autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Po dalších pár kilometrech jsem sjel z dálnice a najel na silnici, na kterou jsem měl. Byla to kupodivu čtyřproudová silnice. Takže jsem se zase rozjel na svých dobrých 180km/h až 200km/h a krouhal to po silnici. Věřte nebo ne, když jsme projeli kolem hor a pouští, za 2 hodiny jsme konečně byli na místě. V Kanabu v Utahu. Kolem bylo jasně poznat, že je to okolí velkého Grand Canyonu, protože i tady bylo docela podobné okolí.
„Jsme tady,“ řeknu, když zaparkuji na parkovišti jednoho hotelu. Jmenoval se Holiday Inn Express and Suites.
Byl to spíš takový rodinný hotel, i když byl velký, ale opravdu hezký, a sálalo z něj něco zvláštního, něco domácího. Měl i zahradu a zdálo se, že pár kilometrů po louce byl i nějaký statek. Naštěstí sem to cítit nebylo.
Bill ztěžka oddechne a usměje se.
„Zvládl jsi to,“ usměje se a dá mi pusu.
„Jo, už mám, páni, hlad,“ zasměju se. Ještě aby ne, už bylo 7 večer.
„Tak tedy, abychom šli,“ usměje se a pobídne mě.
„Jo,“ odsouhlasím unaveně a vyškrábu se z auta. Už mě všechno bolí. Vážně bolí. Nechám auto odemčené a zajdeme do hotelu na recepci. Nikdo tam není. Tak přistoupím k pultu a jemně cinknu do zvonku, který je na pultu. Bill jen v tichosti postává vedle mě a čeká, až někdo přijde. Rozhlédnu se a čekáme. Po chvilce přispěchala nějaká postarší paní, no nebyla tak stará, tipnul bych jí na 50 let.
„Promiňte, že jste museli čekat. Billy nadělá hrozného kraválu. Přijela sem na víkend dcera se svým synem, takže je tu teď trošku rušno,“ zasmála se. Byla sympatická a už jsem pochopil, co odtud vyzařovalo. Rodina a láska.
„To vůbec nevadí,“ usměji se. „Máš tu jmenovce,“ pobaveně kouknu na Billa.
„To mě těší,“ usměje se Bill jak na mě, tak na tu paní.
„Takže budete chtít pokoj? Dvojlůžko?“ zeptala se ta paní.
„Hmmm… jo, dvojlůžko,“ řeknu raději. Přikývla a hledala v počítači.
„Máte štěstí, nikdo jiný tady není,“ řekla s úsměvem a vypisovala nějaké papíry. Očividně si všimla naší podoby. „Jste sourozenci?“
„Dvojčata, jednovaječný,“ zasměju se.
„Ah tak, to vysvětluje tu podobu,“ usměje se a požádá nás o pasy, tak jí je dám. Najednou tam přijde nějaký chlápek, asi jejího věku.
„March,“ řekl ten muž a ta žena zvedla hlavu.
„Ano, drahý?“
„Páni k nám přijeli zdálky. Až z Německa… Pokud je tedy ta Audi R8 s německou značkou vaše,“ podíval se na nás. Hned se pyšně usměju a nadmu mužně hruď.
„Jo, ta je moje,“ usměju se.
„Pěkná kára, hochu,“ uznal a poplácal mě po zádech. Zašel za tou ženou za pult a objal ji kolem pasu.
„Audi R8? Něco takového existuje?“ zeptala se nevědoucně. Jen jsem se rozesmál. Líbilo se mi tu, opravdu. Bylo tu mezi nimi příjemně. Bill se jen culil.
„Audi R8? Něco takového existuje?“ zeptala se nevědoucně. Jen jsem se rozesmál. Líbilo se mi tu, opravdu. Bylo tu mezi nimi příjemně. Bill se jen culil.
„Neměl bych jít někam zaparkovat?“ nahnul se ke mně po chvilce. Nadechnu se, ale přeruší mě ten muž.
„Ukážu vám kam, a pak odnosíme ty kufry, pojďte,“ pustil svoji ženu a s Billem odešli. Já jsem se znovu podíval na March.
„Máte to tu vážně pěkné,“ složím jí poklonu a stále se rozhlížím.
