně, podobná té jeho. Tahle je a bude vždycky typická jen pro něj.
„Nechci, abys mi byl vděčný. Chci, abys na tu operaci šel. Chci, abys přijal mé srdce, staral se o něj a měl mě alespoň trošku rád tak, jako já miluji tebe. Chci vidět radost v tvých očích, až je poprvé otevřeš a uvidíš mě a všechno kolem sebe,“ lehký polibek na mých vlasech vykouzlí spolu s Tomovými slovy na mé tváři úsměv, nedokážu mu zabránit a ani nechci. Ta myšlenka je opravdu nádherná.
„Budeš tam se mnou?“ tázavě položím Tomovi otázku a pozvednu k němu svoji tvář. Odpovědí je mi jemný polibek na čelo.
„Samozřejmě, že ano. Dokud tě neodvezou na sál a neuspí, tak dlouho, dokud budu moci. Nenechám tě tam samotného,“ zašeptá v odpověď a prsty lehce přejede po mých zádech.
Usměji se a pomalu si položím svoji hlavu zpátky na jeho hruď. Cítím, jak se všechen ten neklid z mého těla pomalu vytrácí, jak mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Ano, stále cítím strach, obavy a úzkost někde tam uvnitř mě… ani ta však nedokáže zabránit myšlence, vkrádající se do mé mysli… a na mé rty v podobě malého, zasněného úsměvu. Teď ji nedokáže zničit nic… ani krutá realita.
„Bylo by to opravdu krásné, kdybych možná mohl zase vidět.“
Možná.
autor: Rachel
betaread: Janule
♥♥♥To je zase taková nádhera, tentokráte umocněná velikou nadějí. 2 dny – ach, taková doba, přitom je to jen maličká chvilka v životě, musí to vyjít! Držím všechny palečky!!♥
Miluji chvíle, kdy Tommy uchopí Billovy ruce do svých. A pro Tommyho, je Bill nejdůležitější, jeho zdraví, aby znovu viděl. Co je krásnějšího, než hvězdný prach v Billyho čokoládových hlubinách, který se může znovu rozzářit?♥ Tohle nezaplatí žádné peníze. Tommy nechce Billův vděk, ale jeho štěstí a radost. To je tou největší odměnou! Billův šťastný úsměv…
Tommyho dlaně a horké rty, miluju jejich dvojčecí pouto. Když měl Billy nehodu, Tommy to cítil. Teď čte Billovy myšlenky. A svými slovy Bill Tommyho nikdy nezatěžuje, Tommy by za Billa dýchal.
Já se tolik těším a doufám v zázrak, za který teď moc prosím!♥ Nádherné, opravdu překrásné!♥♥♥
Tak dneska už mám svoji dávku "nádhery" vybranou =)♥♥♥
Teď přemýšlím, jestli mám doufat, nebo raději ne, protože se v případě nepovedené operace ubrečím…
Takže raději věřím, že zázraky se dějí a že se jeden stane právě za dva dny v rodině Kaulitzů =)
Billovy obavy chápu, ta naděje je tak lákavá, tak mámivá a opojná, že v případě neúspěchu to bude dvojnásob bolestné, Bill se bojí doufat, protože zklamání by neunesl…
Ale pořád Billovi zůstává Tom, který ho miluje nade všechno a který je ochotný kvůli němu obětovat mnohem víc, než svoje peníze, protože Tom bude stát po jeho boku, ať bude výsledek operace jakýkoliv.
A to je na tom nejkrásnější, ta Tomova naprosto nezištná a obětavá láska, to, že tady pro Billa už navždycky bude, v dobrém i ve zlém…
Rachel, dneska opět úžasné, krásné, dokonalé =)♥♥♥