„Děkuju. Taky už to budujeme dobrých 10 let. Je to spíš takový rodinný hotel,“ usměje se a vrátí mi pasy.
„Opravdu? Hotel zvenku vypadá vážně krásně a je velký, ale ta rodina tu je základem. Je to cítit. Cítil jsem něco… zvláštního. Něco domácího, útulného a lásku a rodinu,“ řeknu zamyšleně a pak si uvědomím, o čem tu mluvím s touhle cizí ženskou, tak raději rychle zavrtím hlavou.
„Opravdu? Hotel zvenku vypadá vážně krásně a je velký, ale ta rodina tu je základem. Je to cítit. Cítil jsem něco… zvláštního. Něco domácího, útulného a lásku a rodinu,“ řeknu zamyšleně a pak si uvědomím, o čem tu mluvím s touhle cizí ženskou, tak raději rychle zavrtím hlavou.
„Jste velmi všímavý mladý muž,“ usmála se na mě a dala mi klíček od pokoje.
„Děkuju,“ poděkuju a ona vyjde od pultu.
„Ukážu vám, kde máte s panem bratrem pokoj, pojďte za mnou.“ Jakmile to řekla, následoval jsem ji po schodech až do druhého patra. Odemknula pokoj a jenom mi spadla čelist. Nečekal jsem něco takového. Pokoj byl pěkně zařízený, docela prostorný a měl terasu, odkud bylo vidět na zahradu. Nebyl to žádný bejvák jako v Las Vegas, ale bylo to vážně pěkné a čišel z toho domov. Postele tu byly dvě, manželské. Takže si s Billem vlezeme k sobě.
„Je to tady vážně pěkné,“ usměju se na ni a ona mi to oplatí vřelým úsměvem. „A ještě bych se chtěl zeptat… Vaří se tu nebo budeme muset do města?“
„Vaří se tu, já vařím. Snídaně jsou od 8:00 do 10:00, obědy jsou od 1:00 do 2:30 a večeře jsou pak od 6:00 do 9:00 hodin večer. Jak je dole recepce, tak tam jsou takové prosklené dvojité dveře. Když jimi projdete, tak se dostanete do restaurace. Je tam krb, bar, kulečník… Všechno,“ zasměje se.
„Děkuju mnohokrát. Tak to abych šel bratrovi pomoct vynosit kufry,“ spráskl jsem se smíchem ruce.
„Frankie vám pomůže. Teď vás nechám se zabydlet,“ usmála se a odešla. Tak jsem nechal otevřeno a šel Billovi naproti. Akorát jsme se srazili, takže jsme si vynosili potřebné kufry nahoru, a pak jsem za námi zavřel. Bylo to zvláštní. Tak obrovský hotel a zdálo se, že to tady zvládají sami jenom s manželem. Obdiv.
„Tak co tady tomu říkáš?“ zeptám se s malým úsměvem Billa.
„Mám být upřímný? Líbí se mi tu snad ze všeho nejvíc. Je tu taková pohoda, je to tu takové útulné, domácké,“ usměje se Bill nadšeně a přejde k oknu.
„Souhlasím,“ usměju se. Pomalu přejdu k němu a obejmu ho kolem pasu. Přitulím se k němu a vdechnu jeho vůni. „Konečně spolu a sami…“ Bill se hned uvolní a spokojeně oddechne.
„Jo, v klidu a pohodě. Jen my dva,“ usměje se tiše.
„Nepůjdeme se teď najíst? Večeře jsou jenom do devíti,“ přejedu mu jemně rty po krku.
„Jo, jo, pojďme. Stejně jsi říkal, že máš hlad,“ usměje se a otočí se ke mně. Políbí mě. Polibek mu párkrát oplatím a pak odejdeme dolů na večeři.
„Už jste se zabydleli?“ zeptala se nás March, když jsme si vybírali jídlo.
„Tak nějak ano, jen jsme si vše nevybalili. Máte to tu opravdu krásné. Tak útulný a příjemný hotel neznám,“ usměje se Bill. Rozhodně přikývnu na souhlas.
„Tak toho si opravdu vážím, moc mě taková slova těší,“ usměje se vřele a já se dál jen usmívám.
„Je to pravda. Moc se nám tu líbí,“ řeknu. March se usměje a my si pak vybereme nějaké jídlo. Když už je na odchodu, vejde nějaká žena.
„Mami, nevíš, kam zase Billy zmizel?“ zeptala se. Pak se podívala na nás a usmála se. „Dobrý večer.“
„Dobrej,“ oplatil jsem jí pozdrav.
„Nejspíš je s dědou,“ odpověděla March a ta žena odešla na zahradu. March se odebrala do kuchyně. Tak jsme tam jen tak s Billem seděli a já mu položil ruku na ruku.
„Je mi hrozně dobře,“ přejede mi prstem po hřbetu ruky a usměje se. „Tohle místo je nádherné, cítím se tu opravdu dobře. Ale zjistil jsem, že opravdu nezáleží na tom kde, ale s kým,“ usměje se a stiskne mi tu ruku trošku. Je vážně k pomilování.
„Miluju tě. Víš to?“ zašeptám s úsměvem.
„A já tebe,“ usměje se a pošle mi vzdušnou pusinku. Chci se k němu naklonit, abych ho políbil, ale najednou mi něco strčí do nohy pod stolem. Že by měli kočku? Odšoupnu se, vyhrnu ubrus a podívám se pod stůl. Tam sedí tak pětileté dítě a v ruce má model nějakého autíčka. Hned se smíchem něco zapištěl. Podivím se.
„Ty jsi Billy? Co tu, prcku, děláš?“ usměju se. Bill nakrčí napřed nos, ale pak se sehne dolů taky. Jakmile ho uvidí, zasměje se.
„Oh, máme tu návštěvu.“ Ten prcek si ho pořádně prohlédnul a pak mě, zamračil se a chvíli mezi námi těkal očima. Nakonec se usmál a dál tam tak seděl.
„Jsem Billy. A je mi…“ podíval se na svoji ručičku. Nakonec nám ukázal 4 prstíky. Takže jsem měl celkem dobrý odhad. „Chcete se se mnou kamarádit?“
Bill se tak nadšeně usmíval. Neodolal, a hned řekl klidným hlasem: „Ano, Billy. Máš hezké autíčko,“ pochválil mu ho.
„To jo, pravá kára,“ odsouhlasil jsem s úsměvem. Billy si prohlédl svoje autíčko a pak vylezl zpod stolu. Zůstal stát mezi námi.
„Díky. To je Porsche,“ usměje se sladce a začne mi s ním jezdit po noze. Tomu se zasměju. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se mě.
„Já jsem Tom,“ usměju se.
„Aha…“ zvedne autíčko z mé nohy a přesune se k Billovi. Položí mu autíčko na nohu a pozoruje jeho tričko. „A ty?“
„Já mám skoro stejné jméno jako ty. Jsem Bill, ale říkají mi také Billy,“ řekne a sleduje ho, jako naprosto dokonalé stvořeníčko. Je u toho tak sladký. Ah bože, jako by už tak nebyl téměř neodolatelný. A co teprv teď. To jsou muka.
Malý Billy se zamračil a chvíli si prohlížel Billův obličej.
„Ale já jsem taky Bill. Já jsem Bill, ne ty,“ měřil si ho pohledem. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Bill se zasmál, ale tiše.
„Ano, jsi Bill. Ale já také. Oba dva jsme dostali jméno Bill, víš?“ usměje se na něj Bill něžně.
„Tak hele, prcku, uděláme kompromis,“ vezmu ho za ruce a posadím ho na stůl.
„Jakej?“ kouká na nás.
„Můj brácha bude Bill a ty seš menší, takže budeš Billy. To je fér, ne?“ usměju se.
„No, ale ty nejsi Bill,“ zamračí se na mě nechápavě.
„Ne, já jsem Tom,“ zasměju se. Bill se zvedne ze židle a přejde na stranu stolu ke mně, kam jsem Billyho posadil.
„Tak uděláme tenhle kompromis spolu, ano? Ty budeš Billy a já Bill. Chceš?“ nabídne mu svou ruku a dívá se na něj.
„Fajn,“ odkývá, ale nepřijme Billovo ruku. Namísto toho ji sevře do pěstičky. „Takhle to dělají chlapi. Viděl jsem to v televizi.“ No to se mi snad zdá…
„Vážně? Tak to jsem rád, že jsi mi řekl, začnu to dělat také,“ zasměje se Bill a culí se na něj. „Máš ještě nějaká jiná autíčka?“
„Mám jich spoustu. Já vám je pak ukážu, ale teď nemůžu. Babička mi řekla, abych vás neotravoval, že budete chtít jíst,“ řekne.
„Ale pak se na ně rádi podíváme,“ řeknu dřív, než Bill stačí něco říct. Jsem si jistý, že by i přesto šel s ním, ale to bychom dělat neměli. Podráželi bychom jejich autoritu, a to není správné.
„Potom přijdeme,“odkývá mi Bill a usměje se. „Hledala tě maminka, Billy, chceš jít za ní?“
„Já tu budu s váma,“ usměje se na nás sladce.
„Vážně? Tak to je hezké. Půjčíš mi to svoje autíčko? Chtěl bych si s ním zkusit zajezdit,“ zkusí to Bill. Proboha, on je vážně k sežrání! Chci dítě, ihned! A s ním! Billy mu ho podá, ale akorát vejde March.
„Proboha, já se moc omlouváme. Billy, slez z toho stolu. Hosti na něm budou jíst. Říkala jsem ti, abys je neotravoval,“ povzdechne a omluvně se na nás podívá.
„Nám to nevadí, vážně ne. Máme rádi děti, hlavně můj brácha,“ ujistím ji ihned s úsměvem. Nechci, aby ho odvedla. Ten Billův výraz a chování je dokonalé! Tak ať mu to zůstane co nejdéle.
„Nedělejte si starost. Billy je úžasný,“ řekne Bill nadšeně a půjčí si od něj to autíčko a začne přejíždět po svojí noze. Billy to napjatě sleduje.
„Tak, Billy, slez alespoň z toho stolu a sedni si jako slušný člověk k nim na židli,“ sundá ho ze stolu a posadí ho vedle mě. Přisunu tu židli mezi mě a Billa.
„Babičko, já mam nový kamarády. A on…“ ukáže na Billa. „…se jmenuje taky Bill jako já,“ říká hned nadšeně Billy March. Jen ho s úsměvem pozoruji. Všimnu si Billa. Úplně na tom klučinovi visí pohledem.
„Tak to je pěkný,“ usměje se na něj March. Pak se podívá na mě. „Opravdu vám to nevadí?“
„Samozřejmě, že ne,“ řeknu tiše a kývnu k Billovi. Ona se na něj podívá, a když uvidí Billův rozněžnělý pohled, dodáme jí jistotu, že opravdu ne.
„Tak dobře… Jídlo už bude za chvíli,“ řekne s úsměvem a až teď si všimnu, že nám přinesla pití. Zase se dá k odchodu, ale Billy promluví.
„Babičko?“ Udivím se jeho tónu a kouknu se na něj. Okamžitě se mi vybaví Bill, když byl malý a něco usilovně chtěl.
„Ano?“
„Dala bys mi zmrzlinu, prosím?“
„Už je, Billy, pozdě,“ zasměje se.
„Ale už jsem po večeři. Prosííím,“ přitiskne k sobě ruce v prosebném gestu a dělá na ní dětské oči. No ty vole. Uhh, tak tomu bych neodolal ani já. Takový nápor smutných dětských očí vážně není zdravý. Chudák ženská, jestli tohle musí snášet.
„No, dobře. Jsem babička od toho, abych tě rozmazlovala,“ odejde s úsměvem.
„Páni, chlape. Ty to umíš s ženskýma,“ zasměju se a on mi jen věnuje sladký úsměv.
„To ty taky, Tome,“ ušklíbne se Bill a položí to autíčko na stůl. Pobaveně mu škleb oplatím.
„A vy jste bráchové? Jste stejný,“ řekne najednou Billy a prohlíží si nás.
„My jsme dvojčata. Jsme bráchové, kteří se narodili ve stejný den, navíc vypadáme stejně, jak jsi už řekl. Tom je o chviličku starší než já,“ usměje se na něj vlídně Bill.
„Jak jste se tam oba vešli?“ kouká na nás zmateně.
„Byli jsme strašně maličký,“ usměju se.
„Aha…“ řekne potichu a zamyšleně si přiloží prst k bradě.
„Taky jsi byl stejně maličký, když jsi byl u maminky v bříšku. Ale to si nemůžeš pamatovat.“ Podívám se na Billa, jak mu to s jemností říká a mám chuť ho začít líbat. Je tak dokonalý.
„Aha…“ zopakuje znovu a zase si nás začne prohlížet. Po chvilce přijde March a nese mu zmrzlinu.
„Tak tady to máš,“ postaví to před něj.
„Néééé, babí,“ máchne rukama. „Já budu jíst až s mýma kamarádama.“
„Oni už taky budou jíst, neboj se,“ ujistí ho. Bill se na mě podívá a usměje se. Je vidět, jak je nadšený. Jeho oči září.
„Tak dobře,“ vezme si Billy lžičku a March odejde se slovy, že to tu do chvilky máme. Billy do sebe začne hned zmrzlinu hrnout bleskovou rychlostí. Nad tím se rozesměji. Vzpomenu si, jak jsme po večeři s Billem vždycky dostali u babičky zmrzlinu a byli špinaví jak prasata. Po chvilce je i celkem dost upatlaný. Bill vezme ubrousek.
„Počkej, utřu ti pusu, jo?“ chytne ho něžně za ruku a pak mu otře pusinku i dlaň.
Bože, já se snad zblázním. Je úžasnějšího stvoření, než je Bill? Dívá se na to dítě tak oddanýma očima, i když ho zná jenom chvilku. On tak strašně miluje děti, až se mi zdá nemožné, že by si raději vybral mě namísto dětí. Do očí se mi naženou slzy. Co, když je tohle špatné? Co kdyby pro něj bylo lepší, kdybych ho opravdu nechal být, on si našel holku a měl s ní děti? I kdyby měl třeba 10 dětí, přál bych mu to. Tak moc bych mu to přál a byl bych šťastný, kdyby byl on. Je jasné, že by to bolelo, ale kdybych ho viděl šťastného, jak drží v náručí jeho prvorozené miminko, snesl bych to. Snesl bych tu bolest a přijal bych ji ještě s radostí. Jenomže já mu nikdy nic takového dát nemůžu.
„Já… si na chvilku odskočím,“ zamumlám jen rychle. Zvednu se od stolu a v rychlosti odejdu na toalety. Zamknu se a podívám se na sebe do zrcadla. Po tvářích už mi tečou slzy a z hrudi se mi derou hlasité vzlyky. Zavřu oči a na nějakou dobu zadržím dech, abych se uklidnil. Schovám si obličej do dlaní a sednu si na ledovou podlahu. Opřu si hlavu o kolena, které si přitáhnu k tělu a jen tam tak sedím a přemýšlím.
Tak strašně bych mu přál, aby byl šťastný. Tak moc bych chtěl, aby měl kopu dětí, i když je mi jasné, že by nebyly moje. Raději bych se denně díval na něj s jeho budoucí ženou, než na to, že se nikdy nedočká dítěte. Se mnou určitě. Sice jsem mu slíbil, že ho neopustím, ale po tomhle? Jak můžu něco takového dodržet? To nelze…
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Oh, ne…to je tak smutný…nejdřív jsem se úplně rozplývala nad Billem s tím chlapečkem (není nic roztomilejšího 😀 :D) a pak…to je strašný, jak je to všechno tak komplikovaný. Toma by mělo napadnou, že to není on nebo dítě. Vždyť určitě existuje jiná možnost, jak mít spolu dítě.
Tome, ono by nezaškodilo zeptat se Billa, co by chtěl!!!
Tom si tady dělá svoje dedukce a přitom Bill by ho určitě za žádné dítě světa nevyměnil…
Ale je fakt, že malý Billy byl rozkošný =)
A velký ještě víc =)♥
oh konečně jsem dočetla všechny díly,který jsem poslední dobou nestíhala a poořád jsem v názoru,že je talhe povídka dokonalá..nezklamalo mě to..:) a Tenhle díl,hlavně rozhovor Billa s malým Billym byl nejsladší..:) ale Tom by si měl o tomhle vážně promluvit nejdřív s Billem
Omg, neznášam keď niekto rozhoduje za iného v mene jeho dobra. Priam to nenávidím. Tom ma zase naštval. A už to vyzeralo, že bude kľud a konečne prestane Billovi ubližovať.